Vraťme se ještě k letošním oslavám 17. listopadu. Jak je komentovat?

Jako jednu velkou přehlídku pokrytectví. Ti, kteří tam pořvávali, měli pramálo společného s těmi ideály, které měl přinést listopad 1989. To byla nesnášenlivá řvoucí smečka, která neváhala za minulost vypískat Andreje Babiše, ale Petrovi Pavlovi za to stejné zatleskat. Filipu Turkovi vynadat, že si dovolil přijít, Tomio Okamurovi za to, že si dovolil nepřijít. Kdo se na to díval objektivně s odstupem, tak si musel připadat jako v nějakém absurdním dramatu.

Konala se i demonstrace organizovaná splkem Milionem chvilek s názvem Česko není na prodej. Co k této akci říci? Mají pravdu ti, kteří chvilkařům vyčítají, že se dostatečně neozvali ohledně kauz jako dozimetr nebo bitcoiny, ale teď demonstrují proti vládě, která ještě ani nevznikla?

Jednoznačně. Tento spolek je jednoznačně pátou kolonou stran končící vládní koalice, jež je nyní v demisi, a s tím by zejména k nim také mělo přistupovat. Čtyři roky spali, sem tam – aby se neřeklo – vydali nějaké krátké prohlášení na sociálních sítích, ale jinak ke všem mafiánským praktikám zde mlčeli.

Když jsem tuto vlivovou partičku označovala za Milion chvilek vládních roztleskávačů, tak nyní by se měli přejmenovat na Milion chvilek pro ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Piráty a STAN.