Buď budeme naše hodnoty bránit i se zbraní v ruce, nebo zvolíme cestu dekadence a smrti z vyděšení. Promluvil Zemanův ministr Petr Lachnit.

Asi už neexistuje idealista, který by tvrdil, že žijeme v klidném světě. Jaké největší negace cítíte v Moravskoslezském kraji, kde žijete? A jaké v rámci České republiky?

Když začnu mým krajem, tak největší rizika vyplývají z restrukturalizace české ekonomiky. To stále trvá. Ostravsko bylo přetíženo a zatíženo těžkým průmyslem. Ten se za pětadvacet let částečně transformoval, ale celý není dosud u konce. Stále se na pokračování utlumují šachty a propouštějí lidé, známé jsou problémy v Bakalově impériu třeba s byty, které měly být nabídnuty havířům za křesťanskou cenu, ale skutek utek. Řada investic se vůbec nepovedla, pak do toho přišla krize z roku 2008 a teprve poslední dva roky se to trochu zlepšuje. Život je u nás tvrdý, lidé to tak berou a nejsou zvyklí naříkat. Pracují, jak jim síly stačí. V rámci České republiky je to podstatně složitější. To čtvrt století nových poměrů vybízí k bilanci. Výsledky rozhodně mohly být lepší. Některé kroky ekonomické transformace byly zcela chybné. Já si to pamatuju v hospodářských číslech. Vemte si třeba konsolidační banku, která nakonec musela být překřtěna na agenturu. Stala se z ní misgrubna nepovedených privatizačních projektů. Tunelovalo se bez morálky, kupovalo za hubičku ve stovkách případů. Nešlo o nic jiného než o kapitalizaci zisku a socializaci ztrát. V pořádku není ani české bankovnictví. Nemáme jedinou svou banku s vyjímkou ČNB, ale jen dceřinné společnosti bank zahraničních, takže o nějaké svobodě si můžeme nechat zdát. Nikdy jsem nesouhlasil s tvrzením tehdejších privatizátorů, že kapitál nezná zemi svého původu. Však se také do svých domovů vrací každoročně z ČR více než 300 mld. Kč odčerpaných zisků. Ve světle toho je našich permanentně chybějících 100 mld. ve státním rozpočtu pouze třetina a ještě by zbylo na potřebné investice.

Lze ještě pokládat za naše trauma rozpad Československa?

Důsledky rozpadu společného státu jsou větší, než se obecně připouští. Problém tehdy byl mimo jiné v otázce referenda. A v tom se Češi a Slováci neshodli a těžko mohla být jiná otázka v Čechách a jiná na Slovensku. Tak to dopadlo, jak dopadlo. Protože státy se udržují myšlenkami na kterých vznikly, je jasné, že jsme zlikvidovali Masarykův stát. Je přinejmenším rozpačité, že ho oslavujeme. Jen tím paradoxně naplňujeme naši hymnu: Kde domov můj? Likvidace Masarykova státu je také na vině tomu, jak obecně veřejnost ke klíčovým státním svátků přistupuje. Naprosto laxně.

11. září 2001 jste již více než rok seděl jako ministr pro místní rozvoj v jednobarevném kabinetu Miloše Zemana. Jak jste vnímal tehdejší atak proti World Trade Center v New Yorku? Pro laika to byla tehdy fatální konfrontace s něčím, co si jen obtížně dokázal představit…

Když jsem to tehdy odpoledne zaznamenal, tak jsem myslel, že je to nějaká nová reality show nebo rozhlasová hra. O něco později, když věže spadly, se mi vybavilo i něco jiného. Několik málo let předtím jsem byl v New Yorku a vyjel jsem na vyhlídku jedné z věží. Zajímala mne již tehdy statika. Pátral jsem po řešení a dozvěděl jsem se, že konstrukce věží je řešena jako vetknutá děrová trubka. Po prvotním šoku jsem tak mohl sám pro sebe jen zkonstatovat, že v případě nárazu do věží, ke kterému došlo, se takto vetknutá trubka nikdy nechová. Takže dvojčata se nemohla bez dalšího přičinění zhroutit tak, jak se zhroutila. Jsem rád, že si to dnes myslí i američtí statici. Okolo 11. září existuje velký problém a měl by se objasnit. Abychom se mohli sami sobě podívat do očí. I tak už bude platit, že svět nikdy nebude takový jako před 11. zářím 2001.

Řada lidí si pamatuje tehdejší emotivní projev premiéra Miloše Zemana v televizi, kdy se jasně postavil za administrativu Bushe juniora. Jak na ten projev vzpomínáte?

Myslím, že ten projev byl i pod dojmem emoce. A je otázka, zda chtěl někdo něco jiného slyšet. Amerika se potřebovala obejít bez OSN. Následně atakovala Afghánistán a napadla Irák. Žádné zbraně se nenašly a lhalo se celému světu. Lhal i labourista Tony Blair, který se za to dnes omlouvá. Tehdy málokdo něco věděl o jiných verzích událostí. Tehdejší projev mého vládního šéfa vidím v tomto kontextu. Jen potvrzuje velkou osobnost Miloše Zemana. Uvedl bych k tomu vynikající epigram básníka Jiřího Žáčka: „Za pravdu je dvojí sazba. Někdy metál někdy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas tomu pravda zláme vaz.“

Přešla desítka let. V blízkém okolí Evropy je řada rozpadlých států. Sýrie, Lybie, ale i Ukrajina. Vše to charakterizuje chaos. Modelovým příkladem je Kaddáfí. Svého času ho vítali i s jeho stanem na G 20. Pak ho Francouzi a Britové nechali padnout. Byl to záměr?

To je dobrá otázka. Jestli to máme chápat jako snahu uvedených mocností šířit demokracii ve světě, tak je to pouze fíkový list halící zcela jiné záměry .Je pozoruhodné, že je tato osvěta šířena západem zejména v zemích bohatých na ropu či jiné strategické suroviny, pokud se bez výhrad nepodrobí americkému diktátu. Po Saudské Arábii nikdo demokratické zřízení nepožaduje. Pokud bychom tedy byli opravdovými šiřiteli demokracie, museli bychom přiznat všem národům právo na volbu cesty a tempa svého rozvoje. Vezměte si Afghánistán. K čemu nám je ohánět se tam naší demokratickou instituciální strukturou jakožto rámcem výrobního způsobu, který oni nebudou mít snad ani za sto let? Vždyť jejich hospodářství ještě nepřekonalo feudální dobu. Ano, pěstují ve velkém mák, ale feudální způsob hospodaření měl třeba u nás o poznání širší sortiment rostlin. A co se týče Lybie, ta byla vržena o desítky let zpět. Je tam dosud kmenové uspořádání společnosti, kde nejsilnější kmen vládne státu nejen po dobrém, ale i násilím. To přece známe i z naší historie, kdy kmenové války skončily vyvražděním Slavníkovců na Libici rodem Přemyslovců. Ale kdy to prosím bylo? Takže vývoz západní demokracie je naprosto neospravedlnitelný exces. A navíc na příkladu Lybie se potvrzuje stará pravda, že vždycky je lepší špatná vláda než žádná.

Vládnou klíčovým západním zemím pitomci, anebo zaprodanci?

Ve vládách zemí se zajisté typově mohou objevit jedni i druzí. Avšak v dnešní době je na místě otázka, zda jsou to skutečně představitelé vlád, kteří určují strategii vývoje světa. Ví se, že existují a působí na tomto poli určitá uskupení ultrabohatých osob, které mají svoji elitářskou představu o sjednocení světa – prostě jeden národ a jeden vůdce. Na onoho vůdce si nepokrytě dělají nárok USA, problém je „pouze“ s tím jednotným národem. Svět je ovšem mnohotvarý a unipolární nikdy nebude. To by byl konec lidské civilizace. Dospěli jsme naopak do stadia určité regionalizace, kdy se již několik mocností vyprofilovalo do stavu regionálních lídrů. Až se tato historická etapa naplní a vyčerpá svůj vývojový potenciál, pak snad můžeme uvažovat o celosvětovém systému existence lidstva a strukturách jeho řízení. Velmi bych varoval před jakýmkoliv sociálním inženýrstvím, přidal bych však jedno nové přikázání pro člověka, které by znělo takto: „A neznič si planetu, kterou jsem ti dal“.

S ohledem na migraci. Je svět na prahu nové sociální revoluce?

Svět je dnes vystaven základnímu dilematu. Spočívá v tom, že na této planetě začíná být přiliš mnoho lidí. Samo číslo nemusí být teď tak důležité, ale začne být důležité v momentu, kdy si uvědomíme, planeta není nevyčerpatelná. Kdy její zdroje jako třeba voda, půda a vzduch přestanou plnit základní funkci inkubátoru veškerého života. To je situace, kdy bychom se měli začít bát sebe samých. Nikdo nás neohrožuje, ani Marťani či jiní mimozemšťané, ale největší predátorem jsme my sami. A jestli tyhle budoucí potíže chceme řešit vývozem demokracie s bombami zavěšenými na křídlech letadel, tak to je jen urychlení cesty do pekel. Druhý extrém je myslet si, že v příroda pracuje s pojmy jako emoce či soucit. Tam platí jenom přírodní zákony a kapacitní možnosti planety. Při jejich nerespektování a překročení limitů regenerace planety budeme jako lidstvo vyhubeni. Při pohledu na demografický vývoj světa je zřejmé, že k tomu může dojít daleko dříve, než jsme si doposud možná mysleli.

Nepředpokládám, že se Váš kladný pohled na prezidenta Miloše Zemana změnil v době, kdy je již třetím rokem hlavou státu. Zeman je v našich poměrech výsostný politik. Jak nahlížíte na jeho razantní rétoriku vůči islámu a jeho radikalismu?

Miloš Zeman je bez diskuse osobnost, která má schopnost vést Českou republiku. Není to v žádném případě hráč při zdi. Jeho obrovskou předností je fakt, že naprosto přesně ví, co je důležité a umí pro dosažení daného cíle sestavit přesnou hierarchii potřebných kroků. Současnou migrační vlnu směřující do Evropy a její důsledky pro naši kulturu Miloš Zeman vnímá správně. Současné největší nebezpečí vyplývá z toho v jakém měřítku se vše odehrává.To je přeci jasná přeměna kvantity v novou kvalitu. Je známo, že některé jedy, pokud jsou aplikovány v malém množství, působí na lidský organizmus blahodárně, ve větší koncentraci však zabíjejí. To, čeho jsme nyní svědky, nelze přirovnávat k naší emigraci po roce 1968, jak to někdo dělá. Navíc tehdy jsme emigrovali do stejného myšlenkového světa, do stejného nebo jen málo odlišného kulturního prostředí. To, čeho jsme svědky dnes, je jasná asistovaná sebevražda Evropy. Nebudeme-li obhajovat svoji kulturu, tak přijdou jiní se svou kulturou. Ale to nebude tak, že nás do té své vezmou! Oni nás zlikvidují! To je podložené mnoha příklady z dějin. Ať si každý přečte Konráda Lorenze či Ericha Fromma. To říkám ohledně přestřelek mezi premiérem a prezidentem. Svého času jsem některé kolegy ze sociální demokracie podezříval, že jim tato četba zůstala utajena. Snad už to dostudovali. Stavět se dneska na pozice madame Merkel znamená skutečně ohrožení kulturních základů, na kterých stojí evropská civilizace. Multikulturalismus nefunguje a v takovém měřítku jaké zažíváme migrací už vůbec ne. Evropa není mocna žádného rozhodnutí. Někde staví ploty, aby trochu ochránili své obyvatelstvo, ale zásadní rozhodnutí chybí. Zase řeknu příměr. Jako kluci jsme si hráli lučními kobylkami. Bylo to o kráse přírody. Ale když přiletí mračna sarančat a sežerou veškerou úrodu, pak mohu pouze lomit rukama, jaký jsem byl hlupák. Tedy pokud budu mít vůbec čas lomit rukama.

Moc o tom nechceme slyšet, ale radikální islám se vyznačuje schopností za svou myšlenku položit i život. Proti tomu podle všeho blahobytem unavený Západ nemá alternativu. Anebo ano? Pomohl by návrat k životu podle křesťanských zásad?

Jejich silná idea je realita. To je nutno přiznat. Mají náboženství, kterému věří. My máme pouze bezbřehý a nekonečný liberalismus, říká pan profesor Piťha. Ten je ovšem ve své současné podobě zcela sebevražedný. K ničemu nás nespojuje. Ano, možná přece jenom k něčemu. K tlupě, která se srocuje ve frontě v supermarketu, kde bude sleva na žehličky či televizory. Proti silnému islamismu staví Evropa bezduchost konzumní multikultury. To nás má spojit? Do nepřemýšlivého a bezduchého stáda? Je skutečně na místě uvažovat o východiscích křesťanství. Pak můžeme dojít ke kořenům naší kultury. Bohužel se to u nás zploštilo nešťastně pouze na církevní restituce. Diskuse o křesťanských východiscích je akutně potřebná. Vždyť už na nás je pácháno duchovní násilí dnes: kříže ze škol mizí, slavnostní zažehnutí vánočního stromu raději neuděláme, abychom někoho neurazili, ale Saudská Arábie fedruje do Německa stamiliony na stavbu nových 220 mešit. Souhlasím s arcibiskupem Graubnerem: když nebude dnes Evropa křesťanská, bude zítra muslimská. Třetí cesta neexistuje.

Je možný návrat ke křesťanským východiskům pod komandem kapitálu, který je alfou a omegou doby a ovládá masy?

Musí se přestat lidem lhát. Je třeba jim říct pravdu. Pořád nás chlácholí nějakými dotacemi. Dnešní EU není tou, do které jsme vstupovali. Nebo si to alespoň mysleli. Za členství v elitním klubu platíme přes 40 miliard ročně. Dostáváme jako příjemci pomoci 70 miliard, ale to skončí. Neboť jsou v Evropě mnohem chudší regiony. Navíc tyto prostředky jsou tzv. omašličkované, tedy jsou určeny jen na aktivity, které Evropská unie vyhlašuje ve svých programech. Procedury získání dotace jsou navíc tak komplikované, že řada malých a středních podniků o ně raději nežádá, nemluvě o následných kontrolách, které se často mění až v šikanu. Ani v oblasti velkých nadnárodních projektů není situace nikterak růžová. Těžce se často domlouváme i s našimi nejbližšími sousedy např. o potřebě projektu výstavby vodní cesty Dunaj – Odra- Labe. Vrátíme - li se ke křesťanským kořenům, je to naše naše volba. Buď budeme aktivně bránit své hodnoty třeba i se zbraní v ruce, nebo zvolíme cestu dekadence a smrti z vyděšení.