To si vůbec nenechám připustit! Vánoce si chci naprosto užít. Sice slovo „užít“ nemám úplně ráda, protože všichni si najednou až moc užívají… Já to myslím naprosto upřímně – chci vymazat veškerá negativa, nemyslet na politiku, na medicínu, ale fungovat pro rodinu – vařit, uklízet, užít si stromeček a potom i vstup do nového roku s kamarády. Určitě se nemíním stresovat.
Až zas naskočíte do nového roku, co jako senátorka máte pro sebe jako hlavní úkol, nebo něco nedořešeného z letošního roku, čemu se hodláte intenzivně věnovat v příštím roce?
Nedořešeného je toho docela dost. Například mi vadí, že nám teď neprošlo navýšení rodičovského příspěvku pro všechny děti do 4 let, včetně těch, kteří jej již vyčerpali. To mě mrzí, protože si myslím, že ti, kteří chodí do práce a vracejí se nám rychleji do systému, tak jsou potrestáni za to, že jsou aktivní a odvádějí do rozpočtu. V mnoha případech – samozřejmě ne ve všech je to tím pádem podpora spíše těch, kteří zájem o práci nemají. Podotýkám, že nepaušalizuji.
Jde o záležitost, která mi tedy vadí a pokud se rozhodneme k ústavní stížnosti nebo k obdobnému postupu, tak to určitě podpořím.
Další věc, kterou dlouhodobě projednáváme, je „terapeut neurovývojových poruch“, což se týká senátního návrhu zákona od zesnulého kolegy Vladimíra Plačka (opavský senátor za ČSSD zemřel v létě 2018 ve věku 53 let, působil jako ředitel Ústavu sociální péče pro tělesně postižené v Hrabyni, členem horní komory Parlamentu byl od ro. 2012, pozn. red.). V podstatě se snažíme, aby vznikla pozice terapeuta, který by pomáhal nejen dětem, které mají poruchu autistického spektra, ale i jiné neurovývojové poruchy. Takových dětí je hodně, v současnosti jich přibývá.
Narážíme ale na obrovské problémy. Někteří nás dehonestují, že chceme něco takového vytvořit, že chceme ty děti „poškodit“. Nikdo se s námi o této věci nechce bavit. Je mi z toho smutno, protože já takové děti mívám v ordinaci, a jsem tedy poslední z těch, kdo by jim chtěl uškodit. Naopak – chci pomoci. Je to běh na dlouhou trať, jsem si toho vědoma. Ztratila jsem ideál, že něco je rychle.
Proč u nás dětí s neurovývojovými poruchami přibývá?
Jiná skupina se rekrutuje z dětí, které mají nízkou porodní váhu. U nich se mohou vyskytnout poruchy jak neurovývojové, tak poruchy autistického spektra. Je to dáno tím, že v současnosti těchto novorozeňat více přežívá. Je to otazník…
Není dnes třeba také „přediagnostikováno“ diagnózou ADHD?
Ano, máte pravdu. Já tomu teď říkám „mantra ADHD“, protože někdy se to skutečně přehání. Dříve bychom řekli „živé, aktivní dítě“, dnes se jim přisuzuje ADHD, porucha koncentrace, impulzivnost, ale někde jde jen o „živější“ dítě. Dostáváme se z jednoho extrému do dalšího…
Na druhou stranu – je to argument pro to, proč se skutečně zabývat inkluzí, na kterou jsou různorodé názory. Jaký je váš postoj k současné formě školské inkluze?
Já nemám problém s inkluzí u dítěte, které je mentálně v pořádku a má handicap motorický. Ale mám velký problém u dětí, které nemají jen lehkou, ale střední, a někdy i závažnou mentální retardaci, a začleňují se do běžné třídy. To je obrovský problém – chodím do škol a dívám se, jak to probíhá. Jestliže jsou ve třídě dva či tři asistenti a pět dětí s mentální retardací, naprosto to rozloží výuku celé třídy.
To, že se někde objeví jedničkář, tak dnes neodpovídá jedničkáři na úrovni před několika lety, protože celkově průměr tříd musel zákonitě klesnout. Děti v rámci inkluze totiž stahují třídu do pozice horší, než kdyby do ní nebyly inkludovány.
Měla jsem nyní v ruce návrh materiálu, který měli připomínkovat ředitelé středních škol, víceletých gymnázií. Já sama jsem ve školské radě Podkrušnohorského gymnázia Most. Podle strategie vzdělávací politiky v letech 2020-2030+, jak jsem se v materiálu dočetla, by bylo dobré zredukovat víceletá gymnázia, protože na vyšších stupních základních škol pak zůstávají děti, které nejsou příliš chytré, a tak úroveň druhého stupně základních škol významně klesá. Za sebe říkám, že v současné situace bezbřehé integrace a inkluze to logicky ani jinak být nemůže. Protože budou prostě všichni průměrní.
Jestli politici chtějí, abychom měli průměrný národ... Budeme se chovat jako ovce? Někdy mi ty snahy tak připadají, protože takový návrh je naprosto krok stranou. Oni ale hned v další větě říkají, že vlastně teď to nezavedou, protože by mohly vzniknout výběrové třídy na základních školách, nebo více soukromých základních škol, a děti tak stejně odejdou, protože rodiče budou chtít, aby byly připravovány na studium vysoké školy.
Pokud máme takovouto bezbřehost integrace a inkluze a takhle těžce jsme to pojali – a podle mne úplně špatně –, pak se nedivme, že nám klesá úroveň výuky na základních školách. To je jedna věc. A druhá věc, pokud si vezmeme příklad z Finska. Tam se k inkluzi přistupuje tak, že pokud dítě selhává v nějakém předmětu, je ve speciální třídě. Pokud odpovídá mentálními schopnostmi třeba v přírodopise, tak se dostává do běžné třídy, aby se posílily jeho znalosti. To je integrace a inkluze, my máme ale u nás bezbřehost.
Například dítě s těžkou poruchou autistického spektra nebudu inkludovat do běžné třídy. Takový žák za to nemůže, ale vyrušuje celou třídu. A někdy to nezvládne ani asistent. Pro takto pojatou inkluzi říkám ne. Mám ty děti v ordinaci, tak vím, o čem mluvím.
Jedné z klinik ze svěřenských fondů Andreje Babiše – Iscare působící v oblasti reprodukční medicíny – měl být nestandardně navýšen finanční příspěvek VZP. Vy jste před časem iniciovala ústavní stížnost, která se týkala sice zaměstnaneckých pojišťoven, ale poukazovala jste v ní na „pokřivené prostředí ekonomiky zdravotnictví, kdy se za tytéž služby platí péče různým subjektům rozdílně z historicko-politických důvodů“… Co na případ Iscare říkáte?
Zmíněná ústavní stížnost se týkala zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, kdy složení jejich dozorčích a správních rad by mělo vypadat trošku jinak. Ale ano, kdysi jsme upozorňovali, že existují rozdílné platby do nemocnic, a tím pádem některá zdravotnická zařízení byla podfinancovaná, a jiná nikoli.
Samozřejmě vím, že pan premiér je majitelem těchto IVF center (centra pro umělé oplodnění, pozn. red.), která jsou obecně placena pojišťovnami štědře. K podrobnostem o tomto případu jsem ještě neměla čas se dostat, takže bych to nerada komentovala.
Pokud někdo mluví o „agrofertizaci úřadů“, tak toto je možná jeden z příkladů – pokud tam skutečně došlo k něčemu nestandardní cestou jen proto, že jde o kliniku ze svěřenských fondů premiéra. Další z příkladů se letos týkal i „vašeho“ Ústeckého kraje, kdy tamní bojovník proti korupci Leo Steiner byl opět „odejit“; respektive on říká, že byl dotlačen k odchodu proto, že odmítl jako náměstek Státního fondu životního prostředí vyplatit milionovou dotaci firmě ze skupiny Agrofert.
Pokud je to tak, že odešel sám poté, co nebyl schopen přistoupit na ignoraci nějakých výhrad u konkrétního příjemce dotace, tak – takto by se měli zachovat všichni úředníci. Pokud hájí zájmy státu, zájmy lidu. Mělo by jít o čestné, nezávislé, svébytní bytosti.
Co byste jako hlavní úkol stanovila do roku 2020 pro ministra zdravotnictví?
Myslím, že ministr zdravotnictví to má hodně těžké. Každý ministr zdravotnictví to měl těžké!
Proto jich už bylo tolik…
Přesně tak. Je to obrovské politikum a politikem to dál bude – blíží se krajské volby a podobně… Jeden z jednoduchých úkolů, který by pan ministr mohl splnit, je, že by mohl přijet na náš sjezd komory – tentokrát bude v Praze. Mrzí mě, že nepřijel na sjezd do Brna.
Pak je řada úkolů, které jsou před něj kladeny, jsou různé zákony, které bude předkládat. Nevím, v jakém pořadí, ale myslím si, že ačkoliv plyne do zdravotnictví celkově velké množství prostředků, tak postupně přestanou stačit. Nedá se vše ufinancovat z jedné zdravotní daně, kterou vybereme od lidí. Jednou budeme muset dospět k vícesložkovému financování. Vím, že připravuje jakousi „reformu zdravotnictví“, že chce vybudovat nějakou síť nemocnic – má být páteřní síť a potom ostatní nemocnice. Uvidíme, jak tento návrh bude vypadat, ale obávám se, že ať zvolí jakékoliv řešení, nebude ideální…
Obrovský problém je například i v tom, že zde máme různé typy nemocnic. Nelze sáhnout na to či ono, někde je nemocnice jediná pro daný region. Do toho jsou tu soukromé nemocnice, sítě Agelu či Penty, která se rozrůstá. Na to nemá ministerstvo žádný vliv.
Systém zdravotní péče se jaksi drolí a pochopitelně stále zůstává problémem i nedostatek lékařů a sester, který následně dopadá i na pacienty. To jsou věci, které ministr zdravotnictví nebude moci vyřešit za jeden rok, za jedno období, za jednu dekádu. A myslím, že tlak na něj bude velký.
Co vidí za největší průšvih, nedostatky zdravotní péče, občané-pacienti? Slýcháváte od nich v ordinaci, co je nejvíce v tomto směru tíží?
Často si stěžují, že jsou dlouhé objednací termíny na různá vyšetření. Například, když potřebuje pacient rehabilitaci, tak mu třeba i někde řeknou, přijďte za tři měsíce... Což nemá smysl tam ani chodit, to je blbost, protože než ho za čtvrt roku vyšetří a zrehabilitují, tak v té době už vypadá úplně jinak.
Dále si hodně stěžují, že jsou z nemocniční péče propouštěni velmi brzy, po dvou třech dnech, naprosto nedoléčeni. Vrací se pak zpátky do ambulancí praktických lékařů nebo odborných lékařů, kteří pak musí vlastně v započaté péči a vyšetření pokračovat.
V Ústeckém kraji jsou dlouhé čekací lhůty i na odborná vyšetření, jako například magnetická rezonance. V Praze je to možná jiné, ale regionálně se to velmi liší.
Je řada dalších stesků, dojíždění, otázka praktických lékařů, kteří končí. A prý bude ještě hůř… Někteří zavírají ordinace třeba i proto, že nechtějí mít EET, nebo mají problém s elektronickou neschopenkou. Když zavřou, zůstávají po nich plonkoví pacienti, které nikdo nechce přijmout.
Co se týče stomatologů, u nichž se říkalo, že se to zlepší, tak také jich stále není dostatek. Jenže stomatologická péče je obrovský problém, takže lidé pak chodí na pohotovosti, nebo řeší svůj problém tím, že jdou na centrální příjem se nechat ošetřit.
Není tedy už ale hlavní problém v platech, ty přece ve zdravotnictví rostly? Kvůli tomu neodcházejí pryč?
Mladí lékaři už nechtějí dělat, co jsme dělali my. My jsme přišli, a byli jsme absolutní vazalové. Za „totáče“ jste přišla po fakultě, vyfasovala jste osm služeb a hotovo. Teď je situace taková, že po jedné službě se má jít domů, protože pracovníci jsou pak opravdu přetížení.
Máme velké množství techniky, kterou se musí naučit obstarávat. I zodpovědnost u vyšetření je velká a vypětí lékařů ještě větší. Také si dnes chtějí užít i svých rodin a mít trochu volného času a nestrávit v nemocnicích veškeré své mládí. Takže když řeknou „a dost, to už nechceme“, tak zákon jim to umožní. A myslím, že je to správně.
Psali jsme:
Tento rok se nesl také v duchu občanských demonstrací zastřešených spolkem Milion chvilek. Co byste vzkázala lidem, kteří se těch desítek demonstrací zúčastnili a v něco doufají?
Žijeme v demokratické společnosti, zaplaťpánbůh. Proto mohou jít a demonstrovat, že se jim něco nelíbí. Vyjadřují tím svůj názor. Když si podíváme na rok 89, tak tam ti lidé doopravdy vyjádřili svůj názor, a režim padl sametovou cestou.
Jde o to, že nyní jsme trošku v jiném gardu, v jiné době. Je důležité, že máme demokratický systém, ale mnohem důležitější je, aby nechodili lidé jenom na ta náměstí, ale aby se zapojovali aktivně do politické práce ve městech a vesnicích. Aby to neskončilo jen u těch transparentů. Aby také chodili na veřejná jednání zastupitelů, kontrolovali svoje politiky, zajímali se o politiků a v konečné fázi – aby šli k volbám! Když vidíme, jaká je volební účast, to je příšerné… Když jdu na náměstí demonstrovat, tak to také pak musím ukázat tím, že někoho hodím do volební urny. Ne abychom měli volební účast 40 procent.
Udělá v příštím roce, podle vás, pan premiér něco, aby se napětí ve společnosti, které se přetavilo v demonstrace, zmírnilo? Respektive, co by měl udělat pro zlepšení atmosféry v české společnosti?
Ono jde o to, že pan premiér ani nemusí cítit, že zde nějaké napětí je, protože volební průzkumy mu dávají predikci 35 procent. Tak si řekne: A kdo mě tedy chce odvolat? Těch pár tisíc lidí na náměstí, to je pořád málo, protože já mám volební základnu mnohonásobně vyšší. Z tohoto pohledu on nemusí dělat nic.
Samozřejmě jde i o otázku dalšího vyšetřování – kauza Čapí hnízdo se vrací zase někam na začátek. Ale pan premiér asi zůstane, tak jak zůstane… Má kolem sebe dobrý tým a hovoří k lidem takovým způsobem, že ho volí, a ty volební preference jsou vysoké. Ostatní politici mluví šroubovitě, v kudrlinách, lidé jim pak nerozumějí, i když jejich názory jsou podle mne dobré a konstruktivní.
Další demonstrace, které se znatelně táhly letošním rokem, a to nejen v naší republice, se týkaly klimatu. Jak vnímáte, že se vaší generaci vyčítá, že je zodpovědná za klimatický stav planety? Je to oprávněný stesk?
Ať si o ní jako o člověku myslím, co chci, tak jistým způsobem má pravdu – děje se zde něco špatného. Přinejmenším to vyburcovalo mladé lidi jít do ulic a zajímat se o klima a přírodu. To je pozitivní. Ovšem přímo akce Fridays For Future... Já osobně bych udělala spíše Saturdays For Future, aby nechodili „za školu“ a nebyly pak kvůli tomu jejich akce znevažovány, že nechtějí chodit do školy, že se chtějí poflakovat a jen si na něco hrajou.
My se tady v Evropě budeme pachtit a snažit a přeneseme své továrny do „třetího světa“, tak se to vůbec nezmění, protože největší znečišťovatelé Čína, Indie a další budou dál pokračovat ve svých aktivitách. Ačkoli se tomu politici smějí, neumějí se na ničem dohodnout, tak na to Greta, ať je jaká je, upozornila. Aspoň mladí lidé nesedí u těch digitálních technologií a jdou něco dělat…
Co mají lidé v příštím roce hlavně sledovat, kam směřovat v České republice svou pozornost?
V rámci politických záležitostí určitě zaměřit pozornost na krajské volby. Nezůstat jen na těch náměstích, protože krajská vláda je opravdu velmi důležitá. Například v Ústeckém kraji nám tu úplně devastují fungování kultury, odvolávají nám tu ve velkém ředitele galerií, muzeí… Vůbec to není marginálie.
Další věc je, jak se bude vyvíjet naše ekonomika. Teď se zdají být všichni spokojení, mají se dobře – zaznívá, že líp jsme se neměli. Pokud se bude tento standard udržovat, tak český člověk je takový, že se sebou nic neudělá. Zůstane dál v tom mainstreamu a jen pár lidí bude strkat svoji hlavu nad vodu a na něco upozorňovat. Až když nastane kolizní situace, dojde k poklesu, zvýší se nezaměstnanost, pak se teprve zas lidé začnou zajímat o své okolí.
Vy si osobně také myslíte, že se všichni máme tak hodně dobře?
Mě ty věty „máme se nejlíp, jak jsme se měli, je to fantastické a výborné, podívejte na grafy a čísla“, naprosto neuspokojují. Naopak mě to trochu vytáčí.
Právě, že mj. během listopadových oslav 30 let od převratu mě udivilo, jak často od lidí zaznívalo, že se za komunismu v běžném životě měli líp. Není to opravdu velká ostuda pro současnou vládu, že se zde někteří lidé mají hůř než v tom režimu, který bychom určitě nechtěli vracet zpátky? Některé skupiny lidí se očividně nemají tak dobře, jak zaznívá v tom paušálním hodnocení ekonomiky…
To je možné. Do socialismu bych se ale nikdy vrátit nechtěla. Demokracie je pro mě prioritou. Co tehdy nařídila komunistická strana, tak to fungovalo. Takže i zdravotnictví fungovalo nařízením a podle toho se jelo.
Když někdo chce pracovat, vždycky práci najde. Někteří lidé mají i dvě práce, dovídám se v ordinaci. Jiní lidé se stabilně práci vyhýbají, a ty náš stát živí. Na to taky lidé hodně poukazují, že nepracující lidé mají mnohdy větší příjem než ti, kteří chodí do zaměstnání. To je totální shnilotina. Pokud pořád zvyšujeme dávky, které cpeme těmto lidem, pak nemají potřebu pracovat.
Není tohle – v nekomunistickém režimu – právě špatně? Stejně jako to, že maminky s dětmi musejí mít dvě práce, aby se uživily a zaplatily bydlení, které nepracujícím proplácí úřad práce?
Ano, některé maminky musejí mít dvě práce, ale jiné dokážou zneužít dávek a mají peněz jak želez. V tomto směru je zde nerovnost, nespravedlnost velká. Říkají mi třeba maminky v nemocnici, že i když mají děti nemocné, musí prostě do té práce, a vedle nich ti „nepřizpůsobiví“, v klidu doma, a mají za to větší finanční „ohodnocení“.
To je přesně i s tím rodičovským příspěvkem – my dáme navýšení těm, kteří jsou doma a dosud jej nevybrali, ale těm, co jsou aktivní a šli do práce, to nedáme. Přestože mají stejně staré dítě… Je to vlastně trest pro aktivní lidi.
Já jsem zvědavá na těch 15 opatření, která má realizovat vláda na boj s chudobou… Ti lidé by se tímhle neměli zabývat od stolu, ale jít do praxe. Stejně jako to, že kdo nebydlí v našem Ústeckém kraji, nejsou schopni pochopit naši problematiku, která je velmi těžká. Proto také tady napětí stoupá vůči skupinám obyvatelstva, které tyjou na státních financích. Jsou to mandatorní výdaje, které spolykají lidé, co pro společnost neudělají vůbec nic. Nikde na světě takový bezbřehý systém neexistuje. Kdo by do tohoto sáhl a udělal revoluci, to by bylo skvělé! Jenže s touto vládou se to nestane…
Třeba vás ministryně Maláčová překvapí a přijde příští rok s nějakou zprávou, která vám vykouzlí úsměv na tváři a potěší…
Nepřijde (smích).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
