Národ se loučí s Karlem Gottem. Některým ale není pohřeb se státními poctami po chuti, mluví o glorifikaci režimního umělce a neonormalizaci. Respekt píše, že kariéra Karla Gotta by nebyla „myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Co k tomu říci?
Především, slušně vychovaný člověk by podobné věty nevypouštěl z úst pár hodin po smrti kohokoliv, protože je to bezohledné jak k zemřelému, tak k jeho rodině, tedy průměrně sociálně inteligentní člověk to neudělá, nechce-li klesnout na úplné morální dno. Pro mne je neonormalizací právě podobné kádrování, kterého se Respekt a řada dalších dopustili, a kdy opět oni rádoby vyvolení vytvářejí seznamy politicky přijatelných a politicky nepřijatelných umělců. Zase chce někdo určovat, komu má národ tleskat a komu by neměl.
Uvědomme si, že máme třicet let po revoluci a každý už mohl ukázat, kdo je a co umí nebo neumí. Kariéra Karla Gotta nesouvisela naprosto s žádným režimem, ale jen a jen s tím, co uměl. Klesla snad jeho popularita za těch třicet let? Přestal dostávat slavíky? Lidé nechodili na jeho koncerty? Pustit proto takovou nehoráznost na své stránky, to musí být jen osobní nenávist, protože s objektivitou to nemá společného vůbec nic. Karel Gott zpíval spolu s Karlem Krylem hymnu na Václavském náměstí v dobách listopadu 89 a jako všichni umělci byl rád, že doba temna skončila. A na rozdíl od řady jiných, kteří zapadli, svůj talent po listopadu ještě rozvinul a držel na špičce celých těch třicet let. I v tom mu pomáhal nějaký režim? Respekt by se měl za svá slova omluvit. Jemu i nám všem.
Své k tématu řekl i šéf Fora24 Pavel Šafr, který pochybuje, zda je potřeba pro Karla Gotta strojit takový pohřeb. „Proč neměl státní pohřeb profesor Koutecký, který zachraňoval životy dětí, anebo Miloš Forman, po kterém zůstalo světově známé a velké umělecké dílo?“ Devalvuje tedy přínos Karla Gotta pro stát to, že zpíval často nenáročné a veselé popové písničky? Nebo o co jde?
O co tu jde? Karel Gott se vymykal všem kategoriím. Byl to umělec, který se rodí jednou za sto let. Talentem, pílí, velkorysostí vůči fanouškům, odsouváním svého osobního života pro ten na pódiu, kreativitou. A proč neměl pohřeb se státními poctami nikdo jiný? Inu, protože to u žádného jiného jména nikoho nenapadlo! Ani tehdy pana Šafra. To o něčem svědčí. Karel Gott byl prostě jen jeden a pan Šafr asi žil v jiné zemi než my všichni, pokud to neví a nechápe, proč lidé od Aše po Beskydy chtějí pro Karla Gotta něco výjimečného.
K uměleckému hodnocení se snad nemá smysl ani vyjadřovat. Pokud někdo označuje písně Kam tenkrát šel můj bratr Jan, Buď sbohem brácho z dětských let nebo Když jsem já byl tenkrát kluk za veselé popové písničky, svědčí to o tomto hodnotiteli, ne o písních Karla Gotta. Ano, byl popový zpěvák, a to vadí? Takto by mohl dotyčný ohodnotit i Beatles v jejich době. Je hřích, když umělce milují miliony lidí? Víte, přízeň publika se nedá ani koupit, ani nařídit. Za kariérou Karla Gotta byl talent, pracovitost, pokora, profesionalita. Kdo říká něco jiného, chce jen ublížit. Navíc člověku, který se nemůže už bránit. Opravdu hrdinské. Proto to velmi odsuzuji.
Hudební kritik Jiří Černý uvedl, že Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými se kdy setkal. I řada dalších se teď svěřila s tím, že Mistr pomáhal, často i hodně finančně lidem, které režim postihoval, ale nikdy o tom nemluvil. Kde tedy najít pravdu? A máme se ji vůbec snažit hledat?
Jak jsem už někde napsala, máme třicet let po revoluci. A pořád se hrabeme v minulosti, v seznamech, pořád se těm soudruhům daří nás rozdělovat, pořád podle not soudruhů kádrujeme, i když už dávno by mělo být jasné, kdo je kdo. Osobně se domnívám, že ti lidé se toho drží proto, že neumějí najít jiná témata. A kopnout do jiného je tak snadné… Ocenit, co dělal, aniž musel, to už se jim nechce. A nejen, že se v těch archívech hrabeme, my ještě i v těch seznamech selektujeme – u někoho podpis nevadí, o někoho vadí, u jiného přehlížíme, že byl člen KSČ, jinému vyčteme i to, že zpíval. Probůh – žili jsme tu všichni, víme, jak to bylo. Já taky skládala pionýrský slib, i když jsem měla z domova úplně jinou výchovu.
Umělci, kteří chtěli svůj talent rozvíjet, ať to byli zpěváci, nebo herci, se museli občas zaprodat. Ať to byl Karel Gott, nebo Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Jan Werich… Jsou proto o to menší herci? Vážil si jich národ méně? Ne. Kdyby občas se soudruhy „nehráli“ ty jejich hry, nenechali by je dělat jejich práci. A ti rádoby moralisté namísto aby pochopili ty vydírané, mezi které patřil nejen Karel Gott, ale stovky dalších lidí, a odsoudili soudruhy vyděrače, útočí na ty první. Děs. Ti soudruzi se musí doma řezat smíchy, jak se jim i po těch třiceti letech daří ničit slušným a schopným lidem životy všemi těmi seznamy, které vyráběli a které ještě dnes někdo bere jako slovo boží. Neuvěřitelné, jak se po třiceti letech opíráme v hodnocení lidí o komunistické vynucené seznamy, namísto abychom hodnotili lidi za období posledních třicet let.
Sám Karel Gott se k vlastní účasti na celé věci kolem Anticharty stavěl zodpovědně, říkal, že za tím nemůže stát, že se nechal zmanipulovat a nečelil tomu. Nicméně, co si myslet o tom, že slova o Antichartě začali mnozí kritici vč. některých politiků opakovat prakticky v okamžiku jeho smrti?
Jsou to zbabělci, nic jiného. Jejich malost se potřebuje prostě přiživit na velikosti jiného, a my bychom jim na to neměli skákat. Za života Karla Gotta by se s ním mnozí rádi i jen vyfotili, po jeho odchodu na něj plivou. Není to první případ, ale je to díky velikosti jména Karla Gotta případ nejvíce viditelný. Je mi za ně hanba. Neodsuzuji nikoho proto, že má podpis pod nějakým komunistickým pamfletem. Sama vzpomínám, když Karel Gott četl své vystoupení, jak tatínek říkal – hele, co mu to chudákovi napsali. Chudák Gott, že to musí číst… Všichni v této zemi měli jasno. Jen dnes má někdo najednou jasněji.
Kněz Tomáš Halík označil Gottův pohřeb ve svatovítské katedrále za šílený a nevkusný nápad, pokus o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu a devalvaci hodnot. Přesto pohřeb v katedrále bude, a to v souladu s přáním rodiny. Je to špatně, jak tvrdí Halík? A z druhé strany, co Halíka k takovým prohlášením dle vás vede?
Mně přijde naopak nevkusné, že někdo takový jako Tomáš Halík je označován za kněze. Já považuji Tomáše Halíka za člověka, který této zemi nic nepřinesl, nic neumí, nic nedokázal, a přesto si dovoluje kádrovat jiné a stavět se do role morální autority, aniž jí je. Co ho k tomu vede? Kde k tomu bere odvahu, až drzost? Bude to asi proto, že jinak by si ho nikdo nevšiml. Rád by byl za nějakou hvězdu, ale nemá na to. Tak kope do člověka, který hvězdou byl, který uměl, dokázal si splnit své sny a kterého národ miluje. To je vše. Uvidíme, až jednou pan Halík odejde, kolik lidí se s ním přijde rozloučit. Karel Gott si rozloučení v katedrále nepochybně zaslouží. Mne na tom mrzí jediná věc – že tam nemohu být. Ráda bych se mu poklonila za to, co ve své profesi dokázal.
Psali jsme:
Necelý týden po mistru Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Vrchní ústavní soudce Pavel Rychetský ihned přispěchal s názorem, že pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to Chramostová. Jak takový výrok vnímat? Jde o vyřizování účtů skrze zemřelé osobnosti? O čem to vypovídá?
Ctím pietu k zemřelé. Řeknu proto jen tolik, že postavit Karla Gotta vedle Vlasty Chramostové nelze, jsou to z hlediska vztahu občanů k nim neporovnatelná jména. To porovnávání dokládá jediné – ti dotyční tlačí politiku tam, kde dávno nemá co dělat. Jako kdysi soudruzi.
Po oznámení Gottova odchodu podle některých komentátorů se prezident Zeman a premiér Babiš k Mistrovi začali ihned hlásit. Je to mocenský kalkul a populismus, jak tvrdí tito kritici?
Já myslím, že ke Karlu Gottovi se hlásili všichni už za jeho života. V tom je jeho fenomén. Každý s ním chtěl mít foto, politiky nevyjímaje. A očekávat, že po jeho odchodu k tomu budou představitelé státu mlčet, bylo velmi naivní. Na to byl Karel Gott opravdu moc velká ikona národa. Kdyby mlčeli, vytýkali by jim mlčení. Když promluvili, vytýkají jim, že mluví. To už je opět o politických názorech, ne objektivním hodnocení ve vztahu ke Karlu Gottovi. Kdyby žil Václav Havel a navrhl pohřeb v katedrále, budou tomu dnešní odpůrci tleskat. Tedy každý si do všeho promítá, koho má či nemá rád, a podle toho hodnotí jejich činy. A podstata věci uniká.
Podle šéfa Knihovny Václava Havla Michaela Žantovského si pocty zaslouží ti, co nemohli působit, a ne ti, co byli úspěšní. Podobně to vidí i Karel Schwarzenberg, který PL řekl, že si Gott žil jako v bavlnce a vydělával… Lze to takto měřit a srovnávat? A popírají tyto názory blízkost či dokonce lásku, kterou národ ke Gottovi cítil?
Musím přiznat, že některé výroky v souvislosti s úmrtím Karla Gotta mne šokovaly, a tyto k nim patří. Absurdní výrok o hodnocení těch, co nemohli působit, když třicet let jim už v působení nikdo nebránil, a pro mne až neuvěřitelně jakešovský výrok Karla Schwarzenberga, jsou mimo chápání lidí této země včetně mě. Jak jsem napsala výše – někdo nám chce zase diktovat, komu máme a komu nemáme tleskat, koho máme a nemáme obdivovat a koho máme a nemáme milovat. Pan Karel Schwarzenberg pro mne daným výrokem přestal být šlechticem, protože klesl na úroveň Miloše Jakeše a jeho slavného projevu o Hance Zagorové.
V souvislosti s úmrtím paní Chramostové se objevilo také to, že ona v těžké době neselhala, zatímco Karel Gott selhal. Je z morálního a praktického hlediska takový názor relevantní? Není to třeba i tak, že někdo zde musel zajišťovat určitou společenskou kontinuitu, plynulý přechod ke svobodnému uspořádání a symbolem toho je právě Gott?
Víte, právě pieta k úmrtí paní Chramostové mi brání vracet se k jejímu celému životu. Navíc podobná hodnocení velmi odsuzuji, protože už uplynulo třicet let od listopadu 89. Ale my, jako bychom se zastavili v čase, pořád hodnotíme lidi podle toho, co s nimi prováděli soudruzi. Za tohoto úhlu pohledu jsme asi selhali všichni, kteří jsme za minulého režimu chodili do práce, do prvomájových průvodů a tak dále. Nepřijímám tento výklad, ba co víc, naprosto ho odmítám. Není to vůči lidem, kteří museli režimu čelit a nějak v něm přežít, fér. Odsuzujme ty, kteří po lidech chtěli podpisy a spolupráci, ne ty, kteří byli de facto jejich obětí. Co my víme, jak bychom se zachovali v podobné situaci? Kádrovat a moralizovat umí každý, kdo byl v tu dobu za bukem díky své společenské bezvýznamnosti, takže si ho soudruzi nevšímali, nebo byli v cizině. Nebo se narodili až potom a o soudruzích „v akci“ neví nic.
Europoslanec Jan Zahradil nadnesl důležitou myšlenku, že probíhající Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačních let s tím, že podstatná část lidí si už žádné vyrovnávání se s minulostí nepřeje. Podobně jako lidé nejsou zvědaví na stálé opakování minulosti premiéra Babiše a dávají najevo, že jim je jedno, kdo byl a nebyl komunista. Jak to vnímáte? Do jaké míry to skutečně vystihuje náladu ve společnosti?
To si skutečně někdo myslí, že Karla Gotta lidé milovali proto, že byl představitel nějaké normalizace? Nebo proto, že uměl zpívat? Probůh, ti lidi v těch funkcích asi opravdu ztrácí mozek… A jaké že to vyrovnání se s minulostí? Generální pardon komunistům dal Václav Havel pod heslem „Nejsme jako oni“. Tak jaké vyrovnání se z minulostí dnes? Možná bychom se spíš měli naučit vyrovnat se s tím, co se tu dělo posledních třicet let. A že toho je. Musím přiznat, že například pojem právního státu nebo podoby „právního státu“ v posledních třiceti letech mne zajímá víc než vyděračské seznamy soudruhů z doby totality. Mám proto čím dál víc pocit, že se tím odvrací pozornost od přehmatů oné nové doby těch třiceti let. A zneužívá se k tomu dokonce tak smutná událost, jako je smrt významného umělce. Třicet let tu normalizace není. A Karel Gott byl na vrcholu stále. Když to absurdně porovnám matematicky, třicet let zpíval za totality, třicet let za demokracie. Čeho je tedy reprezentant? Odpovídám, ničeho z toho, jen sebe a toho, co uměl. Spojovat jeho popularitu a talent s politikou je prostě trapné.
A podobná otázka. Zatímco příznivci Václava Havla vzývají disent a mají tendenci lidem sahat do svědomí, Václav Klaus proti tomu mluvil o šedé zóně a lidech, kteří tehdy dělali běžnou práci. Do jaké míry má smysl vracet se do minulosti? Jde o útěk před tím, co bylo, nebo už jsme se s minulostí vyrovnali? Měli bychom si sáhnout do svědomí, nebo je to k ničemu?
Svědomí je intimní věc každého člověka. Každý má jiné hodnoty, jinou výchovu, jiný cit pro spravedlnost. Osobně si myslím, hovoříme-li dnes o Karlu Gottovi, že například Václav Havel by nepřipustil, aby tzv. jeho lidé Karla Gotta tak uráželi. A k vaší otázce… Vzývat disent i třicet let poté se mi zdá už zcela mimo mísu. Koho máme vzývat? Nejvýraznější osobnosti už skoro všechny odešly, a patrně nebudeme „vyrábět“ nové. Měli bychom se dnes zajímat hlavně o to, aby zde nemusel vznikat disent nový – už dnes se některé názory zakazují, běžná je dnes cenzura, lidé opět utíkají na zahrádky, už padají zase věty: „ve škole to ale neříkej“… Je tady prostě dávno jiná doba a ta bude klást jiné otázky a vyžadovat jiné přístupy… Mně se prostě zdá, že odcházející politická generace se neumí smířit s tím, že její slovo už nemá takovou váhu, zkrátka že přišla o své místo na slunci. Jsou to poslední výkřiky, kterými na sebe chce upoutat pozornost. Bohužel to někdy dělají až odsouzeníhodně. To chceme opravdu lidi v roce 2019 kádrovat podle disentu před rokem 1989? Já bych spíše uvítala, kdybychom se u výročí listopadu 1989 vrátili do minulosti tím, že dokážeme pojmenovat, co se nepodařilo těch třicet let po něm. Máme-li na to odvahu.
Může být reakce národa na smrt Karla Gotta též smířením se s faktem normalizace a toho, co se tehdy vše dělo, a náznakem, že věčné nálepkování už končí?
Nikdy se nemůžeme smířit s tím, že tu normalizace byla, jako se nemůžeme smířit s tím, co se dělo v 50. letech, ale také musíme přijmout, že se tu v těchto letech žilo a muselo žít. Reakce národa na úmrtí Karla Gotta, tedy očekávaná více jak stotisícová účast na rozloučení s ním, nemá však co dělat s žádnou normalizací, ale jen a jen s tím, jaký byl Karel Gott zpěvák a člověk. Nevnucujme proto lidem tyto, s odpuštěním, nesmyslné a hloupé žvásty. Jsou směšné. Karel Gott by zpíval za středověku, za kapitalismu, zpíval za socialismu, zpíval v demokracii, zpíval v Las Vegas stejně jako v Moskvě. Protože zpěv byl jeho osudem, jeho životní volba, a skvělá volba – soudě podle jeho publika. Politiku se z toho snažili dělat kdysi soudruzi, a dnes, jen v bleděmodrém, to zkouší ty nové úderky. Ještěže má národ rozum.
Na Havlově pohřbu bylo cca 35 tisíc lidí, na ten Gottův se dle odhadů chystá až 300 tisíc lidí. Kdyby to tak opravdu bylo, lze z toho něco vyvozovat? Nebo to srovnávat nelze už proto, že Havel byl politik a Gott populární zpěvák?
(Úsměv). Nelze to srovnávat. Kdo se o to snaží, je blázen. Dovolím si jen poznámku a dovolím si ji proto, že i Karel Gott měl rád humor. Budoucí kandidáti na prezidenta mohou být o kousek klidnější. Protože kdyby Karel Gott žil a na prezidenta kandidoval, byl by zvolen v prvním kole. Jenže nikdy ho to nenapadlo – patřil na pódia, ne do politiky, a dobře to sám věděl. Kdy to konečně dojde těm mravokárcům?
Lze na základě předchozí otázky říci, že na Letenské pláni bude 16. listopadu stát hlasitá menšina proti mlčící většině, která to nebude nijak zvlášť prožívat?
Těžko říct. Ale ještě pár takových reakcí, jaké bylo možné zaslechnout v souvislosti s úmrtím Karla Gotta, a ta mlčící většina pochopí, že musí začít nejen mluvit, ale přímo křičet. Jinak budou za chvíli zase seznamy zakázaných umělců. Ostatně nemusíme chodit daleko. Jarek Nohavica nebyl na koncert k listopadu organizátory připuštěn. Takže první jméno na seznamu zakázaných už máme. Pro mne jako člověka, který se do listopadu aktivně zapojil a dnes chce žít hlavně v normálních poměrech, je to skutečně pecka. A dobře si ji zapamatuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
