Národ se loučí s Karlem Gottem. Některým ale není pohřeb se státními poctami po chuti, mluví o glorifikaci režimního umělce a neonormalizaci. Respekt píše, že kariéra Karla Gotta by nebyla „myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Co k tomu říci?

Především, slušně vychovaný člověk by podobné věty nevypouštěl z úst pár hodin po smrti kohokoliv, protože je to bezohledné jak k zemřelému, tak k jeho rodině, tedy průměrně sociálně inteligentní člověk to neudělá, nechce-li klesnout na úplné morální dno. Pro mne je neonormalizací právě podobné kádrování, kterého se Respekt a řada dalších dopustili, a kdy opět oni rádoby vyvolení vytvářejí seznamy politicky přijatelných a politicky nepřijatelných umělců. Zase chce někdo určovat, komu má národ tleskat a komu by neměl.

Uvědomme si, že máme třicet let po revoluci a každý už mohl ukázat, kdo je a co umí nebo neumí. Kariéra Karla Gotta nesouvisela naprosto s žádným režimem, ale jen a jen s tím, co uměl. Klesla snad jeho popularita za těch třicet let? Přestal dostávat slavíky? Lidé nechodili na jeho koncerty? Pustit proto takovou nehoráznost na své stránky, to musí být jen osobní nenávist, protože s objektivitou to nemá společného vůbec nic. Karel Gott zpíval spolu s Karlem Krylem hymnu na Václavském náměstí v dobách listopadu 89 a jako všichni umělci byl rád, že doba temna skončila. A na rozdíl od řady jiných, kteří zapadli, svůj talent po listopadu ještě rozvinul a držel na špičce celých těch třicet let. I v tom mu pomáhal nějaký režim? Respekt by se měl za svá slova omluvit. Jemu i nám všem.