Čechokanaďan Jírovec o válečných lžích i o tom, co vše se ve skutečnosti skrývá za "svobodou slova"

"Hledání hole pro bití psa dosáhlo vrcholu. Prezidentovi oponenti ji berou do ruky kdykoli Zeman promluví. Lze říci, že obsah jeho sdělení je pro jejich propagandu nebezpečný, takže se jím nezabývají. Proto se k Zemanovi může vyjádřit jistá herečka takto: Přece nejde, abych se z ničeho nic v kostkované košili nedobré kvality rozvalil v Lánech a říkal si různé hospodské žblebty," začíná dlouhé zamyšlení nad různými paradoxy tuzemské i světové politiky Jiří Jírovec, jenž se stal na stránkách ParlamentníchListů.cz velmi ceněným komentátorem.

Vzkazy protizemanstvu

"Když byl prezident v Číně, popudil takto omezenou část české společnosti výrokem, že se musíme od Číny učit, jak stabilizovat společnost. Zeman později vysvětlil, že tvar 'učit se' měl raději nahradit slovesem studovat, ale moc neuspěl. České protizemanstvo založilo svůj útok na předpokladu, že stabilizace je synonymem pro porušování lidských práv. Hrůza hrůz, volají, Česko opouští zahraniční politiku Václava Havla, založenou na absolutizaci lidských práv v jím vybraných územích," rozvádí.

Stabilizace společnosti tvoří spojitou nádobu s opačným procesem, tedy s její destabilizací. "Je třeba vysvětlit, že za společnost lze považovat jakékoli spojení více osob. I v malé skupině stačí jeden blbec, aby ji přivedl na pokraj rozvratu. Stabilizace státu jako reakce na předcházející destabilizaci se vždy týká zostření kontroly nad obyvatelstvem. Oba procesy se lidských práv dotýkají, ale propaganda dokáže vysvětlit, že i bombardování může být občanům prospěšné. Destabilizační impulsy mohou mít vnitřní i vnější původ a mohou se prolínat, je-li to v zájmu třetí strany," pokračuje.

S vnější destabilizací má československá společnost svoje zkušenosti již z období po roce 1948. Boj dvou ideologií, známý jako Studená válka, vedl Západ k tomu, že podporoval opozici komunistického režimu. "Fakt, že Československo bylo i po roce 1948 suverenním státem, nic neznamenal. V roce 1968 byla československá společnost destabilizována zevnitř. Jednak spory mezi dvěma klikami ve vedení KSČ a pak ambicemi různých skupin, které se chtěly podílet na moci. Západ dotáhl umění destabilizace jemu nepohodlných států k téměř naprosté dokonalosti. Mechanismus destabilizace v podstatě nemění," podotýká pro ParlamentníListy.cz.

Kroky destabilizace

Dále popisuje jednotlivé kroky: "Každá jednotlivá operace začíná vysvětlením, že v dané zemi vzrůstá odpor proti nedemokratické vládě a tak Západu, jako správci civilizačních hodnot a lidských práv, nezbývá než 'správnou věc' podporovat. Do hry často vstupují jako předvoj nejrůznější nevládní organizace. Ty významnější jsou přímo či nepřímo financovány svými vládami, ale to v prvním přiblížení nikoho příliš nezajímá. Zejména když uvěříme iluzi, že jde o lidská práva a potažmo demokracii. Když je člověk v tísni, tak se na nějakou tu korunu nehledí."

Jírovec připomíná, že se Putin znelíbil právě tím, že omezil vliv organizací, které jsou financovány ze zahraničí. "Oblíbenou formou destabilizace je násilí, jehož cílem je vyvolat reakci vlády, kterou lze posléze propagandisticky využít pro vnější politický a nebo vojenský zákrok. To dobře známe z Afghánistánu a později i z Kosova. V této fázi se začne mluvit o tom, že je třeba pomoci mečem a ohněm. V médiích se objeví základní slogan 'nepřítel - dosaďte diktátor + vhodné jméno - rozumí jen síle'. Na tomto místě lze poukázat na 'statečnost' některých Čechů, s níž volají, že Putin rozumí jen síle. Nepochybně jsou přesvědčeni, že kdyby na její použití došlo, katastrofa se jim nějak vyhne," dodává.

Před vrcholem destabilizace vojenskou silou je dle krajana z Kanady hra s veřejným míněním. Vzpomíná, jak před první válkou v Iráku bylo před výborem amerického Senátu sehráno dramatické a srdceryvné show: "Mladá dívka líčila, že jako zdravotní sestra byla v Kuvajtu svědkem toho, jak iráčtí vojáci vyhazují děti z inkubátorů. Pěsti amerického publika se rozhořčením zaťaly, slzy se vyrojily a preference Bushovy vlády vzrostly na potřebnou úroveň."

Mrtvoly, ruiny domů

"Stejný mechanismus byl použit Georgem W. Bushem před napadením Iráku v roce 2003. Manipulace se odehrávaly v tisku a televizi a nakonec v rozhodující míře na půdě OSN. Bush se původně vyjádřil v tom smyslu, že s OSN to netřeba konzultovat. Pak mu to asi někdo rozmluvil a tak došlo k divadelnímu představení, kdy tehdejší ministr zahraničí Colin Powell přednesl neuvěřitelnou snůšku lží ohledně iráckých zbraní hromadého ničení. A bylo zaděláno na další válku," podotýká.

Lžím tehdy dle Jírovce dodal váhu trik s odkazem na neověřitelné zdroje. "Američany informovali britští přátelé, tedy Tony Blair, a tak to musí být pravda. Svrchovaným výsledkem destabilizací jsou mrtví, ruiny domů, zničená infrastruktura a uprchlíci. Někde se povede ustavit prozápadní vládu, ale často dojde k vnitřnímu vyřizování účtů a dalšímu násilí. Výsledek destabilizace se nikdy nevyhodnocuje z hlediska lidských práv. Proto se nedozvíme, o kolik je teď štastnější občan Libye, když Západ pomohl zabít Kaddáfího. To je ten diktátor, kterému Blair psal dopis končící: Navždy Tvůj Tony," říká ironicky pro ParlamentníListy.cz.

"Stejné platí o obyvatelstvu jakékoli takto postižené země. Syřané v uprchlických táborech jsou jistě šťastní, že v nich mohou prohlašovat, že Asad je vůl. Není nad svobodu slova… Syrské rodiny, které možná Česko přijme, budou nepochybně slzet dojetím, až zjistí, s jak otevřenou náručí jsou přijímány. Neblahou stránkou destabilizace je bumerangový efekt. Jeho vysvětlení nabízí Švejk: Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku. Obava z teroristických akcí najednou ovlivňuje území samotných vývozců již dávno prošlého zboží zvaného demokracie a lidská práva. Snahy o vnitřní stabilizaci západních zemí lze chápat jako obranu proti reakci zemí, které destabilizujeme," rozvádí.

O idiocii politiků

Přírodovědec také připomíná, že se některé kroky západních politiků blíží idiocii: "Islámský stát, který vznikl jako reakce na destabilizaci Sýrie, se stal světovým nepřítelem číslo jedna. Tak pravil samotný Barack Obama. Podle medií je IS financován Katarem a možná i Saúdskou Arábií. IS ovládá některá naftová pole a získává prostředky prodejem nafty. Kdo ji od úhlavního nepřítele kupuje?" dává k zamyšlení otázku a doplňuje: "Proč uvalujeme sankce na Rusko kvůli Ukrajině a necháme jiné země financovat nebezpečí, které údajně ohrožuje celou naši civilizaci. Odpověď je jen jedna. Potřebujeme nepřítele pro další válku."

Přechází ale k druhému typu stabilizace společnosti. "Tedy tomu, který patrně měl na mysli prezident Zeman. Čína má bezmála 1,4 miliardy obyvatel. Její vláda musí pro své obyvatele zajistit základní životní potřeby. Každá společnost je vystavena vnitřním tlakům, které ji posléze mohou zničit. V malém to například platí pro politické strany a v nich probíhající permanentní boj o moc. Kdekdo by chtěl být předsedou a nebo premiérem. Je dobře známé, že v Česku je těžké najít porozumění mezi jednotlivými politiky. Je těžko představitelné, že by mezi sebou bojovalo 140 Kalousků - při poměru jeden Kalousek na deset miliónů obyvatel - se stejným počtem Fialů, Sobotků, Filipů, Babišů a nedej bůh i Němcových a Okamurů," nabízí svůj pohled.

Václav Havel byl vášnivým proponentem občanské společnosti. "Tato myšlenka, nepochybně kavárenského původu, má slabinu v tom, že pocit nejrůznějších sdružení, že mají moc, vede ve svých důsledcích k naprostému ochromení společnosti. Všechno pak je jakoby demokratické, ale nic nefunguje. Při pobytu v Praze pobývám v domě, který je zatím v relativně dobrém stavu. Až na to, že při dešti zatéká do bytů okny. Vyšší patra trpí víc, protože jsou vystavována větru. Správa domu nemá dost peněz na to, aby nechala vyměnit všechna okna najednou a tak přišla s návrhem rozdělit projekt na dvě části. Jenže půlka nájemníků protestuje, proč by právě oni měli být druzí a blokuje celý projekt. V podstatě jde o prkotinu, ale stejnou věc můžeme najít kdekoli. O mizerných pár hektarů jisté farmářky se společnost 'demokraticky' tahá dvacet či kolik let a stavba, která je ve veřejném zájmu, stojí," nabízí příklady.

Válka proti teroru

Česká republika nebyla za pětadvacet let schopna, byť jen v náznaku, vyřešit dle Jírovce problém Romů. "Těch je jen 300 000. V zemi jako Čína by podobný problém nakynul do rozměru většího evropského státu. Zemanův čínský výrok je vlastně nepřímou otázkou: Jak to dělají, že se v takové zemi dá vládnout? Taková otázka je zcela legitimní, protože je celkem dobře známé, že v Číně, bráno podle ekonomických ukazatelů, dělají ten kapitalismus zatraceně úspěšně. Ptát se můžeme i na to, jak by se Čína vyrovnala s vnější destabilizací afrického nebo středně-východního typu," rozvádí.

Ke stabilizaci společnosti dochází i v tak zvaných vyspělých demokraciích. "Většinou směrem k utužování poměrů. Po jedenáctém září prezident Bush prohlásil, že nepodlehneme přání teroristů a nenecháme si narušovat svoje svobody. Obratem vyhlásil válku proti teroru, která ospravedlňuje prakticky cokoli. Válka proti teroru byla dobrou záminkou pro napadení Afghánistánu po září 2001. Je to zaklínadlo, které ospravedlňuje další a další vojenské zásahy na cizím území a utužení kontroly nad vlastním obyvatelstvem. Obé souvisí s porušováním lidských práv. Kamery na ulicích, rentgeny na letištích, dohled nad tokem informací, pronikání do soukromí obyvatel. Na co si vzpomenete. Stojí to obrovské peníze, ale kdo by se v takové chvíli staral o miliardy," vysvětluje.

"Je příznačné, že v okamžiku, kdy Bohuslav Sobotka volá po zvýšení nákladů na armádu a bezpečnostní služby, není slyšet obvyklé varování pravice: 'socan rozhazuje a zadlužuje naše děti'. 'Zdroje jsou,' to tvrdil již Špidla. Statisticky vzato, ztráty na životech a majetku jsou tak nízké, že nemohou ospravedlnit obrovský útok na občanské svobody a enormní výdaje spojené s bojem proti terorismu. Při jedenáctém září zahynulo asi 4000 lidí. Od té doby jen několik jednotlivců. Pro srovnání. V USA se ročně zastřelí anebo je zastřeleno 25 000 lidí. Zhruba stejný počet lidí zahyne při dopravních nehodách. Válka proti střelným zbraním a nebo automobilům se tam ovšem nevyhlašuje," porovnává.

Americká lidskoprávní hnutí

Zavedené demokracie obsahují, jak říká Jiří Jírovec, stabilizační prvek založený na občanově poznání, že sám opravdu, ale opravdu ničemu nevládne, protože moc má svoje pozice obšancované do té míry, že v podstatě není možné volbami nic změnit. Proto se většina lidí ani neobtěžuje jít k volbám. "Jen nevyspělé demokracie tu a tam umožňují, že se prostřednictvím voleb k moci dostane skupina lidí mimo mainstream. V Česku to byly Věci veřejné a později Babišovo ANO. Pokud takový vítěz voleb z nějakého důvodu nevyhovuje naší civilizaci, je zdiskreditován zvenčí. To byl v Rakousku Haider, v Bělorusku Lukašenko a v Maďarsku Orbán," míní.

"V USA bylo úspěšné hnutí za lidská práva. Je to ale již velmi dávno. Martina Luthera Kinga přitom odpráskli, ale celková situace s rasovou segregací byla neudržitelná a tak prezident Lyndon Johnson v roce 1964 podepsal zákon o lidských právech. Relativně úspěšné bylo hnutí proti válce ve Vietnamu. Podstatná přítomnost amerických bojových jednotek začala v roce 1965 a trvala až do ukončení války v roce 1975. Protesty proti válce ve Vietnamu odrážely skutečnost, že do armády byli povoláváni normální lidé, kteří s jinak profesionální armádou neměli nic společného. Ve Vietnamu přišlo o život 58 000 amerických vojáků a 300 000 jich bylo zraněno," dokládá.

A v tom smyslu pokračuje: "Na protestech se významně podíleli univerzitní studenti. Přelomovou událostí bylo zastřelení čtyř studentů na Kent University. Proti demonstrujícím studentům byla povolána národní garda a ta začala střílet. Moc si z protiválečných protestů vzala poučení. Protože v Iráku a Afghánistánu již bojovala jen profesionální armáda, odpadly protesty proti loterii, která vybírala odvedence pro Vietnam. Další významnou změnou prošla válečná propaganda - válka byla odkrvena. Oko běžného občana bylo ušetřeno pohledu na roztrhaná těla, umírající civilisty."

Kolotoč válečných lží

Kanadská propaganda ohledně války v Afghánistánu dokonce potlačila i vítání padlých na domácí půdě. "Těch několik prvních nebožtíků se dočkalo uvítání na vojenském letišti se vší parádou - s ministerským předsedou, který tam statečně vojáky poslal a pak jakoby zamáčkl slzu. Tak po Krylovsku: 'je to trapas, když s pózou mistrnou, zkoušejí zabrečet…' Když padlých přibývalo, přestala se spouštět vlajka na parlamentu na půl žerdi a přestaly se ukazovat záběry, jak jsou rakve vynášeny z letadla. Prý, aby se to nedotklo pozůstalých," dokladuje pro ParlamentníListy.cz s tím, že informace o válce se podobají počítačovým hrám. S tím rozdílem, že v reálu se nedají životy vrátit zpět.

"V době příprav na invazi do Iráku, k níž došlo v roce 2003, se v USA i Británii odehrávaly statisícové protestní demonstrace proti válce. Vládnoucí moc nebrala statisíce lidí v ulicích na vědomí. Bush a Blair spustili kolotoč lží a válku rozjeli tak jako tak. Byli si vědomi toho, že jim nehrozí nebezpečí, že by si na ně nějaký pozemský soud troufl. Další změnou bylo připojení novinářů k bojovým jednotkám. Prý kvůli jejich bezpečnosti. Tím ale byli odkázáni na informace, které jim armáda byla prostředníctvím mluvčích ochotna poskytnout," rozebírá.

Stabilizace společnosti prostřednictvím ignorování veřejnosti známe podle Jírovce i z reakcí politiků, kteří se posmívali odborářským demonstracím v Praze. "Výsměchem bylo i setkání politiků v Paříži za příčinou podpory svobody slova po zastřelení známých karikaturistů. Tohle papalášstvo je tak odtržené od společnosti, že jim nepřišlo trapné předstírat semknutost na prázdné ulici. Nejde jim o bezpečnost společnosti jako takové. Jde jim o bezpečnost vlastní. V roce 2010 stála bezpečnost naprosto zbytečné schůzky dvaceti 'světových' politiků v Torontu skoro jednu miliardu kanadských dolarů," doplňuje.

Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Svoboda uměleckého projevu

A nakonec se Jiří Jírovec pustí do svobody slova, uměleckého projevu a paradoxů jejich obrany: "Teď jsou všichni Charlieové, byť z vedlejší ulice. Kde ale byli všichni ochránci svobody slova a projevu, když byla v Praze barbarsky zničena výstava Petera Fusse. Britské listy o tom v červnu 2009 napsaly: 'Fuss vystavil fotografie nacistických vojáků s Davidovými hvězdami namísto haknkrajců na protest proti válce v Gaze. Výstavu okamžitě zničili lidé spojení s pražskou Židovskou obcí, která vlastní prostor galerie a pohrozila jejím vypovězením. Výsledkem byla distance provozovatele galerie Linhartovy nadace od výstavy."

Kauza vyvolala značnou mediální pozornost. "Naopak zaryté mediální mlčení prozatím vyvolala povážlivá dohra této kauzy: propuštění kurátora Milana Mikuláštíka. Svobodě slova a umělecké tvorby nastaly patrně smutné časy. Zničení výstavy je zvláštní způsob stabilizace společnosti. Mezi ně patří třeba pálení knih nebo placka s Charliem. Nebo označení Fusse za 'polskou svini', což je výrok, který trhači plakátů použili, když zjistili, že autor plakátů je Polák," rozvádí Čechokanaďan s tím, že umělec si už možná netroufne destabilizovat obrázky naší společnost.