Paní senátorko, nejprve bych se vás rád zeptal na aktuální situaci kolem sestavování vlády. Prezident Petr Pavel velmi dlouho otálel s pověřením vítěze voleb Andreje Babiše. Nepůsobilo to celé už spíš jako politické divadlo než důstojný ústavní proces?
Trochu si odpovídáte sám, ale ona je politika vždy také tak trochu divadlo. Zde jde navíc o proces kolíkování si prostoru mezi jednotlivými ústavními hráči. Mediální obraz ale ukazuje i na dvojí metr, v životě i v politice. Když jen zlomek zdrženlivosti naznačovali prezidenti Klaus nebo Zeman, strhla se proti nim mediální válka. Když dělal drahoty mediální miláček, tedy současný prezident, vadilo to jen nastupující vládní koalici.
Ve Sněmovně mezitím běží válka nervů – vítězové chtějí vládnout, poražení se snaží brzdit, co se dá. Má to podle vás ještě něco společného s normální politickou kulturou, nebo už sledujeme jen souboj dvou znepřátelených táborů?
Do normální politické kultury ale souboje znepřátelených táborů patří, politika není nedělní škola. Jenže tady je teď každý den drahý. Každý den, kdy se neřeší nutné a neodkladné problémy republiky, ale jen technikálie kolem předání moci.
Fotogalerie: - Mimořádná schůze o Babišovi
S vývojem na české politické scéně souvisí i téma občanského aktivismu, který poslední týdny znovu nabírá na obrátkách. Spolek Milion chvilek s jeho akcemi „pro demokracii“ – s návratem lídra Mikuláše Mináře tento spolek opět pořádá protesty proti politikům, kteří normálně vyhráli volby. Není to už v podstatě politická kampaň bez volebního mandátu?
Protesty k životu společnosti patří. Tady by spíš bylo zajímavé, kdo si tuhle partičku vydržuje, kdo ji platí a kdo ji řídí. Tito michprdi založili svou existenci na popírání výsledků voleb od samého začátku. Jsou prodlouženou rukou těch, co prohráli. Demokracie panuje podle nich jen tehdy, když vyhrají jejich loutkovodiči.
Fotogalerie: - Chvilky 17. listopadu
Teď dovolte, přesuneme se k tématu, které sice nesouvisí přímo s vládou, ale občany velmi zajímá – k pobytu Ukrajinců v České republice. Pokud by na Ukrajině bylo uzavřeno příměří, je správné držet v Česku lidi, kteří nepracují a jen pobírají dávky? Měl by stát jasně říct, že kdo pracuje, může zůstat, a kdo ne, ten se vrací domů?
To by měl říct každý stát každému příchozímu. I ostatní evropské státy se pomalu probouzejí a chtějí taková pravidla zavést. Konečně, byť příliš pozdě.
Mnozí varují, že když si tu necháme ty nejpracovitější Ukrajince, bude to nakonec ke škodě jejich vlastní zemi, která je bude po válce potřebovat. Neměl by stát vytvořit férová, ale tvrdá pravidla, aby se lidé bez práce vrátili pomoci Ukrajině?
To jistě bude. Ale upřímně – každá země má primárně myslet na své občany. Koneckonců to tak má i ve vlastní ústavě.
Psali jsme:
Považujete Ukrajince za bratrský národ?Anketa
Genderová ideologie útočí na samotné základy naší společnosti, naší kultury, naší civilizace. Je to problém hlavně velkých měst. Jakmile vyjedete jen pár kilometrů za krajské město, tamní obyvatelé nechápou, o co se to v Praze a ve velkých městech vede tak urputný boj. Nenechme rozežrat společnost tímhle progresivistickým morem.
Mnoha lidem připadá, že malá skupina aktivistů se snaží určovat, jak má většina žít, mluvit a vychovávat děti. Je podle vás nejvyšší čas říct jasné „dost“, než se z ideologických kampaní stane povinná norma pro všechny?
Aktivisté nemají co dělat v parlamentech, v médiích, na úřadech a zejména na školách. Aktivisté ať si demonstrují a vyrábějí letáky, ale na lidský život a na vládnutí v obcích, krajích, městech i státech mají mít minimální vliv. Jaká škoda, že škodí zejména na ministerstvu školství. Tam je jejich činnost zejména nebezpečná, protože poškozuje to, co je na světě a v životě nejcennější – naše děti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Bláha
