Začneme případem Savčenková. Celou kauzu ve značné míře pokrývají česká média. Většinově je prezentován jeden pohled neprávem unesené a do Ruska zavlečené ukrajinské poslankyně, kterou chce Putinův režim zničit a odsoudit na něco, čeho se nedopustila. Jak na celou kauzu a její mediální prezentaci u nás nahlížet?
Je to neochota podívat se na „kauzu Savčenko“ jinýma očima než jen prizmatem „oběti ruské zvůle“. Protože Rusové musí být vždycky ti zlí, ti protiruští jsou dobří. Ivan Hoffmann jako snad jediný komentátor byl ochoten se na věc podívat i z druhé strany. Vycházel při svém hodnocení i z toho, co řekla Savčenko sama o sobě.
Obecně je to asi neochota přemýšlet, částečně i vymytí mozku na ono téma „Rusko se rovná zlo“. Je to jednoduché a moc se nad tím nemusí přemýšlet. Ale každá strana má dvě mince. Ale u toho zvážit každou z nich je potřeba myslet; a to tak nějak vychází z módy. Nedostatek vzdělání a schopnosti kritického myšlení je až tragický.
Kauza Savčenko je také režírována jako velmi dobrá píárová hra. Protože, i pokud by byla vinna, je ukazována jako oběť. Bez ohledu na realitu.
V kauze Savčenkové se začíná angažovat česká vláda. Téma na evropské úrovni iniciativně otevřel premiér Sobotka a ministr Zaorálek prohlásil, že ČR je ochotna podpořit nové protiruské sankce vůči těm Rusům, kteří se podílejí na perzekuci Savčenkové. Dle Zaorálka jde o odporný vyprefabrikovaný případ. A naopak třeba poslanec ČSSD Foldyna vystoupil proti Savčenkové. Co premiéra a ministra zahraničí podle vás vede k takové iniciativě?
Co je k tomu vede, absolutně netuším, protože tím zjevně zaskočili i Francii a Německo. Možná touha dokázat, že přece už „nejsme ten Východ“. To je to jediné, co mne napadá. A tak budeme iniciativně vyžadovat větší a větší tresty pro bývalého, byť vnuceného, spojence? Je to směšné. O případu Savčenko nevíme nic. Je to souboj propagand. Podle toho, co od samotné Savčenko víme, to byla dívka schopná jít do naprosté krajnosti a ještě se tím chlubit. Je otázka, nakolik své činy byla ona sama schopna vyhodnotit. Zkonstruovaný proces od základu to pravděpodobně nebyl, ale tím, jak se z něj stala mediální záležitost, nafoukl se do biblických rozměrů. Ale ona není Jana z Arku. Chápala bych protesty v případě, že by šlo například o spisovatelku, stíhanou za své dílo.
Návodčí dělostřelecké nebo raketové palby v týlu nepřítele je voják se speciálním výcvikem i motivací. Takový voják musí počítat i s dopadením a zastřelením na místě. Její obhajoba, jejíž videozáznam byl zveřejněn (a nemůže tudíž jít o záměrné falzum), hovoří za vše. Ta žena je hrdá na to, co prováděla.
Bere to jako svou vlasteneckou povinnost a povinnost vojáka. Měla by být beztrestná? Jde snad v jejím případě o obhajobu lidských práv? Ani omylem.
Angažmá české vlády, zejména premiéra a ministra zahraničí, v této věci přinejmenším vzbuzuje rozpaky. Posiluje se tak nenávistná rétorika stereotypu, že Rusko je vinno vždy. Do této informačně válečné hry se zapojuje diplomacie EU a Česko v ní hrají první part? To je problém, který se nám vymstí. Co k tomu víc říct?
Kterému vrcholnému představiteli EU věříte?Anketa
Znáte prostředí Poslanecké sněmovny. Konkrétně zákonodárci za ČSSD nejsou v řadě důležitých témat vůbec jednotní, možná naopak. Dá se říci, jaké většinové postoje mezi nimi převažují na témata migrační krize, Ukrajiny, Ruska nebo i prezidenta Miloše Zemana?
Většinový postoj neznáme nikdo. Do poslancovy hlavy a do melounu se nedá nahlédnout. Je před krajskými volbami a tak je každý „hodný“. Klub není místo pro odvahu. Klubová disciplína je cesta ke znovunominování a možnému znovuzvolení. Motivace více než silná. Vymknout se tomuto mechanismu dokáží jen silní. Třeba poslanec Foldyna.
Zajímavé bylo třeba hlasování o „Informaci vlády o migrační krizi“. Vláda dostala na frak. Koaliční strany nehlasovaly jednotně.
Pro návrh, že Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky oceňuje dosavadní kroky a návrhy vlády České republiky na řešení problematiky migrační krize a hodnotí je jako odpovědné, hlasovalo pouze 62 poslanců. Pro nehlasovali ani někteří poslanci ČSSD, zdrželi se skoro všichni poslanci ANO, někteří byli ostře proti. Vizitka ministra zahraničí Zaorálka a jeho premiéra nemohla být vystavena lépe.
Poslanecká sněmovna odmítla dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany. Výraznou většinou, včetně členů poslaneckých klubů ČSSD, ANO a KDU-ČSL.
Poslanecká sněmovna konstatovala, že státy, které nejsou schopny plnit své závazky a chránit vnější hranice schengenského prostoru, mají tento prostor opustit, neboť ohrožují bezpečnost občanů všech zemí Evropské unie. Pro bylo 113, včetně členů klubu ČSSD a prakticky všech členů klubu ANO, proti 17 poslanců, pouze z klubu ČSSD. Návrh byl přijat.
Poslanecká sněmovna uložila vládě České republiky, aby připravila všechna potřebná opatření, kterými bude adekvátně reagovat pro případ změn migračních tras s přímým dopadem na Českou republiku. Ze 152 pro toto usnesení hlasovalo 151 poslanců.
Poslanecká sněmovna důrazně odmítla zavedení povinného přerozdělovacího mechanismu běženců. Pro toto usnesení bylo 149 poslanců ze 150 přítomných. Proti žádný.
To, co mne ale poněkud znepokojuje, je již fakticky otevřená spolupráce „sluníčkářské“ části vládních představitelů sociální demokracie s nevládním organizacemi, které se tak prakticky staly vládními – ministryně školství za ČSSD Kateřina Valachová spolupracující s aktivisty „nevládních“ organizací na inkluzi, ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD Michaela Marksová, která rozdá neskutečných 400 milionů na zkoumání rovnosti v platech. Upřímně řečeno, napadlo mne u toho jediné – důchodci obracejí každou korunu a parta mladých práce schopných lidí dostane 400 milionů na projekty, jejichž metodologie je pochybená, výsledky ideologicky předvídatelné, a tím pádem diskutabilní? O sepětí „nevládních“ lidskoprávních organizací s ministrem ČSSD Jiřím Dienstbierem snad netřeba ani diskutovat. Třetí sektor přitom nereprezentuje populaci. Nereprezentuje ani stranu. Reprezentuje pouze zájmy zadavatelů projektů a jejich ideologii. V převážné míře jde o liberálně levicové nátlakové skupiny a za nimi globálně působící americké, britské, norské a německé instituce, manipulující tímto způsobem ze zahraničí vnitřní politikou země. To mne, upřímně řečeno, zneklidňuje víc, než to, co si klub ČSSD myslí o migraci. Peníze, které ony české „nevládní“ organizace dostávají, jim prakticky dává část vlády bez rozhodnutí vlády z veřejných peněz, o jejichž užití tímto způsobem v rozpočtu poslanci nerozhodli. Z peněz nás všech. A my o tom také nerozhodli a nedali ministrům mandát. Aby bylo jasno, nejsem proti nevládním organizacím, ale jejich vliv nemůže být bezbřehý. A zde se obávám, že se to poněkud vymklo.
Podle některých začíná na sociálních sítích slábnout téma uprchliků a migrační krize. Pozorujete to také? Pokud ano, čemu to připsat? A jak vidět informování o migrační krizi v médiích. Jistě během jejího průběhu nastaly určité posuny v tom, co a jakým způsobem se psalo a co ne. Lze to rozdělit na několik fází?
To platilo do atentátů v Bruselu. Téma muslimských uprchlíků a následků jejich průniku do Evropy nabylo opět na síle. Řekla bych, že informování prošlo několika fázemi – ve fázi jedna byli v podstatě každému jedno. Druhá fáze, to byly obavy ze sílícího přílivu (a nákladů s tím spojených), podpořeného Angelou Merkelovou a její masovou pozvánkou pro syrské uprchlíky do Německa. Následné tažení východní Evropou už bylo jen zpravodajství. To byl, myslím si, zlomový okamžik, kdy se stali uprchlíci problémem. Do Evropy začali přicházet i lidé, kteří k tomu vlastně ani nemají reálný důvod. Postupně to vyšlo najevo. Zvláštní je neschopnost některých odpovědných lidí uznat, že uprchlíci mohou být velký problém. Ani ve chvíli, kdy je jasné, že atentátníka z Paříže schovávali oni hodní muslimové, kteří by nikdy nikomu neublížili a které máme s křesťanskou láskou milovat a litovat je za jejich složitý osud. Ale upřímně řečeno, co měli místní muslimové dělat? Udat bojovníka svaté války?
Prezidentu Miloši Zemanovi v posledních měsících značně stoupla popularita, jeden z průzkumů dokonce uváděl hodnotu přes 70 procent. Co všechno je důvodem? Změnil se přístup některých médií k prezidentovi?
Přístup médií k prezidentovi se nezměnil. Ostatně, Lidové noviny, kádrující ty, kteří k Zemanovi chodí, jsou toho zářným příkladem. Ale Miloš Zeman je jasně čitelný a svými názory souzní s názory většiny veřejnosti. Bohužel se totéž nedá říct například o předsedovi vlády, který například kolem migrace manévruje poměrně nepřehledným způsobem a vytváří fráze typu „musíme pokračovat v opatřeních na potírání terorismu“. A jasné vyjádření je podle mne to, co Zemanovi přináší popularitu.
Na půdě Sněmovny se nedávno konal seminář o tom, jak bojovat proti kremelské propagandě. Zněla doporučení, jak pečlivě sledovat média „podezřelá“ ze šíření ruské propagandy nebo návrhy jak weby i mazat a nevést diskusi s trolly nebo agenty. Jsme v Česku skutečně tak „prolezlí“ Kremlem?
Přiznávám, že tento seminář mě opravdu nesmírně pobavil. Proč nejsou semináře o americké propagandě? Německé, izraelské? Ona se snad v českém mediálním prostoru nevyskytuje? Přiznejme, že se všichni snaží. Moskva, Berlín i Washington. Rusko ovšem používá velmi naivní metody pro „nezávislé“ sdělování proruského postoje: například Sputnik či Hlas Ruska koncernu Rossija segodňa. A nadstandardní citace Deutsche Wirtschafts Nachrichten… Proruský obsah má i řada „občanských“ stránek, které většinou vznikly kvůli občanské potřebě vyvážení českého mediálního mainstreamu. A tak ti, kteří umí azbuku, přebírají a překládají obsah ruských stránek… A proč ne? Je doba mediální plurality. Nikdo už nikdy nebude mít monopol na informace. A ani na dezinformace.
A kdo by měl ten „dohled“, je-li vůbec třeba, vykonávat?
My všichni. Sledujme média a přemýšlejme o tom, co, kdy a proč nám sdělují. Sledování médií je užitečné. Zjistíme například, jak vzácně se shoduje agenda mainstreamu – v jednom týdnu je „aktuální“ jedno téma, abychom za několik dní získali pointu v tiskovém prohlášení nějakého politika či ambasády.
Prahu za týden čeká historicky první návštěva čínského prezidenta, dojde k podpisu dalších miliardových investic. Přesto se objevují pochyby nebo kritika a varování před přílišným nadšením z čínské expanze do ČR.
Máme se snad bát Číny? Proč? Za několik tisíc let Čína neexpandovala za své přirozené hranice. Že uplatňuje efektivní kapitalismus pod vedením komunistické strany? My uplatňujeme neefektivní socialismus s kapitalistickými rysy. Probuďme se. Nyní žijeme nikoliv v monopolárním či bipolárním světě, ale v multipolárním světě. A Čína je velmi významným celosvětovým hráčem a bude jím po celé 21. století. Je to země s největším a nejstrměji rostoucím HDP, největším počtem obyvatel, největším rozvojovým potenciálem. A s jiným než západním myšlením. Proč mít klapky na očích a vidět ji optikou bipolárního soupeření? Win-win strategie vzájemných vztahů může pozvednout i ekonomiku Česka daleko víc než lpění na západní orientaci. Export do Číny či Ruska přinese práci. Přitom HDP celé České republiky je obdobné jako HDP jednoho čínského okresu.
Třeba sinoložka Lomová varovala před šanghajskou firmou CEFC, která tu již investovala. Šéf česko-čínské komory Tvrdík ji ovšem viní z protičínskeho zaměření, protože ji prý platí jistá tchajwanská nadace. Je sbližování s Čínou rizikem?
Čína je obrovský trh a obrovská kultura, kterou nereprezentuje ani tak Aj Wej-wej jako tisíc let konfucianismu, se kterým dnes nemají problém ani čínští komunisté. Sbližování s Čínou, stejně jako Ruskem či Spojenými státy či jakoukoliv jinou globální velmocí je vždycky rizikem pro ČR jako malou zemi. A ano, kdyby Čína chtěla, „schlamstne“ nás jako půlku předkrmu. Ani za celý bychom jí nestáli. Ale kupodivu, ona nechce. Nijak dramaticky bych to neviděla.
Návštěva čínského prezidenta v České republice a investiční aktivity Číny jsou obrovským úspěchem naší neoficiální diplomacie. Jaroslava Tvrdíka, Jana Kohouta. Čína ukazuje, jaký význam dává velká země malé zemi.
Je na nás, zda se budeme zabývat plánováním win-win budoucnosti a hlídat si přitom svoje vlastní zájmy a svou vlastní kulturu, nebo se budeme ohlížet do minulosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
