Dělníky vytlačili z výroby. Teď už člověk nebude ani rozhodovat. Profesor, který oceňuje Babiše, o budoucnosti práce

7. 8. 2017 10:40

ROZHOVOR Česká vláda má k dispozici ucelený materiál o čtvrté průmyslové revoluci, jaký – co do komplexnosti – nemá ani Německo, které je na špici v uplatňování principů Průmyslu 4.0. Významně se na něm podílel profesor Vladimír Mařík, ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, jenž v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz líčí budoucí vývoj v důsledku internetizace strojů a výrobků, ale vysvětluje také, proč má pravdu bývalý vicepremiér Andrej Babiš, když tvrdí, že české univerzity a výzkumné ústavy nejsou ve srovnání s jinými členskými zeměmi Evropské unie příliš úspěšné.

Dělníky vytlačili z výroby. Teď už člověk nebude ani rozhodovat. Profesor, který oceňuje Babiše, o budoucnosti práce
Foto: Archiv VM
Popisek: Profesor Wofgang Wahlster, ředitel Německého ústavu pro umělou inteligenci, který první přišel s pojmem Průmysl 4.0, a profesor Vladimír Mařík (vpravo), tehdejší ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky

Co je podstatou a hlavním kvalitativním skokem čtvrté průmyslové revoluce, že ji tak přelomově odděluje od třetí, která už byla také spojována s automatizací, elektronikou a rozmachem informačních technologií?

Ve třetí průmyslové revoluci už jsme využívali roboty, máme průmyslovou automatizaci, ale to všechno jsou individuálně nasazené stroje. Jednou to je robot, který něco obrábí nebo podává, přesně naprogramovaný. Máme k dispozici automatizační prostředky. Čtvrtá průmyslová revoluce nastává tehdy, když internet propojuje nejen lidi, ale i stroje. Čili v okamžiku, kdy se stroje dostávají na internet, stávají se automaticky součástí celosvětové komunikační sítě a začínají komunikovat. Napřed s člověkem, ale potom i mezi sebou. A potom nejen komunikují, ale snaží se dohadovat tak, aby za člověka prováděly rozhodnutí. A dokonce výrobky nebo polotovary mohou být připojeny na internet. Začíná domluva mezi stroji, výrobky, dodavateli a tak dále a optimalizace všeho dění na úrovni virtuální, tedy mimo fyzický prostor. Představte si to tak, že každý stroj či výrobek je napojen na internet, každý stroj či nedokončený výrobek má svého reprezentanta v podobě softwarového modulu, my říkáme dvojníka. A ti dvojníci si mezi sebou povídají, vyměňují si informace, dokonce rozhodují. Svá rozhodnutí pak posílají zpátky do fyzického světa. V něm dávají pokyny typu: teď obrob tohle na stroji číslo 17, pak pošli pár šroubů do montážní buňky číslo 5 a poté sděl člověku, že jsi to udělal. V okamžiku, kdy propojení informačními kanály je tak silné, že stroje i výrobky či transportní vozíky, respektive jejich virtuální reprezentanti, mezi sebou svobodně diskutují, dohadují se, optimalizují, vyměňují si informace, hledají řešení a pak to vracejí do fyzického světa, tak to je čtvrtá průmyslová revoluce. Stroje jsou napojeny na internet, jsou tedy propojeny nejen s člověkem, ale i mezi sebou, a v podstatě veškerá komunikace už probíhá relativně automaticky.

Čím čtvrtá průmyslová revoluce lidem nejvíce změní život, v čem jim ho nejvíce ovlivní?

Člověk se začíná dostávat do jiné role. Samozřejmě už v té třetí revoluci jsou dělníci vytlačováni z fyzické práce, ale nyní je člověk postupně nahrazován i v rozhodovací činnosti. Zbývá mu jednak role dozoru a jednak navrhování a další činnosti spojené s invencí. Člověku tak zůstává jen nejvyšší tvůrčí činnost plus kontrola, jestli stroje fungují dobře. Je vytlačen jak z rutinní fyzické práce, tak nakonec i z rutinního nepříliš často efektivního rozhodování. Necháváme na něm to, co by mu mělo být nejvlastnější, tu tvůrčí část činnosti. Člověk navrhne linku, navrhne komunikační standardy, člověk řekne: „Vy spolupracujte a dělejte toto.“ Pak už jen kontroluje, jestli někde nedochází k problémům.

K tomu se nabízí otázka, jestli na tento vývoj budou všichni lidé mít, co se týče jejich schopností. Ale hlavně ta, jak to bude vypadat s potřebou lidské práce a jak Průmysl 4.0 ovlivní počty pracovních míst. Jsou protichůdné informace, co se týká vývoje na pracovním trhu. Zaznívají úvahy o velkém úbytku pracovních míst. Jaký máte názor na množství lidské práce potřebné za čtvrté průmyslové revoluce?

Především se budou měnit profese. Některé vymizí nebo se zredukují, jiné profese ale vzniknou. Je pravda, že v průmyslu může dojít k tomu, že poklesne počet pracovních sil. Na druhé straně ti pracovníci, kteří budou v pravý čas přeškoleni, přejdou tam, kde budou potřeba a kde nikdy roboti nebo internet nemohou člověka nahradit. Budou potřeba v sociálních službách, ve zdravotnictví, ale i ve výuce, protože ve vzdělávání lidí bude učitel vždy nenahraditelný. Je třeba se na to připravit a lidi ze zanikajících profesí nasadit tam, kde je skutečně potřebujeme, kde nám citelně chybí. Ale ani s tím uvolněním lidí ve výrobě to nebude tak horké. Každá průmyslová revoluce v minulosti vyvolávala obavy a přitom žádná nepřinesla snížení počtu pracovních sil, spíš jejich nárůst. Domnívám se, že tak tomu bude i tentokrát.

Podle vás se tedy prudký růst produktivity práce nepodepíše na razantním propouštění lidí z práce, i když některé prognózy uvádějí, že do roku 2030 zanikne 40 až 55 procent všech pracovních míst současnosti, a to bez náhrady?

V bavorském Amberku mají takovou pilotní výrobu firmy Siemens. Za posledních deset let zesedminásobili produktivitu práce a přibrali dvě, nebo tři procenta lidí. Nikoho tedy nepropustili a ještě mají malinký nárůst, který je způsoben tím, že potřebují některé profese, které dosud neměli. Například profese lidí, kteří sbírají znalosti o provozu, formátují je do nějakých znalostních struktur, které se mohou znovu využít buď v jiné továrně, nebo u nich. Čili vzniká taková intelektuální, dobře organizovaná paměť firmy. V té profesi se jim dobře osvědčují zkušení mistři, lidé, kteří tam jsou dlouho a vědí o tom podniku všechno, což firma může jednou při automatizaci potřebovat. Tak je nechává, ať ty informace sbírají. Nebo potřebují lidi, kteří dohlížejí na roboty a na kvalitu. Zvýšila se jim potřeba kvalitářů, doslova dozorců výroby. Ti volným tempem chodí podél výrobní linky, a když někde zasvítí světýlko, nebo vidí, že se něco vzpříčilo, tak jdou a opraví to. Ti lidé v provozu nejsou ve stresu, pracují osm hodin tak, že chodí kolem strojů, sem tam jim s něčím pomůžou, vymění žárovku, donesou papír, jinak jsou naprosto v pohodě. Je patrné, že se snížilo napětí a stres. Když vidíte ty pracovníky v provozu v Amberku, tak takhle uvolněné a v pohodě pracující lidi jsem nikde na světě neviděl. Tu pohodu v práci jsem jim záviděl. To je velká hodnota.

Dá se očekávat obrovská polarizace společnosti v tom smyslu, že na jedné straně budou lidé bravurně zvládající nároky technického vývoje a na druhé straně ti, co nebudou schopni se mu přizpůsobit?

Domnívám, že si všichni přivyknou. Podívejte se dnes na mladé lidi. Pracují s mobily, tablety, že se nestačíme divit. Prostě té technologii přivykli a myslí v jiných vzorcích, než jsme mysleli my. A to je právě to, co nastane, že se postupně připraví generace lidí, kteří to budou vnímat. Bude to naprosto normální, nic stresujícího, zvyknou si na komunikaci se stroji i na to prostředí. Ale dokonce se domnívám, že si zvykne střední i starší generace. A to proto, že automatizace bude mít velmi jednoduché rozhraní k člověku přívětivé, které nepřináší nadbytek informací, ale jen to, co přijímající člověk pro elementární rozhodnutí vědět potřebuje. Informační technologie opravdu postupují tak rychle, že se stávají přívětivějšími a lehce si na ně zvykneme. Nemusíme znát všechno, co je za tím, důležité je, že se strojem můžeme interagovat jako kamarádi. Nebojím se, že by si lidé nezvykli, spíš ve mně vyvstává obava, že bude více volného času, a ne všichni budou vědět, co s ním.

Nemělo by víc volného času spíš vyvolávat radostná očekávání z toho, že každý bude mít víc času na sebe, na své koníčky, na rodinu?

S vysokou produktivitou práce pominou důvody, aby se pracovalo osm hod denně, bude stačit třeba jen šest. Určitě bude možné rozložit si pracovní dobu na dvě a čtyři hodiny, nebo tři a tři, to bude výhodné pro matky s dětmi, budou moci obsluhovat továrnu z domova. Jde však o to, jak lidé s nárůstem volného času naloží. Buď ho využijí ke svému rozvoji, budou si užívat procházek v lese, číst si knížky, nebo půjdou do heren a hospod a budou zabíjet volný čas tam. Bude záležet na každém jedinci, to neovlivníme.

Každopádně cílem je zvýšit produktivitu práce, snížit míru zapojení člověka ve výrobním procesu a jeho uvolnění pro vlastní volný čas a vlastní život. A jestli ho využije k sociální interakci s dětmi, procházkami v lese nebo posedáváním v zakouřené hospodě, to už je na něm. Když se lidé na čtvrtou průmyslovou revoluci připraví včas a dobře, tak hladce přejdeme do nové éry. Bude to trvat patnáct dvacet let. Ale když se nepřipravíme, mohou nastat šoky. Například průmysl nebude držet krok se světem, továrny se budou zavírat a budou tu hordy nezaměstnaných. Proto se zabýváme Průmyslem 4.0 v Česku, abychom drželi náš průmysl konkurenceschopný, abychom ho drželi napojený na světovou průmyslovou síť. Jakmile by z toho podniky vypadly, třeba že by nebyly dostatečně informačně propojené, nebo by nebyly schopné komunikovat s ostatními výrobci, dodavateli, zákazníky tak, jak bude doba vyžadovat, tak skončí. A to by pro mnohá městečka znamenalo konec rozvoje.

Jakou roli v průběhu čtvrté průmyslové revoluce může sehrávat stát?

O Průmyslu 4.0 jsme začali v akademické obci hovořit jako o problematice, která přichází, kterou vidíme. Teprve později, po řadě přednášek a řadě osvětových akcí, jsme byli požádáni Ministerstvem průmyslu, zdali bychom nezformulovali, o čem čtvrtá revoluce je, jaké jsou její dopady a co je třeba dělat. Požádal mě tehdejší ministr Mládek, abych vize, o nichž jsem hovořil nejen já, ale desítky dalších, dal dohromady tak, aby to vláda mohla uchopit. Trvalo nám to šest sedm měsíců, tým téměř 90 odborníků v 11 sekcích dal dohromady materiál, který vytváří určitou ucelenou koncepci. Shrnuje mnoho aspektů, co budeme potřebovat za technologie, jaká je role malých a středních podniků ve čtvrté průmyslové revoluci, nadhazuje otázky standardizace, právních úprav, které má stát udělat, co musí vyzkoumat v oblasti bezpečnosti, co je třeba připravit, co je vyzkoumané, ale není zavedené. Pokračuje to energetikou, ochranou životního prostředí, dopravou, protože všude tam jsou dopady myšlenek Průmyslu 4.0. Je to materiál, který v takové komplexnosti má málo zemí na světě, pokud vůbec nějaká ucelenější koncepce existuje. Dokonce je komplexnější než německý a dal naší vládě návod.

Vybavuji si, že ho vláda loni v létě přijala, ale jaké byly a určitě ještě budou další kroky?

Na základě našich doporučení vláda uložila rezortům i Úřadu vlády, aby připravily Alianci Společnost 4.0, kde by se daly všechny úkoly dobře zformulovat a zkontrolovat. Nyní jsme ve fázi přípravy akčního plánu pro Společnost 4.0, kterou má na starosti Vládní výbor pro digitální ekonomiku. Doporučení, která jsme vládě dali, se promítají do konkrétních úkolů pro konkrétní rezorty, ještě na tom bude chvíli práce. Vláda totiž řekla, že koncept Průmyslu 4.0 je tak široký, že zasahuje celou společnost, tak celou tuto oblast začíná nazývat Společnost 4.0. Což si myslím, že je správný krok. Protože to, co se projevuje v průmyslu, je vlastně první místo, kde se technologie nejvíce propojily a přinášejí užitek. Ale ta filozofie se musí přenášet dál. Energetika 4.0, pak nastupuje Doprava 4.0, stejné principy budou fungovat ve zdravotnictví. Jestli můžete každého pacienta považovat za jakousi entitu, jejíž virtuální dvojník komunikuje s dvojníky klinik, nemocničních zařízení a vyjednává si s nimi postup vyšetření, léčby, který zohledňuje pacientovy potřeby, ale také nezbytnosti, že na tu léčbu někdy musí. Stejně tak by to mělo proniknout i do státní správy a samosprávy. Zemědělství 4.0 už je téma v Rakousku. Stejně jako se plánuje, rozvrhuje a komunikuje o výrobě, tak není důvod, proč by každé pole nemělo svého dvojníka, komunikovalo s traktorovou stanicí nebo s odběrateli.

Může mít na průběh čtvrté průmyslové revoluce vliv i to, jaká politická garnitura bude u nás vládnout?

Podniky půjdou cestou Průmyslu 4.0 tak jako tak, protože jsou k tomu nuceny ekonomikou. To je největší hybná síla. Ale problém vznikne, když stát bude stát stranou a bude se tvářit, že mu do toho nic není. Pak nebudou vytvořeny předpoklady. Nebude tu rychlý internet, nebudou právní úpravy elektronického obchodování, nové obchodní modely typu Uberu nebo něčeho takového, nebude zajištěna bezpečnost, tedy ochrana proti úniku dat, ale také bezpečnost systémů fyzicky interagujících mezi sebou. Rolí státu je, aby na tu bezpečnost dbal a chránil ji svými předpisy. Musí existovat jasná opatření ze strany státu, který omezí možnosti různých škod, havárií, zajistí infrastrukturální bezpečnost. Tam musí stát stanovit pravidla, ta si nemohou stanovit podniky samy.

To, co se děje, není jen změna výrobních procesů podniků, to je celospolečenská změna, která se opírá o změnu myšlení. A stát musí připravit lidi na změnu myšlení, to je jeho úloha. Jde o celospolečenskou změnu, která se dnes nejmarkantněji projevuje v průmyslu, kde jsou technologie nejvíce koncentrovány. Ale stejné principy budou platit všude, ve zdravotnictví obdobně jako v zemědělství či dopravě. Průmysl jen první využívá principů, které nás čekají a které jsou umožněny internetizací, vizualizací, tím, že hmotné předměty se stávají proaktivními, vždyť výrobek komunikuje se strojem, který ho vyrobí.

O čtvrté průmyslové revoluci se mluví jen pár let, jsme teprve před jejím startem, nebo už v ní žijeme?

Úplně prvně prezentoval profesor Wolfgang Wahlster Průmysl 4.0 jako soukromý názor na Hannoverském veletrhu v roce 2011. Kancléřka Merkelová ho následně požádala, aby ho připravil jako vládní koncepci. A on z pověření německé vlády to o dva roky později přednesl v Hannoveru jako vizi Německa pro dlouhodobý rozvoj. S profesorem Wahlsterem se znám od revoluce, pětadvacet let, vybudoval a řídí Německý ústav pro umělou inteligenci, což je něco podobného, o co se nyní snažíme s Českým institutem informatiky, robotiky a kybernetiky. Profesor Wahlster má k nám velmi dobrý vztah, je odborník v oblasti inteligentních systémů v průmyslové výrobě. Máme společný projekt. Vůbec Česko si s Německem v oblasti průmyslové revoluce nebo průmyslové výroby obecně velmi dobře rozumí. Je tu stejná kultura, stejný způsob myšlení, jsme na Němce napojení, vzájemně se ovlivňujeme. Dnes nelze říct, že Škodovka v Mladé Boleslavi je v závěsu Německa, tam prostě probíhá interakce. Některé věci přebírají ze Škodovky i v Německu. Ale abych odpověděl jednoznačně, v období čtvrté průmyslové revoluce už žijeme. Hannoverský veletrh a pan profesor Wahlster to pojmenoval, uchopil a dal vizi, kam v rámci revoluce směřujeme. To, co tam nastínil, tam bude průmysl za dvacet let, a ještě ne stoprocentně. Ale dal vizi a teď k ní všichni směřují.

Jak jsou na čtvrtou průmyslovou revoluci připraveny české firmy?

Zajímavé je to pozorovat u těch malých a středních. Nemají na to, aby si postavily novou výrobní linku na zelené louce, tak co udělají? Propojí informaticky tři čtyři stroje podle principů čtvrté revoluce, to mají zárodek. A mají plán koupit za dva roky další čtyři stroje a zase je propojit a postupně to takto dobudovat. Čili průmyslová revoluce je proces, jsme na jeho začátku, ale už jsme v něm. A můžeme už dnes v našich podnicích vidět, že vizemi k tomu komplexnímu obrazu kousek po kousku, střípek po střípku firmy postupují. Zrovna tak to vidíme v oblasti Smart Cities. Nevidíme to tolik, bohužel, v energetice, protože tam to ty velké firmy drží zablokované a moc se jim nechce měnit své dolování hnědého uhlí a vyměnit ho za zdroje, které budou flexibilnější a nebudou centrálně řízené. Ale doprava na to postupně přistupuje.

Kde jsou principy spojené se čtvrtou průmyslovou revolucí nejvíce pozorovatelné?

Všimněte si principu elektronického obchodování, principů Uberu, principů objednávání hotelu z kapsy, místo hotelů tu jsou byty, které lidi pronajímají, principů Airbnb. Vznikají inovační firmy, start-upy, čím dál více se orientují na čtvrtou průmyslovou revoluci. V těch smart-upech nastává zajímavý vývoj. Vládla představa, že start-up je založen na crazy nápadu nějakého studenta, který si se třemi dalšími týden povídá, pak jdou a navrhnou nějaké řešení. Dnes je to opačně. Velké průmyslové firmy přicházejí s tématy, která by chtěly řešit, ale na která si netroufnou, nemají kapacitu, nebo si myslí, že je někdo z pohledu zvenčí vyřeší líp. A předhazují je studentům. Ti pak přemýšlejí už o něčem konkrétním, co někdo konkrétní potřebuje a zaplatí jim za to. To je velký posun od chvíle, kdy si studenti řekli: „Pojď, něco uděláme, nevím co, ale nějakou blbost vymyslíme.“ Takže jde o lepší využití myšlenkového potenciálu. Ta revoluce tady je. Bohužel, zaostávají některé věci: elektronický government, do dotazníků píšeme pořád to samé, rodné číslo, číslo občanky, bydliště. A pořád to píšeme, místo aby na jednom místě o nás věděli všechno, a když si dám někam otisk prstu, tak by o mně Celní správa nebo sociální zabezpečení měly vědět všechno. Ale já to pořád vyplňuji znova, e-government neexistuje. Zatím.

Přinese Průmysl 4.0 další rozevírání nůžek mezi vyspělými státy a těmi podstatně méně rozvinutými?

Můžete mít pravdu v tom, že ty průmyslově vyspělé země to mají daleko „jednodušší“ se zaváděním principů průmyslové revoluce než země, které nemají průmyslovou výrobu vůbec, nebo ji mají nízkou. Proto je v Evropě hodně silné Německo. Francie v tom samozřejmě také funguje, ale protože Němci mají Průmysl 4.0, tak Francouzi to samé nazývají Smart Factory. Velmi silné je Nizozemsko, Švédsko, to jsou z pohledu těchto principů velmi zajímavé země. Ve Velké Británii je to trošku jinak organizováno, ale proniká to tam samozřejmě taky. Spojené státy se brání tomu, aby situaci nazvaly čtvrtou průmyslovou revolucí, tak to nazývají druhým průmyslovým zlomem, nebo internetovou revolucí. Ani Japonsko nemá Průmysl 4.0, ale má Robot Revolution Initiative, ale je to úplně to samé.

S Japonci velmi dobře komunikujeme, máme velmi dobrou synergii s Německem a Japonskem, jsme si hodně blízcí pohledy i myšlenkami. Japonsko vidí sílu nejen v průmyslových robotech, ale podle nich musí průmyslová revoluce hlavně něco přinést lidem. Vyvíjejí roboty pro domácnost, pro zdravotnictví s větším úsilím než roboty pro průmysl. Říkají, že se průmyslová revoluce musí co nejvíc pocítit v domácnostech, zatímco německý přístup je soustředěn především na průmysl. Japonci jdou tímto hodně za lidmi, je to hodně o sociální robotice, o sociálních internetových automatizovaných službách. Vycházejí z toho, že Toyota, Mitsubishi, ti ať si to zaplatí a udělají si revoluci po svém – stát nese odpovědnost za společnost, za vzdělávání a sociální služby.

V knížce Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“, jsem si přečetl, že české univerzity a výzkumné ústavy nejsou ve srovnání s jinými členskými zeměmi Evropské unie příliš úspěšné. Na výzkum a vývoj putuje v Česku 90 miliard ročně, ale výsledkem je pár stovek mezinárodních patentů každý rok, zatímco evropský průměr se pohybuje v tisícovkách až desetitisících. Jste ve světě uznávaný expert v kybernetice a v oboru umělé inteligence, stojíte v čele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, přednášíte na ČVUT. Čím si tedy z této své pozice vysvětlujete, že nezvládáme držet krok ve výzkumu a vývoji s ostatními zeměmi EU?

Náš vysokoškolský systém není efektivní. Cílem všech univerzit ve světě je být na žebříčku co nejvýš, prokázat, kolik patentů přinesla, které kapacity má ve svém středu, kolik článků v odborných časopisech její zaměstnanci publikovali a kolik respektovaných mezinárodních cen dostali. To je úsilí každé rozumně fungující univerzity. A také je ještě druhý parametr: aby její absolventi mohli zaťukat, kde chtějí, a měli velké uplatnění na prestižních postech. Kupodivu v tom druhém parametru uplatnění absolventů jsme na tom pořád relativně dobře. Naši lidé díky svému IQ a celkové schopnosti improvizovat, se ve světě velmi dobře uplatňují. Ale hlavním kritériem na našich školách není excelence a užitečnost z pohledu vnějšího světa, nýbrž především snaha získat vnitřním politikařením co nejvíce ze státní dotace. Uvnitř fakult a škol rozhodují akademické senáty, nikoli management. Rektor není nejmocnější muž, nemůže rozhodovat o penězích a tím o směrování univerzity, to všechno dělají senáty. A rozdělují i dotace. Všechno řízení je směrované k rozdělování dotací prostřednictvím akademických senátů. To brání i spolupráci fakult, jednotlivých součástí téže vysoké školy, a je to naprosto unikátní systém nemanažerského řízení vysoké školy. Školy dostanou peníze a stát už nemůže vůbec určit, k čemu je použije, jaký profil odborníků bude mít, to už není schopen řídit. Není schopen řídit kvalitu, není schopen řídit nic. Školy se uzavírají do sebe.

MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA

  • KDU-ČSL
  • originální osobnost, konečně,jako každý člověk
  • poslanec

Kam se vytratila řídící role rektora nebo děkanů?

Ani děkan nebo rektor není schopen manažersky řídit velkou instituci, protože klíčová rozhodnutí za něj provádí akademický senát, který však nenese žádnou zodpovědnost. Dokud nezrušíme roli akademických senátů, tak české univerzity se budou nadále uzavírat do sebe a žít si svým životem, budou stagnovat a v žebříčku univerzit se propadat. Těm, co se vymykají ze standardu a táhnou věci směrem ke světu, senáty omezují dotace a snaží se je vrátit na šedivou českou průměrnou úroveň, kde se sedí a čeká na dotace. To říkám zcela otevřeně, říkal jsem to i panu premiérovi, říkám to všude. Každá vysoká škola v zahraničí má správní radu. Na našich univerzitách nemá správní rada téměř žádné pravomoci, vyjadřuje se k tomu, jestli dá třicet metrů pozemku městu na komunikaci, nebo jestli se může přeložit kabel. Ale nerozhoduje o rektorovi, nerozhoduje o financích školy, nerozhoduje o ničem podstatném. To rozhoduje senát. Ten je složen až z poloviny ze studentů, kteří často nevědí, o co jde, a jsou manipulovatelní. A mezi zaměstnanci nenajdete v senátu mnoho špičkových výzkumných pracovníků, spíše naopak. To jsou někdy lidé, kteří nedělají nic jiného, nemají ani PhD, jenom sedí dvacet let v senátu a takhle šachují.

Náš ústav „díky“ senátu nedostal loni ani korunu od ČVUT. Letos ještě není schválený rozpočet ČVUT, a to jsme v srpnu. Protože senát neschválil při rozpočtu mnoha miliard pět milionů pro náš ústav, tak nedošlo ke schválení rozpočtu. Není to zábavné? Nedohodli se v akademickém senátu na tom, jestli nám dají za prokazatelné vědecké výsledky pět milionů, nebo ne, a tak je celé ČVUT v rozpočtovém provizoriu. Není to projev neschopnosti nebo nezodpovědnosti? A to vše proto, že děláme něco, co těm ostatním nastavuje zrcadlo, že to lze dělat i v českých podmínkách. Za takové situace se opravdu těžce buduje cokoli nového, velmi těžko se napojujete na svět.

Tak to bych čekal nějaký krok od státu, že zasáhne. Máme místopředsedu vlády pro vědu a výzkum, neměl by z titulu této funkce mít Pavel Bělobrádek zájem, aby se tato jednoznačně nevyhovující praxe změnila?

Říkal jsem to veřejně na shromáždění, kde bylo dvě stě lidí. Seděl tam pan Bělobrádek a přede všemi mi dal v podstatě za pravdu. Ale dodal, že je ještě řadu let politicky neprůchodné, abychom zrušili vymoženost revoluce, což jsou senáty. To ale není vymoženost, teď už to je přežitek revoluce, který nepotřebujeme. Přece na školách dnes nejsou zapotřebí nějaké revoluční výbory, aby kontrolovaly finance a rektora. To mělo smysl čtyři pět let po revoluci, ale dnes, jestli se má škola někam posunout, tak rektor musí mít právo rozhodnout: „Zafinancuji tenhle ústav, má tuhle vizi, bude spolupracovat s těmi a těmi a vy všichni ostatní máte možnost za rok předložit další plány, jak navázat, nebo můžete přijít s něčím jiným.“ Ale dnes nemá rektor na rozvoj vůbec nic, on je naprostý „chudák“, senát mu sebere všechny prostředky a rozdá je „svým“ fakultám a dále katedrám.

Když je akademický senát až z poloviny tvořen studenty, jde alespoň o ty špičkové?

Naopak to jsou často „věční“ studenti, kteří mají problém dostudovat. Hlas takových je v senátu nejvíce slyšet. A za způsob, jakým se někdy chovají k rektorovi, bych je vyrazil ze dveří. Ale to on nemůže, protože jde o hlasité členy senátu, který si myslí, že tu školu řídí. Mají rozhodovací pravomoc daleko větší než profesoři, kteří jsou tu třicet čtyřicet let a něco někam posunuli, ve světě získávají ceny. Jestliže místo nich rozhodují o financování a tím směrování university studenti z prvního ročníku, tak jsme hodně hluboko v době kamenné.

Rektoři jsou s tímto stavem smířeni?

Když se s nimi o tom bavím, tak přiznávají, že to mají hodně těžké. Tak jim říkám, ať se zvednou jako Česká konference rektorů a jdou za předsedou vlády a prezidentem a řeknou, že jako rektoři půjdou do stávky, když je nenechají řídit. Určitě by jim televize a sdělovací prostředky daly prostor. Ať si vezmou pár křiklavých příkladů, předvedou je v televizi a do půl roku mají změnu zákona. To vyčítám nejvíce vládě Petra Nečase, která to měla ve variantě zákona připravené, ale bála se z důvodu možné politické nedohody příslušný návrh předložit. Takže Andrej Babiš má v tomto pravdu, když poukazuje na to, že efektivita je nízká. Je to i proto, že systém financování vysokých škol nepodporuje spolupráci s průmyslem. Když náš ústav spolupracuje s průmyslem, tak nás za to všichni peskují a odebírají prostředky (máte přece peněz dost z průmyslu!). Protože to nastavuje zrcadlo těm, co píšou jenom článečky.

Čtvrtá průmyslová revoluce je zmiňována nejen v souvislosti s přínosy, ale okrajově i s možnými riziky. Jsou hodně přitažené za vlasy úvahy o tom, že se technika vymkne lidstvu zpod kontroly a že vládu nad ním získají roboti?

Stroje se stávají inteligentnějšími a inteligentnějšími. Snažíme se si z nich udělat pomocníky. A to takové, aby s námi co nejpřátelštěji spolupracovaly, komunikovaly, abych nerozeznal, jestli tu sedí robot, nebo člověk. A do značné míry vzniká obava, že ti roboti se jednoho dne naštvou. Ale za prvé záleží na člověku, co jim dovolí. Za druhé vždy budou potřebovat energetické zdroje a člověk může držet ruku na vypínači on–off. Ale co je nejdůležitější, ty stroje se můžou začít vzpouzet proti člověku organizovaně teprve, když nabydou jisté míry vědomí, sebeuvědomění. Tedy musí si uvědomovat sebe sama: „Já jsem robot, a ty jsi člověk. Já jsem víc, nebo můžu víc nebo něco takového.“ Musí tedy nastat odraz reality v jejich vědomí. A teď přichází základní filozofická otázka, jestli může odraz ve vědomí nastat. Čím dál víc odborníků se kloní k tomu, že vědomí a sebeuvědomění může nastat jedině tam, kde je živá hmota schopná reprodukce a adaptace. Nový další jedinec má možnost trošku něco změnit ve své konstituci jen na principu samovolných vývojových změn a principu podobném genetickému dědění. Začínáme dospívat k závěru, že vědomí a sebeuvědomění strojů může nastat teprve tehdy, když se objeví ve strojích nějaká živá hmota.

Copak ale takové pokusy už nejsou?

Samozřejmě jsou pokusy, že umělé neuronové sítě, které vznikají z umělých kyselin, jsou dávány robotům či strojům a snažíme se je nějakým způsobem učit. Je nebezpečí, kdyby se začal vytvářet umělý živý mozek za pomoci lidí, že jednou může vést k tomu, že stroj, kyborg, který bude složen trochu z živé a hodně z neživé hmoty, si začne uvědomovat, co je okolí, co je on, kde je jeho role a postupem vývoje může dospět k tomu, že by se mohl nějak organizovat. Ale nepůjde to do té doby, dokud v něm nebude kus živé tkáně, živé hmoty. A záleží na člověku, jak daleko bude mít chuť vyvíjet kyborgy a vkládat živou hmotu do neživých organismů. Vývoj živé hmoty probíhá po mnoho generací, to nebude tak rychlý vývoj. Nicméně je potřeba si fakta uvědomit a hlídat si situaci. Ale akutně pro tuto a příští dvě tři generace nebezpečí nehrozí.

Dnes se hovoří o inteligentních učících se strojích. Mohlo by se zdát, že ty stroje jsou skutečně adaptivní, inteligentní, rozpoznají prostředí a zachovávají si přátelský vztah k člověku. Ale to vše je natvrdo naprogramované člověkem, tam není jejich vlastní inteligence, jejich vlastní vědomí, proč to dělají. To dnešní robotické „vědomí“ je kus programu, který jsme tam natvrdo nacpali, a ten stroj o tom neví vůbec nic. Na skutečné přirozené vědomí strojů si budeme muset ještě chvíli počkat.

Profesor Vladimír Mařík absolvoval ČVUT FEL v roce 1975. Habilitoval se v roce 1984, profesorem v oboru Technická kybernetika jmenován v roce 1990. V roce 1997 se stal vedoucím katedry řídící techniky, v roce 1999 pak zformoval a od téhož roku až do roku 2013 vedl katedru kybernetiky ČVUT FEL, která získala titul EU Center of Excellence (2000). Od roku 2013 je ředitelem nově založeného vysokoškolského ústavu s názvem Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT. Středem vlastního odborného zájmu prof. Maříka je umělá inteligence a její využití v automatickém řízení a systémech pro podporu rozhodování, zejména s ohledem na potřeby průmyslové praxe. Podílel se mj. na vývoji řady průmyslových systémů pro plánování a rozvrhování výroby, expertních a diagnostických systémů. Úzce spolupracuje s průmyslovou praxí, mj. je řešitelem dlouhodobých výzkumných kontraktů ČVUT s řadou firem a s dalšími institucemi, jako např. Airbus Industries či Rockwell. V roce 1993 založil a do roku 2009 řídil Výzkumné středisko Rockwell Automation Praha. Je autorem či spoluautorem více než 150 časopiseckých článků a příspěvků na konferencích, spoluautorem či koeditorem 15 knih v renomovaných nakladatelstvích a 5 US patentů. Obdržel rakouský Čestný kříž za vědu a umění (2003), Cenu invence - Česká hlava (2010) a Stříbrnou medaili Jiřího z Kunštátu a Poděbrad (ministr MPO 2015). V roce 2013 mu byl udělen titul Dr.h.c. (VUT Brno).

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kalousek? Jako sňatkový podvodník, udeřil Václav Klaus mladší. Aktuální vyjádření, která vzbudí rozruch

21:41 Kalousek? Jako sňatkový podvodník, udeřil Václav Klaus mladší. Aktuální vyjádření, která vzbudí rozruch

ROZHOVOR „Vláda přijímá evropské, nesmyslné zákony, buzeruje směnárníky s vracením peněz. Čili tato …