Připomínáme si 70 let od konce druhé světové války. Co to pro vás znamená?

Každé výročí konce druhé světové války má pro naši rodinu, a tedy i pro mě, velmi osobní symboliku. Můj dědeček byl ve válce členem hnutí odporu a 9. května 1945 byl na Vysočině zastřelen ustupujícími německými jednotkami SS. Radost a štěstí z konce války, z osvobození této země od fašismu, se v naší rodině protíná se smutným vzpomínáním na člověka, který se z války domů nevrátil. Přesto jsem na svého děda byl vždy hrdý. Byl to obyčejný člověk, který v hrůzné době jednal statečně, vlastenecky, rozhodně a loajálně ke své zemi.

Tomáš Klvaňa řekl, že nás Rudá armáda v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla...

Tento nepřijatelný názor, bohužel, nelze odbýt mávnutím ruky s povzdychnutím, že „i malé dítě ze základní školy ví, jak to tenkrát bylo“. Ne, ten a jemu podobní lidé cítí, že se v posledních letech otevírá okno příležitosti převyprávět naše dějiny. Klvaňův zrůdný názor je přímým produktem zběsilé antiruské kampaně, která je u nás už nějaký čas vedena v souvislosti s ukrajinskou občanskou válkou.

Tvrdit, že nás Rudá armáda „dobyla“, je názor na stejně pokleslé úrovni jako, například, obhajovat mnichovskou zradu západních spojenců na Československu v září 1938 nebo, a to se asi už také od pana Klvani brzo dozvíme, interpretovat předválečnou roli sudetských Němců v českém pohraničí vlastně jako „pozitivní a plodné soužití, přestože se nějaké chyby dělaly“.