Připomínáme si 70 let od konce druhé světové války. Co to pro vás znamená?
Každé výročí konce druhé světové války má pro naši rodinu, a tedy i pro mě, velmi osobní symboliku. Můj dědeček byl ve válce členem hnutí odporu a 9. května 1945 byl na Vysočině zastřelen ustupujícími německými jednotkami SS. Radost a štěstí z konce války, z osvobození této země od fašismu, se v naší rodině protíná se smutným vzpomínáním na člověka, který se z války domů nevrátil. Přesto jsem na svého děda byl vždy hrdý. Byl to obyčejný člověk, který v hrůzné době jednal statečně, vlastenecky, rozhodně a loajálně ke své zemi.
Tomáš Klvaňa řekl, že nás Rudá armáda v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla...
Tento nepřijatelný názor, bohužel, nelze odbýt mávnutím ruky s povzdychnutím, že „i malé dítě ze základní školy ví, jak to tenkrát bylo“. Ne, ten a jemu podobní lidé cítí, že se v posledních letech otevírá okno příležitosti převyprávět naše dějiny. Klvaňův zrůdný názor je přímým produktem zběsilé antiruské kampaně, která je u nás už nějaký čas vedena v souvislosti s ukrajinskou občanskou válkou.
Tvrdit, že nás Rudá armáda „dobyla“, je názor na stejně pokleslé úrovni jako, například, obhajovat mnichovskou zradu západních spojenců na Československu v září 1938 nebo, a to se asi už také od pana Klvani brzo dozvíme, interpretovat předválečnou roli sudetských Němců v českém pohraničí vlastně jako „pozitivní a plodné soužití, přestože se nějaké chyby dělaly“.
A obávám se, že právě o tohle jde. Nechat si převyprávět vlastní historii. Pokud si takové názory necháme vnutit, pak popliveme odkaz všech těch, kteří se zrůdnosti německého nacismu – bez rozdílu zda na západní či východní frontě nebo v protektorátu – postavili.
Podobně ukrajinský premiér Jaceňuk hovořil o tom, že Rudá armáda během druhé světové války podnikla invazi na Ukrajinu a do Německa...
Když jsem se o tomto názoru ukrajinského premiéra dozvěděl, nevěřil jsem tomu. Myslel jsem si nejprve, že muselo jít o mizerný překlad. Ne, nebylo tomu tak. Jaceňuk rozhovor pro německá média udělal ve svém rodném jazyce, takže on řekl přesně to, co si myslí současná ukrajinská vláda v Kyjevě. Nešlo o uřeknutí. Šlo o dobře srozumitelný vzkaz jak Východu, tak Západu. A pokud „Západ“ proti takovému výkladu historie neprotestuje, či mu dokonce vyhovuje (a pak je třeba se důsledně a otevřeně ptát proč), pak snad raději ani nebýt součástí takhle uvažujícího „moderního Západu“, ne?
Víte, minulý týden jsem byl na obědě s jedním americkým profesorem, který přednáší v USA dějiny střední a východní Evropy. Několik posledních týdnů pobýval na Ukrajině a přes Prahu se vracel do Ameriky. Byl zděšen současnou situací na západní Ukrajině. Hloubkou hospodářského kolapsu i mírou politického rozvratu. Mimo jiné řekl, že „situace v Kyjevě a Lvově je všechno jiné jenom ne to, co jsme zvyklí slýchat z hlavních západních médií“.
Psali jsme:
Europoslanec Keller napsal, že v době minulého režimu se zamlčovaly zásluhy americké armády na osvobození západu Čech, nyní se připomínají pouze zásluhy U.S. Army a zamlčují se zásluhy Rudé armády... Souhlasíte s ním?
Patřím ke generaci, které byla do hlav vtloukána jediná možná pravda o „hrdinné sovětské armádě a vůdčí úloze komunistické strany v boji proti fašismu“. Ani slovo o západních spojencích. O jejich válečném úsilí v Pacifiku, v severní Africe, v Itálii či Normandii jsme měli pouze tak kusé informace, které prostě v dějepise nešlo obejít. Jistě, vždy se šlo „nějak“ dovzdělat ze zdrojů v domácích knihovnách, ale nešlo a nemohlo jít o žádné ucelené studium.
Ne, na základě vlastní zkušenosti bych považoval za neodpustitelný zločin vystavit současnou generaci zploštělému a jednostrannému výkladu dějin. Nesmíme dopustit, loajální k naší historii i k naší budoucnosti, aby v české společnosti opět převládl jeden univerzální výklad dějin a aby nám byla upřena možnost seznámení s historickými událostmi v nejširším kontextu. Ano, s názorem pana profesora Kellera souhlasím.
Co říkáte tomu, že se prezident Zeman nezúčastní vojenské přehlídky na den vítězství 9. května v Moskvě?
Takovému rozhodnutí pana prezidenta nerozumím. Myslel jsem si, že pozvání k oslavám 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě přijal odpovědně a vědomě jako ústavní představitel jednoho z válečných spojenců Ruska. V takto pojaté cestě prezidenta Zemana jsem neviděl žádný problém.
Pozice, ze kterých na jeho rozhodnutí útočila velká část české politiky, nebyly nijak hodnověrné a obhajoby takových pozic byly povrchní. Kritizovat českého prezidenta například za to, že v Moskvě bude z EU „jediný“, není žádný argument. Většina současné centrální síly EU patřila ve válce k uskupení, které válku prohrálo. Proč nejedou do Moskvy slavit spojenecké vítězství pánové Hollande nebo Cameron, není na rozhodnutí českého prezidenta a není nutné, aby jejich stanoviska považoval pro svá rozhodnutí za závazná.
Pokud se ovšem český prezident rozhodl nezúčastnit vojenské přehlídky (o kterou, mimochodem, jedině na oslavách tohoto typu jde), pak zřejmě podlehl tlaku domácímu i zahraničnímu, přijal roli oné „chytré horákyně“ a bude to taková návštěva „ani nahá, ani oblečená“. Řekl bych ale, že to bude ta nejhorší varianta ze všech. Za sebe, a proti dominantnímu názoru české politiky, si myslím, že prezident České republiky má český spojenecký přínos s úctou a pokorou ocenit – v Moskvě i Normandii. Myslím si, že pozvání k oslavám 70. výročí konce války v Moskvě měl prezident České republiky vyhovět a měl se plnohodnotně a sebevědomě zúčastnit. My se přece nemáme za co stydět, Češi ve druhé světové válce stáli na správné straně.
Co říkáte tezi, že Evropská unie vznikla, aby se už neopakovaly války (dostala Nobelovu cenu míru) a že příčinou válek jsou národní státy...
S tímto mainstreamovým evropeistickým názorem nesouhlasím. Na jeho plytkosti nemůže nic změnit ani udělení Nobelovy ceny míru pro Evropskou unii (na druhou stranu, když mohl dostat toto ocenění za budování míru Jásir Arafat, proč ne EU?).
Násilná, svrchu přicházející a shora nařizovaná unifikace, která potírá přirozené kulturní, sociální i hospodářské rozdíly jednotlivých členských zemí unie, mezi nimi vytváří zbytečné – ale třaskavé - třecí plochy. Pokud se EU dařilo jakž takž dobře, pokud nebyla pod tlakem hospodářských obtíží a do té doby, dokud se neukázalo, že jednotná měna euro je zhoubným politickým projektem, daly se tyto třecí plochy skrývat. EU nepovažuji za žádnou zárukou mírového soužití. Je generátorem napětí.
Psali jsme:
S obavami naznačujete, že by EU mohla čekat nebezpečná budoucnost?
Obávám se, že pod viditelným povrchem bobtná atmosféra, jejíž propuknutí může mít revoluční či jinak násilný charakter. Euro, evropský sociální model i politicky podporovaný euro-multikulturalismus zdevastovaly západní Evropu a vytvořily plodné prostředí pro změny, které začínají měnit její politickou mapu. To, že Řecko nikdy nemělo být součástí EU, se nyní promítlo do výrazné politické změny v této zemi. Podobně vypadá vývoj ve Španělsku. A co asi budou říkat italští voliči poté, kdy ke břehům jejich země připlouvají desítky tisíc ilegálních běženců? Nálady veřejnosti se vyostřují a v unijní šedi průměrných politiků neexistují státníci, kteří by nabídli a formulovali skutečnou a zásadní transformační změnu unijního prostoru.
Jedním z hnacích motorů evropské integrace je názor, že příčinou válek jsou národní státy. Co na to říkáte?
Představu, že příčinou válečných konfliktů byly a jsou národní státy, a proto je třeba se jich zbavit a nahradit je státem „nadnárodním“, považuji za myšlenku nejen chybnou, ale především nebezpečnou. Obávám se, že lidé, kteří v současném rozkymáceném a chaotickém světě přijdou o pocit zakotvení k vlastnímu kulturnímu, jazykovému, historicky vybojovanému území v hranicích jejich národa, budou hledat ztracenou jistotu v ideologiích, prostřednictvím kterých si návrat pocitu svého bezpečí vynutí. Stát v národních hranicích je prostorem i zárukou pro kultivaci demokracie a péči o hospodářskou prosperitu i sociální stabilitu.
Ne, národní státy nebyly příčinou válek. Těmi byly totalitní ideologie komunismu a nacismu, které vyrostly z pocitů ztráty iluzí, osobní ztracenosti i nepotřebnosti. Z frustrace z neschopnosti politiků jednat v časech hospodářských zmatků a poryvů, které přinesly obě světové války. To, že se tyto nálady posléze projektovaly do ideologií „národ je všechno“ či „třída je revoluce“ bylo důsledkem, ne příčinou.
Má být podle vás připomínání druhé světové války momentem pro posilování národní hrdosti, nebo naopak pro její oslabování či opuštění?
Důstojné připomínání konce druhé světové války má být příležitostí k připomenutí jejích obětí, k zamyšlení se nad příčinami jejího vzniku i nad jejími důsledky. A mělo by nás vybídnout k přemýšlení o tom, zda my sami lehkovážně neopouštíme tragická poučení či zda dokonce nepodléháme vnucování jiných výkladů tohoto strašného období. Ne, za nikoho se neschovávejme a buďme sebevědomě hrdí na naše dějiny, kterými náš národ procházel a které tvořil.
Znáte knihu Johna Laughlanda Znečištěný pramen? Co o ní soudíte?
„Znečištěný pramen“ s podtitulem „o nedemokratickém původu evropské ideje“ – což je podstatné dodat. Ano, znám. Mám ji ve své knihovně jak v českém překladu, tak v originálním vydání někdy od roku 2000. Výborná kniha od nesmírně vzdělaného kultivovaného autora mapující myšlenková východiska a historické kořeny evropské integrace, zamýšlí se nad odumíráním státu v evropském kontextu i programovém oslabování ideje národního státu nadnárodními evropskými „elitami“.
Po přečtení čtenář na základě detailních a fakty podložených informací pochopí, že onen „bájný“ pramen „nádherné“ evropské integrace je poněkud znečištěný: například fašistickými názory Roberta Schumana, myšlenkového „otce“ evropského integračního procesu – po němž se jmenuje jedno z bruselských náměstí obklopené budovami evropských institucí. Doporučuji přečíst každému, kdo se o soudobou evropskou politiku zajímá.
Psali jsme:
Přetrvaly podle vás z doby okolo druhé světové války nějaké geopolitické konstanty?
Myslím, že ano. I po válce se rychle vzmáhající Německo stalo silným magnetickým centrem, kolem kterého se otáčí evropská politika. Velká Británie pokračovala ve svém oslabování a nenašla sílu alespoň částečně se vrátit ke své původní dominanci. Stejně jako slabá Francie, která svoje budoucí geopolitické ambice promítla do evropského integračního procesu. Střední Evropa, prostor mezi Německem a Sovětským svazem, nikdy vážně Američany nezajímala a nikdy nebyla sférou, o kterou by USA byly ochotné vést vážný souboj. Naopak, po sjednocení Německa byl plně obnoven Evropě dominující státní celek, hospodářsky i politicky rozhodující o „svém okolí“.
Německý zájem o střední Evropu přetrvává. Nárazníkový pás podél hranic Sovětského svazu, zafixovaný výsledky Jaltské konference, přetrval až do rozpadu Sovětského svazu. Rozpad této velmoci, dovolil na svém původním prostoru vytvořit řadu menších nezávislých států, zatlačil Rusko (pro Rusko dlouhodobě nepřijatelně) na východ. Chybami západní politiky a vzrůstajícím sebevědomím Rusů se tato situace mění. Přesto si myslím, že zájem o střední Evropu má Německo silnější než současné Rusko.
Jaký bychom měli mít vztah k hlavním aktérům války: Německu, Rusku a USA?
Sebevědomý, vlastní, neshrbený, nepřikrčený. I s velmocemi lze jistě vést politiku „vlastního názoru“. Na léta, kdy jsme je útrpně čekali, co nám z moskevského politbyra přikáží, bychom měli zapomenout. To platí i o Berlínu, Washingtonu nebo Bruselu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
