Historik Skála z KSČM: Migrace je pomstou za alotria nenažrané elity. Rusko je překážkou americké buzerace. Kapitál potřebuje jen čtvrtinu lidí. Svět je na rozcestí

20.07.2015 6:40

CIVILIZACE A MY Jak je na tom dnešní svět, naše země, společnost a politika? Na takové otázky v širších souvislostech s výhledem do budoucna pro ParlamentníListy.cz odpovídá historik a zahraničněpolitický expert KSČM Josef Skála. Naše civilizace podle něho stojí na rozcestí a má na výběr jen dvě možnosti.

Historik Skála z KSČM: Migrace je pomstou za alotria nenažrané elity. Rusko je překážkou americké buzerace. Kapitál potřebuje jen čtvrtinu lidí. Svět je na rozcestí
Foto: archiv
Popisek: PhDr. Josef Skála, CSc. (KSČM)

Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Poznání, k jakým koncům to „konec dějin“ dopracoval, pokroky dělá, ne že ne. Dělá je i vox populi, co na stohy knih a statistik nemá čas. Že dobře už bylo – a kdy bude znovu, je ve hvězdách – se ví většinově, přinejmenším mezi ročníky, co už nevydržují rodiče. Panorama, obnažené krizí až na kost, je tím větší pastvou pro vědu. Zjištění, k nimž dospívá, jsou proklatě radioaktivní. Mediální ochranka kleptokracie je drží pod pokličkou. Stát se totiž věcí veřejnou, rezóna dnešní moci, politické i ekonomické, se sype jako domek z karet. A místo ptákovin, jimiž prudí podhradí a často ukájí i sebe sama, jí to začne měřit úplně jiným a nepoměrně tvrdším metrem. K diametrálně odlišné politice, než s jakou si zatím vystačí, by to zavázalo i síly opozice. A testem, mířícím až k jádru věci, to rázem prohnalo i potence jejich trvalek na špici. 
 
Domino, spuštěné krachem Lehman Bros., za námi není – a na vztek všem optimistickým fanfárám být ani nemůže. Vše, co se proti němu podniká, už zvládá jen ty nejkřiklavější novotvary – a se stále odřenějším dekoltem. Ložisko bují dál. Metastázuje i do dřív nezasažených tkání. Ukolébavka, že v krizi je tentokrát jen „kasino“, v něž se načas zvrhly finanční trhy – a „reálnou ekonomiku“, zdravou jak polabská řípa, to zasáhlo až jen následkem jejich dočasné indispozice - si lže do kapsy. Astronomické dluhy, „znárodňované“ na běžícím pásu – a tiskárny ničím nekrytých peněz – hasí kotel zápalnou směsí. 
 
Panáků, prahnoucích po opaku, jsou mraky. Je to však právě o „krizi z nadvýroby“, jak se jí podíval pod zuby už Marx. O karambolu z nadprodukce peněz, lačných zase jen „dělat peníze“ – mnohem víc, a ne méně, než kdykoli dřív. Oč víc se z hodnoty, přidané námezdní prací, změní v „peníze, co dělají peníze“, tím dál se scvrkne solventní poptávka po reálném zboží. Oč menší hřiště nabízí kapitálu, chtivému se množit, tím víc ho to táhne do „kasina“ spekulace, co místo přidané hodnoty umí jen virtuální bubliny. Oč víc prachů, majících dělat zase prachy, to tam přitáhne, tím absurdnější bubliny z nich vylezou. Tím větším mankem to končí pokaždé, když prasknou. 
 
Tohle vše Marx už zažil. Tehdy však spousta těch, kdo na spekulaci dojeli, také skutečně bankrotovala - a mnohdy si pouštěla i kuli hlavou. Teď se nám pošklebují s golfovou holí v ruce. Akcie, dluhopisy i roztodivné „deriváty“, které dostihne smůla čisté ztráty, totiž levou zadní „transformují“ v „suverénní dluh“ – a s úroky rozepíší nám všem. Tím bezstarostněji se pustí do nového hazardu. Na to, že černá díra, jímž skončí i ten, bude ještě větší, se dá vzít cyankáli. Že kapitál není s to dát všem ani práci a s klidem želvy vyhání i pod mosty - hlava nehlava drancuje přírodu, a co chvíli masakruje i lidi - je námět starý stovky let. Zatím však aspoň platilo, že zisk je odměnou za riziko. 
 
Poslední krize je i gilotinou téhle iluze. Stíná ji totiž i recepty, jimiž si „elity“ mastí kapsy na atrapách jejího „řešení“. Tady už poťouchlosti, jimiž se zisk rozvádí s rizikem, atakují práh dokonalosti. A to dokonce dvojmo. Prvé z těch perverzí vede pracku následující moudro: jsou-li veřejné finance po ruce, kdekoli spekulace prodělá, proč tu anabázi nezbavit zbytečných mezičlánků – a nedojit privátní rentu rovnou z veřejných fondů? Tedy aniž se panstvo, dřív než zkasíruje nás, musí plácnout i přes vlastní šrajtofli. Druhá tou zvrhlou inovací, triumfující v burziánské spekulaci, mrzačí už i „reálnou ekonomiku“. Takže i tady už trůní na špici ty „elity“, co vládnou „penězovodům“ z veřejné kasy – kontrahenti státních i municipálních zakázek za ceny, na něž by na vlastní účet přistoupil leda cvok. Ta loupež za bílého dne sponzoruje i barnumské předvolební kampaně. A drží tak, skandály neskandály, u koryt ty samé mafiánské holporty. „Podnikatelů“ na účet a riziko nás všech - a zkorumpované byrokracie, co té galerce asistuje. 
 
Arogance moci, přenášející na nás i svá rizika a náklady, decimuje úplně všechny svátosti. „Růst“ vykazuje součtem všech vydaných faktur – včetně těch od ProMoPro, dodavatelů dálnic dražších než v Německu i „služeb“ magistrů iuris utrisque, co projedou každou mezinárodní arbitráž. V čirou fikci ho mění i tím, že jakkoli jde, pokud vůbec, o „růst“ tempem hlemýždím, i ten zvládá už jen na dluh, pádící několikrát rychleji. Takže víc, než celý „přírůstek HDP“, jejž televizní divy hlásí s grimasou sedmého nebe, dělává mnohdy už úrok, obsluhující „suverénní“ manko z minulosti. Kdo dluží víc, než je s to splatit, i kdyby to měl v plánu, renomé beznadějného bankrotáře mu už nikdo neodpáře. „Happyend dějin“ v té pasti vězí až po uši. Ti, co ten Titanik mají na povel, se však culí, jako by se nechumelilo. A před krou, na niž ho navigují, strkají čumáky do pískoviště. 
 
Poťouchlý rozvod moci s odpovědností – a přesilovka parazitní renty nad tvorbou přidané hodnoty – však nutně obrací z nohou na uši i celou arénu „sociální mobility“. Klíčovou „komparativní výhodou“, bonifikující v takto nastavené konkurenci, jsou nulové zábrany. Ubývá kreativních technokratů, přibývá sociopatů bez skrupulí. Moc, jež o nás rozhoduje, tak stále víc degraduje na reality show bezradnosti, nadívané darebáctvím všeho druhu. Nevábný tandem mutuje v bizarní perpetuum mobile. Kapitál, závislý na kupní síle hmatatelných statků, ji programově nedecimuje. Pro mamon, bobtnající hlavně z bublin a tunelů, má naše kupní síla váhu nepoměrně menší. Studené válce proti lidským právům uvolnila ruce její dvojnice, triumfující na prahu 90. let. Hraběcí manýry vůči těm, z jejichž mozků a rukou si žije nad poměry, akceleruje proměna někdejších podnikavých „elit“ v rentiéry. 
 
Leninově postřehu, že kapitál, sešikovaný do monopolních pyramid a porcující si svět, je parazitní a zahnívá, bývalo v jistých kruzích bontónem se pošklebovat. Teď to nevidí jen sítnice, zrasované metanolem. Registrované partnerství diletantismu a zločinu táhne světem jako Čingischán. „Regulace“ s ním zmůže asi jako špuntovka s jadernou triádou. Tak jako „Islámský stát“ zkrotí jen špunt v potrubní poště, kterou mu přitékají miliardy, i s arogancí parazitní galerky zatočí jen změna, přetínající její ekonomické kořeny. Mariánský příkop mezi masou kapitálu, nadrženou na další profit – a podměrečnou kupní silou hmatatelných artiklů - je bezednější než kdy dřív. Dezerce před jeho následky na dluh, ubližující už nám, mrzačí i život příštích generací. Čas, který tomu šarlatánství ještě zbyl, se tvrdě krátí. Krize, jako ta od roku 2008, se opakují už 190 let. Bolely pokaždé, většinou ale trvaly jen pár měsíců či let. Tenhle luxus nám už nehrozí. Teď je to chronická záducha. Progrese postupuje rychle. Čím déle se odkládá terapie příčin, tím tektoničtější hrozí následky. Budoucnost patří tomu, kdo to téma chytí za pačesy.

Z celé problematiky vydělme otázku neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

To říkával už Malthus. Dal tomu i tvar matematického vzorce. Tak bezelstně se to už nenosí. „Rešerše“, podle nichž kapitál potřebuje jen asi čtvrtinu světové populace, však vydaly i instituce, jimž se mediální „mainstream“ klaní. Má-li se za práci jen ta, co je s to zhodnotit kapitál, dnešní technologie její nabídku krátí drasticky. Étos, jímž pokrok moderní vědy a techniky startoval, však byl o něčem jiném. O tom, jak stroje, nahrazující lidskou dřinu, zkrátí čas, okupovaný výdělečnou prací – a tím víc ho nabídnou kultivaci bytostně lidských potencí. V tom se shodovalo i devět desetin studií - a celých zvučně pojmenovaných teorií – reflektujících postup vědeckotechnické revoluce. Právě v tom byly zajedno – až někdy do konce 70. let – jak práce, psané z radikálně emancipačních, tak kulantně liberálních pozic. A trumfovaly se naopak v prognózách, jak moc existenčních trablů z nás spadne – a oč větší renesanční rozlet to nabídne „bílým“, ale i „modrým límečkům“. Kdo by to, co se děje dnes, vydával za etalon už tehdy, vyřadil by se ze slušné společnosti. 
 
Teď dělá „mainstream“ advokáta stavu, kdy jedny z nás „má“ v podstatě jen práce, aniž je často čímkoli těší - a těm, koho nepolíbilo ani tak masochistické štěstí, se upírá i právo na smysluplné životní plány. Technologie vrátí humánnímu étosu jen docela „invazivní chirurgie“. Ta, co bude pracovní dobu redukovat, a ne natahovat k prasknutí. Co vrátí práci status vymahatelného práva, a ne nabobova milodaru. Co otázku, kde všude a jak lidi zaměstnat, podřídí hierarchii skutečných potřeb – a ne „vnitřních výnosových procent“ privátního mamonu. A všem, na koho se načas nedostane ani pak, zajistí „garantovaný základní příjem“, a ne ponižující almužnu. „Skalpel a háky“, které to prosadí, už delší odklad nesnesou. Jinak nás neminou reprízy všeho, co předvádí triangl Řecko-Ukrajina-migrační vlna – a spíš i jeho druhá, třetí, ne-li i vyšší mocnina. Má-li kdo dojem, že hlásám svatokrádež, hodnou udání, třeba mu zchladí žáhu „Druhá listina práv“ v americkém vydání. Počátkem roku 1944 s ní vyrukoval sám Roosevelt. Razila toho ještě víc - a v mnohém i ještě razantněji.      

Pojem „válka“ nám byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Dokud jsme ještě neuměli ani číst a psát, tím, kdo si pro nás přijde, nepřestaneme-li zlobit, býval čert. V thrilleru, co má udržet v pokoře ty, co už číst a psát umí, ho hraje ruský medvěd. Pojem „válka“ s ním ztotožňuje demagogie, urvaná ze všech řetězů. Diriguje ji „strana války“ z tohoto světa, a ne z pohádky. „Neocons“, co si ochočili i Obamu, a jejich „atlantická“ nomenklatura. Poslední válka, v níž stála Amerika na správné straně, skončila už před 70 roky. V tomto století múzy kušují. Laufy Velkého bratra pálí na tři směny. 
 
Ukrajina je – řečeno žargonem „neocons“ – „failed state“ („zhroucený stát“). A v tomto směru i zářný exemplář zázraků, jaké umí – v už civilizované zemi - jen „postkomunismus“. Teď je to ovšem i „rogue state“ („darebácký stát“). Modelový příklad „změny režimu“, řízené zpoza Velké louže. Dopustit se půl procenta zvěrstev, jaká si Kyjev dopřává na vlastních lidech, Castro, Maduro nebo Lukašenko, je z toho casus belli, povolávající i české „kontingenty“. 
 
Říká-li i Saakašvili, že životní standard, jaký byl v zemi před loňským převratem, se nevrátí dřív než za 20 let, je to jasná zpráva. Jak dlouho se bude vracet tam, kde byl, když oligarchové chodili teprve do práce? Ukrajinců je mi upřímně líto. Jsou rukojmím špinavé hry. Jde po krku suverenitě Ruska. Neváhá sponzorovat i teroristickou chátru, vraždící už přes dvacet let i přímo na jeho území. Jen z variant, z nichž dobrá není ani jedna, chce dát Moskvě na vybranou i teď. Ta první provokuje vojenský zásah. Ta druhá chaos a humanitární pohromu. „Evropská volba“, k níž Majdan zahořel opičí láskou, pustí chlup leda na zbraně proti Donbasu a splátky západním bankám. Migrační vlna, která před dílem zkázy prchá, nemíří na Lampedusu. Končí hlavně v Rusku. Až Kyjev ztratí i tržní hodnotu mouřenína, tím, komu má zůstat na krku, je zase Moskva. 
 
Kdo tomu asistuje v českých barvách, nemá pět pohromadě. Ukrajina v troskách, vydaná „warlordům“ a banderovskému rodokmenu - a „sankce“, jež za to s Ruskem „trestají“ i nás – to je hattrick do vlastní branky. Umí ho snad i lapálie, co dělá v porcelánu jen „kolaterální škody“? Kdo si tu otázku troufne vyslovit nahlas, riskuje nálepku šamana „konspirologie“, ne-li rovnou „Putinova agenta“. Doba si žádá nervy ze železa. Evropská honorace piplá kukaččí vejce, snášená zpoza Velké louže. Skutečný zájem Evropy lze ubránit jen proti ní. Stejně jako náš národní.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA…

To takový Mělník, dřív město hluboko ve vnitrozemí, se v říjnu 1938 také ocitl na samé hranici „tisícileté říše“. Benešem strašila jako „teroristou německé menšiny“ – a státem, jehož byl hlavou, jako „letadlovou loď Moskvy“. Že by však tím, kdo „posiluje přítomnost blízko hranic“, byla Praha, netvrdil tenkrát ani Völkischer Beobachter. „Přítomnost blízko hranic posiluje“ východním směrem, a ne opačně. V podobě pásu vazalských států USA od Baltu až po Jadran. Že je to kopie „Intermaria“ od Polska až po Rumunsko a Bulharsko, jejímž návrhem se do šiků proti Moskvě hrnul polský despota Pilsudski, nám nedávno ráčil zvěstovat sám George Friedman, šéf agentury STRATFOR. V osvícenějších médiích se jí přezdívá „nevládní CIA“. 
 
S tím, kdo iniciuje nová kola zbrojení, je to na stejné brdo. Americký protiraketový „deštník“ není „obranou“, ale hrází proti odvetě napadeného. Je to Amerika, a ne Rusko, kdo přisouvá i další síly jaderného úderu ještě blíž ke hranicím toho druhého. Ruské základny v zahraničí jsou – proti těm americkým – jen komárem vedle velblouda. Právě Spojené státy rozjíždějí i krajně riskantní inovace. Každá z nich zvlášť – a tím spíš všechny dohromady - se pokouší postavit mimo hru jaderný pat. Ono „vzájemné zaručené zničení („Mutual Assured Destruction“, neboli „MAD“, tedy „šílený“ či „šílenec“), bránící globální konflagraci i za apogea studené války. Pentagon masívně investuje jak do nových generací útočných hlavic, majících ničivou sílu těch jaderných, ne však jejich bumerangový efekt, tak i například do tisíců křídlatých raket, kopírujících terén tak nízko, aby to vyloučilo jejich včasnou detekci. Miliardy sype i do arzenálu „kybernetické války“, mající zařídit „blackout“ v řídicích systémech protivníka. Korunu všemu nasazuje vývoj zbraní typu jakýchsi automatizovaných monád, nadupaných autonomní „umělou inteligencí“. Golem si sice také dělal, co si zamanul, „šém“ si však sám do čela strčit neuměl. Generace dnešních Golemů hrozí spustit nepoměrně ničivější lavinu i bez „šému“. 
 
Ruská reakce je nanejvýš asymetrická – co do vkládaných prostředků i konkrétních výsledků, jež nesou. Válka je to poslední, co si přeje jak ruská veřejnost, tak dnešní politické vedení. Všechny verze, připisující jim opačný motiv, jsou neskutečně groteskní. Stojí snad Kreml o to, aby se mu vedle všech hlavolamů, co mu na stole přistávají už teď, pověsila na krk i vyrabovaná Ukrajina? Nebo pobaltské země, jejichž „postsovětská“ devastace odtud vyhnala větší díl populace, než Irů za hladomoru, kdy už neměli ani bramboru? 
 
Spojené státy války chystat nemusí. Už je vedou. Jen na sekyru u okolního světa zvládají už i rutinní provoz. Ten dluh jaktěživ nesplatí a ani to nemají v plánu. Tak parazitní mejdan lze protahovat jen mocenskou power-play. Je to samozřejmě i o „soft power“ – dnes hlavně o totální konfiskací soukromí, umožňující stavět do haptáku každého, kdo si to s Velkým bratrem nechce rozházet. Válka, v níž by mohl přijít k úrazu sám, však není ani jediným posláním „hard power“. I „tvrdá síla“ je prvotně vyděračským klackem, majícím kořist „přivést k rozumu“, aby to vzdala sama. Gorbačova zmákly už říkanky, že mají v malíčku „hvězdné války“. Ten provinční hochštapler, co sám kromě žvástů nic neuměl, spustil gatě a svět je tam, kde je. Proti zemi, co sama už do chomoutu nepoleze, je to podnik nepoměrně riskantnější. Rusko chce vztahy „já pán, ty pán“, nic méně, ale ani víc. Protiváha americké obezity na dluh – a vydírání každého, kdo nesrazí kufry - je i devizou „dolních deseti miliónů“ nás, Čechů.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Idylka NATO jako kvočny, co nás ochrání, je z červené knihovny. Pátý článek její ustavující smlouvy ten „závazek“ podává nanejvýš elasticky. V NATO jsme hlavně proto, aby se nemuselo „vracet nakradené“. Výměnou za stafáž v komparsu, jímž se trestným výpravám Pentagonu fiksluje „podpora mezinárodního společenství“. Až někdo napíše „Černé barony“ o tom, nač degradovala armádu „pravdoláska“, kinosály prasknou smíchy. Tahle parodie nebude z útvaru v Horní Dolní. Bude to sitcom z ministerstva obrany, řízeného stachanovci diletantismu. Jako mix truchlohry, pitavalu a frašky. Té první z pohřbů výsadkářů, jimž se neotevřely padáky, pořízené bůh ví kde. Té druhé ze seriálu mafiánských kšeftů, jež neminuly snad jedinou akvizici, nadiktovanou „atlantickými spojenci“. Té třetí třeba o katolické matróně, co kupletem o „vlajce druhů“ („z hvězd a pruhů“) vstoupila na nebe hvězdné pěchoty. 
 
Jak to je s potencí armády po liposukci, ví se i přímo od generálských frček. Napadnout naši zemi cizí ozbrojená moc, ubrání jediný kraj a maximálně týden. K čemu – kromě pár lampasů a tuctů nadstandardních penzí – ta komedie je? Snad kvůli „jaderné hrozbě severní Koreje“? S terorem, vypiplaným CIA, nesvedou khaki pluky zhola nic. Ten zkrotí jen kvalifikované zpravodajské služby. Pokud jim ovšem nikdo nezakáže, aby mu zavřely finanční pípy. Jen proto, že z ropy, kterou „Islámský stát“ krade Sýrii a Iráku, tříská majlant pár izraelských vykuků – a rozházet si to nesmíme ani se všelijakými emíry a muslimským bratrem Erdoganem, posedlým jurodivým plánem, jak vrátit Turecko do spárů fanatické víry.

Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Já bych se v době, kdy armáda plnila legitimní roli, škemrat o „modrou knížku“ styděl. Do té dnešní bych ale rukovat nechtěl. Právo chtít po lidech, aby šli na vojnu povinně, má jenom stát, budující armádu na obranu vlastní země. Ti, co velí té dnešní, se ani netají, že by nic podobného nezvládli - a dokonce si to nekladou ani za cíl. Teď naše armáda přicmrndává v operacích, jež mezinárodní právo a bezpečnost rozvrací. Každá z těch „válek s terorem“ prohnojí jeho živnou půdu ještě víc. To, kvůli čemu nás armáda stojí víc, než netto dotace z Bruselu, je službičkou cizímu predátorovi. Kdy se co bumerang vrátí i nám, je jen otázkou času. Co armádě ukládá Ústava, je tím poslední, co se po ní chce. A právě na tom nic nezmění ani folklór s povinnými odvody, ne-li snad i jakousi prezenční službou – samozřejmě jen selektivní, jak jinak, aby tam mazánci z „lepších rodin“ nemuseli. 
 
Že by nám armádu, sloužící národnímu zájmu, povolili v chomoutu NATO, věří jen Nanynka v zelí. Do toho, jak organizovat civilní obranu, nám však „atlantická“ vrchnost až tolik kafrat nemůže. Co takhle s tou šaškárnou přestat - nazvat věci pravým jménem a podle toho se i zařídit? A ty ozbrojené složky, sloužící cizímu zadání, převést i do jeho režie? A vše to, nač se ptáte, naopak zaměřit do sfér, o nichž nikdo soudný nepolemizuje. Tedy kolem integrovaného záchranného systému, ale i nejrůznějších sociálních a humanitárních služeb. Nároky na ně zvyšují jak přírodní kalamity, tak prodlužování průměrného věku – a samozřejmě i migrační vlny, jejichž síla nás může zaskočit už docela brzo. Tady si dovedu představit i variaci na povinnou vojenskou službu – a to pro obě pohlaví. Tak aby ročníkům na startu do života zvýšila jak fyzickou kondici, tak schopnost první pomoci. Jak schopnost kolektivní akce, tak elementární kázeň. Jak obeznámenost s prostředky osobní ochrany, dojde-li k úniku toxických látek, tak spoustu jiných užitečných návyků. Včetně individuální sebeobrany - a proč ne i základů zacházení se střelnou zbraní? K profesionálním složkám v daných sférách by tak přibyla i jakási hotovost, disponibilní v případě mimořádných situací. Hlavně z dotací žije už spousta neziskových organizací, u nichž stát „outsourcuje“ to, co má dělat sám. Řada z nich s nimi zachází férově, jiné – řečeno hodně diplomaticky – velice „kreativně“. Dohromady to svůj účel plní dráž a děravěji, než být to racionální struktura, řízená tím, kdo ji platí.

Ruské nebezpečí v současné době přebíjí nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má povinnost dobýt celý svět v základech. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Americké „elity“ se s Ruskem, nezobe-li jim z ruky, smíří jen sotva. „Islámský stát“ – i všichni jeho příbuzní - jsou jejich ratolestí. Už díky „globalizaci penězovodů“, tunelujících svět, jeho práci i přírodní zdroje. Oč méně je jejích reálných „vítězů“, tím rychleji přibývá těch, s kým se už jako s lidmi ani nepočítá. Ve 30. letech si jejich zoufalství osedlal fašismus. Dneska je to – i když zdaleka nejen – terorismus pod islámskou fanglí. Hitlera vynesly z putyky za kancléře velké prachy – a to i ty anglosasky „liberální“ – proti příslibu, že vymaže Sovětský svaz z politické mapy. Talibán vycepovala z hrstky hadrníků v gerilu, z níž jde hrůza, „hypervelmoc“ lačná zatopit Moskvě i přes Afghánistán. 
 
Kdo investuje do teroristické chátry, koleduje si o šok, zrovna když to nečeká. Hitler vyrazil opačně, než slíbil, ještě dřív než na Moskvu. Od Polska až po La Manche mu netrvalo deset měsíců. Krvelačná verbež, vypiplaná CIA v Afghánistánu, se proti sponzorům obrátila, až když svou roli mouřenína splnila. Zkusme si na vteřinu představit, že 11. září 2001 šlo skutečně o to, co se nám o něm kuká. Sedět v Bílém domě státník, a ne Bush, stoupl si před kamery, slíbil arabskému světu velkorysý plán, který s jeho mizérií skoncuje – a závěrem vyjádřil důvěru, že mu ty, kdo na Ameriku vztáhli ruku, přivedou sami Arabové. Bush s Cheneym udělali pravý opak – a tím jen posílili i podezření, že úplně jinak to bylo i s 11. zářím. Seriál agresí proti muslimským zemím hněv, jejž si tam Amerika vykoledovala už předtím, jen dál znásobil. „Arabské jaro“ startovalo jako protest proti jejím satrapům. Amerika je přes své tamní páky obrátila proti sekulárním režimům, odmítajícím jí číst z pysku. Masakr v Libyi a Sýrii, v němž spojila síly s oběma premianty arabského temna – obskurními monarchiemi i teroristickou internacionálou - láme rekordy politické slepoty i perverze. 
 
S „ruským nebezpečím“ to ovšem souvisí i z jiného úhlu, o němž se svatouškovsky mlčí. Arabský i širší muslimský svět - dneska a řekněme v 70. letech minulého století – jsou „jako nebe a dudy“. Tehdy tam byly na vzestupu sekulární režimy, prosazující modernizační programy s pozitivní sociální motivací. Oporou suverenity – i výraznou programovou inspirací – jim byly blízké vztahy s tehdejší Moskvou a jejím spojeneckým prstencem. Ty země dělaly očividné civilizační pokroky. Levice socialistické orientace, opřená o stejné zázemí, dominovala jako alternativa i v režimech, patřících do americké sféry vlivu. Mělo to i spoustu vad na kráse. Z ranku fanatismu a terorismu však nebyly. Jejich hvězdnou hodinou je až „unipolární svět“, který jde všemu, co patřilo k druhému z obou pólů, po krku dodnes. Salonfähig liberálů to rodí pomálu. Tím víc to přeje obskurantismu a zvěrstvům všeho druhu.

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme a místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpetace?

Jak málo lidí chodí do kostela – a kolik jich civí na porno – je až důsledek. Příčina sahá až k plošné destrukci všech hodnot, nepřevoditelných na prachy. „Pravdoláska“ se ksichtí jako jejich apoštol i soudná stolice. Sama však zavedla poměry, v nichž se rentuje podlost a křiváctví. O čest a svědomí se naopak otírá přezíravé pohrdání. Na lidi, co dali této zemi všechny síly, si otevřela šlejfírnu nemehla, často i s umolousaným trestním rejstříkem. Morální křivice, chtivá kariéry, soutěží ve sklapovačkách, že když se za ní hnala s „rudou knížkou“, prostě se jenom přetvářela. Z těch, kdo se k nízkým pohnutkám přiznávají sami, dělá „pravdoláska“ ministry. Po těch, kdo na to nemají žaludek, jde plivanci a „lustrací“. Popřením všeho, o čem je už křesťanské Desatero, byla kloaka privatizačního baroka. Teď je jí zase „elita“, rozvalená kolem „penězovodů“ z veřejných na privátní konta. 
 
Ústí to v atmosféru, v níž jsou pravda a spravedlnost to poslední, na čem záleží. Kdy je i z práva jen zboží, dostupné vyšší nabídce. Popření hodnot, dělících nás od džungle, má i své „filozofické“ heroldy. Srotili se pod šapitó „postmodernismu“. Tvrdí, že všechno je gumově relativní - a tedy i dostupné libovolné svévoli. Tak třeskuté banalitě se daří jen proto, jak málo se vzdaluje realitě. 
 
Etnikům, drženým na uzdě rigidním reglementem, sepsaným domněle z vůle toho nahoře, se to dá vylíčit jako rej incubů a succubů z Kladiva na čarodějnice. Tím snáz, že dějištěm jsou metropole někdejšího koloniálního panstva. Pro verbíře do struktur, terorizujících pod vlajkou islámu, je to námět chytlavý zhruba jako „anglosaská plutokracie“ pro Goebbelse. Tedy dohledatelný i prostým okem, umožňující však i koňské dávky hypnózy. Jakkoli magickou roli hraje i apel na náboženské atavismy, líčit ho jako prvotní a jediný zdroj je krajně zavádějící. Žít lidé, rekrutovaní za islámská kamikadze, ve světě, který je neponižuje, třepí si hubu zbůhdarma i ten nejvýřečnější imám.

Migrace, zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropě vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

Dnešní migrace může proti té, co hrozí už zítra, zůstat procházkou růžovým sadem. Ta vlna je další pomstou za alotria, z nichž profitovala jen nenažraná „elita“. Ta se teď ústy svých liberálních panošů snaží vydírat každého, s kým by se jaktěživ nepodělila tehdy ani teď. Jednou to zkouší nyvými apely na „humanismus“ a „solidaritu“, na které sama zvysoka kašle. Jindy na nás rovnou zvedá prst, že kdo na ten špek neskočí, čeká ho věčné zatracení „extremisty“. Zvlášť agilní je v obojím agentura, řízená zpoza Velké louže. Země, z nichž migrační vlna proudí, zpustošila hlavně Amerika. Destabilizovat však hrozí Evropu. Škody zdánlivě jenom „kolaterální“ jsou cynickým scénářem i tu. 
 
To vyděračství se na hřišti, které si samo kolíkuje, porazit nedá. Chce to protiúder, mířící až k původu a podstatě věci. K tomu, kdo má migrační vlnu na svědomí – a v jakém pořadí. Kdo v míře, jíž se na ní podepsal, musí nést i následky. Že se k tomu nebude mít? To se rozumí z principu. Že si to po něm netroufne žádat ani evropská honorace? Musel by se stát zázrak, aby se zmohla na opak. Právě migrační vlna však vše, co se na nás valí, zpřehledňuje až na dřeň. Tím víc umožňuje honorace, co o „evropském zájmu“ jen žvaní, hnát před porotu veřejného mínění – aby se protievropská kolaborace konečně přestala vyplácet. Pro síly evropské suverenity je to unikátní šance. Pokud ji zvládnou, mohou chtít příště ještě mnohem víc. Pokud ji nechají plavat, už brzy se nestačí divit. Chceme snad opravdu, jen kvůli pár panákům u rekta Velkého bratra, mít na vybranou jen mezi salvami na bárky, přeplněné běženci z kráterů „bezletových zón“ - a proměnou Evropy v „klokánka“ pro všechny, koho vrtochy „ředitele světa“ vyhodily z kola?

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, zejména mladých. Co čeká dnešní mládež za ekonomickou budoucnost v Evropě? Vzhledem ke katastrofám, o kterých se mluví, a vzhledem k odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Čínani, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

Ptal se snad někdo vás, zda smí brát práci vlastním lidem jen proto, že byla momentálně levnější v Číně, o Bangladéši ani nemluvě? Držel snad někdo těm, kdo naše „rodinné stříbro“ rozdali za hubičku, nabitou hlaveň u spánku? Pokud ano, ať nám ho ukáží prstem – a my před ně postavíme živé štíty. Pokud ne, ať kleknou na kolena a prosí za odpuštění až do chvíle, kdy si pro ně přijde zubatá. A na důkaz, že to myslí upřímně, navrhnou sami lustraci, přísně zakazující každému, kdo se na tom švindlu podílel, nejenom práci pro stát, ale i přístup k jakékoli dotaci. Pokud to neudělají sami, vynuťme si to my. 
 
Za stagnaci – a k tomu už jen na dluh - v níž se potácí Evropa i naše země, nemůže Čína ani Bangladéš. Je to daň za privatizaci, končící v červených číslech přesto, že defraudovala dílo generací, sahající až do předminulého století. A zbavila nás tak bez náhrady zdrojů, které dřív dávaly práci a život v „poho“ všem. Uživily přitom i šestkrát větší a minimálně tolikrát bojeschopnější armádu. Bavlnce života na dluh právě zvoní hrana. Komu to ještě nedošlo, třeba ho trkne řecké drama. Chce to změnu, demokratizující nejen distribuci výnosů, ale i samu vlastnickou strukturu. Bez ní si to, nač se ptáte, bude vybírat už jen čím dál drastičtější daň.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, co kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět? Umíme informace správně třídit? Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice?

Dostupnost směrodatných informací sice svobodné rozhodnutí sama o sobě nezaručuje. O tom, že je jeho nenahraditelnou podmínkou, však pochyb není. Spoustu moudrých stránek o tom sepsali už francouzští encyklopedisté či otcové-zakladatelé americké nezávislosti. Dnešní rej kostýmů a škrabošek však klame tělem. Tím mazaněji kamufluje „výrobu souhlasu“ („manufacturing consent“). Kdo umí pár cizích jazyků – a najde si pro to i dost času – informace, umožňující myslet vlastní hlavou, si po světě najde. Komu jedno či druhé chybí, už to tak snadné nemívá. Přesilovka mediálního mainstreamu je primárně o cedníku, jímž se informace filtrují už na vstupu. O tématech a jejich zorných úhlech, na něž se obraz dění redukuje. Čím vážnější je na pořadu – a tím víc ospalků hrozí rozlepit – tím víc jsme rázem svědky toho, jak identická jsou tabu, nasazená v opticky navzájem zcela nezávislých médiích. Z tisíců živých příkladů aspoň dva: kolika našim lidem bylo dopřáno se dozvědět, jaký díl má na dluhu Řecka jeho vojenský rozpočet? Že činí i dnes kolem 4 procent HDP – tedy téměř 4krát víc oproti evropskému průměru? A ještě nedávno osciloval dokonce kolem 7 – 8 procent HDP? Takže jen za prvou dekádu tohoto století spolykal na 150 miliard dolarů. Většina z nich přistála na kontech amerických, německých a francouzských zbrojařů. Kdy český „mainstream“ pípnul o tom, že ze všech „záchranných balíčků“, poskytnutých Řecku od roku 2010, se tam neohřálo víc než kolem 20 miliard euro? 
 
Lež a nenávist kolem sebe sice kopou. Na svůj někdejší monopol však už nedosáhnou. Z ostrůvků „pozitivní deviace“ už je rozlehlé souostroví. Ještě nedávno bořilo cenzurní blokádu jen tu a tam. Dnes už pokrývá v podstatě celé tematické spektrum. A stále víc hází rukavici i v tom, co je nakonec rozhodující – v „agenda-setting“, řečeno žargonem z americké kuchyně. V tom, kdo nastoluje samy „otázky na pořadu“. Zatím to zvládá hlavně na poli diagnózy – tím, jak tahá z přítmí reálné problémy, které přesilovka lži zatlouká, a nahlíží jim pod kůži. Není už doba zralá i pro ještě vyšší ambice? Pro „agenda-setting“ tam, kde začíná i reálná terapie?

Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Zkusme to aspoň názornou ilustrací. Když Amerika válčila ve Vietnamu, přenosy „live“ z toho nedávala. Z Iráku už vysílala i Saddámovu popravu. Z Vietnamu svědčil o válečných zločinech i „mainstream“. Z Iráku je demaskují jen zdroje, v nichž velkokapitál neinzeruje. Watergate byl proti zvěrstvům, spáchaným Bushem s Cheneym, banálním přešlapem. Která z dnešních televizních subret si s nimi troufne mluvit stylem, jako ta Barbara, zdobená estrogenem, s Nixonem? Paul Craig Roberts, druhý muž Reaganova fiskálu a praotec „reaganomiky“, mluví o „presstituci“ – a klonech Goebbelsova ministerstva propagandy. Svoboda projevu, ta ikona všech cinknutých „sametů“, drží drastickou dietu.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. S oběma světovými stranami jsme si zažili to dobré i to zlé. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem - buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?

Tady přeci nejde o žádné „Hej Slované“, natož o „velezrádné spolčení“ s Kremlem. Rusko je překážkou unipolární buzerace, z níž nekouká nic dobrého ani nám. Je i klíčovým partnerem obchodu, v němž platí „já pán, ty pán“. „Euroatlantické elity“ nám nic podobného nenabízí. Čím svéprávnější je Rusko, tím větší je i hřiště naší suverenity. To není téma levice proti pravici, ale národního zájmu proti kolaboraci.

A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?


Přebolelo by to mnohem snáz, nebýt takových sprosťáren, jakou inscenovalo třeba brněnské zastupitelstvo za účasti Bernda Posselta. Letos je od osvobození rovných 70 let, jediného z těch, kdo nás před fašistickou genocidou zachránili, však nikdo nepozval. Zato šéf sudeťáků, koledující si o nelichotivé příměry už vizáží, mašíroval v čele procesí, které se hlavně generacím, co to znají až z druhé ruky, snažilo nakukat, že před 70 lety byli obětí vlastně Němci. Ten „Průvod usmíření“ šel po trase, již „vyhnanci“ nazývají „Pochodem smrti“. „Smrti“ jejich soukmenovců v roce 1945, k níž prý přišli z rukou krvelačných českých vlastenců. Násilnou smrtí přitom nezahynul jediný Němec, vedený tehdy z Brna do Pohořelic. Každá Francie s nimi zacházela mnohem razantněji, ač jí neublížili zdaleka  tolik jako nám. V Brně si Hitler z místní iredenty dokonce sestavil i celou protektorátní moc. Berlín si k Posseltově provokaci dopřál bobříka mlčení. Státní moci přísahající, že po mytologii, která by nacistickým zločincům myla pracky i jakoukoli oklikou, tvrdě půjde, by slušela jiná reakce. 
 
Co se dá od Berlína čekat v otázkách, která jsou na pořadu teď – a čeho se dočkáme asi jako Godota? I to vzkazuje v kostce právě řecké drama. Za „gangsterství“ má postoj Berlína i rakouský tisk. To jediné, z čeho bychom mohli jakžtakž profitovat, nasvítil letos v únoru už vzpomínaný George Friedman. Ameriku – nechal se slyšet na uzavřeném fóru, kde to však kdosi nahrál na kameru - by zbavila hegemonie jedině aliance, v níž by se Německo spojilo s Ruskem. Kus pravdy na tom je. Taková mezinárodní konstelace by zčásti uvolnila ruce celé Evropě. Friedman však neopomněl dodat ani B – že Amerika nasadí všechny páky, aby k rusko-německému sblížení nedošlo. Těch pák má víc než dost. Počínaje bizarním dokumentem, jemuž se v branži říká „Kanzler Akt“ – tedy závazkem už z května 1949, kdy západní okupační instituce předávaly moc západoněmecké vládě. Jen ale pod podmínkou, že i každý budoucí kancléř, a to po následujících sto let, se upíše, že všechna zásadní rozhodnutí podnikne až po O. K. z Washingtonu. Zvlášť delikátní páky, jak udržet Berlín v americkém kotci, odtajnil Edward Snowden. Představa, že Berlín spojí síly s Moskvou natolik, že bude jednat s Washingtonem jako rovný s rovným, je sice svůdná, zatím však asi z říše zbožných přání. Každý krok tímto směrem však jistě neuškodí ani nám.

Když už jsme se dotkli otázky budoucích světových aliancí… Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?

Brzezinski napsal už někdy před 20 lety, že Amerika má Evropu jako své závislé teritorium. Dosáhnou-li pašeráci TTIP svého, Evropa – dřív sídlo koloniálních mocností – se čímsi na způsob kolonie stane poprvé ve svých dějinách sama. Nejenom prizmatem suverenity, jak ji měří mezistátní právo, ale i civilizační identity. Navíc si tím ne-li zavře, pak přinejmenším hodně přivře dveře do Ruskem navrhovaného ekonomického a humanitárního prostoru od Lisabonu po Vladivostok. Tady by naopak byla zcela rovnoprávným partnerem s reálnou šancí na velice lukrativní výnos. 
 
BRICS – i ŠOS či samo rusko-čínské strategické partnerství a jiné aliance tímto směrem – staví vozovou hradbu proti americkému diktátu. K „euroatlantickému“ modelu slibují, ač zatím spíš jen upejpavě, i svébytnou civilizační alternativu. Zatím však staví i na vizi, že tuzemské velké prachy přivede nejen k vlastenectví, ale i sociální odpovědnosti. Takový zázrak by byl na zápis do Guinessovy knihy. 
 
Když si dolar, je to už 70 let, vydupal svá dnešní privilegia, byla to měna bezkonkurenčního věřitele světa. Teď Amerika dluží, kam se podívá. Handikep dolaru tak už není klackem hegemonie, ale i mamutí renty, jejíž parazitismus atakuje hranice chemické čistoty. O tom, co vše ho má z toho trůnu shodit, kolují mraky verzí, racionálních i z mlhoviny zbožných přání. Až se tak stane, světu se uleví. Pokud jde naopak o Ameriku, i Ron Paul, bývalý kongresman i prezidentský kandidát, má za to, že ji pak nemine křížová cesta dnešního Řecka. Tomu se bude bránit zuby nehty. Kéž by se všichni, kdo vidí riziko světové války právě tu, mýlili aspoň tentokrát. 
 
Svět skutečně multipolární – tedy i co do demokratismu rozhodování – je především v zájmu zemí, jako je ta naše. My potřebujeme, aby rostla role OSN a dalších struktur, které jsou kulatým stolem a porotou. V komparsu velmocí - a coby poskoci jejich aliancí – si koledujeme jen o ztráty, rizika a náklady.

Po všem, co jsme říkali o světě a neblahých trendech v něm, by mohla vyvstávat představa, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Války, sucho, nedostatek, zaostávání naší civilizace za Východem. Tak jako v 80. letech jistě rodiče neprorokovali svým dětem to, co přišlo, je to jistě těžké i dnes. Nicméně pokusme se: V čem budeme žít za dvacet, třicet let?

Pýthie ani haruspex, věštící ze střev, nejsem. To hlavní však bije do očí už teď. Tak, jak to je, to už dlouho nevydrží. Dnešní civilizace to bere k bodu, učeně zvanému „bifurkace“. Tedy na rozcestí ve tvaru vidlice, z nějž vedou už jen cesty, které tu dosavadní změní z gruntu. Rozpětí mezi těmi, z nichž dává na vybranou to dnešní, je bezprecedentní. Ta, k níž to míří samotíží, je o „dvou světech v jednom“, jež bude dělit nový „limes Romanum“. Tentokrát ovšem nejenom kolem „zlaté miliardy“, ale i cikcak napříč jejím územím. Na jedné straně hipodrom blazeovaného luxusu. To „kudy z nudy“ však jen pro nepatrný zlomek všech, kdo o něm sní. Na druhé straně „třetí svět“, plný humanitárních kalamit – a expandující až do metropolí toho „prvého“. Takovou zhůvěřilost udrží pohromadě jen totalitní zlotřilost. Ve světě, který už ochutnal lidštější poměry, „trvale udržitelná“ není. Pak ale může restituce lidských práv bolet o to víc. 
 
Druhá z tras, vedoucí z dnešní vidlice, vede dopředu. S oporou ve všem, co svět už umí, má na nevídaný civilizační skok. Tím méně jí zbývá času. Tím přesnější to chce cestovní mapu. Tu, co si netroufá jen na následky následků. Teď už to není jen o tom, jak svět víc polidštit. Teď je to o tom, jak ho nenechat ještě víc odlidštit. Žebříček všeho, co je „nereformovatelné“, má jasného lídra: miliardy z cizích mozků a rukou, které se rozvedly i s rizikem – a teď ještě ty, komu je rozepsaly, „trestají“ za svoje vlastní idiotismy. Řecku to předvádí s arogancí, z níž běhá mráz. Ten vzkaz se týká i nás. Stihne se, co vše z něj plyne, včas? Kde jinde má debata, co a jak pro to udělat, šanci na širší účast i dosah, než právě v Parlamentních listech?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Docent Valenčík bilancuje nejnovější dějiny: Zdegenerovaná globální moc si koupila Václava Havla, symbol pokrytectví. Dnes nám hrozí strašné svinstvo

16:06 Docent Valenčík bilancuje nejnovější dějiny: Zdegenerovaná globální moc si koupila Václava Havla, symbol pokrytectví. Dnes nám hrozí strašné svinstvo

STO LET REPUBLIKY „Nyní jsme svědky toho, že téměř třicet let po změně minulého režimu se nás někteř…