Co vás na současném světě a na životě v něm nejvíce zneklidňuje?

Jako lékaře se mě v poslední době velmi dotýká klesající důvěra občanů k lékařům. Po tom, co se dělo v období covidismu, se však není co divit. Sám jsem tehdy s chováním a přístupem řady kolegů měl velký problém, za některé jsem se dokonce styděl. Lékaři se v té době prakticky rozdělili do čtyř skupin. Nejsmutnější byla skupina první, což byli kolegové, kteří propadli až hysterickému strachu z tohoto virového onemocnění a úplně zapomněli na vše, co se na fakultě a v praxi naučili. Tuto svoji hysterii pak bohužel přenášeli i na své pacienty, které dokonce v některých případech i opouštěli a ordinovali po telefonu. Druhou skupinu tvořili kolegové, kteří své pacienty neopustili, ale jinak se aktivně přizpůsobili mainstreamu a z různých důvodů hráli jeho hru, i když tušili, jak se věci mají. Třetí skupina kolegů se chovala medicínsky racionálně, ale i když měla svůj názor na věc, nechala si jej pro sebe. No a ta čtvrtá (bohužel velmi malá) skupina se ozvala a některé věci kolem zpochybňovala, aby byla následně politiky a novináři zesměšňována, nálepkována  a ostrakizována. Díky tomu všemu pak byla laická populace dezorientovaná a přestala mít k lékařskému stavu tu důvěru, jakou měla v minulosti. A my lékaři ji budeme jen velmi pomalu (jestli vůbec) získávat zpět. 

Říkáte, že někteří vaši kolegové hráli hru mainstreamu. Proč myslíte, že to tak bylo?

Důvody mohly být různé – obdiv společnosti, pocit jakéhosi hrdinství, rizikové příplatky, několik minut mediální slávy, vyloučit se nedají ani jiné pobídky či motivace.

Co se týče problému s Covidem-19, opakovaně jste se v minulosti vyslovil v tom smyslu, že závažnost tohoto onemocnění neodpovídala mediální a politické hysterii. Ani na chvíli jste nezapochyboval, když se skoro z celého světa hromadily informace o extrémní nebezpečnosti pandemie?

Nezapochyboval, věřil jsem svým teoretickým znalostem a dlouholetým zkušenostem, kterým celá situace vůbec neodpovídala. A k vašemu argumentu mohu uvést i historické srovnání. V době honu na čarodějnice církevní byrokracie generovala tisíce záznamů o čarodějnicích prakticky z celé Evropy i Severní Ameriky, vytvořené či podpořené tehdejšími největšími autoritami – církevními otci, vyšly stovky knih se záznamy tisíců svědků, kteří viděli létat ženy na koštěti, živě popisovali sexuální orgie na sabatech a vzývání ďábla. Těch několik málo církevních představitelů, kteří se postavili proti procesům, skončilo většinou v plamenech též. Bezpochyby se dnes shodneme, že nic z toho nebyla pravda, že šlo jen o reakci vyprovokovanou strachem, často úmyslně vzbuzovaným. Člověk ochromený hrůzou uvěří čemukoli a je schopen prakticky všeho. Cítíte tu paralelu?

A teď se zeptám, co vás trápí obecně jako občana České republiky?

Velmi mi vadí přepisování historie. Vezměte si např. současné polemiky v médiích o druhé světové válce a o tom, kdo osvobodil Československo. My starší měli ještě tu možnost poslouchat přímé účastníky, takže jsme dostávali informace z první ruky. Nynější generace, která je od této doby vzdálenější a tuto možnost nemá, je a bude náchylnější přijímat zkreslené či upravené informace na toto téma a druhou světovou válku a hlavně její zavinění tak bude možné relativizovat. Také měření dvojím metrem je pro naši dobu typické, média a politici nás nutí fanaticky nenávidět Rusko kvůli srpnu 1968, ale Němci jsou naši přátelé, i když nás chtěli několik desetiletí předtím prakticky vyhladit. Nepustíme ruské sportovce kvůli válce na olympiádu, ale Američané si tam bez problémů jezdí, i když těch válek rozpoutali několik, bývalý komunista v čele velké opoziční strany je problém, jiný bývalý komunista na Hradě už nevadí. Dále mi velmi vadí, jak pohrdavě se část naší společnosti chová k seniorům, kteří tuto zem fakticky vybudovali. A pokračovat bych mohl dál…

Hrozí nám i jiné manipulace? A čím si vysvětlujete, že jsou dnes lidé tak snadno ovlivnitelní?

Hrozí? Zažíváme je prakticky každý den. Levicový Hollywood nás už léta krmí filmy a seriály, kde zlo reprezentují Rusko a Rusové (a donedávna i Ukrajinci), pravicoví vlastenci, bílí heterosexuální muži a dobro výhradně USA (občas i jim podřízené státy EU), liberální demokraté, jedinci z LGBT komunity apod. Lidem to zůstává v podvědomí, aniž by nad tím nějak více přemýšleli. Zvláště mladým lidem, na které je tato propaganda samozřejmě hlavně cílená, hrozí úplná indoktrinace. Dalším oblíbeným trikem tzv. liberální demokracie je přesvědčit lid, že ten, kdo nevolí její zástupce, je nevzdělaný, směšný, neúspěšný a zatrpklý člověk. Nálepkovat občany, kteří se současnou vládou nesouhlasí jako proruské šváby, to překračuje už i tak dnes velmi volně nastavené hranice politické slušnosti. Když nefandím Spartě, nejsem přece automaticky slávista, můžu být přece fanoušek Baníku, ne? 

Jinou fintou je dávat na stejnou úrovneň závažnosti na jedné straně jednoznačně zlé až odporné události či jevy, jako třeba holokaust, rasismus a náboženský fanatismus a na druhé straně třeba nesouhlas s hlasitou propagací LGBT minority, což je samozřejmě zcela nesrovnatelné. Taky mě nedávno pobavila až dětinská snaha TV reportérky udělat z účastníků protivládní demonstrace setkání pochybných existencí, když si k rozhovoru jako typický vzorek vybrala alkoholem zmoženého desperáta. Tomuhle už přece neuvěří ani malé dítě.

Je vůbec nějaká šance, jak se před touto manipulací bránit?

Přemýšlet, nevěřit nekriticky médiím, ověřovat si informace, nepodporovat některé tzv. neziskovky a hlavně nenechávat výchovu mladé generace jen na školách a sociálních sítích. Vzpomínám si, jak mi rodiče vyprávěli o roce 1968 úplně jiná fakta, než jsem měl v učebnicích, nebo které jsem slyšel od pedagogů na gymnáziu. Tato doba se bohužel vrací a my musíme být připraveni dělat totéž. To, že jsou mladí snáze ovlivnitelní propagandou, je nejen v psychologii známá věc, každý z nás byl mladý a pamatuje si, že byly doby, kdy jsme o ničem nepochybovali a už vůbec ne o našich vzorech. Horší je, pokud si tyto zvyky a psychické nastavení přenese člověk do dospělého věku a je schopen a ochoten bezelstně věřit různým vládním komunikátorům sepisujícím novodobé Poučení z krizového vývoje, politicky přelétavým reportérům nebo vyčpělým filmovým či sportovním hvězdám. To už je na pováženou a na to recept bohužel nemám.

V minulém rozhovoru jste mimo jiné řekl, že současná liberální demokracie není ani liberální ani demokratická. Jak jste to myslel?

Tak, jak jsem to řekl. Vlády většiny států EU se v současnosti chovají spíše jako autoritářské, což zároveň paradoxně vyčítají třeba vládám na Slovensku nebo v Maďarsku. Z definice typický autoritář se snaží ovlivnit soudy dosazováním svých přívrženců, snaží se o potlačení nezávislých médií a současně buduje vlastní všudypřítomnou propagandistickou mašinérii. Tato média pak už podporují jen vládní linii a zbývající osoby, které se odváží vládě oponovat, označují za zrádce, zločince a cizí agenty. No a pak už je jen krok k jejich pronásledovaní a kriminalizování, snaze o uvěznění opozičních lídrů a zabránění účasti opozičních stran ve volbách. A teď si položme otázku: Děje se něco z výše uvedeného u nás? A pokud ano, dá se potom tohle zřízení ještě považovat za typickou liberální demokracii?

Vraťme se teď zase ke zdravotnictví a jeho problémům. Při minulém rozhovoru jste jako jeden z problémů zmínil tzv. přístrojovou komisi. Můžete to trochu rozvést?

Lékařské přístroje jsou obecně dosti nákladné, ceny některých z nich se pohybují řádově v desítkách milionů korun. Přístrojová komise byla zřízena k tomu, aby docházelo ke spravedlivému a daným potřebám odpovídajícímu rozdělování těchto přístrojů do jednotlivých regionů ČR. Celý proces má svá pravidla, musíte splňovat různé požadavky, třeba personální, zkušenostní, spádové apod. V současnosti se však stává, že jsou tyto přístroje schváleny do nemocnic, které daná pravidla nesplňují, například nemají dost lékařů potřebné specializace nebo je stejný přístroj v nemocnici vzdálené jen pár desítek kilometrů. Z toho pak plyne, že přístroje nejsou adekvátně kapacitně využívány a v jiné nemocnici zase úplně chybí, i když tato potřebné požadavky splňuje. Asi si dokážete představit, jaké zdravotní a ekonomické komplikace z toho vyvstávají.

Zažil jste dobu minulého režimu. Řada lidí v současnosti po této době pociťuje jakousi nostalgii, jak na ni vzpomínáte vy?

No nebyla to žádná hitparáda, ale nedělejme si iluze, že jsme na tom teď o mnoho lépe. Republika byla sice soběstačná, schopná vyrobit vše od kuličkových ložisek po lokomotivy, kriminalita nízká, vzdělání všeobecně vysoké, vše ovšem na úkor určité uniformity, neustálé propagandy, narušené svobody slova a pohybu. Nerad bych se těchto totalitních příznaků opět dožil, náznaky už tady bohužel jsou. Nechtěl bych tu dobu v žádném případě vrátit, chtěl bych jen nějak zabránit tomu, aby se tolik členů tehdejší vedoucí garnitury vrátilo po čase do politiky a na další strategická místa, aby poté naši republiky rozkradli, rozprodali a dovedli do toho stavu, v jakém je teď – stavu naprosté bezvýznamnosti. Někdy se až stydím za svoji naivitu, s jakou jsem se z tehdejší změny režimu radoval. Pozdě ale nejspíš bycha honit.

Co má ovšem naše doba s dobou reálného socialismu společné, je směšnost až hloupost některých současných politiků. Nikdy bych nevěřil, že ještě někdy uslyším komičtější politické projevy, než třeba tehdejší výplody Milouše Jakeše. A stalo se. A dokonce častěji než v tehdejší době. Pro každou vládu je zlé, když ji většina národa nesnáší, daleko horší ale je, když je národu pro smích.