Co vás na současném světě a na životě v něm nejvíce zneklidňuje?

Jako lékaře se mě v poslední době velmi dotýká klesající důvěra občanů k lékařům. Po tom, co se dělo v období covidismu, se však není co divit. Sám jsem tehdy s chováním a přístupem řady kolegů měl velký problém, za některé jsem se dokonce styděl. Lékaři se v té době prakticky rozdělili do čtyř skupin. Nejsmutnější byla skupina první, což byli kolegové, kteří propadli až hysterickému strachu z tohoto virového onemocnění a úplně zapomněli na vše, co se na fakultě a v praxi naučili. Tuto svoji hysterii pak bohužel přenášeli i na své pacienty, které dokonce v některých případech i opouštěli a ordinovali po telefonu. Druhou skupinu tvořili kolegové, kteří své pacienty neopustili, ale jinak se aktivně přizpůsobili mainstreamu a z různých důvodů hráli jeho hru, i když tušili, jak se věci mají. Třetí skupina kolegů se chovala medicínsky racionálně, ale i když měla svůj názor na věc, nechala si jej pro sebe. No a ta čtvrtá (bohužel velmi malá) skupina se ozvala a některé věci kolem zpochybňovala, aby byla následně politiky a novináři zesměšňována, nálepkována  a ostrakizována. Díky tomu všemu pak byla laická populace dezorientovaná a přestala mít k lékařskému stavu tu důvěru, jakou měla v minulosti. A my lékaři ji budeme jen velmi pomalu (jestli vůbec) získávat zpět. 

Říkáte, že někteří vaši kolegové hráli hru mainstreamu. Proč myslíte, že to tak bylo?

Důvody mohly být různé – obdiv společnosti, pocit jakéhosi hrdinství, rizikové příplatky, několik minut mediální slávy, vyloučit se nedají ani jiné pobídky či motivace.