Náš společný svátek založení Československa se nám utápí ve frázích. Alespoň u nás v Čechách. Co pro vás 28. říjen znamená v kontextu dnešní situace nejen ve střední Evropě?

Vznik Československa pro mě znamená téměř s jistotou záchranu Slováků před osudem Lužických Srbů. Říkám to jako syn slovenského otce a maďarské matky, ale hlavně jako slovenský spisovatel, který má historii monarchie – především od vyrovnání roku 1867 – dobře nastudovanou. Maďarizační tlaky se neustále stupňovaly; stačí říct, že v maďarštině vůbec neexistuje ekvivalent slova „uherský“ – mají jen „maďarský“. Tvrdím, že sedmdesátileté soužití s Čechy bylo pro Slovensko přínosem navzdory mnoha otřesům a dramatickým okamžikům. Po první světové válce jsme měli jen minimálně národně orientovanou inteligenci; mnoho vzdělaných Slováků se přirozeně přizpůsobilo maďarizačnímu tlaku, a tak byli na mnohá klíčová místa dosazeni Češi. Byli mezi nimi poctiví lidé, ale i spekulanti, kteří šli na Slovensko jen kvůli finančním výhodám. To už je však historie – osobně vidím v našem soužití mnohem víc pozitiv než problémů. Sám jsem za socialismu pracoval v česko-slovenské diplomacii. Na Západ mě nepustili, působil jsem v bývalé NDR, ale i tam jsem poznal, že když si Slovák stál za svým a věděl, co dělá, čeští kolegové a přátelé ho respektovali. Vzpomínám si, jak jsem se v NDR dostal do prudkého sporu se slovenským velvyslancem – a zastali se mě právě čeští kolegové.

Český národ je mi nejbližší. Starší dcera je už téměř třicet let provdaná v Praze, švagry mám na Moravě, v České republice mi vyšlo osm knih, jsem nejpřekládanějším slovenským spisovatelem v Česku a hrdým nositelem Ceny Mateja Hrebendy, kterou mi udělila Obec Slováků v Čechách za významný přínos k upevňování česko-slovenské vzájemnosti. Můj román Jsem Baťa, dokážu to! ocenil ve svém projevu i tehdejší prezident České republiky Miloš Zeman, což mě těší.