Prvořadou oblastí vašeho profesního zájmu je sice věda, ale kromě toho své znalosti a zkušenosti předáváte mladé generaci jako pedagog. Jak pohlížíte na vývoj, kterým si školství u nás za posledních třicet let prošlo?
Devadesátá léta přinesla do vzdělávání vytouženou svobodu. Dnes už si ani nevzpomeneme, že tehdy nebyly pro přijetí na vysokou školu hlavním předpokladem vědomosti, ale kádrová doporučení, třeba i od uličního výboru. Také během přijímacího řízení bylo nutné prokázat kladný postoj k socialistickému zřízení, nicméně studijní program vysokých škol přírodovědeckého zaměření byl profesní, náročný a míra propadu u náročných vysokých škol, jako byla Univerzita Karlova nebo Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, byla téměř poloviční. Na kvalitě procesu vzdělávání tak nebylo potřeba nic podstatného měnit. Řada vysokých škol si zachovala svoji obtížnost dodnes, i když financování se změnilo a vysoké školy jsou placeny od počtu „přeživších“ studentů. Od počátku 90. let se také začalo s vysokoškolskými reformami, a to až tak, že nabyly permanentního charakteru. V důsledku toho se rozbujela administrativa a vysokoškolský pedagog se chtě nechtě stává také sekretářkou. Za problematický považuji vliv tzv. boloňského procesu, kdy byly zavedeny bakalářské programy, a tak řada předmětů se musela rozdělit pro nižší bakalářské a vyšší magisterské studium. U mnohých – třeba u matematiky – je to pofidérní, neboť se nutně snížila úroveň vzdělávání.
Máte rádi Zuzanu Čaputovou?Anketa
Přicházejí z nižších stupňů vzdělávání noví studenti dobře připraveni?
Ukazuje se, že na středních školách je více než polovina výuky opakováním učiva základní školy a jen zbytek jsou náměty nové. Tento stav se ale přenesl i na vysoké školy, kde obdobné opakování učiva se na magisterském studiu přenáší z předchozího bakalářského. Moderní komunikační pomůcky také změnily i způsob učení se. Za mé éry se psaly taháky, kdy už jejich výroba vlastně naučila studenta požadovanou látku. Dnes k tomu slouží mobily, přitom si však student nemusí nic připravovat, stačí se jen naučit mechanicky vyhledávat. Když vyučující zadá test, může si být jistý, že se ihned objeví v plné šíři na internetu. S nástupem nových oborů bylo nutné časově omezit ty původní, většinou základní. Obrazně je to vidět na přístrojovém parku. V dobách nedostatku si badatelé sestrojovali měřicí aparatury svépomocí, a tak přesně věděli, co a jak měří. Dnes jsou k dispozici nejmodernější přístroje v ceně několika mercedesů, které obhospodařují výpočetní algoritmy umožňující výsledky bez vlastního přičinění. Ovládají se spínači a programy, jejichž manuál je natolik komplikovaný, že vlastně nedává možnost pochopení prvotně zkoumané problematiky. Školství tak do jisté míry odpovídá potřebám společnosti. Stane-li se komunita více povšechná, závislá na internetu a sofistikovaných přístrojích, odrazí se to, bohužel, i na procesu vzdělávání.
Fotogalerie: - Venku se Štafetou Plzeň
Fotogalerie: - Štafeta v Plzni
Začátkem 90. let pochopitelně neexistovaly soukromé vysoké školy. Jak hodnotíte jejich přínos a neklesla s rozšířením jejich počtu prestiž vysokoškolského vzdělání a hodnota akademických titulů?
Já bych soukromé vysoké školy nezatracoval, kvalitní je jak která, a to platí i v progresivním zahraničí. Vznikla celá plejáda nových vysokých škol různé kvality, a to s výsledkem, že se u nás sice výrazně zvýšil počet vysokoškolsky vzdělané populace od roku 1989, ale samotná úroveň vysokoškolského vzdělání, bohužel, klesla. Vysokoškolský titul je tak dnes brán s určitou rezervou, a to i s odkazem na školu, která ho vystavila. Bohužel, dekret titulu se dnes dá na internetu koupit. To i v bolševickém stylu studia na dříve existující univerzitě marxismu-leninismu (VUML) museli absolventi k dosažení titulu RSDr. něco vědět, alespoň že říjnová revoluce byla až v listopadu. Jak jsem už předeslal, jsou snazší a náročnější vysoké školy jak ve státním, tak v soukromém sektoru. K jejich kvalitě by se měla vyslovit jak státní akreditační komise, tak jejich mediální renomé. Tuto různorodou úroveň by ale měli vzít v potaz i všichni uchazeči. Mám zkušenost se svým synem, který absolvoval soukromou vysokou školu kdesi na Smíchově, kde při státní závěrečné zkoušce uspěl jako jeden ze čtyř úspěšných z celkového počtu osmi uchazečů. Takový propad by na školách státního typu byl unikum. Musíme si na tento stav přivyknout. Stejnou zkušenost jsem si před lety odnesl i ze svého působení v roli asistenta-profesora v USA, kde diplomy z různých univerzit mají různou hodnotu stejně jako kvalita samotné výuky.
Psali jsme:
Fotogalerie: - Terezín a Aida
Zmínil jste možnost koupě titulu na internetu. Jak velký problém pro vysoké školství je fungující byznys s vypracováváním seminárních, diplomových či rigorózních prací, ale i atestačních pracích lékařů, který se odehrává právě na internetu?
Je to tak, že středoškolské referáty, seminární, diplomové, rigorózní, ale i atestační práce se staly součástí nabídky vypracování v rámci finančního byznysu, který se odehrává především na internetu. Studenti si nechávají cizími lidmi psát někdy části, jindy celé akademické práce a jsou za to ochotni platit i desítky tisíc korun. Jiní neuváženě opisují celé pasáže, obvykle taky z internetu, a pak se diví, že jsou nařčeni z plagiátorství. Internetové zázemí se často stává vyhledávané i pro státní zakázky, a tak se naskýtá otázka, kam až to povede a kam až to je přípustné. Je nutné ohlídat pseudoprojekty, státem velmi dobře placené a v podstatě opisované odkudkoliv. Dnes už máme k dispozici mocné prostředky k určení nežádoucího překryvu, což je u vědeckých článků mezi deseti až dvaceti procenty textu. Naopak k zastření plagiátorství existují programy, které přeformulují a přeskupí daný text k dalšímu upotřebení. Musíme si uvědomit, že žijeme ve světě, ve kterém je víceméně už všechno odhalené, a tak sestavit zcela nový text je obtížné. A tak se, bohužel, nemůžeme ubránit vlivu všepohlcujícího internetu, jen se musíme naučit, jak se mu patřičně přizpůsobit. To jsem zdůrazňoval u seminárních prací svých studentů: „Ano, použijte dostupné informace, pokuste se je přeformulovat, ale hlavně nezapomeňte uvést, odkud jsou jmenovitá data čerpána. Pak je to fér hra!“
Za nespecifikovanou státní poradenskou činnost se vydávají miliony korun s výsledkem často opsaného internetu, zatímco na odbornou recenzi doktorské práce o 100 stranách je honorář nejspíše okolo pouhých 1000 korun. Copak to nikomu nevadí?
Dobře placený advokát, ajťák nebo manažer musel nejprve projít školskou výukou a svůj vysokoškolský titul si musel nejdříve obhájit formou dizertační práce. Tu musí někdo oponovat, což je časově náročná práce, přitom ještě nedávno jsem za takovou práci obdržel pouhých 400 Kč. Výši odměn, bohužel, neupřesňuje ministerstvo, ale určuje ji sama škola, a profesoři tak provádějí oponentury v rozsahu své pedagogické profese. Jednou jsem dostal otázku: Proč to tedy vůbec dělají? No, někdo to dělat musí, bez toho by se vzdělávací proces zastavil. Společnost se s tím vypořádala tak, že to nechává na bedrech nadšenců, kteří to dělají v rámci svého poslání, stejně jako malíři malují nebo hudebníci hrají. Tuším, že jedním z cílů Pirátské strany je vzdělaná společnost, čehož chtějí dosáhnout zrušením maturity, a tím se vlastně přizpůsobit těm méně úspěšným. Číst, psát a počítat patří mezi základní vlastnosti živoucí a dobře prosperující komunity a vzdát se maturity by znamenalo se vzdát i kupeckých počtů. Proč? K nešvarům maturitních otázek se připojují záludné chytáky, které spíše dokazují úskočnost těch, co otázky sestavují, než odraz znalostí maturanta. A tak výše zmíněné požitky v řádu stokorun za oponentskou službu je spíše žebračenka těch, kteří se nechali dobře vychovat a pak následně určují advokátní tarify na základě právního předpisu o mimosmluvní odměně – viz vyhláška č. 177/1996 Sb. – dosahující desetitisíce. Jako všude i zde platí Orwellovo: „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“
Čím dál složitějším úkolem se stává zaujmout žáky klasickou cestou. Navrhovaná digitální brána do dějin by měla posloužit především žákům základních škol pro rozšíření výuky vlastivědy a dějepisu. Souznívá to se současným pokrokem vědy?
Chronickým nedostatkem je přenášení přírodovědných – modernějších – poznatků už na úrovni středních škol a následně i univerzit humanistických směrů. Tam je potřeba vědu jaksi „zlidštit“ tak, že fyzikální, někdy těžko pochopitelné jevy se předkládají ve formě analogií a esejí ve zjednodušených vědeckých příměrech, čímž se stávají přístupnějšími jak pro studenty, tak následně i pro širší veřejnost. S radostí jsem slýchával studenty, kteří říkali, kdyby se na střední škole učila fyzika tak, jak to děláte vy, tak bychom si ji snad i oblíbili. To jsem se pokusil zohlednit i ve své knize odborných esejí „Provídky“. Takový přístup je ale pro učitele pracný, proto raději používají pomůcky běžně poskytované a dostupné třeba právě na internetu. Jsou to i velmi pokročilé 3D digimodely měst a jejich rozvoje, interaktivní prvky v podobě projekce historického oblečení a osob, 3D modely architektury a tak dále. Ale právě učitel se schopností zaujmout žáky svým osobním kouzlem přednesu, třeba právě při hodinách dějepisu nebo zeměpisu, s uměním skloubit to se svou zkušeností, je stejně „přístrojově“ nenahraditelný. Nástup moderních výukových prostředků přes počítače umožnil promítnout celou škálu už hotových obrázků a grafů, ale v promítacím čase těžko přenositelných do sešitu a vědomí studenta. Sám jsem raději používal klasickou tabuli, protože jsem měl zkušenost, že pokud nakreslím křídou čáru, studenti mají dost času si ji nakreslit taky. Osvědčilo se mi i použití obyčejného kuličkového počítadla, kde lze ozřejmit přechod k vyššímu řádu i a oddělit šestkovou nebo dvojkovou soustavu. Takže s novotou jen tak daleko, kam až jsou studenti schopni s ní souznít.
Na základních školách se nedostává pedagogů, žáci neposlouchají, existují už i soukromé. Jak si ve vašich očích stojí specializované školy?
Říká se, že za socialismu toho studenti věděli víc, když průměrný deváťák měl větší znalosti než osmnáctiletý student v Americe. Navíc učitel byl autoritou a žádný žák by si k němu nedovolil to co dnes. Zrovna tak rodiče se nezastávali svých dětí a nechodili spílat učitelům. Každý žák potřebuje svoji trošku specifikovanou výuku, a tak se v posledních letech rozrostl okruh rodičů, kteří nechtějí dávat děti do klasických státních škol, ale raději volí jinou variantu, která do své koncepce vkládá alternativní prvky. Nejvíce vyhledávané jsou Montessori a Waldorfské školy. U první se pedagogika staví na tom, že každé dítě má vlastní vnitřní sílu k tomu se rozvíjet, a tak je potřeba mu dopomoci k samostatnosti ve svém osobním rozvoji ve smyslu „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Na základě vývojových fází si dítě určitým způsobem vybírá samo, co chce zrovna dělat, a tedy co se učit. Tomu odpovídá i poskládání tříd a rozdělení lavic. Waldorfská pedagogika staví na filozofii, že dítě během dospívání prochází jak psychickým, tak fyzickým vývojem, a tento vývoj vnímání a myšlení by měl být odražen i v pedagogice a vztahu mezi žákem a učitelem. K tomu pak slouží tzv. epochová výuka. Nejčastějším argumentem proti uplatnění tohoto alternativního školství je jistá nepřipravenost žáka na další vzdělávání, protože nejsou schopni obstát v typicky soutěživém prostředí ostatních. Na obdobném konceptu a historicky vysoké úrovni byly i speciální školy pro děti s různým hendikepem, na což se poukazovalo jako na diskriminační, a tak vznikla koncepce tzv. inkluze.
O inkluzi se mezi odborníky i laickou veřejností dlouho a vášnivě diskutovalo. Patříte spíš mezi její zastánce, nebo odpůrce?
Každý aktivní učitel vám potvrdí, že ve třídě, kde jsou dvě až tři handikepované děti plus jejich asistenti, mimochodem mizerně placení z mimoministerských zdrojů, se inkluze stává spíše trápením. Výuka matematiky na bázi množin se stala také pokusem, těch pokusů ve školství je někdy až přespříliš. Ale kudy vede cesta? Samozřejmě v dostatečném počtu kvalitních pedagogů na státních školách, které vychovávají pedagogické fakulty. Běžně však probíhá dezerce absolventů k lépe placeným profesím, což je výsledkem tržního hospodářství, stejně jako přesun lékařů do zahraničí. Proto se objevil návrh, aby se tento schodek zalepil pomocí tříletého dalšího vzdělávání, které by mělo stačit, aby si absolvent střední školy dodělal nějaký kurz a mohl jít učit své kolegy na střední škole. Ale jakou motivaci pak budou mít absolventi pedagogických fakult, kteří nelehko získávají kompetence a dovednosti v oblasti didaktiky i metodiky a musejí zvládnout i diplomovou práci? To už lepší nápad je umožnit absolventům jiných vysokých škol věnovat se pedagogice po nesložitém doškolení. Hlavně se ale musí nastolit nástupní plat lepší než u pokladní v supermarketu. A tady jsem u merita věci. Předchozí zvýšení platů jaksi neproniklo k učitelům přes síto ministerstva, krajských a obecních zastupitelstev a slibované navýšení zhruba o deset procent se skutkově promítá do platů prý zase jen osmi procenty. Kam mizejí slibované finance? Posuďte sami: náměstci Ministerstva školství, kteří kupodivu vydrželi ve funkci alespoň rok, dostali jen roční odměny přesahující 1,5 milionu korun, zatímco plat učitele je statisticky něco přes 35 tisíc korun měsíčně, na což ale stejně nedosáhne ani polovina jmenovaných. Finance nejen hýbou světem, ale i školstvím!
Akademie věd se stala spolupořadatelem řady konferencí podporujících a obhajujících vědu z nejrůznějších pohledů. Dokonce se hovoří o promarněných příležitostech a globální krizi liberálních demokracií. Vznikl a začátkem února byl představen Institut Equilibrium, předsedou správní rady se stal uznávaný kybernetik a držitel několika světových patentů profesor Vladimír Mařík, který měl po přijetí státního vyznamenání od prezidenta podobný pracovní osud jako kdysi vy. Myslíte, že i věda potřebuje jakousi renesanci?
Nelze jen podporovat ambiciózní nastupující generaci, ale musíme se s noblesou zachovat i ke generaci odstupující, která nese vědomost ze své zkušenosti. Z toho vycházel i zmíněný institut poukazujíce na praxi, že odborníci z jednotlivých oborů sice hojně komunikují mezi sebou, ale už nehledají řešení problémů ve spolupráci s jinými experty, i když interdisciplinarita je nezbytná. Takový přístup vede k tomu, že věda je jakoby zahleděna sama do sebe a není schopna dodávat společnosti hledaná východiska. Zdůrazňuje se, že došlo k jakémusi promarnění morálního a etického kompasu, zřetelnější vize a že se nedostává i autorit. Na nedávné konferenci Univerzity Karlovy a Akademie věd zazněla slova: „Jen nevyčuhovat z davu!“ To je podle rektora UK profesora Tomáše Zimy naše veliká bolest současnosti. Stejně tak proběhla diskuse o devalvaci vysokoškolského studia a rovněž se ukázala potřebnost Akademie posílit svůj význam a zvýšit svoji vůdčí pozici. Je známé, že se Akademie věd stala zavazujícím pokračovatelem historické České akademie věd a umění z let 1890–1952, dnes hospodařící s částkou kolem pěti miliard korun ze státního rozpočtu. Akademické ústavy se osamostatnily a samotná kancelář AV ČR disponuje vlastním rozpočtem dosahujícím téměř čtvrt miliardy korun. Probíhá nekonečná diskuse, k čemu vlastně Akademie slouží a jestli její dnešní existence není jen anachronismem a neměla-li být součástí vysokého školství. V tomto ohledu si připomeňme, že akademie je movitá nevěsta, když jen její hlavní budova má miliardovou hodnotu a je architektonickou památkou spjatou s historickou Spořitelnou českou z roku 1825, která byla v roce 1954 převedena státem právě do majetku tehdejší ČSAV. Na svůj rozkvět získala akademie v odkazu řadu nemovitostí od významných českých badatelů, a tak zůstává otázkou, jestli se svými statky zachází v náplních tohoto entuziastického dědictví a zůstává věrná nebyrokratickému odkazu rozvíjení vědy, jestli je schopna korigovat chování jednotlivých ústavů a zamezit působení osobních nesrovnalostí.
Fotogalerie: - D1 po zimní přestávce
Dají se porovnat co do významu výsledky českých vědeckých pracovišť před třiceti lety a nyní? Jak vůbec hodnotit vědu, jen kvantitativně, nebo lze hledat i kvalitativní ukazatele?
Československá a posléze česká věda byla vždy dobrá a srovnatelná se zahraničím. Lišily se jen prostředky její zpracovatelnosti a publikovatelnosti a za socialismu ovlivněné politizací vědy. Jak u jednotlivců, tak u institucí se spolu s množstvím odvedené práce přihlíželo na ohlas prací u ostatních pracovníků, což ale bylo obtížné kvantifikovat. Může to být počet referátů, patentů, ale i interních rad a přínosů k rozvoji daného oboru, výchovy doktorandů a tak dále. S nástupem grantových agentur nastala potřeba najít užitečnější způsob ohodnocování – v příměru chemické charakterizace roztoků pouhou koncentrací nahrazení výmluvnější aktivitou. Tak místo počtu publikací se zrodila jejich odezva, tzv. citovanost, tj. počet citací vyjmenovaných v pracích ostatních autorů, což se stalo i námětem osobitých databází. To však vedlo k inflaci publikací a v dnešním světě přemíry informací podnítilo vznik až nezdravého stavu, kdy úzce specializovaný autor zná a cituje jen svoje vlastní bezpočetné publikace. Oproti prostému citačnímu ohlasu nastoupil objektivnější Hirschův index jako hromadnější ukazatel citovanosti, u kterého vyšší počet článků musí disponovat s graduálně vyšším okruhem oborové odezvy. Následoval bouřlivý nárůst časopisů a jejich editorů, kteří místo standardní recenze začali podle svého osobitého uvážení limitovat příchozí rukopisy do zlomkového počtu. To přineslo další inflaci a vznik tzv. predátorských časopisů a tak dále. Věda se změnila v hon za citovanými výsledky, v čemž se skrývá i honba za penězi. Vznikla Rada pro výzkum, vývoj a inovace, z níž slovo věda nějak vymizelo. Je složena z představitelů vlády a předních vědců a provádí hodnocení podle vládou schválené metodiky s tím, že hodnocení už nebude záležet pouze na počtu vědeckých výsledků, ale i na jejich kvalitě. V tom, jak objektivně definovat kvalitu, se stejně nevymyslí nic nového. Buď se ponechají spočitatelné metody scientometrie, nebo se zavede statut subjektivních hodnotitelů jako zvolených nebo nadiktovaných osob. Ale to už tu za bolševika přece bylo.
Ing. Miloš Zeman
Jak se smiřujete s tím, že Grantová agentura ČR dříve tak oceňovala vaše výsledky, ale dnes na přiznání grantu marně čekáte? Nezpůsobila to i vaše kritika? Stojíte si za ní i nadále?
Výsledky mých dvou posledně přijatých projektů byly zhodnoceny jako excelentní. Následný grant jsem nedostal a odvolal jsem se a nespokojen s reakcí jsem svoje odvolání předal i ombudsmanovi. Ten potvrdil moje připomínky, které Grantová agentura ČR nijak nekomentovala a vlastně se ani nepokusila je zabudovat zcela spokojena se svým nynějším stavem. Další granty jsem už nedostal, což evokuje podezření, že jsem na černé listině, což GAČR odmítá, ale určitá nedůvěra zůstává. Obsahem mých projektů byla potřeba zabudovat tři sta let starý Newtonův ochlazovací zákon do současných vědeckých výpočtů, což by negativně ovlivnilo hodnoty publikovaných dat stovek odborných článků. Není divu, že recenzenti tyto projekty odmítli, protože jejich dopad by ovlivnil i vědeckou práci právě posuzovatelů, přičemž se přiklonili k názoru, že pokud to po tři sta let nikoho nezajímalo, proč by to mělo zajímat někoho dnes nebo v budoucnosti. Objevil se tak problém tzv. mainstreamu (Gerbnerova kultivační teorie), tj. zavedeného a přijatého proudu určitého vědění, které je obecně přijímáno jako jediné náležité a všichni jeho narušitelé jsou označovaní jako nezvaní vetřelci. To se v minulosti potvrdilo v mnoha vědních oborech. Centralizovaný proces udělování grantů také soupeří se standardním institucionálním financováním a v mnohém ho narušuje. Tři čtvrtiny badatelů, kterým byl projekt zamítnut, pracují zbytečně, a aby se zvýšila pravděpodobnost udělení, tak každý člen pracovního týmu předkládá grant samostatně s obdobným námětem, což vede k inflaci podávání grantů. Zdá se, že finančně nákladný institut GAČR by se dal nahradit ekonomičtějším systémem individuálních grantových agentur vzniklých při dané instituci či univerzitě, které by tak měly lepší přehled, co je užitečné, co má perspektivu a jak nejlépe vybrat profesní hodnotitele.
Přes oceňovací nepřízeň Akademie věd se vaše Springerovská kniha o termální fyzice drží v popředí světového ohodnocení, na níž se podíleli spoluautoři z Fyzikálního ústavu. Trvá vaše součinnost i po drsném ukončení vašeho pracovního poměru krátce poté, co jste přijal státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana?
Uvedená kniha byla vyškrtnuta z reprezentativních výsledků Akademie věd a – bohužel – tím i skončila naše spolupráce. Byla to ale dobrá parta excelentních fyziků, na kterou rád vzpomínám, ledacos jsem se tam přiučil, ale něco i přinesl. Zestárl jsem, už mě tolik nepotřebují a možná ani nesmějí potřebovat. Můj vysokoškolský učitel byl vynikající vědec perzekuovaný tehdejšími komunistickými kolegy, kterým přesto neváhal odborně poradit. Říkal, že věda je nezištná a nepolitická a nesmí disponovat osobní nenávistí, protože v životě musí být vědec pyšný nejen na to, co vykonal, ale i na to, co hodnotného rozdal. Jsem rád, že jsem mohl rozdávat, a ničeho nelituji. Snad jen promarněné příležitosti dál rozvíjet dnes žádanou oblast interdisciplinarity, která je právě výdobytkem – nejen mého – stáří. Prošel jsem výzkumem magnetik, polovodičů, supravodičů, a to od nestechiometrie až po nekrystalické materiály, což je slušná porce zkušeností, která mi přinesla nadhled, který nastupující generaci často chybí. Právě dobře hodnocené mezioborové propojení, které poskytla i oceněná kniha, je pro mě největším osobním zadostiučiněním, protože věda pro mě byla posláním, i když v dnešním světě jde spíše o peníze a kariéru.
Fotogalerie: - Rabas, kníže a Tibet
Cítíte svůj nucený odchod z Akademie věd stále ještě jako křivdu? Není to jen pocit osobní uraženosti a vaší profesní ješitnosti?
Vrátil jsem se tehdy z významné mezinárodní konference, kde jsem pod hlavičkou Fyzikálního ústavu přednesl plenární přednášku. Pár týdnů nato si mě zavolal ředitel Prouza, ne aby mně poděkoval za reprezentaci ústavu, ale proto, aby mi oznámil vyhazov jako zasloužilému „emeritusovi“, kterého nechtěně podědil a který měl v ústavu jeden z nejvyšších aplikačních H-indexů, dosahujících až k hraniční hodnotě třiceti. V životě jsem takových chvil prožil mnoho, třeba když mého otce komunisti z hodiny na hodinu sesadili z místa ředitele na pomocného dělníka. Je to vždy souhra závisti, osobních antipatií a ambicí. Ale nemám nic proti svému bývalému ústavu, ba naopak si ho vysoce cením a respektuji ho. Ředitel mi nejprve odmítl proplatit rozbité věci v důsledku mého pracovního úrazu, ačkoliv podle zákona to je povinné. Dokonce pozdější následující pracovní úraz s pracovní neschopností určil zamlčet. A tak aby se zbavil odpovědnosti za své přehmaty, nezbylo mu nic jiného než se nepohodlného pracovníka – tedy mě – taky zbavit. Na univerzitě nebo v továrně by neušel kárnému řízení, ale akademické komise se řešení vyhnuly a sama Akademie věd zaujala pozici „mrtvého brouka“ stejně jako svaz akademických pracovníků. To i předchozí bolševické ROH se svých pracovníků dokázalo vždy zastat. Ústrky zažilo mnoho lidí a já patřím mezi ty, co si to nenechají líbit. Bohužel, medializace mi zbyla jako jediný způsob, jak se bránit, i když se to příčilo mému badatelskému naturelu. V mých pokročilých letech by mi to už mohlo být jedno a navíc se jedná o zanedbatelný případ, byť v rámci akademie rázovitý. Ale skrytá úroveň neférovosti se může stát podstatná, půjde-li o miliony, a o ty se hraje nejen v politice, ale i ve vědě, zejména když má jmenovaný ředitel v rozhodování půl miliardy na rozvoj oboru. Daňový poplatník bude jistě zvědavý právě na férovost jeho rozdělování, pokud mu to ovšem bude umožněno sledovat.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
