Prvořadou oblastí vašeho profesního zájmu je sice věda, ale kromě toho své znalosti a zkušenosti předáváte mladé generaci jako pedagog. Jak pohlížíte na vývoj, kterým si školství u nás za posledních třicet let prošlo?

Devadesátá léta přinesla do vzdělávání vytouženou svobodu. Dnes už si ani nevzpomeneme, že tehdy nebyly pro přijetí na vysokou školu hlavním předpokladem vědomosti, ale kádrová doporučení, třeba i od uličního výboru. Také během přijímacího řízení bylo nutné prokázat kladný postoj k socialistickému zřízení, nicméně studijní program vysokých škol přírodovědeckého zaměření byl profesní, náročný a míra propadu u náročných vysokých škol, jako byla Univerzita Karlova nebo Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, byla téměř poloviční. Na kvalitě procesu vzdělávání tak nebylo potřeba nic podstatného měnit. Řada vysokých škol si zachovala svoji obtížnost dodnes, i když financování se změnilo a vysoké školy jsou placeny od počtu „přeživších“ studentů. Od počátku 90. let se také začalo s vysokoškolskými reformami, a to až tak, že nabyly permanentního charakteru. V důsledku toho se rozbujela administrativa a vysokoškolský pedagog se chtě nechtě stává také sekretářkou. Za problematický považuji vliv tzv. boloňského procesu, kdy byly zavedeny bakalářské programy, a tak řada předmětů se musela rozdělit pro nižší bakalářské a vyšší magisterské studium. U mnohých – třeba u matematiky – je to pofidérní, neboť se nutně snížila úroveň vzdělávání.