V minulých dnech oslavila Česká republika 25. výročí od svého vstupu do NATO. Jak významný krok to z dnešního pohledu podle vás byl?

Vstupem České republiky do NATO se zásadním způsobem změnila koncepce obrany České republiky. Bohužel ve vnímání politiků tento krok vedl k přesvědčení, že je možné vlastní obranu začít šidit, protože se „někdo o nás postará“. Tento přístup pak vedl k obrovskému vnitřnímu dluhu ve vybavení naší armády, který dosud není vyřešen. Všem těm ignorantům vlastní obrany bych chtěl vzkázat, aby si pozorně přečetli Smlouvu o Severoatlantické alianci, zvláště článek tři. Pak by pochopili, že spoléhat se na princip kolektivní obrany, aniž bychom byli připraveni na obranu vlastními silami, by se nemuselo vyplatit.

Přestože je jednou z podmínek členství v NATO také investovat do vlastní obrany 2 % HDP, Česká republika dlouhodobě tento závazek neplnila. Teď se situace změnila a investice do obrany se staly jednou z priorit české vlády. Doženeme však historický dluh?

Dovolím si malé přirovnání. Začít vyrábět protipovodňové zábrany v době, kdy se řítí velká voda, je příliš pozdě. Zvláště když se velká voda valí na všechny. Průmyslová výroba je nastavena na určité kapacity a je jen velmi obtížné ji skokově zvyšovat. U obranného průmyslu to platí násobně. Jedná se o průmysl velmi technicky a technologicky náročný s vysokým podílem vysoce kvalifikované práce. Nejedná se o žádné montovny typu nevyučeného zaučíme. Navíc obranný průmysl stojí na vrcholu dodavatelského řetězce, takže objem jeho výroby je závislý na dodavatelích ze strojírenského, elektrotechnického, zpracovatelského, chemického a těžebního průmyslu. Stačí, když se v celém tom soukolí zasekne jedno kolečko, a celý systém přestane fungovat. I kdyby se najednou do systému nasypala hromada peněz, neznamená to, že ozbrojené síly dostanou vybavení, které jim roky chybí. Chytit zpoždění je velmi snadné, ale dohnat ho je mnohdy nemožné.