Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
Vzpomenete si na to, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989 a jak jste ten den trávil?
Tak na to si vzpomínám přesně. Přes den jsem byl na Vyšehradě a pak jsem odehrál Kafkovu Ameriku v Ypsilonce. Večer jsem také hrál, ale udělal jsem si přestávku a vylítnul ven, neboť se ke mně dostala informace, že na Národní se něco mele. Jenže já vylítnul na ulici s obuškem v ruce – v tehdejší hře jsem totiž hrál policajta - což možná některé lidi velmi překvapilo.
Zapojoval jste se vy osobně do listopadového dění? Setkával jste se třeba s lidmi v divadlech, kde namísto hraní herci s diváky vedli ony známé revoluční diskuze?
Jezdil jsem tehdy hlavně mimo Prahu po různých městech a tam jsme vyprávěli, co se děje v Praze.
Všeobecně bývá za největší osobnost české politiky posledních pětadvaceti let označován Václav Havel. Co o něm soudíte?
Já jsem Václava Havla znal docela dobře. Poprvé jsem se s ním setkal již v roce 1974, i na policejním výslechu v dubnu 1989 jsem řekl, že to je jeden z nejslušnějších lidí, které jsem kdy poznal. Ať si každý dnes říká, co chce, ale já si myslím, že je velká škoda, že už tady mezi námi není. Byla to nějaká jistota, opora, která nám tady chybí a nevím kdo a kdy ji nahradí.
Jak vnímáte kritické hlasy na jeho osobu? Nedávno třeba Václav Klaus o Havlovi řekl, že i když to fakticky nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl a také prý nechtěl politickou demokracii standardního typu...
Tak tomu já nerozumím, ovšem přičítám takové řeči lidské ješitnosti. Té rozumím. Václav Havel ale samozřejmě nebyl člověk, který by byl úplně bez chyb, to není nikdo. Ovšem jde o to, co pro nás jako národ udělal. On přesahoval onen politický rozměr a vždycky myslel nějakým způsobem dopředu. Když se podíváte na film Odcházení, kde jsem měl možnost i já hrát - i když kritici tento film sepsuli, což byla možná jen nějaká zášť – tak si přesto myslím, že ten film bude aktuální i za dvacet, třicet let. To je příběh o moci a o odchodu... Ten film má velký přesah.
Když už hovoříme o Václavu Havlovi, tak nelze opominout disent. Komunisté ale dnes disent bagatelizují jako málo početný, marginální a živený ze zahraničí. Co o tom soudíte?
Tak takto se o disentu nedávno rozhovořil Miloš Jakeš, ne? Jakeš, to je kapitola sama pro sebe! Já jsem ten rozhovor s ním četl, kde o disentu hovořil. Jenže na ta jeho vyjádření nejde nic říci, jeho slova jsou totiž úplně k neuvěření! Já ale obdivuji jeho vitalitu ve dvaadevadesáti letech. Oni se ale ti soudruzi vždy drželi – Štrougal měl nedávno devadesáté narozeniny, Biľak se také dožil úctyhodného věku, tomu také bylo nějak přes devadesát let, ne?
Co naše země nejvíc potřebuje? Anketa
Vy jste ale podepsal petici Několik vět. Co to pro vás znamenalo, také jste nesměl točit?
Tehdejší premiér Ladislav Adamec v té době prohlásil – já ho dokonce hraju v seriálu České století – že umělci, co tehdy podepsali ony petice, tak že prý nejsou nijak perzekuovaní. To ale nebyla pravda, já jsem byl! My jste totiž tehdy měli natočený další díl Možná přijde i kouzelník a najednou se nesměl vysílat. Směli jsme jen hrát v divadlech. Kouzelník byl v trezoru dokonce půl roku. Já jsem tehdy zavolal na ÚV KSČ a chtěl jsem se kvůli tomu se soudruhem Adamcem sejít. Jenže on vyslal svého poradce, tak jsem se sešel s ním. To ale byla nakonec schůzka k ničemu – byl to takový dědeček a řekl mi napřed, ať se do politiky nepletu, že to je svinstvo. A pak jsem mu řekl, co já mám za problém, a on na to povídal: ´Jéžiši, ten pořad já mám rád! Kdopak jej zakázal?´ Tak jsem mu toho člověka jmenoval, a on na to, že to je prima kluk. Řekl jsem mu, že já to tak nevidím... Dali jsme si s tím poradcem pak pohár se šlehačkou a bylo to. On to zaplatil a rozešli jsme se. Ta schůzka ale byla k ničemu.
Co se týče zmiňovaného Kouzelníka, tak jste v něm kdysi měli s Oldřichem Kaiserem hodně vtipnou scénku Zkouška z dějepisu, kde jste opakovali události z Prahy roku 1989. Jenže žačka Karolína Kaiserová téměř nic nevěděla... Dnes je ta scénka ale velmi reálná.
To jsme přitom vymysleli jen pár dní po 17. listopadu. Pamatuji si, že jsme seděli v nějaké restauraci - myslím, že to bylo 22. listopadu - a já jsem tam říkal, jak o těchto dnech asi bude učit dějepis po hodně letech. A proto také ta scénka později vznikla. Že ale dnes některé děti o tom nic opravdu nevědí, to možná ani není jejich ostuda. Vždyť já vlastně ani nevím, jak se na školách dnes novodobé dějiny učí. Možná, že se učí o husitství víc nežli o tomto. Možná, že ti učitelé, co to učí, tak byli také komunisté, tak ani nevím, jak to vykládají. Mám ale pocit, že ty mladé to opravdu už nezajímá. Spíše je zajímá, jak budou vypadat, co si vezmou na sebe a tak. Já jsem měl jednou neuvěřitelnou historku. Jel jsem tramvají, nade mnou stál kluk s holkou a ten kluk říkal: ´přece už nebudu pracovat! Pracoval jsem do třiceti, tak přece už nebudu dělat!´ Ona na to: ´to víš, že jo.´
Pro ty děti je to možná jen nějaká historie, já jsem se také neučil rád o období, kdy skončila válka. Prostě dnes lidé už žijí v úplně jiném světě a vůbec si neuvědomují, jak to bylo za doby totality. Když život za bolševika svému dítěti líčí rodiče, tak se jich dítka dokonce tážou, zda si nedělají srandu.
Jeden z nedávných průzkumů veřejného mínění zmiňoval, že lidé velmi kriticky vnímají jak ekonomický, tak i politický systém před rokem 1989. Ovšem o dnešním ekonomickém systému a své životní úrovni si rovněž myslí, že jsou špatné. Dokonce dnešní ekonomické podmínky jsou pro mnoho lidí horší, nežli před rokem 1989. Máte pro to vysvětlení?
Já si také myslím, že určitá skupina lidí se nemá ani dnes dobře a to v oblastech, kde není práce. Co ale mají dělat ti lidé, co nemají na nájem? To se mají – jak je jim doporučováno - někam opravdu stěhovat, kde práce je? Situace pro mnoho lidí není dnes opravdu příznivá. Co se týče ale pocitů svobody, tak to je nenahraditelné, ovšem některým lidem je to jedno. Dokonce jsme slyšel názory, co nám za komunistů chybělo? Prý si lidé jezdili na chaty, jídlo bylo levné...Měli jsme bůček, tak co? říkají. To ale není rozhodně malá skupina, co takto přemýšlí.
Nejsou takové názory třeba i vinou politické reprezentace, která v lidech mnohdy vyvolává zhnusení?
Ona se ale dnešní politická reprezentace některým lidem docela blíží - svým chováním a vším. My hrajeme takovou hru. Jmenuje se Škaredá středa a Jana Synková tam hraje mou ženu a říká, že plevel na zahradě roste, že to je taková svině, že se s tím musí něco dělat, než zahubí krásné kytky, což jsou ti slušní lidé v politice. Já ji ale na to odpovídám, že plevele se nezbavíš. Že blbce nemůžeš zkultivovat, že blbec zůstane blbcem a vždy bude mít navrch – ať to bylo včera, je dnes a bude i zítra. To je ta celá pravda.
Jaký máte názor na kuponovou privatizaci? Existuje totiž komunistický výklad, že „klausovské vedení“ chtělo tímto rozkrást stát.
Podle mne v devadesátých letech nastoupili k moci lidé, kteří mají známé bývalé bolševiky a tak rychle obšancovali nejlukrativnější posty. Prostě převzali to do svých rukou velice rychle lidé, kteří věděli, kde jsou prachy. To byli děti bolševiků a ti jsou u vesla pořád. Sice jsme všichni na začátku devadesátých let říkali: nebuďme jako oni, tedy komunisté, ale ono se to někdy nevyplácí.
V naší redakční anketě jsme se tázali čtenářů, jaký vývoj by si po roce 1989 přáli, pokud by o něm mohli kdysi rozhodovat. Z nabízených možností měla ale jasnou převahu varianta, že by zemi měli vést Valtr Komárek a Alexander Dubček a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte?
Tohle rozhodně není můj názor na věc! Socialismus s lidskou tváří prostě nikdy nemůže existovat, to je podle mne nesmysl. Měli jsme tady sice vždy co jíst, ale lidská svoboda je nesmírně cenná věc. Pokud svoboda není, tak to oželím i nějaký bůček.
Ale na lidi doléhá možná fakt, že ve srovnání s jinými zeměmi EU jsme – co se týče životní úrovně, mezd a dalších jiných mnohých měřítek - na posledních příčkách.
Já si vždycky říkám, že když tady byl čtyřicet let bolševik, tak je logické, že se nemůžeme mít jak v Německu, to nejde. Čtyřicet let je čtyřicet let. A možná je to tak i proto, že lidi mají různé bolševické návyky v krvi, mají stále pod kůží různé zlodějny a tak dále. Komunisté navíc zůstávají komunisty, a i když se třeba k tomu ani nehlásí, přesto to v nich zůstane. Je to jak tyfus.
Jenže minimální mzda v Německu je v přepočtu na koruny přes 39 tisíc korun, v Lucembursku to je dokonce přes padesát tisíc, kdežto u nás je to jen 8 500 korun. Nemohou třeba z toho lidé pociťovat frustraci?
Musí se ale srovnat, jak to vypadalo u nás, a jak to vypadalo v Německu třeba po válce. Němci také mají jinou náturu – jsou takoví pracovití, zodpovědní apod. U nás to ale pořád kvůli tomu bolševikovi v nás takové není.
Vzpomenete si kromě zmiňovaného Václava Havla na jiného politika, který podle vás byl „osobností“?
Tak to musím trochu přemýšlet...Já si myslím, že slušný člověk a člověk s určitým potenciálem je Petr Pithart.
Co se týče dalšího vývoje České republiky, jste optimista, nebo budoucnost českého státu vidíte černě?
Jak jsem už poznamenal, že ve hře Škaredá středa říkáme, že blbec zůstane blbcem a bude mít vždy navrch, tak to platí. Té věci se děsím. Já bych si strašně moc přál, aby politici, co je volíme, byli přínosem pro tento stát. Snad jsou ale lidé už poučenější, i když na druhou stranu vím, že paměť lidí je tak vrtkavá. Podle mne lidé moc často zapomínají na to, co bylo. Když se třeba podíváte na dokumenty ze šedesátých let, tak tam vidíte, jak vypadaly ulice, jak vypadaly domy, co bylo za výlohama. Někteří lidé to ale dnes zřejmě nechtějí vidět.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
