Jiří Svoboda o srpnu 1968 a jeho dnešním připomínání: Divoká zášť vůči Rusům připomíná uvažování nacistických špiček o Židech

27.08.2017 20:39

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY Záběr Jiřího Svobody se v tomto týdnu zaměřil do minulosti. Připomněli jsme si čtyřicáté deváté výročí událostí roku 1968, o kterých se ve svém okénku již v minulosti zmiňoval. Dnes nabízí unikátní pohled na tehdejší politiku i její představitele, například i na to, jak fungoval bájný Alexander Dubček, když měl po roce 1989 řídit parlament.

Jiří Svoboda o srpnu 1968 a jeho dnešním připomínání: Divoká zášť vůči Rusům připomíná uvažování nacistických špiček o Židech
Foto: ParlamentníListy.cz
Popisek: Režisér Jiří Svoboda

V tomto týdnu jsme si připomněli čtyřicáté deváté výročí 21. srpna 1968. Jak na období roku 1968 a speciálně na 21. srpen vzpomínáte vy?

Díky poměrně značnému uvolnění poměrů na konci 60. let se mi podařilo obejít zákaz studia na všech vysokých školách a úspěšně jsem absolvoval přijímací zkoušky na obor režie na FAMU. Uvolnění bylo znatelné již před rokem 1968 – uskutečnila se tzv. Liblická konference o vizionářství F. Kafky; v létě 1967 se konal sjezd Svazu spisovatelů, na kterém vystoupili ostře kriticky M. Kundera, L. Vaculík, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Pavel Kohout, A. J. Liehm (někteří byli potrestáni vyloučením z KSČ); v rámci pravidelných pátečních projekcí rektora AMU A. M. Brousila jsme viděli film O slavnosti a hostech, jehož politické filiace byly zcela zřejmé. V podzimním zkouškovém období docházelo na strahovských vysokoškolských kolejích k opakovaným výpadkům elektrického proudu a tepla a studenti začali demonstrovat.

V lednu 1968 byl ve funkci prvního tajemníka A. Novotný nahrazen A. Dubčekem. Toto rozhodnutí bylo koincidencí různých důvodů. Je naivní se domnívat, že se tak stalo díky moudrosti tehdejšího ústředního výboru bez „konzultací“ hlavních aktérů s Moskvou. Brežněv Novotného nepodpořil ze dvou důvodů – Novotný svého času odmítl tlak Sovětů na rozmístění jejich raket na území Československa; zároveň v dobách souboje o primariát dával přednost nejprve Chruščovovi, posléze Kosyginovi, což mu Brežněv nezapomněl.

O VZTAHU NOVOTNÝ- BREŽNĚV NAPŘÍKLAD ZDE

Dubček žil s rodiči, přesvědčenými komunisty, od čtyř do sedmnácti let v SSSR. To se zdálo být zárukou loajality. Měl chlapecky milý úsměv, kterým vzbuzoval sympatie (na rozdíl od zachmuřených aparátčíků), ale také pod povrchem labilitu, nepevnost.  

Vzpomínám si na pozdní jaro a setkání Františka Kriegla v Klubu spisovatelů na Národní třídě se zástupci umělců a novinářů, kam jsem se s prof. Kachyňou protáhl omylem. Kriegel apeloval na přítomné, aby se zdrželi agresivních výpadů proti SSSR, které mohou vést ke katastrofě. Vývoj v Československu se podle něj primárně týká poměrů v naší zemi a sovětské vedení vnímá výpady vůči SSSR velmi podrážděně. Stál jsem až vzadu v koutě, klub byl plný k prasknutí. Jak se pamatuji, značná část přítomných tehdy reagovala na slova F. Kriegela s nadhledem, od několika účastníků, které jsem znal, jsem slyšel i posměch a slova o „zbabělosti“ (!!!), což se z hlediska chování Františka Kriegla po 21. srpnu v Moskvě ukázalo být více než nespravedlivé.

Někteří si ještě pamatují národní vzepjetí promítající se i do sbírek zlata na národní poklad. Jiní pak rádi zapomínají, že ty snubní prstýnky a pamětní mince (a s nimi i ono národní vzepětí) vyprodala rada České národní banky v čele s Tošovským na konci 90. let za dumpingové ceny. Pomíjím ekonomický důsledek – zlato od těch časů získalo čtyřicetinásobnou hodnotu – ale nemohu pominout ten brachiální výprodej kusu duše národa.

V červnu 1968 jsem se poprvé ženil. Na svatbu přišel i můj ročníkový profesor, režisér Karel Kachyňa. Nebyl jsem prognostik, ale když jsme se rozcházeli, řekl jsem, že na začátku příštího studijního roku už budou v Praze Rusové. Profesor Kachyňa se smál. Spletl jsem se jen o deset dní. Nikdy jsem nepochopil, proč to tolik lidí považovalo za nemožné.

Pražské jaro 1968:

V polovině července probíhal v Praze mezinárodní odborný kongres, tuším o biologii a genetice, kterého se zúčastnil i americký doktorand Weetch, syn rodičů, kteří s mými rodiči v polovině 20. let cestovali náhodně v rychlíku do Švýcarska a pak do Paříže – oba páry na svatební cestě. Maminka byla polyglot, s Američany se spřátelila, v Paříži jim dělala tlumočníka. Po týdnu, který strávili společně, si pravidelně psali celá léta (s výjimkou doby německé okupace a pěti let po únoru 1948). Když jsem byl malý, posílali nám krabice UNRA s potravinami a mně bundičku vojenského střihu, se kterou jsem se velmi těžce loučil, když jsem z ní vyrostl.

Doktor Weetch se tehdy sešel na oběd s maminkou, se mnou a mou manželkou. Když maminka odjela domů do Kladna, seděl s námi ještě v předzahrádce hotelu Evropa. Objevili se kameloti a prodávali (rozdávali?) zvláštní vydání Mladé fronty – Dopis představitelů pěti členů Varšavské smlouvy vládě ČSSR. Přeslabikoval jsem panu doktorovi zhruba obsah. Mlčky odešel do hotelu a po chvíli přinesl hlavičkový papír a na něm pozvání mne i mé ženy do Británie, kde v té době působil, s tím, že bude hradit veškeré výdaje spojené s naším pobytem. Nejeli jsme. Chtěl jsem každopádně dokončit studia FAMU, byla to výtečná škola s výtečnými pedagogy. A pak, v Kladně jsem měl rodiče, tátovi bylo bez dvou let 70, mamince 62.

V srpnu jsem začal točit dokumentární školní cvičení. Dělal jsem rozhovory s významnými i nevýznamnými lidmi na téma kulturního i politického vývoje v čase od II. sv. války do tehdejší současnosti. 20. srpna jsem ještě před půlnocí snímal vášnivé diskutéry v tzv. Hydeparku v ulici Na Příkopech, kde bylo provizorní dřevěné pódium pro řečníky. Na druhý den ráno jsem byl objednán do Literárních novin k A. J. Liehmovi.

Bydlel jsem v té době u rodičů ženy ve Vršovicích. Vyšli jsme s předstihem a asi 20 minut jsme marně čekali na stanici trolejbusu – nic nejelo. Měl jsem přes rameno kameru, žena magnetofon, a tak nám zastavil taxík: „K rozhlasu?!“ – ptal se řidič samozřejmě. Já jsem ale chtěl do Literárních novin. Na chodnících jsem viděl lidi s kapesníky u tváře – plakali. Až pak jsem se zeptal, co se stalo. Taxikář se divil, že nic nevíme: „Obsadili nás Rusáci!“ A o chvíli později na náměstí před Obecním domem ukázal z auta ven; těsně jsme míjeli obrovský tank. Něco takového jsem znal jen z válečných filmů. Spíš než ty tuny železa vzbuzovali strach vojáci se samopaly, kteří na nich seděli. Měli zachmuřené výrazy v očích, ale možná to byl také strach z davu, který je obklopoval. 

Místo dokumentu rozhovorů jsem na podzim natočil film o 24leté židovské dívce a jejím tříletém chlapci. Její otec byl za války v Anglii jako český novinář, Barbara se tam narodila, což jí dávalo právo požádat o britské občanství. Byla velmi mladá, jen s tím chlapcem – jmenoval se David – a v Praze měla mnoho kamarádů, v Anglii jen příslib nějakých dávek. Tak vznikal film Pod hvězdou Davidovou, ne do důsledku dokumentární, lidé už otevřeně mnohdy nechtěli mluvit, a tak jsme je nahradili jinými, kteří k tomu ochotni byli. Barbara putovala Prahou a radila se s přáteli, příbuznými, má-li tady zůstat, nebo odjet. Natočil jsem rozhovory i s několika Poláky – antisemitismus tam byl v těch létech na vlně.

Znovu jsme se s Barbarou potkali o půl roku později na filmovém festivalu v Oberhausenu, kam byl film vybrán. Měli jsme krátký rozhovor pro Deutsche Welle a Hlas Ameriky. Druhý den po projekci se objevil ve schránkách novinářů a všech účastníků ostrý protest sovětské a polské delegace – film je vylhaný, hanobí poměry v uvedených zemích, v žádné socialistické zemi antisemitismus neexistuje. V Oberhausenu jsem viděl Barbaru naposledy. Po létech jsme si poslali pár e-mailů, žila v Austrálii.

Jsou osudové sběhy událostí, které dost zásadně, i když náhodně ovlivní život člověka. Hrálo se mistrovství světa v hokeji, Čechoslováci nezapomenutelně porazili SSSR. Hospoda, kde jsme to sledovali, jásala. Přepadení Československa vyvolávalo v Německu smíšené pocity – solidaritu, ale také viditelné obavy.

V noci po zápasu se lidé v Praze vyhrnuli do ulic, na Václavák, a vytloukli výkladní skříně letecké společnosti Aeroflot. Někteří později říkali, že ten útok na sovětskou leteckou společnost vyprovokovali úmyslně agenti StB, aby se vody pohnuly a došlo k politickým změnám. Aeroflot a to, co následovalo, protest sovětské a polské delegace na festivalu odsunulo do nevýznamnosti.

„Nehrajte si na hrdinu! A nikde to už nepromítejte!“ řekl mi pan profesor Vávra a dal mi z kufru své světlé Simky 1308 dvě krabice s mým filmem. Myslím, že mě tím na škole zachránil. V případě mého spolužáka Vlastimila Venclíka se to nezdařilo – v barrandovských laboratořích se dělala kombinovaná kopie, u stroje seděl estébák a hned to udal. Vlastík byl ze školy vyhozen, prof. Kachyňa a prof. Klos byli přinuceni odejít, prof. Vávra byl sesazen z funkce vedoucího katedry. Docent Kučera, autor vynikajících skript o střihové skladbě, který mi vedl teoretickou diplomovou práci, spáchal sebevraždu.

Letos připomínka tohoto výročí probíhá v řadě médií ve vypjaté protiruské atmosféře. Z České televize jsme mohli slyšet, že toho dne Češi a Slováci poznali, že jejich nepřítel není v Berlíně, ale v Moskvě, Jakub Janda připomněl výročí posměšným vzkazem, že to Rusům stejně k ničemu nebylo, protože stejně pořád třou bídu s nouzí. Jak podle vás tehdejší události ovlivnily vztah Čechů a Slováků k Rusům jako k národu? A promítá se to do tohoto vztahu ještě nyní, skoro po padesáti letech, nebo už jsou slova o okupantech jen výmluvou těch, kteří na Rusy útočí z úplně jiných důvodů?

Víte, člověk prožije za život (naštěstí) jen malý počet událostí, v nichž se ve vědomí pospolitosti emocionálně slijí jako ve Smetanově Mé vlasti mytologické síly blanických rytířů, Jana Husa, nezměrné morální i bojové síly českých legionářů, „mužů října“, paradesantních výsadkářů z Anglie, z nichž někteří popravili jednoho z nejbestiálnějších architektů vyvražďování Židů…

Netrvá to ale dlouho, dostaví se ochablost, nesoudržnost a víra a sebevědomí českého národa, víra v nezaměnitelnou národní identitu rok od roku slábne. Jen občas na okamžik znovu chabě ožije. Ležíme na tektonické kře, od které co desetiletí některý z našich sousedů žádá poddanství – každoročně hřivny stříbra a stáda volů. Nebo alespoň držet hubu a krok, jak nám vzkázal svého času francouzský prezident Chirac. Z vlastního národa někteří mudrci nadávají na Čechy, pohrdají lidmi, kteří bydlí za hranicemi Prahy, vydávají se za „elitu“, která má jiná práva než ostatní lidé, a slovo demokracie používají jen ze zlozvyku.

Každá generace má nějakou zkušenost, traumatizující bod, který zasáhl celou společnost. Narodil jsem se v posledních dnech II. světové války. To, že rodiče byli vyhnáni po Mnichovu z pohraničí, znám jen z vyprávění. To, že mého dědečka, významného buddhistu, autora řady pozoruhodných knih, umučili Němci v káznici kdesi v Německu, znám jen z vyprávění, z korespondence a několika motáků. Že se z Treblinky, Sobiboru a dalších nacistických táborů smrti vraceli lidé, kteří náhodou unikli plynování jako krysy a jejich příbuzní byli páleni jako odpad, jsem jako malé dítě viděl ve vzdálené rodině. Co zažili, měli v očích. Dítě je vnímavější k tomu, co je vidět okny do duše, než ke slovům.

Obětí československých občanů za nacistické okupace bylo 343 000. Z toho československých židů 280 000 v Terezíně, Treblince, na pochodech smrti.  

Bagatelizovat hrůzovládu německých nacistů a ztratit reflexi toho, že při osvobozování Československa padly desetitisíce vojáků Rudé armády, může jen nevzdělaný hlupák. Divoká zášť vůči Rusku včetně propagandistických výzev a sympatií k vojenskému řešení nápadně připomíná „dehumanizaci nepřítele“, jakou zažili židé za nacismu. 

Nebyl jsem vychován k odporu vůči Němcům. Maminka chtěla, abych se učil německy, a tak jsem si začal dopisovat s Jürgenem Dietrem z Drážďan. Strávili jsme spolu dvoje pěkné prázdniny.

Válka ale 8. května 1945 neskončila. SSSR si činil nárok na osvobozená/dobytá území ve střední a východní Evropě. Z vojenského hlediska lze snad pochopit snahu SSSR vytvořit jakýsi sanitární kordon mezi sebou a Německem, které nejprve Rusko a posléze SSSR dvakrát během sedmnácti let ničivě napadlo a vyvraždilo statisíce ruských občanů (včetně Ukrajinců, kteří na to v poslední době nějak zapomněli).

K osvobozeným/dobytým zemím se však SSSR choval brutálně, vnucoval jim silou ideologii, která měla s Marxem jen pramálo společného. Občanský odpor byl na počátku 50. let zastrašen zločinnými tresty smrti a mnohaletým vězněním. Pravda, nebyly celé rodiny stříleny v Kobylisích, ale pro oběti to nebylo méně trýznivé a snáze vytěsnitelné z paměti.

Lidé mé generace si nezamilovali častušky ani budovatelské písně, ale Radio Luxembourg. Když přišly do oficiálního prodeje v Tuzexu džínsy, stáli jsme na ně i několikahodinové fronty. Kulturně a civilizačně jsme vždycky patřili jinam než na východ. I Havlíček byl austroslavista.

Ruská literatura je fascinující – Lermontov, Gogol, Puškin, Dostojevský, Čechov, Babel, Pilňak, Cvetajevová… Když jsem četl v samizdatovém překladu paměti manželky jednoho z největších básníků, Osipa Mandelštama, zavražděného někde v sibiřských lágrech, nahlédl jsem jen škvírkou do rozporuplné ruské povahy/duše.

Nebyl jsem vychován k lásce k Rusku, ale ani k pohrdání. Každý národ má v nedávné historii hnisavé kaverny, které se snaží zapomenout. „Svobodná Francie“ generála Petaina zavedla proti židům ještě horší zákony, než byly ty norimberské a v dobytčácích hrnula francouzské i do „svobodané Francie“ uprchlé židy do nacistických vyhlazovacích táborů. Chorvatští ustašovci vraždili ve jménu nacismu ještě brutálněji než Němci. Válka v Indočíně stála miliony životů místních obyvatel. A Rusové převzali od cara „ochranku“ (čeku, KgB, SMERŠ) a sibiřské lágry plné utrpení, jak je popisuje z autopsie F. M. Dostojevský v Zápiscích z mrtvého domu.    

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY: ZDE JE CELÝ SERIÁL

Kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem…

Pamětníci, kteří přišli do bezprostřední konfrontace s válečným vpádem armád pěti zemí do Československa 21. 8. 1968, mají mnohé obrázky v paměti. Především národní pokoření. Hrdosti tak mnoho nezbylo – František Kriegel a čtyři poslanci, kteří v Národním shromáždění hlasovali proti hanebnému diktátu o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na našem území. Jeden se hlasování zdržel. Tisíce lidí, kteří museli opustit zaměstnání. 

Padesát let od srpna 1968 je ovšem dlouhá doba, pamětníci vymírají. Rusko má jistě ve své historii hluboké rány, které se ještě nezacelily – ty nejhorší jsou ty, které zasazovali Rusové Rusům v čele s Gruzíncem, vlakovým lupičem Kobou.

Rusko je ale také země velkých přírodních zdrojů, nespravedlivě pravoslavným bohem Rusům daných. Nevítají velké zahraniční koncerny, které si vydržují politiky mnoha zemí, a dost možná si nepřejí, aby vlastníci koncernů vyváželi ze země miliardy v dividendách. Ti druzí si královsky platí propagandisty. Třeba holčičky, které tak hezky pláčou, když popisují, jak cizí vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů, než se ukáže, že holčička je dcerkou diplomata, která neopustila Spojené státy. Ale to už je skoro po válce. A třeba politici s dětským úsměvem, kteří děsí svět (Blair) vizí, že Iráčané mohou napadnout do 48 hodin západní Evropu zbraněmi hromadného ničení. Byla to ohavná lež, ale než byla jako lež usvědčena, bylo už po válce a ropná pole na dosah ruky přivážející tu pravou demokracii. Brežněvova doktrína „omezené suverenity“ se stala součástí nového světového pořádku.

Rusko je země jiné kultury, než je ta západoevropská (o tom psal už Dostojevský ve svých Denících; a také T. G. Masaryk, který s legiemi strávil v Rusku osm měsíců a znal zemi z přízemnějších pater než Karel Kramář). Ruské duši nerozumíme, hodnoty osvícenství jsou jí z větší míry cizí, a kdo to neví, stačí, aby se podíval na pohlednici chrámu Vasilije Blaženého a pohlednici kterékoli západní gotické katedrály.

T.G. MASARYK O RUSKU

Ale koneckonců, já také duši mnoha lidí nerozumím. Třeba těm, kdo nařizují sypat bomby na cizí státy, zabíjet desetitisíce lidí a v neděli jdou ve slavnostním oblečení s rodinou do kostela. Jak vypadá ten jejich Bůh a jaká má přikázání? Nebo mu ta nedělní cesta do kostela stačí?

Kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem…

Následovalo období útlumu reforem a normalizace. Často se diskutuje, zda si v té době mohl člověk udržet „čistý štít“ a nemusel se za sebe stydět, aniž se postavil proti režimu na stranu disentu. Z vašeho pohledu člověka, který v té době působil v bedlivě střežené filmařské branži – bylo to možné? A jak moc nesnesitelné byly kompromisy, které člověk musel dělat?

Zatím jsem nežil v době, ve které bych nemusel dělat nějaké kompromisy. A jak se zdá, už ani žít nebudu. Nejsem válečník a „štíty“ nenosím. Já jsem já a v mé povaze není být disidentem. Příliš si vážím života, než abych si ho chtěl komplikovat radikálními srážkami s jakoukoli mocí. Nikdy bych si nelehl na hlaveň kulometu a nikdy bych nechtěl být zavřený, byť jsem tomu byl jednou velmi blízko. Pravda, nějaký blázen mě skoro zavraždil, ale na tom jsem neměl žádnou zásluhu, to jsem si programově nevybral. Obdivuji Jana Husa, ale než bych se nechal upálit, všechno bych koncilním otcům odvolal. Mám úctu k lidickému faráři, který se nechal se svými ovečkami zastřelit, i když nemusel. Mám rád život a mám rád sám sebe, což jsem nikdy nepopíral. Obdivoval jsem Václava Havla a Petra Uhla, že se nechali na spoustu let zavřít. Mně není žádné přesvědčení bližší než můj život na svobodě.

Dnes z té duše obdivuji vzdělaného Jana Schneidera, signatáře Charty 77, který na rozdíl od těch, kdo kořistí, je opět disidentem a neodpouští si napsat to, o čem je přesvědčený. Je prý i znovu zapsán na jakési černé listině na „útvaru pravdy“ na ministerstvu vnitra.

Vystudoval jsem filmovou a televizní režii a chtěl jsem tu profesi dělat, ne množit letáky. Měl jsem smůlu, že jsem opouštěl školu v roce 1971, neměl jsem za sebou Oscara ani Zlatou palmu z Cannes. Ale i tak, nikdy jsem nenatočil Ves v pohraničí, ani Únos.

Ne všechny filmy se mi povedly, jak jsem si přál, ale to se stává i daleko slavnějším režisérům. Musel jsem udělat kompromisy – nikdo mi nedal peníze na to, abych mohl natočit Trestaneckou kolonii F. Kafky (ale nedal mi je nikdo z jiných důvodů ani za posledních 25 let) – tehdy Kafka „mohl“ za Liblickou konferenci, dnes za to může divák, který má raději americké blogbustery nebo duchaprázdné seriály. Nikdy mi nebylo dopřáno natočit Všeobecné spiknutí Egona Hostovského – před listopadem proto, že byl emigrantem žijícím v USA; dnes proto, že by to nikoho nezajímalo…

Ale v roce 1989 jsem natočil film Jen o rodinných záležitostech podle románu Jaromíry Kolárové o zločinných procesech 50. let. Nevytahuji se, žádné hrdinství, na kriminál to v tom čase už nebylo, i když ta sovětská glasnosť se k nám šourala jen unaveně.

Pro KSČM byly (po roce 1989) události roku 1968 vždy ožehavým tématem. Vy jste v té době byl předsedou strany. Jak se tehdejší členstvo dívalo na události roku 1968? A jak to bylo ve vedení strany? A jaký postoj jste tehdy z titulu své funkce doporučoval vy?

Opravdu si nevzpomínám, že bych za dobu svého předsedování od někoho slyšel, že srpen 1968 byl „internacionální pomocí“, kterou jsme potřebovali. Někteří si to patrně mysleli, ale říkat to nahlas se nikdo neodvážil – možná doma pod peřinou. Gorbačov nějak na podzim 1990 nebo na jaře 1991 pozval do Moskvy představitele komunistických stran z bývalých satelitů. Pozvánku jsem dostal, ale nejel jsem tam. Pro mne Gorbačov ve vztahu k naší zemi skončil v roce 1987. Přijel do Prahy. Vítalo ho 150 000 lidí. Ale přinesl jen zklamání. Sebepropagoval sovětskou perestrojku, která už za čtyři roky byla jen ve výprodeji, olíbal se s Husákem i Kapkem, neřekl slovo odsouzení k 21. srpnu, nezastal se reformních komunistů z roku 1968. On řešil geopolitiku s Reaganem, Bushem, Kohlem – Češi mu byli ukradení.

Žádný postoj k 21. srpnu 1968 jsem nikomu nedoporučoval. Nebylo to třeba. Naše vlast byla přepadena vojsky „spřátelených“zemí; akt, který na desítky let zkompromitoval socialismus, levici vůbec a vzkřísil neocony jako dominantní ideologii. I když V. Havel při své první inauguraci ještě o socialismu mluvil a byl zvolen jednotným klubem komunistů, byla ta slova již zbožím s prošlou záruční lhůtou. Ale nechci mu křivdit – jsem přesvědčený, že modifikované socializující myšlenky mu tehdy nebyly cizí.

Všechny dílčí rozdíly přesvědčení převálcovala jako asfaltovou silnici „realpolitik“, jak ji definoval Z. Brzezinski (knihu Velká šachovnice bych doporučoval jako povinnou četbu středoškoláků) a v praxi provozoval H. Kissinger.

Po roce 1989 se vrátil do politiky nejen Alexander Dubček, ale také Zdeněk Mlynář, o kterém se říkalo, že měl na reformách z roku 1968 větší podíl než samotný Dubček. Byl jste s ním v té době nějak v kontaktu, usiloval jste o jeho zapojení do KSČM? A jak na ně oba i na další veterány roku 1968 vzpomínáte?

Na reformních posunech roku 1968 měli největší zásluhu lidé. Tlak na změny byl obrovský a političtí představitelé před ním couvali.

V přátelských vztazích jsem byl řadu let s Čestmírem Císařem. Byl to vzdělaný, chytrý člověk. Později s Jiřím Pelikánem, který se o dění zajímal, měl k němu kritické výhrady, ale politické ambice, myslím, už neměl. Mlynář se u mě v kanceláři ohlásil sám, lehl si na pohovku, byl takový neskladný, a vykládal mi, co by se mělo a co nemělo. Říkal, že se chce vrátit do politiky a potřebuje k tomu nějakou stranu, jejímž prostřednictvím by se chtěl prezentovat. Čistý štít z minulosti neměl a kdykoli jsem ho viděl, vybavily se mi některé věty z knihy Milovana Djilase Nová třída. Technik moci.

Dubček byl jen vzpomínkou na chvíle, kdy se nechal vyfotografovat do Rudého práva s tím dojemným kohoutkem na hlavě, jak skáče do bazénu z třímetrového prkna. Jako předseda Federálního shromáždění v roce 1990 sedával na křesle řídícího schůze jen zřídka. Byl si vědom toho, že je snadným terčem za podpis na tzv. zákonném opatření 99/1969 Sb. (obecně se mu říkalo obuškový zákon), který podepsal jako předseda Federálního shromáždění jednou nohou už ve vlaku na velvyslanectví do Turecka. Ale slovenští přátelé uvažují, zda by ho neměli beatifikovat jako národního hrdinu. Myslím, že by si to spíš zasloužili Miroslav Kusý, Hana Ponická či Jáno Čarnogurský.

Spřízněni volbou. Autentický dokument z roku 1968 o Alexandru Dubčekovi

Když se po téměř padesáti letech vrátíme k tehdejší vizi „socialismu s lidskou tváří“, dubčekovským politickým a Šikovým ekonomickým reformám. Byly podle vás spíše záležitostí tehdejší doby a politického kontextu, nebo šlo o nějaký nadčasovější koncept, který by měl co říci i dnešku?

Podle mého názoru šlo o umění nemožného. Někteří tvrdí, že KSČ měla v té době velkou autoritu a v pluralitních volbách mohla klidně obstát. Já si to nemyslím. Nebyly k tomu vnitřní podmínky, většina lidí si podle mého přesvědčení přála změny politického systému daleko razantnější, než jaké byly nabízeny. A volební porážka komunistické strany pracujícím lidem byla pro sovětskou věrchušku nepředstavitelná. Postupně by spadla celá fasáda satelitů, obdobně jak se to stalo na konci 80. let. Toho si byli v Moskvě dobře vědomi.

Šanci měla tehdy obnovovaná sociální demokracie a Klub angažovaných nestraníků jako dva póly politického spektra. V aktivním věku ale stále žili národní socialisté s ikonou zavražděné Milady Horákové. A vyrojilo by se jistě i několik dalších stran. Oběti perzekucí 50. let byly ještě v plné síle a vývoj by se u rehabilitací nezastavil. KSČ navíc nebyla jednotná ani v nejužším vedení, jak se ukázalo. A Dubček chvílemi nevěděl, kde jsou nějaké limity proklamované „demokratizace“ a hlavně, jak vidí cíl.

Šikova reforma byla z podstaty kvadraturou kruhu. V Jugoslávii některé prvky jeho koncepce působily v praxi, ale jen díky protektivnímu přístupu západních zemí, které honorovaly Titův odbojný přístup vůči SSSR a pozici Jugoslávie v uskupení nezávislých zemí. Podnikové samosprávy, EZOP a mondragorské družstevní korporace, to bylo jen modifikované pokračování ideje lidové samosprávy, která by v soutěži s korporacemi se stále globálnějším vlivem neobstála. Participační formy vlastnictví byly životaschopné pouze v rámci uzavřených a homogenních národních států, jako jsou kibucy v Izraeli, které plní nejen hospodářské, ale i obranné cíle. I když i tam jejich vliv v ekonomice slábne.

Koncepce vůdců roku 1968 mají nakonec emocionální hodnotu paradoxně díky přepadení Československa armádami „spřátelených“ zemí. Slibovaly naděje, které byly nesplnitelné, a jejich vzpomínkový étos je analogií nenaplněné lásky, která mohla být tak krásná.  


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích

17:52 „Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích

ROZHOVOR „Obávám se, že nikdy nešlo o demokracii v Československu, že šlo o trhy,“ říká v souvislost…