Jsem zklamaný. Petr Tluchoř promluvil

V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990? Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?

Já považuji 17. listopad za hlavní, autentický svátek naší země a upřímně ho slavím. Stále jsem přesvědčen, že je co slavit, a jsem rád, že ho smíme slavit. Zároveň ale nepochybně platí, že se od toho snu, jak jste ho pojmenoval, zejména posledních pět let velmi rychle vzdalujeme. Vedle pádu bolševika jsem v listopadu 89 slavil příchod vlády pravidel. Nemyslel jsem si, že po těch zlých teď přijdou hodní, po hloupých chytří a po zločincích andělé. Že se rovnou propadneme do západního Německa. Jen jsem byl a stále jsem optimisticky a možná naivně přesvědčen, že fungují-li důsledně demokratická pravidla, všechno nakonec dobře dopadne. Bylo jasné, že svoboda s sebou ponese daleko více nebezpečí a otevřená společnost vytvoří prostor nejen pro cestování, podnikání, studium, dosud zakázanou kulturu, ale i pro bezpočet protivenství a sviňáren.

To, k čemu teď dochází, je ale naprosté otočení onoho paradigmatu, který jsme tak silně v listopadu vítali. Základní pilíř, na kterém stojí každá svobodná země, má-li se tak nazývat, tvoří elementární důvěra ve své vlastní občany. A ta se právě v poslední době rozpadá. Nastupuje nedůvěra, navíc v kombinaci s otevřenou výzvou k bonzáctví. Vede to k zrcadlovému efektu, kdy lidé přestávají brát tento stát za svůj. Nevěří mu.

Nástup represe či vstup do soukromí a svobody každého jednotlivce ale přece může nastat až v okamžiku fatálního porušení pravidel či alespoň vážného podezření, že k němu ze strany konkrétního občana došlo. To, že každej fízl nebude smět perlustrovat někoho jen proto, že má dlouhé vlasy nebo opranou džísku, bylo pro mě symbolem změny v listopadu 89. Dnes se v mých očích vracíme zpátky. Ty chlape divnej, ženská podezřelá, teď nám dokaž, že neděláš nic špatně! Že na daních nešidíš, socialistické, či dnes lépe řečeno evropské a multikulturní zřízení nepomlouváš, do telefonu sprostě nemluvíš.

Chci tím říct, že mě samozřejmě absolutně děsí zneužívání represivních orgánů, policie, státního zastupitelství, finanční správy v politickém i obchodním boji, neúcta k ústavním principům, ale že ta postupná plíživá ztráta svobody není jen věcí a v režii Andreje Babiše. U toho byli i další. A nutno dodat, že často za hlasitého potlesku velké části médií i veřejnosti.

Andrej Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již vykašlal na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?

Andrej Babiš není blázen. Je natolik inteligentní, aby si Václava Havla nebral do úst, protože by ho musela hanba fackovat. No, možná nemusela, ale byl by nekonečně směšný.

To, že by český národ byl nějak mimořádně výjimečný a v čele žebříčku svých hodnot měl nějaké globální dobro či lepší svět, byla naprostá iluze. V tzv. Maslowově pyramidě a teorii motivace je na prvním místě uspokojování základních životních a existenčních potřeb. Nějaké nadosobní cíle opravdu nejsou většinovým úkazem, týkají se malého zlomku populace. Nejsem tedy překvapen, a ani to pro mě není zklamáním, že většina národa se nebudí a neusíná s myšlenkou na světový mír a pomoc trpícím. Jsem ale překvapen a zklamaný, že estébák a komunisti mají bezmála polovinu Sněmovny.

Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda? A co by nová vláda měla udělat pro sociálně slabé skupiny obyvatel? Kterým skupinám se dnes žije těžko?

Bezesporu platí, že se máme nejlépe v historii. Stačí se podívat kolem sebe, a komu to nestačí, může důvěřovat strohým statistikám, které vysokou životní úroveň Čechů potvrzují. Souhlasím i s tím, že je mnoho lidí, kteří z ekonomického úspěchu prospěch nemají. Zároveň jsem ale přesvědčen, že stát má tleskat každému aktivnímu člověku a podporovat ho v jeho úspěchu. Jen tak si na něco z toho sáhne i ten méně úspěšný. V posledních letech stát systematicky podporuje v lidech závist, bonzáctví, třídní nenávist. Aktivním hází klacky pod nohy, všechny sešněrovává nesmyslnými zákazy, celé skupiny označuje za zloděje. Na otázku, co měla vláda udělat pro sociálně slabé, odpovídám – nechat žít ty sociálně silnější. Ještě nikdy se žádného bohatství nedosáhlo přerozdělováním, zdaněním, dotacemi, regulací. Pokud tedy nemyslíme zbohatnutí holdingu.

Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?

Já jsem přesvědčen, že se nemáme orientovat na Západ. Přece MY JSME ten „Západ“. V některých věcech dokonce můžeme být víc Západ než Německo nebo Francie. Pro mě je totiž „Západ“ synonymem svobody; a její omezování k nám právě teď často přichází z té „západní“ EU. Západ má udržovat co nejlepší vztahy s Východem a doufat, že i z něho se někdy stane Západ. Tedy prostor svobody. Nechci už nikdy číst žádné seznamy zaprodanců, štváčů a přisluhovačů, tedy ani těch Putinových. Chci žít ve svobodné, tedy „západní“ zemi, kde nikoho nebudou zavírat, či jinak perzekvovat za jeho názor.

Na referendum mám zcela opačný názor než pan Okamura a jeho SPD. Jsem zásadním příznivcem parlamentní demokracie. Nechci obcházet své svobodně zvolené zástupce obecným referendem. Stejně tak jsem přesvědčen, že bylo velikou chybou zavést přímou volbu prezidenta. Referendum vidím jako zcela výjimečný nástroj ve chvíli, kdy se rozhoduje o globálním směřování země, o její suverenitě. S referendem o setrvání ČR v Evropské unii tedy souhlasím, protože ho považuju za standardní prostředek demokratického rozhodování v tak vážné otázce. Umožnit lidem vyjádřit se v referendu v tak klíčové otázce ale současně nepovažuju za žádnou výhybku zahraničněpolitického kurzu České republiky směrem na východ.

Byl to také Okamura, kdo nedávno vyzval ke změně statusu veřejnoprávních České televize a Českého rozhlasu. Je pravdou, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Zemanova kancelář si na ni stěžuje často. Kritizován je i například výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotit práci ČT a rozhlasu? Je třeba přistupovat ke změnám?

Byl jsem několik let předsedou volebního výboru Poslanecké sněmovny, který měl svým způsobem mediální politiku v agendě. V té době jsme se zabývali řadou různých konceptů. Debatovali jsme o možnosti sloučení veřejnoprávních médií, o zrušení koncesionářských poplatků a přímé platbě ze státního rozpočtu. Ale také o tom, že tzv. veřejnou službu třeba nemusí apriori poskytovat jen konkrétní instituce, tedy médium. Zda si opravdu musíme z veřejných, tedy našich peněz platit televizní estrády v sobotním hlavním vysílacím čase na ČT, a proč nemůžeme naopak podpořit konkrétní kvalitní menšinový projekt na komerční televizi.

To jsou ale v tuto dobu hodně teoretické úvahy do kavárny. Ač jsem téměř zoufalý z nekvality, z jednobarevné politické korektnosti a všudypřítomné manipulace v ČT i ČRo, musím teď jakoukoli snahu o rozkolísání těchto institucí odmítnout. Naštěstí se ukazuje, že sa každý kúpiť nedá.

Jak hodnotit poslední politickou produkci Miloše Zemana? Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?

Kdo jsem já, abych hodnotil prezidenta? Miloš Zeman je politik. A prezident republiky musí být politik. Jsem si ale jist, že pokud poletí dopravní letadlo s teroristy a rukojmími na Prahu, Miloš Zeman ho nechá sestřelit. Alespoň já to tak cítím.

Skoro na všechno na tomto světě mám odlišný, nebo dokonce zcela opačný názor než Miloš Zeman, ale kopat do prezidenta mi přijde jako pálit vlajku. Mám velikou úctu k úřadu prezidenta republiky, protože miluji tuhle zemi; a musím přiznat, že v posledních týdnech a měsících je mi při záběrech z Hradu hodně smutno. Měl by si odpočinout. Někdy v květnu jsem na Facebooku napsal, že Miloš Zeman svou podporou Andreje Babiše prohrál svou prezidentskou volbu a nepochybně ztratil tu část pravicových, „nesluníčkových“ voličů, kterým byl bližší než euronadšený Karel.

Asi nikoho zásadně nepřekvapí, když řeknu, jak velikou radost jsem měl ve chvíli, kdy svou kandidaturu oznámil Mirek Topolánek. Mirek je silný politik a férový chlap. Cítím ve vzduchu, jak svou kandidaturou vzbudil mezi lidmi naději, že lze tuhle normalizační šeď rozčísnout. Bude to dobrý prezident.

Pokud jde o vyjednávání o vládě, média spekulují o tom, že Andrej Babiš bude chtít politické strany, které s ním nyní do vlády jít nechtějí, anebo jen bez něj jako premiéra, tlačit k podpoře jeho vlády dvěma způsoby: odřezáním jejich lidí ze státní správy a státních podniků a vyhrožováním předčasnými volbami. Na které má peníze jen on. Jak hodnotit zatím výkony jak Babiše, tak dalších stran při vytváření vlády? Jak by to mělo dopadnout?

Na dvě podobné otázky, jak to dopadne a jak bych si přál, aby to dopadlo, jsou bohužel dvě zcela odlišné odpovědi.

Andrej Babiš, nebo chcete-li hnutí ANO, má jako vítěz bezpochyby právo pokusit se o sestavení vlády jako první. Je to plně na jeho odpovědnosti, jakou strategii zvolí, s čím další politické partnery v Poslanecké sněmovně osloví a jaké programové debaty zahájí.
Chtěl bych, aby demokratické strany vzdorovaly a vládu Andreje Babiše nepodpořily. Zároveň ale vím, jak silné přesvědčovací nástroje nastávající předseda vlády má. Musím přiznat, že se z dlouhodobého hlediska více bojím faktického vymazání některých stran z politické scény než případné vlády ANO s podporou komunistů a SPD. Bude to cesta hodně temnou pustinou, ale žádný strom neroste do nebe.