Máme za sebou oslavy stého výročí vzniku Československa. Oslavy samotné byly početné a dost veliké. Co se vám na nich líbilo a co nikoliv?
Abych byl upřímný, líbilo by se mi na nich všechno. V takovém duchu musíme slavit každé výročí vzniku republiky. Naší zemi chybí patriotismus. Náš patriotismus je velmi slaboučký a chybí i ve školách. Jsem rád, že alespoň sté výročí jsme důstojně oslavili. Jsem přesvědčen, že je důležité, aby český národní patriotismus, úcta k tradici a historii byly projevovány nejen ve stém výročí, ale vždy. K oslavám nemám žádné připomínky.
Je nutné si uvědomit, že slavíme vznik státu, který už neexistuje. Dopustili jsme to my, Češi a Slováci, že Československo neexistuje, ale že existuje Slovensko a Česká republika. Ale Československo a idea Masarykova státu… je velmi diskutabilní, jak jsme se k němu v devadesátých letech postavili. Plácat se po ramenou, že jsme se rozešli v dobrém, je sice krásné, ale je otázka, proč jsme se rozešli a zdali to opravdu bylo nezbytné. A zda by s tím slovenská a česká veřejnost po tom, co zažila, souhlasila. Jsem rád, že jsme bratrské národy, že to dáváme jasně najevo. Jsem rád, že Peter Pellegrini a slovenští politici se k tomu vyjádřili tak, jak se vyjádřili. Velice si toho vážím a chtěl bych, aby se tyto vztahy v rámci budoucnosti jenom zlepšovaly.
Některá jména mezi vyznamenanými prezidentem Milošem Zemanem opět sklidila kritiku. Miroslav Kalousek je nazval jmény „soukromého mejdanu Miloše Zemana“, na Miroslavu Němcovou z některých jmen prý padl smutek. Spisovatel Jiří Padevět upozorňuje, že mezi oceněnými jsou příslušníci StB… Je některá z výtek namístě? Snižuje prezident státní vyznamenání?
Když se podíváme do historie, vždy byly připomínky ke jménům, která různí prezidenti od roku 1999 dodnes vyznamenali. Mezi nominovanými se najde někdo, kdo má jistý pohled na působení daných lidí. Více než realita jsou to politické postoje v dané chvíli podle daného člověka, nejde o zásadní věc.
Pozornost vzbudila také přítomnost předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky, který je kritizován za to, že dal medaili například komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi. Ani tyto výtky nejsou oprávněné?
Jde o věc Českého svazu bojovníků za svobodu. Tam je určitě nějaký orgán a lidé v něm si musejí říci, jaká kritéria ke zhodnocování je vedou. Samozřejmě že to může vyvolávat u různých lidí různé reakce. Myslím si, že jde o věc Jaroslava Vodičky a vedení svazu. Je velmi důležité, aby si vyjasnili a dali své stanovisko celého svazu, nikoliv jednotlivců. V tomto případě bych byl velmi zdrženlivý.
Psali jsme:
My dva jsme se několikrát v rozhovorech bavili na téma Rusko a podobně. V souvislosti se Zemanovým vyznamenanými bylo vyčítáno, že je mezi nimi mnoho lidí, kteří se k Rusku stavějí víceméně pozitivně. Může na tom něco být?
Je to úsměvné. I premiér Andrej Babiš v nedělní relaci prohlásil, že Rusko nepovažuje za hrozbu.
To je i v mé další otázce, poprosím tedy o komentář i k premiérovu prohlášení.
Rusofobie, o niž se určitá část společnosti a politiků pokouší, je tragikomická. Druzí by řekli, že dříve se vyznamenávali a chodili na Hrad lidé inklinující na jinou stranu. Domnívám se, že jde o malichernosti, snahu rozdmýchávat ve společnosti nějaké rozdmýšky a ta rusofobie je, myslím si, tragikomická záležitost. Realističtí lidé se chovají naprosto jinak.
Součástí takových oslav je vyvěšení státních vlajek v oknech. Někteří lidé tak učinili, ale bylo i ve velkých městech vidět, že oproti například Spojeným státům je to velký rozdíl. Jak silná je dnes sounáležitost Čechů s vlastním státem?
Bohužel to je to, co jsme vždy velmi v posledních letech zanedbávali a zanedbáváme. Když si uvědomíme globální tlak, který působí na společnost a snahu vytvořit jakýsi stát, který je součástí Evropy a Evropa je více než všechno. Je důležité, abychom národní stát v rámci sjednocené Evropy podrželi, takže i vlajky v ulicích, v oknech – to je něco, čím dáváme najevo uvědomění si historie tohoto odkazu. Ale to je málo a odpovědnost nese politická reprezentace, která to dopustila, a samozřejmě se tomu nevěnuje – ve školství, kultuře a v dalších oblastech.
Přál bych si, abychom do Evropy šli jako hrdý národ. A abychom byli hrdý národ, musíme to podporovat. I svými postoji v rámci politických rozhodnutí. Ta suverenita, že jsme s někým partnery, znamená, že jsme suverénními partnery. Někdy si to politici vykládají, že když my malí jsme partnery někoho velkého, jsme víceméně lokajové. Ale my nejsme žádní lokajové. Partner je suverénní v jednání a pak si nás všichni váží. Jestli si někteří politici myslí, že si nás někdo bude vážit, protože se skláníme, velice se mýlí. Ti silní a velcí si váží partnerství těch, kdo jsou silní, byť malí, ale silní, a to my často nejsme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
