Konec války v centru českých Němců: Spousta kádrů z SS a nenávist. Čechy prý naháněli a stříleli ještě několik dní po válce

„10. května přijela česká správa z Turnova. Snesly se na ně první kulky, jen co dorazili na náměstí. Střílelo se z kulometů přímo z radnice,“ upozornil Ivan Rous, historik ze Severočeského muzea v Liberci. Ani Rudá armáda ve městě nezůstávala. „Přes Liberec utíkaly německé jednotky na Západ. Mezi nimi i slušně vybavené zbytky divizí SS, takže o pravověrné nacisty tu nebyla nouze. Máme i nepřímé doklady, že tu šlo o krk ještě řadu dní po válce, což ostatně uváděli sami příslušníci Rudé armády,“ vysvětlil.

Připomínáme si konec války, mluví se o osvobození. V Liberci místní lidé, převážně Němci, to ale jako osvobození zrovna nebrali... Jaký byl konec války v Liberci?

Jako osvobození to pochopitelně nebrali. Liberec měl specifikum. Město nebylo během války bombardované, ani se přes něj nepřelila fronta. To znamená, že Němci tu žili v relativním klidu. Jediné, co věděli ke konci války, bylo, že k nim postupuje Rudá armáda, že je zle. Tohle téma je hodně nepopsané. Že by tu zavládlo nadšení, tak to rozhodně ne. Ale vyskytovaly se tu i české enklávy a pak zde byli totálně nasazení Češi v pracovních táborech a Rusové a další v zajateckých táborech. Tady se slavilo. Ale v prvních dnech opatrně, protože zde německé obyvatelstvo bylo podle dostupných zpráv velmi nepřátelsky naladěno.

Traduje se i historka, jak představitelé českého národního výboru přijeli 10. května na libereckou radnici a střílelo se po nich...

V 18:00 přijela česká správa z Turnova. Na českou skupinu se snesly první kulky, jen co zastavili na náměstí. Střílelo se z kulometů přímo z radnice a dalšího domu. Hodinu po sobě stříleli a pak obsadili radnici. Následovala střelba z protějšího domu a Čechům došla trpělivost. Podle popisu „potkali procházejícího se“ podplukovníka Rudé armády a požádali o pomoc. Přijely dva tanky a spustily kulometnou palbu do domů, odkud se střílelo. Podplukovník pak doporučil odjezd z Liberce, neb ani on nezůstane přes noc. Češi si vzali 35 rukojmí a svištěli zpátky do Turnova.

Fronta Liberecko, foto: Archiv Ivana Rouse, Severočeské muzeum Liberec

Kdy se v Liberci poprvé objevila Rudá armáda?

Pronikla do Liberce pravděpodobně už 8. května. Ale šlo spíš o takový průzkum. Jednalo se o část 352. divize 1. ukrajinského frontu. Co tu přesně dělali, nevíme. Pak se zase stáhli k hlavní postupové linii. Liberec se předtím připravoval už měsíc na obranu. Měli tam přes 100 různých protitankových zátarasů, betonových, železných. Je to málo známé. Tato vrstva paměti zmizela, protože pak 9., 10., 11. května podle mě Němci sami tyto zátarasy začali odstraňovat. Vypadalo by hloupě, kdyby se slavil konec války a před vaším domem by byla „vámi“ postavená barikáda.

Zdůraznil bych zde i roli bombardování Rudou armádou – nebylo náhodné, jak se někdy tento akt prezentuje. Po srovnání zasažených míst a map německých zátarasů je jasně patrné, že se útočilo na opevněné překážky, doslova na opevněné linie, které procházely Libercem. Jasné, pochopitelné. Přes Liberec utíkaly německé jednotky na Západ. Mezi nimi i slušně vybavené zbytky divizí SS, snad původně určené pro obranu Liberce, takže o pravověrné nacisty tu nebyla nouze. Máme i nepřímé doklady, že tyto přestřelky a nebezpečné situace – kdy šlo o krk – trvaly ještě řadu dní po válce.

V poslední době kvůli současné politice Ruska občas někdo zpochybňuje fakt, že v řadách Rudé armády bylo nejvíc Rusů. Liberec osvobodila 31. a 52. armáda 1. ukrajinského frontu. Ví se, jaké bylo její národnostní složení?

Podle mě je to jedno. Byla to prostě Rudá armáda. V ní byli Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni, Češi, Kazachstánci, Ázerbájdžánci, Mongolové. Celá řada národů. Poznáme to i podle toho, že když vzali Němci do zajetí vojáky Rudé armády, třeba tisícovku, tak mezi nimi najdeme třeba 20 národností či etnik. Samozřejmě se sdružovali do jednotlivých jednotek. Aby se mohli mezi sebou dorozumět. Takže v rámci Rudé armády byly divize, kde bylo nejvíc Rumunů, v jiné Ukrajinců a tak podobně. Ale to nemělo nejmenší vliv na osvobozovací operace. Je úplně jedno, kdo tam byl, a myslím, že i z dnešního pohledu.

Fronta Jablonecko, foto: Archiv Ivana Rouse, Severočeské muzeum Liberec

Když se ještě vrátím k obyvatelům Liberce, alespoň k té tehdejší německé většině. Ti se po nástupu nacistů k moci v Německu ve třicátých letech minulého století na ně dívali se sympatiemi. Roli v tom hrály asi hospodářská krize a sociální napětí?

Určitě. Není v takové situaci problém zblbnout lidi. Tady je zajímavá věc s místními továrníky. Vkládali do nacismu naděje a během války je „v podstatě“ znárodnili. Byly tu textilní továrny, ale úřady jim textil vyrábět zakázaly. Nařídily jim vyrábět strojírenskou zbrojní výrobu. Oni vsadili na nacismus, ale nechápali, že jde o národní socialismus a některé prvky jsou tam velmi podobné klasickému socialismu. Třeba centrální plánování. Zvláště u válečné výroby. Na místní továrníky národní socialismus dopadl celkem jednoznačně, protože jim najednou někdo nařizoval, co dělat s jejich továrnou. Do továren místních podnikatelů se nastěhovaly stovky podniků z takzvané Staré říše.

A muži zase museli narukovat na frontu...

Samozřejmě. Dopadlo to úplně na všechny. „Německý dělník“ odešel na frontu. Nahradil ho dělník třeba ukrajinský, který byl rád, že přežil, pokud přežil.

Napsal jste knihu Tábory a válečná výroba. V ní popisujete různé druhy táborů včetně koncentračních. Kolik jich vlastně v regionu bylo?

V okresech Liberec a Jablonec bylo minimálně přes dvě stě lágrů. Různých typů – zajateckých, pracovních, koncentračních. Všechny se vyznačovaly tím, že lidé, kteří v nich byli, nasazovali do válečné výroby či případně na nějaké zemní práce, jako je kopání zákopů a podobně.

Jaké národnosti tu byly v lágrech?

Všechny možné, jaké si dokážete i nedokážete představit. Třeba v Chrastavě byli Lucemburčané. Francouzi, Italové, nejvíc bylo Rusů. Těm se mimochodem dařilo naprosto nejhůř. Některé zajatecké tábory pro ruské zajatce měly podobný režim jako tábory koncentrační. V některých táborech pro Rusy se umíralo na hlad nebo na vysílení stejně jako v koncentrácích. Vedle toho Francouzi si v některých vybraných lágrech mohli dovézt manželku a žít po rodinách. Bylo to dané tím, že Němci se chovali takto k Rusům jako v odvetě za Stalingrad. Roli hrál samozřejmě i rasový podtext.

Největší koncentrační tábor v naší oblasti byl v Chrastavě, ženský. Sem údajně zajížděl doktor Mengele (německý lékař SS dělající hlavně v Osvětimi morbidní a sadistické experimenty), který ke konci války působil v koncentračním táboře v nedaleké Žitavě?

Odtud do Chrastavy jezdil na selekci vězeňkyň, byl v Chrastavě třikrát.

Proč se v tomto regionu obávaný lékař (který nebyl nikdy dopaden a po válce utekl do Jižní Ameriky) vlastně ocitl?

V podstatě logicky ustupoval. Jak se vyklízely jednotlivé koncentrační tábory. Třeba takzvané pochody smrti souvisely s tím, že Osvětim – která je od nás na východ u Krakova – se musela evakuovat. Stejné to bylo s dalšími kmenovými koncentračními tábory. Už v únoru 1945 byla do Rychnova u Jablonce nad Nisou přesunuta komandatura koncentračního tábora Gross-Rosen. Jak fronta postupovala, nutila nacisty lágry, tedy spíše vězně, přemísťovat sem.

Tomuto tématu se věnujeme dlouhodobě a mezi poslední objevy patří konkrétní místo hrobu v Rýnovicích, kam byl pochován už v roce 1942 zajatec nasazený v podniku FAB. Tím chci říct, že nejde jen o konec války, zajatci, vězni a ostarbeitři umírali během celé války. Zemřel na plicní tuberkulózu. Dohledali jsme u něj, že šlo o Matěje Babinina z Jasmalinu. Máme zásadní problém, že nevíme co je Jasmalin. Protože už tehdy, v roce 1942, kdy ho zajali, udělali transkripci z azbuky
do latinky, do němčiny. My to teď děláme zpátky. Zatím to nejpravděpodobněji vypadá, že jde o nějaké městečko v Ázerbájdžánu. Takže je možné, že tady v Jablonci zemřel kromě stovek jiných i Ázerbájdžánec. Nebo to bude podle jména Rus či Ukrajinec.

Na závěr se zeptám, jaké akce připravujete jako Severočeské muzeum v Liberci ke konci války?

Na 8. května chystáme povídání ke konci války – já a kolega Lacina. K vidění bude vojenská technika. Tento rok – protože je výroční – se tomuto tématu věnujeme dlouhodobě. S panem Karpašem budeme vydávat mapu Liberce k roku 1945. Kde vlastně všechny tyto věci budou.