Minulý týden jsme si připomněli konec druhé světové války a osvobození Československa. Bývalý premiér Mirek Topolánek při té příležitosti uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let“. Jak na květnové události pětačtyřicátého roku pohlížíte vy?
V roce 1945 k osvobození skutečně došlo, to je nesmysl zpochybňovat, stejně jako je nesmyslné nekončící srovnávání, kdo měl jaký podíl, čí podíl byl větší, významnější a tak dále. Druhá světová válka byl šílený konflikt a výsledkem bylo obrovské množství zbytečně ztracených životů a poválečný vývoj byl, jaký byl. Sovětský svaz se chopil příležitosti a osvobození bylo dalším podstatným krokem k převzetí kontroly nad naší zemí. Nicméně základ vlivu Sovětů nad Československem byl položen už dříve, a to především prosovětskou politikou Edvarda Beneše. Přestože Sovětský svaz a komunisté měli v poválečném Československu již značný vliv, pořád jsme měli možnost nedopustit totální převzetí moci. Bohužel se tak nestalo. Důvodů je mnoho, od výsledku voleb v roce 1946, přes řadu osobních selhání, až po Benešovu kapitulaci v roce 1948.
Také senátor a neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš se vrátil do května roku 1945, když na sociální síti konstatoval: „Po Dnu vítězství si dnes připomínáme neméně důležitý Den Evropy. Už popatnácté si ho připomínáme jako členská země Evropské unie a zodpovědnost za tuto spolupráci proto leží i na nás. Ukázat to můžeme už za pár dnů u voleb do Evropského parlamentu“. Dá se stavět na stejnou úroveň význam ukončení něčeho tak hrůzného, jako byla druhá světová válka, s 9. květnem 1950, kdy francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představil plán ke sjednocení Evropy?
Postoj senátora Drahoše vychází z namyšlené teze, kterou někteří evropeisté zastávají, že v Evropě se už 70 let neválčilo právě díky evropské integraci, respektive EU. Nemáme možnost vidět paralelní světy a zkoumat, jak by se Evropa vyvíjela bez EU nebo s jinou Evropskou unií. V bezprostředně poválečné realitě integrace v oblasti tehdy klíčových průmyslových odvětví patrně skutečně snižovala rizika dalších konfliktů. Nicméně postupem času, s vývojem studené války, se zrychlujícím se technologickým pokrokem a se zásadní proměnou charakteru bezpečnostních hrozeb v posledních dvaceti letech, vliv faktu evropské integrace na bezpečnost v Evropě klesl, pokud kdy vůbec nějaký byl. Dnes můžeme spíše tvrdit, že v Evropě je mír navzdory levicově pokrokářské EU. Abych se vrátil na začátek. Srovnávat osvobození od brutální nacistické okupace s výročím představení jednoho politického projektu, o jehož příčinné souvislosti s mírem a bezpečností lze navíc vážně pochybovat, je zcela absurdní.
Je v zájmu našeho prozápadního směřování raději nepřipomínat a nezdůrazňovat, že valnou část našeho území osvobodila od nacistického Německa Rudá armáda, protože by to mohlo vyvolávat pozitivní vztah k nynější Ruské federaci? Nebo v duchu hesla černá je černá a bílá je bílá, jak hlásá program hnutí Vědci pro ČR, které vedete ve volbách do Evropského parlamentu, jste pro to, aby se zásluhy našich osvoboditelů neumenšovaly podle aktuální politické situace?
Dějiny se odehrály tak, jak se odehrály. S tím žádný politik nic nenadělá. Zamlčování nepohodlných událostí, účelové politické zkreslování historie, je projevem totality. Jen se rozhlédněme kolem sebe a podívejme se, kolik lidí dodnes věří historii tak, jak jim byla vykládána za socialismu. Podívejme se, kolik lidí v Rusku má Stalina za hrdinu i přes množství mrtvých, které po něm zůstalo.
Základem svobody je úcta k pravdě. Konstatování, jak se dějinné události seběhly, není vyzdvihováním ani potlačováním toho, či onoho. Víme, že NKVD byla na našem území činná ještě před osvobozením. Víme, že odvlékala nevinné lidi do gulagů. Víme, že mezi sovětský komunistický režim a německý nacismus patří rovnítko. Množství padlých na straně různých národností bývalého SSSR je nezpochybnitelné. Je ovšem otázkou, kolik jich padlo zbytečně díky nesmyslným rozkazům. Víme, že osvobození Rudou armádou nebylo od Sovětského svazu nezištnou pomocí. Víme, co se stalo v roce 1968. To všechno je třeba připomínat. Tvrdě a bez kompromisů. Ale faktem zůstává i to, že ruský, a záměrně neříkám sovětský, národ krvácel i za naše osvobození od Němců, tehdy nacistů. Říkejme vždy pravdu, třeba sebetvrdší, nazývejme věci pravými jmény, a vykašleme se už jednou provždy na to, komu se to líbí, nebo nelíbí. S mnohými historickými fakty si neví rady historici a kolik jsme již zažili výkladů. Historická fakta nesmíme prezentovat v závislosti na politické situaci. Jsem proto dalek kategorických soudů expertů na sociálních sítích.
Psali jsme:
Před nedávnem přišel nový předseda STAN Vít Rakušan s návrhem, aby volební právo měli už šestnáctiletí. Vzpomněl jsem si na to, když vyšla zpráva, že v simulovaných eurovolbách mezi slovenskými středoškoláky zvítězila Lidová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby, kterou častuje český i slovenský mainstream jen nelichotivými přívlastky. Byl byste pro, aby takto mladí lidé mohli volit?
Jestli je něco populismus, tak je to tento návrh pana Rakušana. Považuji jej za absurdní a nesouhlasím s ním. Myslím, že skoro každý, kdo se ohlédne za svými teenagerovskými léty, musí upřímně uznat, že jeho tehdejší myšlení nebylo nejzralejší. To není nic špatného, to je prostě tak, ale je upřímné si to přiznat. Setkávám se sice s mnoha takto mladými lidmi, kteří mě udivují svým rozhledem a uvážlivostí. Nicméně většinově je to jinak. Vidíme to na iniciativách typu Fridays for Future a vůbec na tom, jak početní jsou mladí lidé mezi neomarxistickými aktivisty.
Naopak zúžení okruhu voličů by se líbilo pražskému politikovi ODS Milanu Richterovi, podle něhož by měli mít volební právo pouze ti, kteří podnikají nebo jsou zaměstnaní a platí daně, dále důchodci, kteří si své odpracovali, a studenti do doby ukončení studia, nejpozději však do 26 let věku. Co si o nápadu na vyřazení z voličských seznamů těch, co nepřispěli a nepřispívají do státního rozpočtu, myslíte?
Všeobecné volební právo existuje a je jedním ze základů demokratické společnosti. Takový nápad možná má pro někoho racionální jádro, vzpomeňme na náš první rozhovor a vyjádření některých osobností kolem duševní úrovně části populace, ale nemá šanci na úspěch. Vytvářel by nezdravá pnutí ve společnosti, která by nemusela dopadnout dobře. Jakékoliv kritérium by vedlo k deformaci vztahů ve společnosti, k nárůstu korupce a dalším problémům. Ve společnosti je všeobecný konsenzus na tom, od jakého věku mají lidé aktivní volební právo. Zůstaňme u toho.
Mirek Topolánek
Jako lídr kandidátky hnutí Vědci pro ČR ve volbách do Evropského parlamentu jste určitě sledoval jednání prezidentů a premiérů 27 zemí Evropské unie v rumunském Sibiu. Ti podepsali deklaraci, na jejímž konci stojí, že „Unie je již dnes silnější, než byla včera, a my její sílu chceme dále rozvíjet s ohledem na budoucnost“. Je i přes britský odchod EU opravdu silnější, než byla se Spojeným královstvím?
Toto prohlášení může být dalším prázdným plácnutím do vody, jakých EU a její představitelé vygenerovali již nepočítaně. Ale může to být také odrazový můstek pro něco dalšího, co se nám nejspíše nebude líbit. Na počátku Lisabonské smlouvy byla také deklarace, přijatá v roce 2001 v Laekenu. Výsledkem je, jak dnes víme, smlouva, která ukrojila členským zemím podstatný kus jejich suverenity. V deklaraci ze Sibiu se dočteme také tyto věty:
„Nelze připustit, aby nás dělily záležitosti, které působí proti společným zájmům nás všech.“
„Vytvoříme podmínky, díky nimž budeme schopni naše ambice uskutečnit. Poskytneme Unii prostředky nezbytné k dosažení jejích cílů a provádění jejích politik.“
„Budeme chránit naše občany a prostřednictvím investic do naší měkké i tvrdé síly a ve spolupráci s našimi mezinárodními partnery zajistíme jejich bezpečí.“
Umím si dobře představit, po zkušenosti s Laekenskou deklarací a jejím výsledkem v podobě Lisabonské smlouvy, že může jít o příslib dalšího utužení poměrů, dalšího posunu směrem k eurostátu a dalšího okleštění suverenity členských zemí.
prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult.
To nezní ani trochu povzbudivě. A s tou silou EU to vidíte podobně jako lídři sedmadvacítky?
Pokud jde o to, zda je EU nyní silnější, je to otázka. V jakém smyslu má být silnější? Nade všechny pochybnosti nemělo lidstvo nikdy vyšší životní úroveň, než má dnes. Jak pevné má ale tento náš blahobyt základy? Do jaké míry jde o domeček z karet postavený na dalším a dalším zadlužování na úkor budoucích generací? Myslí se tím vojenská síla, či pozice na mezinárodním poli? A myslí se tím součet sil členských států, nebo síla EU jakožto svébytné organizace stojící na pomezí mezi státem a mezinárodní organizací? S takovými otázkami bych mohl pokračovat dál a dál. Je z nich vidět, jak prázdná teze o Evropě silnější než včera je.
Můj – náš – názor je ten, že by Evropské unii jednoznačně prospěl návrat před Lisabonskou smlouvu. Což, zdá se, je pro většinu EU lídrů a Komisi nepřijatelné. Jsem však přesvědčen, že jiná možnost k efektivnější EU není, pokud vůbec existuje.
Šéf Evropské rady Donald Tusk ještě v předvečer konání tohoto summitu vyjmenoval čtyři pilíře, na kterých má stát agenda unie na dalších pět let. Jsou jimi „ochrana občanů a jejich svobod, rozvoj ekonomiky, budování zelenější a inkluzivnější Evropy a prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě“. Vyhmátl to podstatné, nebo byste jím vybrané čtyři pilíře rozporoval?
Kdo četl Orwellův román 1984, ví, že tento newspeak je třeba si nejprve přeložit. Ochrana občanů a jejich svobod může ve výsledku znamenat více regulací a méně individuální svobody. Vezměme si například snahu o přitvrzení regulace držení zbraní. Motivací je zvýšení bezpečnosti, ale faktickým výsledkem bude její úbytek. Nebo boj proti tzv. fake news. Motivací je větší svoboda pro rozhodování, ale skutečným výsledkem je novodobá forma cenzury a omezování svobody projevu pomocí ideologie politické korektnosti. A je nerozhodné, zda to provádí veřejná moc nebo nadnárodní korporace, které dnes do značné míry vládnou nad komunikací politických témat. Tím mám na mysli Facebook nebo Twitter. Co je to zelenější Evropa? To je ještě přísněji regulované právní prostředí, ve kterém je trestána píle podnikatelů. To jsou regulace směrem k elektromobilitě, která je však, jak se ukazuje, ve výsledku k životnímu prostředí ještě méně šetrná. Co je to inkluzivnější Evropa? To je ještě tvrdší diktát politické korektnosti v podobě šílené antidiskriminační legislativy se všemi důsledky. To je více multikulturalismu, který pomalu rozleptává naši společnost. Vidíme, že říkají-li lidé jako Donald Tusk A, myslí tím B a skutečností bude C.
Ptáte se, zda předseda Evropské rady „vyhmátl“ to podstatné. Pokud to beru jako přiznání skutečných úmyslů tohoto politika, pak ano. Ptáte se ale také, zda bych tyto pilíře jeho vize rozporoval. A na to odpovídám, že ano. Odpovídám, že je to šílená a nebezpečná vize a že lidé jako Donald Tusk jsou pro Evropu tragédií.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Už dříve jsem se vás ptal jako odborníka na životní prostředí na mezinárodní projekt Fridays for Future, jímž chtějí studenti po celém světě přinutit politiky ke konkrétnímu řešení klimatických problémů. Tentokrát se vás jako profesora Masarykovy univerzity zeptám na to, co říkáte tomu, že Akademický senát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyzval své studenty, aby se k pátečním stávkám přidali, aniž by si jediný z členů senátu troufl hlasovat proti. Také byste vysokoškolákům doporučil, aby se k nejbližší stávce příští pátek místo výuky také přidali?
Mohu pouze litovat toho, jak je akademický senát Filozofické fakulty složen. Buď je složen ze samých levicových pokrokářů adorujících alarmistické záškoláctví, nebo je nejméně z poloviny složen ze zbabělců, kteří nejsou schopni projevit svůj názor. Tragédií je, že 16 z 31 členů tohoto senátu jsou pedagogové. Kam se ztratila jejich profesionalita velící nadhled, kam se ztratilo jejich kritické myšlení? Kam se ztratila odvaha projevit svůj názor? Uvědomují si vůbec tito pedagogové symboliku a dopady svého jednání?
Podobně jako ostatní odborníci a občané různých profesí podepsaní pod různými peticemi možná nevnímají, co je pravdou a co alarmistickou demagogií, co je účelové tvrzení nebo proklamace, která je v praxi nerealizovatelná nebo jen obtížně a za cenu obrovských dotací.
A znovu, vůbec se nediskutuje, že základem problému je nárůst populace planety – v zemích tzv. třetího světa – a jestliže nemalá část obyvatelstva nemá na základní potraviny, těžko řešit globální problémy.
Základní východisko je poučit se z chyb minulého století, co jsme dělali špatně z pohledu negativních dopadů na prostředí a neopakovat tytéž chyby v rozvojovém světě.
Na vaši otázku tedy odpovídám ne, nic takového bych studentům nedoporučil. Naopak, se svými studenty téma klimatických změn a problémů životního prostředí probírám a kriticky o něm diskutujeme. Celý svůj profesní život se zabývám otázkami znečištění životního prostředí. Otázky sucha, oteplování apod. jsou velmi důležité. Ale vědecké bádání musí zůstat svobodné. Vědecké výsledky nejdou odhlasovat. Ale aby bylo jasno – nemám vůbec nic proti veřejné diskusi problémů, je-li založena na faktech, ne na laciných populistických heslech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
