Už téměř rok celý svět bojuje s pandemií. Ta právě život umělců obrátila doslova naruby. Jak tuto dobu zvládáte?
Je dobře, že Roman Prymula odešel ze všech veřejných funkcí a nechce se vracet?Anketa
Jsem na chalupě, v lese a koupila jsem si štěně, takže docela dobře. Když se dostanu do nějakých smutných nálad, tak mě štěně z toho dostane. Když na mě padnou chmury, vypadnu do lesa, projdu se a vyčistím si hlavu.
Někteří vaši kolegové se vrhli na on-line koncerty. Také něco takového plánujete? Má to smysl?
Já nevím, jestli to pro někoho má smysl, a pokud ano, tak ať to samozřejmě dělají. Ale já potřebuji přímý kontakt s publikem. Vidět lidi, jak se tváří, jestli se usmívají, prožívají to se mnou. Protože každá písnička je v podstatě příběh. Lidi se mě ptají, jestli mě ještě baví zpívat kromě nových i ty staré hitovky. A mě to baví strašně. Protože tím jak, nebudu říkat, že stárnu (smích), prostě postupem času, se s člověkem vyvíjejí i ty jeho písničky. A já je prožívám se svým publikem. Potřebuji ten kontakt, to předávání energií mezi jevištěm a hledištěm.
Z kulturní scény zaznívalo už od jara, že stát kulturu a umělce v době pandemie prý dostatečně nepodporuje. Jak toto vnímáte? Umělci jsou už téměř rok, až na malou přestávku v létě, vlastně bez práce…
Tak upřímně, kompenzace jsme dostali, co si budeme povídat. Z mého pohledu – jsem OSVČ, můžu kdykoliv onemocnět, přijít o hlas. Naše práce je podnikání jako každé jiné. I nám se tedy může stát, že se na nějakou dobu přestane dařit. A každý by měl trošku myslet na zadní kolečka. Samozřejmě že jsem přišla o řadu koncertů jako každý z mých kolegů, ale na zadní kolečka jsem myslela, takže to pro mě není až tak kritické. Zatím jsem nemusela shánět místo třeba v supermarketu.
Atmosféra ve společnosti se výrazně zhoršuje. Zatímco na začátku epidemie značná část národa šila roušky, vzájemně se podporovala, teď se lidé na sociálních sítích napadají, národ se rozdělil na takzvané antirouškaře a covidkáře. Kam až tohle může zajít, co říkáte na ty útoky na sítích?
Mě jenom překvapuje, jak lidská zloba od jara vygradovala. Na sociálních sítích je spousta odporných komentářů. Jo, to jsem také chtěla říct, když dávám rozhovor, tak chci ty různé hatery upozornit, že komentáře pod tím pak číst nebudu. Tak aby zbytečně nevydávali energii (smích).
Abych se vrátila k vaší otázce. Na jaře jsme nevěděli, co se děje, jak to s námi bude. Takže jsme byli ostražití a dodržovali jsme pravidla, která nám nastavili. Ale potom najednou se to rozvolnilo, což bylo blbě. To jsem věděla i já, která nemá žádné vysokoškolské lékařské vzdělání a vůbec nemám tendenci řadit se mezi ty různé virology, epidemiology, vakcinology, imunology a já nevím co ještě, kteří se tady vyrojili se zaručenými zprávami. Prostě tohle bylo jasné asi každému.
Bohužel někteří lidé se projevili jako sobci – já prostě chci mít jako že „svobodu“. Dobře, ale tou svojí svobodou přece nemůžu ohrožovat ty ostatní. Já si vydupu, že si ten zadek budu máčet za každou cenu v moři, ale pak třeba přitáhnu něco, co ohrozí lidi, kteří vůbec nikam nejeli a dodržovali pravidla. Tak co to je? To mi přijde jako vrchol sobectví. A hlavně když mluvíme o těch „antirouškařích“, vždyť to je minimum, co člověk může udělat, dát si ten „hadr“ přes pusu a dodržovat nějaká pravidla. Alespoň chvíli. Vždyť nevíme, co ta breberka udělá, jak zmutuje. Vždyť se podívejte, jak ta čísla rostou, a oni pořád budou řvát, že si nenechají sahat na svá práva?
A co říci na různé demonstrace proti vládním opatřením, které řadu lékařů doslova, jak se lidově říká, „zvedají ze židle“?
Demonstrace? To je prostě sorta lidí, kteří budou protestovat snad proti všemu. Za jakékoliv situace budou řvát o lidských svobodách. Ale že ohrožují třeba moji svobodu a moje zdraví, to je jim úplně jedno. Oni si jdou vesele bez roušky protestovat, mají pocit, že zachraňují bůchvíco, a mezitím se tam hezky „promoří“. Nechápu to. Tak snad to nějaký čas vydržíme, abychom potom mohli žít normálně. A myslím si, že pak si zase budeme vážit i „prkotin“, které jsme dříve považovali za samozřejmé. Jako například že zavolám kamarádce a půjdeme si sednout do kavárny na kafe. Ovšem takhle, když se budou pořád shlukovat, pochodovat, demonstrovat, bez roušky, objímat se a vzájemně se ubezpečovat, jací jsou hrdinové že – my „jim“ to ukážeme (mimochodem, už tady máme zase „oni“), tak to nikdy neskončí. A to mě děsí.
Psali jsme:
Když mluvíme o těch právech, svobodě… hlavně na začátku epidemie, když se na jaře zavřely hranice, zaznívalo, že se vracíme před rok 1989. Dá se to s dnešní dobou srovnávat?
Tak dnes máte nosit roušku, nikam zbytečně nechodit, nenavštěvovat se z rozumných důvodů. A pro spoustu lidí je hrozný problém, že si nemohou zajít do hospody, dát si panáka, kávičku… nemohou se setkávat. Jenže to zkrátka musíme nějak vydržet. S dobou před rokem 1989 se to skutečně srovnávat nedá. Dneska se vám opravdu nestane, že by někdo například kontroloval, jestli máte podprsenku, nebo chlapi, když měli moc dlouhé vlasy, tak jim je sesponkovali, aby vůbec směli na obrazovku.
Opravdu se kontrolovalo, jestli máte podprsenku?
No jasně. To byla v televizi vrchní, jmenovala se Balášová, a ta nařídila, že dámy musejí zkrátka nosit podprsenku. Vrátní, kteří to hlídali, to samozřejmě vítali s nadšením. Mohli osahávat holky a zjišťovat, jestli tu podprsenku opravdu mají (smích). Komunistický výbor řešil v Kutné Hoře asi měsíc, že jsem na koncertě neměla podprsenku. Pak to poslali na Pragokoncert jako stížnost – zpěvačka vystoupila bez podprsenky, v závorce – pod tílkem, což vyvolalo mezi mládeží zmatek a chaos. Ale to jsou samozřejmě legrační historky. Byly mnohem horší věci a člověk si musel dávat pozor na hubu, pokud chtěl zpívat.
Takže to, co se děje dnes, se opravdu nedá srovnat s dobou před rokem 1989. To, že si v této situaci musíme chránit zdraví, přece není zasahování do nějakých svobod. To je prostě nutnost. Podívejte se na Němce, ta demokracie je tam strašně dlouho a nejen oni, ale celá západní Evropa bere problém s koronavirem velmi vážně a ta opatření jsou všude velmi tvrdá. Jenže Němci, když řeknete, že má něco dodržovat, tak to prostě dodrží. Zatímco Čech, když vyjde nějaké nařízení, tak okamžitě vymyslí, jak se dá obejít.
Jak celkově podle vás vláda situaci kolem pandemie zvládá?
Je to stav, se kterým nikdo nemá zkušenosti, nikdo o tom nic neví. Je to pro každého z nás naprosto nová situace. Samozřejmě že občas vyjdou nějaká nařízení, která si vlastně odporují. Nechápu například uzavření skiareálů, protože je to na čerstvém vzduchu. Možná to zázemí současné situaci neodpovídalo, nevím… ale jinak si myslím, že to vláda v rámci možností nějak zvládá. Nemám pocit, že by to vlády ostatních zemí zvládaly o moc lépe. A hlavně co si budeme povídat, s tímhle „materiálem“, který obejde každé nařízení, to není nic jednoduchého (smích).
Když mluvíme o vládních nařízeních, předmětem vtipů na sociálních sítích se před časem stal „zákaz zpívání“. I vy jste to tehdy na svém facebooku komentovala…
No jasně, protože to mi připomnělo pohádku o Pyšné princezně. A hlavně zpěváci to odnesli jako první, protože prý „prskají“ (smích). Ale já jsem byla v divadle na představení a tam ti herci prskali taky (smích). Ovšem zpěváci ten zákaz dostali na první dobrou, to mi vadilo. Takže jsem svým fanouškům vzkázala, že až se situace zlepší a budeme moct zase koncertovat, tak se budu snažit neprskat (smích).
Co nejen odborníci označují za velký problém, je to, že od začátku epidemie se děti celkově dostaly do školy jen na pár týdnů. Jak vidíte problém on-line výuky, toho, že děti jsou už tak dlouho doma?
Mám s on-line výukou vlastní zkušenost. Moje kamarádka má dvanáctiletou dcerku. A protože nechci, aby musely sedět doma v paneláku, nabídla jsem jim, aby byly tady se mnou. Díky tomu zažívám on-line výuku na vlastní kůži. Tak vzhledem k tomu, že i oni mají psíka, bráchu toho mého, museli se oba nejdřív ukázat na kameru. Ze všech stran se ozývalo – jééé. Pak byl problém s internetem, tak než se to spojilo, ozývalo se – já vás neslyším, já vás vidím, já tohle nepřečtu, co s tím mám dělat? Nebo – volám Adélku, Adélko, jsi tam? No něco neuvěřitelného. Kolik se pak toho asi stihne při těch hodinách probrat, že? A pak slyším, jak ta moje kamarádka dcerce říká – prosím tě, připrav si ty úkoly, máš zítra test. A ozvalo se žalostné – ty mě mučíš (smích). Takže chudák rodič, který má svých starostí dost, také má přece svou práci, musí sedět dítěti za zády a v podstatě ho k tomu učení ještě donutit. Myslím si, že tenhle rok, co se týká školy, je úplně na nic a že by se měl opakovat. Ale to je samozřejmě jenom můj názor a nikomu ho nevnucuji. Abyste se vy diskutující pod rozhovorem zbytečně nerozepisovali, jaká jsem blbá (smích).
Mnozí lidé své naděje upínají k vakcíně proti koronaviru. Ovšem Češi běžně nejsou očkování příliš nakloněni. Domníváte se, že v případě covidu-19 tomu nakonec bude jinak? A jaký je váš osobní pohled na očkování proti novému druhu koronaviru?
To je těžké. Informace jsou protichůdné, každý říká něco jiného. Nevíme, co ty vakcíny udělají za pár let. Jak říkám, je to opravdu těžké… ale já se rozhodla, abych zminimalizovala možnost, že to čapnu, že se očkovat dám.
Mluví se o tom, že na různé kulturní nebo třeba sportovní akce by dříve mohli chodit lidé, kteří už byli očkovaní, nebo lidé s negativním testem. Je to podle vás dobrý nápad? Akceptovala by to veřejnost?
Lidi se vykašlou na nějaký koncert, jak musejí mít nějaký covid pas nebo negativní testy a podobně. Ale doufám, že se situace co nejdříve uklidní a budeme moct hrát zatím alespoň venku bez toho, že by se lidi báli, že je poprskáme (smích).
A jaké jsou vaše plány, až omezení kvůli epidemii skončí?
V této době se dá opravdu dost těžko něco plánovat. Já mám jen přání, abych to všechno ve zdraví, tím myslím i duševním, přežila. Abychom to přežili všichni a abychom se potom k sobě chovali jako normální lidé slušně. Mám lidi ráda a vadí mi, že se k sobě chovají čím dál tím hůř. Podívejte se, jen když vlezete do obchodu. To je taková agrese. Tu řvou na prodavačky, tam na sebe, narážejí do sebe košíkama. Vždyť to není normální.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
