Měli bychom mít barevnější společnost. Uznávaný primář vypráví, jak léčil nemocné z Majdanu a o špatném svědomí zbabělců z Václava Havla

Po teroristickém útoku v Paříži, ale i těch minulých v Londýně nebo Madridu se vždy diskutuje o profesionalitě bezpečnostních složek, tajných služeb či informátorů. Jednoznačné díky patří záchranářům – hasičům i lékařům. Ale i ti jsou nějak kapacitně omezeni. Co byste doporučil třeba naším legislativcům? Lepší vybavení trauma-týmů, lepší vzájemnou koordinaci, nebo třeba ne tak živelné rušení lůžek v okresních nemocnicích?

Na lékaře se občas zapomíná. S obdivem jsem sledoval nasazení lékařů v Paříži. Já a lékaři mého oboru se pravidelně účastníme spolu s armádou cvičení připravenosti nemocnice a celého našeho záchranného systému při výskytu vysoce nebezpečné nákazy. Koordinace mezi všemi složkami záchranného systému se prověřuje a zlepšuje každým cvičením a na dobré vybavení si nemohu stěžovat. Stejná cvičení Integrovaného záchranného systému probíhají samozřejmě při simulaci katastrof, hromadných nehod i teroristického útoku, tam však infektologa zase tolik nepotřebují. Ale tady bych rád podotkl: Problémy nejsou vůbec v lůžkové kapacitě. My jsme nedávno v nemocnici počítali, kolik bychom měli k dispozici lůžek při podobné katastrofě, a nebylo to málo. Nemocničních lůžek je v Čechách víc než dost. Délka hospitalizace pacientů by se měla naopak dále zkracovat. Proč by měla být v každém okresním městě nemocnice s lůžky, když budeme mít dobré dálnice a silnice? Problém je především v profesionálním postgraduálním vzdělávání lékařů, a hlavně sester. Ty nám houfně spolu s mladými lékaři utíkají na Západ a já se jim ani nedivím. Musíme je tady udržet a není to jen o penězích, těch je ve zdravotnictví dost – na nesprávných místech. V tomhle směru se udělalo od revoluce málo.

Nedávno jsme si připomněli Den veteránů. Podle Československé obce legionářské skutečnými veterány ještě nejsou dle zákona vojáci, kteří sloužili v zahraničních misích; a teprve se připravuje novela, která by měla tyto veterány uznat, ovšem od věku 60 nebo 65 let. Není to pozdní hranice? Ti, kteří byli třeba v Zálivu nebo v Afghánistánu, se přece museli setkat se spoustou pro Evropu nepříliš známých nemocí nebo parazitů?

Neznám přesné pojetí, ale podle mého názoru by válečný veterán měl být už z podstaty toho slova kdokoli, kdo se v armádě účastnil nějakého konfliktu určitou dobu bez ohledu na věk. Válečnému veteránovi tak může být často méně než třicet let. Veteránům a veškeré péči o ně se u nás dlouho nevěnovala patřičná pozornost. To se zaplaťpánbůh mění, ale jako všechno u nás – trvá to. Pokud vím, Ministerstvo obrany přichází právě v těchto dnech s novými aktivitami na podporu válečných veteránů. Ústřední vojenská nemocnice se jim hodně věnuje, poskytuje jim i jejich rodinám výbornou komplexní zdravotnickou i sociální péči, kupříkladu v rámci programu Zelená cesta. Máme také psychologickou poradnu pro válečné veterány.

Co je vlastně největším nebezpečím pro člověka, který přijde do Iráku nebo Afghánistánu? Samozřejmě mám na mysli exotické nemoci…

Z infekčních onemocnění jsou to především infekční žloutenky, poliomyelitida, tedy obrna (ta zejména v Afghánistánu),vzteklina a tyfus. Dá se proti nim očkovat. Běžná bakteriální onemocnění jako zápal plic mohou být v těchto oblastech působena bakteriemi s horší citlivostí na antibiotika než v Evropě, léčba může proto být obtížnější a trvat déle. Z parazitárních onemocnění bych jmenoval malárii a leishmaniózu; pokud jsou však včas diagnostikovány, dají dobře léčit. Infekce nejsou zdravotními problémy, které by vojáky ohrožovaly nejvíce. Těmi jsou pochopitelně poranění a posttraumatické stresové poruchy.
Nedá mi to, abych se nezmínil o utečencích. Už je snad za námi doba, že by někdo v nich hledal roznašeče eboly a jiných extrémně nebezpečných nemocí. Může tu však být zcela dobře třeba malárie nebo cizopasní parazité.

Jaká by měla být správná profilaxe v detencích nebo sběrných táborech na hranicích EU?

Samozřejmě pokud nejsou očkováni proti onemocněním, proti kterým běžně očkujeme v ČR, jako jsou spalničky, záškrt, černý kašel, žloutenky, tak na krátkou dobu je občas nutné karanténní opatření a zajištění očkování. K tomu ještě screeningové vyšetření na tuberkulózu, ta může být hůře citlivá na antibiotika než v Evropě. Pamatuji se na postřelené z kyjevského Majdanu, o které jsme se v nemocnici starali – byli kolonizováni rezistentními bakteriemi v daleko větší míře než naši pacienti. Nebyl velký problém je těchto bakterií zbavit, ale musíme o tom vědět. Ebola ani malárie nám od běženců nehrozí. A co se týče střevních parazitárních onemocnění, není riziko o mnoho větší než u cestovatelů navrátivších se z těchto oblastí. To je svět roku 2015, migrace je všudypřítomná, cestování po světě je podobným rizikem, a nebráníme se tomu. Zdravotní rizika té migrační krize se občas přehánějí.

Tvrzení: Jsme xenofobní národ, a to i ve smyslu k uprchlíkům. Neumíme si vážit autorit, jako byl první český prezident Havel. Jaký na to máte názor?

To je možná přísné hodnocení, ale sociologické statistiky opravdu ukazují, že k menšinám a lidem jiné barvy pleti nemáme zrovna nejvřelejší vztah. Zajímavé, že k sexuálním menšinám a k drogám velkorysí jsme. Určitě se to bude měnit s rostoucím počtem cizinců žijících u nás, kteří se zde usadí a vychovají své děti. Já bych rozhodně uvítal barevnější společnost, strach ze všeho cizího, nám trochu vlastní, by opadl. Žil jsem ve Spojených státech, tam nikdo neřeší a nehodnotí, odkud jste. On je každý odněkud, že. Zajímá je jen, co umíte. Z jejich přístupu k uprchlíkům bychom se vůbec mohli učit. Všem doporučuji navštívit muzeum přistěhovalců na Ellis Island v New Yorku. Když každého prohlédli, vyšetřili, dostal jednosměrnou jízdenku do místa, kde právě potřebovali člověka s jeho schopnostmi a dovednostmi. Žádné velké sociální dávky, zavírání do sběrných táborů nebo ghett, kde se jen prohloubí nevraživost a nenávist. Práce, uplatnění, rovné zacházení a integrace. Prospěch z toho měli přistěhovalci i ta země. Proč tohle nezvládá Evropská unie na svém pobřeží o sto let později?
Co se týče autorit, jsme myslím národem, který má až příliš velký respekt k titulům a funkcím, což asi souvisí ještě s Rakouskem-Uherskem. Někdy se jim obrazně řečeno klaníme, a přitom si šeptáme potichu nějaké vtipy. Opravdových osobností a autorit je v české politice jen velmi málo. Mám bohužel pocit, že jsme se zastavili někde na půl cesty, někde uprostřed. A stále se poměřujeme s východní Evropou – slyším často hodnocení, že jsme nejlepší z východní Evropy... To nám stačí? Opravdu?

A ještě k našemu prvnímu polistopadovému prezidentovi. Myslím, že Václav Havel vyvolával u mnoha lidí trochu špatné svědomí, proto ho mnoho lidí nemělo rádo. Jeho statečnost jim připomínala vlastní selhání. Ještě si plně neuvědomujeme, jak důležitou roli sehrál v moderních dějinách našeho národa. To byl člověk s jasnou vizí, jaký se bohužel dostane k moci jednou za padesát let, ne jen politik. Jeho projevy byly přesnými analýzami stavu společnosti. Nepřekvapuje mne, že byl mnohem populárnější v zahraničí než doma.

Jezdíte hodně po světě. Jaký tam mají Češi a Česko zvuk? Nebo jsme taková malá nicka na evropské šachovnici?

Já myslím, že Češi ve světě vůbec nemají špatný zvuk. Filmy, divadlo, sport, design, sklo, medicína, úspěchy všude ve světě. Jsme nesmírně kreativní a pracovitý národ. Bohužel často nezvládáme chování a formu, neumíme se prodat a máme malé sebevědomí. Ubohá úroveň našich politiků nám dělá špatnou reklamu. Vzpomněli jsme Václava Havla. Jeho slova z prvního novoročního projevu o tom, jak „obrovský tvůrčí potenciál našeho národa není smysluplně využit“ platí bohužel pořád. Velikost národa totiž nezávisí na jeho rozloze nebo populaci – podívejte se na Holanďany nebo Švédy – početně srovnatelné národy, a jakou mají sílu, postavení a respekt na mezinárodní scéně. Neschovávají se. Všechno je jen na nás. Když přicházím do přednáškové místnosti, čeští studenti vždycky sedí vzadu a přední lavice jsou volné. Asi aby nebyli vidět. Tam už to možná všechno začíná, ve školách.

Hodně lidí říká, že se svět řítí do záhuby. Na jedné straně super moderní medicína, na straně druhé rezistence na antibiotika. Oteplování nebo ochlazování planety. Migrace. Je čas, jako je to u některých lidí, si stavět bunkry, nedobytné podzemní pevnosti? Anebo podle vás příliš podléháme médiím?

Ano, říká se, že svět se řítí do záhuby. Že současná migrační krize je nejhorší ze všech. Ale prosím vás. Lidé v době válek a po válce houfně utíkali vždycky, často jsou to ti nejschopnější, jejichž děti potom v zemích, kde se usadí, tvoří elity. Naposledy v Evropě po válce a potom v době maďarské krize 1956, ve světě jen v minulém století mnohokrát. V historii lidstva se to prostě stále opakuje, není to nic nového, společnými silami to můžeme zvládnout.
V přírodě mně přijdou problémy vážnější. Máme sice moderní léky, ale ty všechno nevyřeší. Tloustneme a příliš si zjednodušujeme život. Kupříkladu antibiotika nepoužíváme vůbec uvážlivě. Všechno chceme hned a rychle. Zapomínáme, že příroda je chytřejší než my a reaguje na všechno, co způsobíme. Bakterie, viry i houby se pod selekčním tlakem stávají rezistentnějšími, rezistence na antibiotika je větší než kdy jindy. A můžeme si za to sami. Musíme přestat plýtvat. V tomhle se v našem obor u hodně inspirujeme u severských národů, Švédů, Norů. Švédové stále léčí penicilinem choroby, na které v jiných zemích kvůli rezistenci potřebujeme daleko složitější a dražší léky. Zdá se mi, že oni s tou přírodou umějí žít v harmonii. Nejsem odborník na globální oteplování, ale všichni cítíme, že se cosi děje, a lidé žijící za polárním kruhem sami vidí na vlastní oči, jak tají ledy a měkne půda. Já jsem optimistou, všechno se to dá zvrátit, musíme jen zase začít myslet.