O čem vypovídá situace s migranty na polsko-běloruské hranici?

Trochu jsem se bál, že se mě budete ptát na Bělorusko, protože abych se přiznal – sleduji tu situaci jen zběžně. Člověk prostě nemůže sledovat vše a pořád dokola se opakující scénář člověka omrzí, což je možná tak trochu cílem různých scénáristů. Takže ve stručnosti: zase vidíme kolony a tábory dětí bez doprovodu v perfektním zimním oblečení a s obligátními chytrými telefony, mezi převahou mužů v nejlepším věku tu a tam i nějaká zazátkovaná žena či dítko s plyšovou hračkou. A zlé polské policisty a vojáky, kteří to nechtějí pustit do své země, a rozhořčenou mezinárodní vítačskou veřejnost.

Jenže situace je přece jen jiná. Nikdo těm chlapíkům posbíraným z celého islámského světa od Maroka po Pákistán a naloženým na letadla z iráckých táborů nějak nevěří, že v uvozovkách prchají před válkou.

Nikde tam dole žádná válka, která by stála za řeč, není, navíc prchání jde poněkud blbě dohromady s leteckou přepravou běloruskými aeroliniemi. Taky si všimněte, že dokud neuhodily mrazy a dokud se pandemická situace ve středoevropských zemích znovu nevyšplhala do katastrofických čísel, plnily ty srdceryvné scény první stránky novin. Už je nějak neplní. Těžko říct, zda se táborníci z Bělověžského pralesa uložili k zimnímu spánku, nebo zda se spořádaně vrátili do nejbližšího hotelu, kde zůstali na krku svému dopravci a hostiteli. Nesleduji to, je mi to dost jedno.