Když jsme v minulém roce slavili sté výročí vzniku Československa, podílel jste se spolu s desítkou dalších západočeských spisovatelů na tvorbě knihy „Moje republika 1918–2018“, jakéhosi almanachu historicko-beletristických textů, v nichž jste vzpomínali na události, které jednak ovlivnily vaše rodiny a jednak ukazují, co je v životě nejdůležitější: rodina, láska, přátelství a dobré mezilidské vztahy. V jakém stavu z tohoto pohledu je naše společnost na prahu druhé stovky let, pokud Českou republiku bereme jako pokračovatele historie, kterou odstartoval vznik tzv. první republiky?
Tento stav lze svobodně kritizovat, ale kritika ztratila význam. „Nikdo nečte,“ parafrázoval už zesnulý spisovatel Lem starověkého klasika, „kdo čte, nepochopí, a kdo pochopí, zapomene“. Samozřejmě ten výrok neplatí totálně, ale ono stačí, že funguje plošně. Kupříkladu proti zmíněné první republice se život a mezilidské kontakty nepředstavitelně zrychlily, a to si nejlépe uvědomíme na příkladu science fiction, ve které někdo zasadí do roku 1919 dnešní síť mobilního a internetového propojení. Tehdejší dějiny by to ne pouze zrychlilo, už brzy by se ubíraly úplně jinam. Dnes ovšem všeobecná informovanost způsobuje nezájem o informace a také neschopnost vybrat ty podstatné a pravdivé.
Na první pohled to sice vypadá, že to umíme, takže třeba Vlastimil Vondruška sepíše zajímavou knihu Epištoly o elitách a lidu. Lenka Procházková je čtena další, v mnohém se prolínající množinou lidí, Benjamin Kuras má své čtenáře a jistěže lze věřit sociologovi Janu Kellerovi. Ale představa, že o analýzách těchto osobností, byť jsou jich desítky, uvažuje celý národ, je naivní. Uvažuje o nich hrstka lidí, kteří věci většinou zlepšují pouze ve své hlavě. Představa, že jde o jedince, z nichž někteří začnou hrát fatální úlohu v českých dějinách, je bohužel pouhým přáním, které je otcem podobné myšlenky. Chci říct, že dochází k jakémusi paradoxu. Dnes je všechno promyšleno a svobodně zveřejněno a lze z toho vyvodit cestu, která by tuto zemi zachránila, ale většině stačí zábava.
V krátkém sledu jsme si v březnu připomínali 20 let od vstupu do NATO a 80. výročí začátku okupace naší země nacistickým Německem. Trochu to vypadá, jako bychom se tu druhou událost snažili v myslích lidí a především mladé generace potlačit, ne-li přímo vytěsnit. Hodí se tedy vůbec takovou dějinnou událost připomínat, když tehdejší okupant je nyní naším spojencem a naopak osvoboditel z roku 1945 je považován za nepřítele?
Ta připomínka je určitě vhodné varování, ale není realitou, že by politici dnešního Německa i Ameriky byli čímkoli zavázáni politikům před osmdesáti lety. Jestliže si to někdo myslí, je to přirozený automatismus, ale samotné politiky ani nenapadne se srovnávat s osobnostmi tehdy zcela jiného světa. I to je paradox. Oni sami cítí, že se ty připomínky hodí. Nijak je totiž nespojují s vlastními metodami. Jsou to jiné metody, a to adekvátní dnešku a technologickému pokroku. Jestliže má smysl válka, tak má aktuálně smysl válka psychologická a ekonomická. V té jsme až po uši. Je k smíchu i k pláči, když někdo za této války sedí u piva a rozumuje, zda se mělo připomínat obsazení Československa Německem.
Jsme v řadě směrů přece dnes už součástí Německa a přináší to také výhody. Jestliže se to několika přemýšlivým vlastencům nelíbí, nikdo jim nebrání protestovat, ale nevidím dokonce ani podobné menšinové protesty. Jak se zdá, historii netáhnou intelektuálové, ale masy. Neříkám, že masy jsou „kam vítr, tam plášť“, ale většinou ano. Proč si něco malovat? Je zde prostě realita naší polohy a povahy. Stačí ji znát, abychom vytušili, jak vše dopadne.
Když jsem procházel docela dlouhý seznam vašich literárních ocenění, zaujalo mě to za první místo v Literární soutěži brněnské kavárny Útulno. To mě přivedlo na myšlenku, abych se vás zeptal, co říkáte často zmiňovanému rozdělení české společnosti na „pražskou kavárnu“ a ostatní, čímž se míní dělení na elity a „plebs“. Je to odpovídající nastavení společnosti a měly by jí udávat tón právě názory elit?
S tou kavárnou to každý chápe po svém, ale rozdělení na Prahu a její okolí plus zbytek země existuje. Marcella Marboe to trochu přehnala, ale jinak se mi líbí její stať Kdo se prosadí? zveřejněná v LUK 3. dubna, ta se ovšem týká literatury, zatímco politika knihy bez problémů ignoruje. Politiku nikdy nemohou vidět stejně plebejec a rentiér, kterého si představujeme právě v oné kavárně, zatímco on často lítá okolo svých činžáků. Jistěže si vlastní postavení nevybral, jako si je nevybral ani dělník. Ta představa, že se pouhou pílí vyšvihnete, je nevěrohodná dnes už i ve filmech. Na to je třeba strýček, rodinné zázemí a genus. To však nechápejme rasisticky a kupříkladu představa, že krásný gigolo nejspíš skončí jako ten rentiér, je ošidná.
Psali jsme:
Příslušníci té tzv. pražské kavárny čas od času přijdou s výrokem, z něhož se zbytku společnosti až tají dech. Třeba dokumentaristka Olga Sommerová se vyjádřila o volbách, že čím víc lidí k nim přijde, tím je to horší, protože většina není vzdělaná a své činy nedomýšlí. Je vadou demokracie, že v ní mohou rozhodovat i „nevzdělaní“, jak mrzí režisérku?
No, jak řekl Churchill, který žil v monarchii, zaručeným argumentem proti demokracii je každé setkání s prostým voličem.
Když se oprostíme od myšlenky, že volit by měli jen ti, kteří mají stejné názory jako Olga Sommerová, máme za vzdělané považovat jen ty, jimž ve škole nešla matematika, fyzika a další přírodní vědy, a proto se vrhli na herectví a s ním spojené profese? Co fyzici a další vědci, kterým zase nic neříká literatura, divadlo či jiná kultura? Kdo z nich jsou ti vzdělaní, ta elita, když i ve stejných skupinách najdeme lidi s opačnými politickými názory?
Lidé velmi často věří hercům i v momentech, kdy nehrají, a to je pozoruhodné. Když herec hraje, lze mu roli věřit! Proč se ale řídit jeho politickými názory? K tomu není důvod. Přesto lidé čtou rádi rozhovory i s herci, kteří postrádají jakoukoli osobnost, a více i méně vědomě věří. Ti, kteří nejsou tak bláhoví, věří raději spisovatelům, ale těm se nedá věřit už vůbec. Tak například Marek Eben svého času vyzpovídal Gore Vidala. Je to fascinující rozhovor, ale takový člověk má pouze svůj svět. To jistě není bublina, ze které nevidí, ale řešení vzdělanců jsou vždy elitářská a nepoužitelná. Zvláště řešení humanitních vzdělanců. Oni zvládnou dodatečně vše osvětlit, ale jejich rady z toho vyvozené světem sotva hnou. Na druhé straně si lze představit skutečně vzdělané specialisty, kteří stojí nohama na zemi a současně nežijí v bublině. Ekonomové to nebudou. Ale konstruktéři ano. Architekti taky. Ono se řekne, že Kaplický byl úplně nepraktický, to si čtěte v rozhovoru s paní Jiřičnou, ale on byl samozřejmě výjimka. A to, co tvrdil Verne a nač je dnes tendence plivat, je ve skutečnosti pravda. Kdyby tito lidé vzali věc do svých rukou, míním tím lidi jako doktor Sarrasin z románu Ocelové město, vše by spělo k lepšímu. Ale to by museli vytvořit skutečný kruh a nesmělo by to být jenom společenství podobné tomu, jehož členem je Michael Žantovský. Tito lidé rádi předstírají, že tahají za nitky světové politiky, ale ta se jim vymkla z ruky a jde vlastní cestou, zatímco oni okolo tančí dobové tance, jak řekl klasik.
Jinak bych se ale rád zastal rodu Sommerů, protože nic neničí, ba tvoří, což se třeba nedá říct o političce paní Němcové.
Proč vás napadla právě Miroslava Němcová? Co vám v jejím podání tak vadí, že ze všech politiků, co netvoří, ale ničí, vám na mysl přišla právě tato výrazná politička ODS?
Připadá mi, že na paní Němcové je v nepatrném zveličení vidět celý problém tzv. pražské kavárny. Podle mého názoru mají politici jako ona okolo sebe výraznější bublinu. Ctím to, že je paní Němcová do značné míry konzistentní ve svých postojích, ale jsou to postoje politika hodně odtrženého od reality. Podle mě hlavně od mimopražské reality. Kdyby byla mužem, jistě by její postoje tak nevynikaly. Ale je ženou. A bohužel se její reakce – například na nynějšího prezidenta – vždy pohybují o level výše, respektive níže, než může uniknout pozornosti. Neříkám, že jedná do jisté míry hystericky, ale nejedná podle mého názoru jako politička. Jedná na politické půdě jako nebrzděná střela a specifická žena-zastánkyně zásad. Mnoho lidí to může obdivovat, ale mně to připadá neprofesionální. Paní Němcová je opakem diplomata a velkým dítětem. Jistě do této polohy vstupuje vědomě, má s ní úspěch, mně ale tento až trh připomínající přístup nesedí.
Kromě umělců se o svůj hlas ve veřejném prostoru čím dál víc hlásí i vědci. Dokonce v blížících se květnových volbách do Evropského parlamentu kandiduje hnutí s názvem „Vědci pro ČR“. To chce bojovat proti politické korektnosti a ve svém volebním programu hlásá, že černá je černá, bílá je bílá, pohlaví jsou dvě, muž a žena, a manželství je svazek muže a ženy. Vám vadí politická korektnost? Je to jen způsob lži, nalhávání, kdy se nedíváme pravdě do očí, nebo to je potřebný vývojový stupeň, aby ve společnosti nikdo neměl pocit, že je urážen či diskriminován?
Korektnost mi vadí, i když bývám korektní. Příklad mohu dát na oné aktuální písni, ve které si muž pochvaluje, že jde ulicí s úsměvem, což spoluobčané nechápou. Já si osobně myslím, že ten chlap provokuje úplně zbytečně a teatrálně, pokud nasazuje úsměv schválně. Úsměv by měl vyplynout na rty přirozeně a moudrý člověk si ho v Česku schová na doma.
Jistá korektnost je totiž třeba a lidi by neměli být ostrakizováni za barvu pleti a sexuální orientaci, když tato vyjde najevo. Samozřejmě je ale chyba, když je gay zvýhodněn ve firmě proto, že je gay. A uzákonění manželství dvou mužů povede pak jedině k tomu, že to prostě budou malé továrničky na peníze, ve kterých budou ti lidé jenom předstírat, že jsou teplí.
Ono to má i druhou stránku. Byl třeba skutečně Michael Jackson pedofil? Ondřej Neff tomu věří, já ne. Jackson měl rád děti, což je normální. Choval se výstředně a myslel si, že si může dovolit žít jako Peter Pan, ale jeho problémy nebyly pedofilního rázu. Byl pedofil i autor Petra Pana? Lewis Carroll? Když se ti lidé skutečně analyzují, tak objevíte opět úplně jiné starosti. Ale v kapitalismu dnes platí, že smíte mít rád jen vlastní děti, přičemž ani na ty nemáte korektně sahat.
Fungování Evropské unie bývá někdy připodobňováno k Orwellovu románu 1984 s formou totality, manipulací myslí občanů a ničením významu pravdy a objektivní reality. Vzhledem k tomu, že jste ve své literární tvorbě napsal pokračování románu jiného autora či parafrázi některých povídek či románů, neinspiruje vás k něčemu i toto Orwellovo pozoruhodné dílo?
Každý vám dnes řekne, že blíže pravdě než Orwell dospěl Huxley, od něhož nedávno znovu česky vyšel román Ostrov. Co se týká Unie, tak ti lidé v jejích službách chtějí za své platy vykazovat činnost, což se jim daří. A je jim jedno, že to, co ustanoví, se bude po deseti letech zase rušit. Z jejich hlediska je obojí obdobný záslužný akt, který doba chtěla. Nelze se kát za to, že něco přidáme do nafty. Tehdy to bylo míněno dobře a všichni zrovna vybádali, že to bude pravá cesta. Ale bádání pokročilo. Pokrok šel vždy cestou pokusů a omylů, nebo snad ne? Za druhé jsou zřejmě posuny, které se dějí jaksi samy. Je milion příčin, které se nakupí, cosi se stane a vnímáme změnu. A v tu chvíli se politik zamyslí a významně naznačí, že to byl jeho tajný plán. Příkladem je migrace. Je sto jejích příčin, ke kterým dospěla doba, ale úředník placený Unií vám vždycky tajně pošeptá, že to je všechno řízené a že ještě uvidíme, jak to bude. Došeptá – a vrací se do Bruselu. Jistěže ne každý politik je podobný, ale Jan Keller byl spíše čestnou výjimkou.
Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Lze s tímto pohledem souhlasit? A k čemu to může vést?
Nelze vyloučit, že nejvyšším stadiem kapitalismu je imperialismus a že jeho zbrojovky potřebují nakonec válku, ale migranti sem samozřejmě nejsou lákáni, aby podobná válka vypukla. Konkrétně česká společnost není schopna se radikalizovat ani v jiných směrech a migranti jsou s to skrz ni proniknout úplně plynule. Čech je jistě schopen odporu, ale ráno jsem v meziměstském autobuse ČSAD viděl, jakého. Řidič řekne „přivandrovalci z Ukrajiny“, že si v jeho autobuse nesmí celou cestu sednout, protože má na sobě montérky, které by náhodou mohly být na zadku od něčeho. Tento Ukrajinec si tedy nejprve sedl na schod u zadních dveří, ale šofér k němu došel a řekl mu, že musí stát. „Přivandrovalec“ tedy stál celou cestu a všichni ostatní jsme mlčeli. To je tedy ustrašená reakce dnešních Čechů, ale v tomto případě i Ukrajinců, a lze ji aplikovat i na velké dějinné události. Známý francouzský román Podvolení koneckonců velice věrohodně vylíčil, jak to s Evropou může být. Jiří Šedivý je voják, tak on těžko mohl říct, že tu všichni budeme zticha jako pěničky. Ale budeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
