Ano, jsem rád, že výkvět arogance, lhaní, mnoha a mnoha dalších nepěkných vlastností a vloh, reprezentovaný nejen členy dosluhující vlády, pravděpodobně končí. Ale zároveň ve mně stále více klíčí obava. Probouzí ji zkušenosti, které jsem za svůj život načerpal. Když v rámci probíhající předvolební kampaně čelní představitelé hnutí ANO informovali o tom, že hnutí nepřipustí obecné referendum, resp. souhlas s přijetím zákona, který by ho prováděl, velmi jsem zpozorněl. A když také hned vzápětí byla týmiž představiteli hnutí pronesena očekávaná úlitba naslouchajícím vyvoleným o nepřípustnosti jakékoli byť jen úvahy o ukončení členství v NATO nebo EU, začal jsem se obávat.

A co více: vždyť jen samotná myšlenka na referendum o těchto dvou členstvích, je přeci současnou vládou prezentována jako něco, co se blíží vlastizradě. A jsem u svých vzpomínek. Patřím ke generacím, které byly poměrně často, vlastně při každé možné příležitosti, „informováni“ o vedoucí úloze tehdejší politické strany – Komunistické strany Československa. Tato floskule o „vedoucí úloze“ byla velmi často ještě přizdobena další frází o nerozborném přátelství mezi ČSSR A SSSR. Tyto dva slovní „nástroje“ byly také nezbytné pro každého, kdo se odhodlal nějak veřejně angažovat. Něco jako vstupní kód do chráněného prostoru, vyhrazeného pro, řečeno slovníkem Petra Fialy, korigovanou kritiku. Mimochodem, podobnost mezi zmíněnou nerozborností a do omrzení opakovaným blábolem, že patříme na Západ, je varující.