Patříte k nejuznávanějším lékařům ve svém oboru. Jaký máte názor na rady, které si pacienti předávají na internetu? Lze vůbec takhle na dálku léčit bez podrobnějšího vyšetření?
Já chápu, že se pacienti chtějí něco o svém zdraví dozvědět a internet je dnes nejjednodušší zdroj všech informací. Jenže upřímně řečeno, informace z internetu nikdy není úplná a ne každý věc pochopí správně. Vlastně vím jistě, že většina lidí nepochopí věc správně, chybějí souvislosti. Buď se zbytečně vystraší, nebo naopak věc bagatelizují. Na internetu se často realizují různí vyznavači neracionálních teorií. Je třeba mít na paměti, že řada informací je neúplná, neautorizovaná či anonymní. Na internet může kdokoliv napsat cokoliv. Někdy máme všichni pocit jakési institucionalizace internetových zpráv a úplně nám nedochází, že to je zcela volné médium, na které se nelze spoléhat. To, že si někteří lidé chtějí na dálku přes e-mail s lékařem dopisovat, považuji za únavné, nesmyslné a nesprávné. Nechci to dělat. Chci pacienta vidět, promluvit s ním, kvalitně ho vyšetřit a léčit. Na dálku to opravdu dělat nelze.
Již řadu let se věnujete diagnostice a terapii poruch profesionálního a uměleckého hlasu a léčby onemocnění, která s hlasem souvisejí. Jak velkou část vašich pacientů tvoří profesionální umělci, kteří se svým hlasem živí?
Asi polovina pacientů Hlasového centra Praha jsou hlasoví profesionálové a umělci. Druhá polovina jsou „normální“ lidé, kteří mají hlasové i jiné potíže. Mne osobně baví celý náš obor, ušní–nosní–krční, a ráda léčím všechna onemocnění, i jiná než hlasová.
Nedávno jste vydala také knihu s názvem Hlasová terapie. Pro koho je kniha určena?
Kniha je určena lékařům, hlasovým a pěveckým pedagogům, ale i laikům, kteří se chtějí dozvědět něco nového o tvoření hlasu, o jeho používání a o příčinách hlasových poruch. Kniha je vhodná i pro lidi, které hlasová výchova zajímá nebo se jich týká, protože sami hlasové problémy mají. Dalším mým cílem bylo napsat učebnici pro zatím u nás neexistující povolání „hlasový terapeut“. Všude jinde na světě vedle logopedů nebo spolu s nimi existují hlasoví terapeuti, kteří provozují výcvik hlasových dovedností, techniky hlasového projevu a rétoriky. U nás je zatím takových pedagogů málo. Takže jsem chtěla oslovit skupinu lidí, kterou problematika zajímá, a poskytnout jim ucelený text, podle kterého je možné hlasové poruchy léčit či hlasovou výchovu vyučovat.
Zdravotnictví patří k častým politickým tématům, občas zdravotní téma vyhraje politické straně i volby, naposledy například ČSSD, když bojovala za zrušení poplatků. Jak jdou podle vás politika a zdravotnictví dohromady?
Zdravotnictví je politikum. Je to něco, co zajímá každého občana, protože se zdravotnictví každého občana dotýká, neboť každý je někdy v životě pacientem. To, že je neustále občanům podsouváno, že zdravotnictví je zadarmo, není správné. Zdravotnictví je mimořádně nákladné. Reakce našeho obyvatelstva na třicetikorunový poplatek vyplývala ze zcela neodpustitelného omylu, že zdravotnictví je a musí být zadarmo. Proto některým lidem vadil třicetikorunový poplatek. Myslím, že hlavně občané nepochopili, že těch třicet korun nepokrývá ani setinu nákladů na jejich běžné ošetření. Zajímavé je, že lidé klidně dají 90 korun za krabičku cigaret či vnímají jako normální, že za třicet korun nedostanete v Praze ani hrnek kávy. Bylo by správné, aby lidé věděli, kolik zdravotní péče stojí doopravdy. Je naprosto chybné, že neexistuje vůbec žádná spoluúčast na zdravotní péči, která by alespoň základním způsobem ovlivňovala zodpovědnost lidí za své vlastní zdraví. U nás jsou za zdraví lidí zodpovědní jen lékaři a zdravotnický personál. Lidé nevědí a nezajímají se, jak systém placení zdravotní péče funguje. Nemusejí se o to zajímat, nemají žádnou spoluzodpovědnost, nikdo a nic je k tomu nenutí. Takže obvykle ani nevědí, že lékaři jsou za překročení nákladů na léčení pacientů trestáni peněžitými sankcemi od pojišťoven.
Téměř před každými volbami politici slibují především zvyšování platů ve zdravotnictví. Jak se jim to podle vás daří?
Politikům se to nedaří. Je trapné to každoroční handrkování o pár procent. Nemá smysl přidávat pět nebo deset procent. Je třeba celý systém narovnat. To znamená, že je třeba platy lékařů, ale i sester srovnat s platy běžnými v zahraničí. A nemluvím jen o Německu, ale i o Polsku nebo Maďarsku. Nikde v civilizované Evropě nejsou platy ve zdravotnictví tak nízké jako u nás. Proto mladí lékaři odcházejí do zahraničí. Jestliže v Pasově dostane lékař absolvent nástupní plat více než sto tisíc korun, nikdo se nemůže divit, že nenastoupí u nás za dvacet pět. To dostane i nekvalifikovaný prodavač v Bille.
Jaký je podle vás největší problém současného zdravotnictví? Jsou platy opravdu tím největší problémem?
Ano, platy jsou velký problém a z nízkých platů pramení problémy další. Alarmující je citelný nedostatek lékařů, a to nejen v okrajových oblastech republiky, ale už i v Praze. Neméně alarmující je nedostatek kolegů – mužů, kteří se ke studiu medicíny hlásí. Feminizace našeho zdravotnictví je již zřetelná a je to nezdravý jev. Řada oborů v medicíně je sice pro ženy velmi vhodná, ale neumím si představit chirurgii či ortopedii bez mužských kolegů. To je prostě fyzicky náročná práce. Když jsem já studovala, bylo v ročníku vždy o něco více chlapců než dívek. Lékařské povolání bylo tehdy prestižní a vyhledávané. Když nedávno studovala moje dcera, měla v ročníku dvě třetiny dívek a jen slabou třetinu chlapců. Neposledním problémem je velmi nepřátelský systém dalšího vzdělávání lékařů. Doba před dosažením atestace je u nás velmi dlouhá.
Více peněz nakonec posílají politici především do nemocnic, které jsou ale často kritizované, že si počínají velmi neekonomicky a peníze „dokážou“ rychle utratit bez pozitivního účinku na kvalitu zdravotnictví. Naopak si stěžují ambulantní lékaři, že na ně stát při přidávání peněz zapomíná. Lze vůbec nalézt ten správný kompromis komu přidat a komu ne?
Nechci říci, že nemocnice si více peněz nezaslouží. Zaslouží. Platy všech zdravotníků jsou mizerné. Ale opomíjet ambulantní sféru je neuvěřitelně krátkozraké. Chceme-li mít zdravotnictví efektivní a zároveň přátelské k občanům, je třeba utvořit takové podmínky, aby se většina onemocnění řešila preventivně a ambulantně. Nastavit systém tak, aby ambulance nefungovaly nebo fungovaly mizerně, trpěly nedostatkem prostředků, tudíž nebyly vybavené přístroji, je hloupé. Ambulance musejí být personálně i přístrojově vybavené kvalitně, a to nelze, bude-li celý segment soustavně a dlouhodobě zanedbáván. A to se nyní děje. Práce v ambulanci musí být atraktivní a ceněná, aby o ni měli kvalitní lékaři zájem. Jinak budou všichni pacienti ležet kvůli každé banalitě v nemocnici, a to bude zatraceně drahé a neefektivní. Takto rozkolísat celý systém a obrátit ho nesprávným směrem je od naší politické reprezentace nekoncepční a neprozíravé.
Problémem je i poměrně vysoký věkový průměr lékařů i sester a dalších profesí ve zdravotnictví. Mladí lékaři spíše odcházejí do zahraničí, kde mají úplně jiné platové ohodnocení. Jak byste vyřešila tento problém? Kde vzít nové, mladé lékaře?
Mladé lékaře nelze nikde vzít. Medicína je velmi náročná studijní disciplína. Medicínu nevystuduje každý. Nápad, že se přijme více studentů, myslím, ani není dobrý. Těžko lze z nároků na studium slevit. Je třeba nastolit takové podmínky, aby se medicína stala opět atraktivním a ceněným povoláním. Dnes máme k dispozici kvalitní diagnostickou i léčebnou techniku a léčiva stejně jako kdekoliv jinde v civilizovaném světě. Jen šetříme na pracovní síle. Nutíme lékaře a všechny zdravotníky, aby systém nedobrovolně sponzorovali. A to každý nechce. Mladý talentovaný člověk jde raději studovat práva nebo ekonomiku. A pokud ho přece jen láká medicína, jde tam, kde si jeho práce váží a oceňují ji.
Lékaři si v poslední době stěžují také na elektronizaci ve zdravotnictví, která jim nepomáhá, ale spíše zdržuje a obtěžuje. Co si myslíte vy o EET, nebo o elektronických receptech?
Samotný elektronický recept nikomu nevadí. To, co vadí, je, že má být povinný. Ta povinnost je nesmysl. Existuje celá řada situací, kdy nepůjde elektronický recept vydat, např. v domácím prostředí, u starých lidí a podobně. Více mi však vadí centrální úložiště receptů v SUKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv). Abych vám mohla vydat recept, musím poslat požadavek na SUKL, ten recept uloží do centrálního úložiště a pošle mi elektronicky číslo (čárový kód) a ten já vám vydám. Na základě čárového kódu vám lékárník vydá lék. Údajně to potrvá chvilku a nic se nesplete. Také nevím, a nikdo to řádně nevysvětlil, proč by měly centrální úložiště a SUKL vědět, co vy berete za léky, pokud vy sama nesouhlasíte s tím, aby to někdo věděl. Například užíváte psychofarmaka nebo cytostatika či léky na pohlavní chorobu a netoužíte zrovna po tom, aby taková informace byla centrálně skladována. Na co to SUKL potřebuje vědět? Aby informoval farmaceutické firmy o tom, co a jaké kombinace léčiv lidé berou? Tyto informace považuji za citlivé a zneužitelné. Nejde tedy o to, jestli je recept elektronický. Nějak děsivě všichni budeme v rukou IT expertů a možná i nejrůznějších hackerů. Co se týče EET, ta je ve zdravotnictví nesmyslná, protože jak známo, zdravotnictví je zadarmo a žádné peníze se nevybírají, tak nevím, na co potřebuji EET.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
