Poslanec ČSSD Koskuba: Rusko je dost významně provokováno. Sobecké USA a jejich dítě Islámský stát. A ve jménu pravdy a lásky...

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Nelze nevidět, že Rusko přes své vnitřní problémy v posledních několika stoletích vždy patřilo mezi světové mocnosti. V tom dobrém i v tom špatném. Tak jako světové mocnosti jiné. Ve vší úctě, která z nich je ve skutečnosti lepší a která ta horší? O nadvládu nad svým nejbližším teritoriem usiluje jedna jako druhá. Ať chceme, nebo ne, náš oficiální názor na ně je vždy dosti významně ovlivněn tím, se kterou zrovna v ten daný okamžik máme spojenecké svazky. Nehodlám být obhájcem pana prezidenta Putina, ale jen velký naivka si mohl myslet, že Rusko bude nečinně civět na naše šťourání se v Ukrajině. Je mi líto.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...

S ohledem na již vyslovené nehodlám stranit ani jednomu z výše jmenovaných. Bohužel či možná i díky bohu do hlav vůdců obou soupeřících stran nevidím. Nelze však nevidět, že za posledních pár desetiletí daleko více ozbrojených konfliktů vedl po světě jen jeden z nich. Stejně jako to, že od poslední světové války jeho vojenské základny jsou rozesety po celé zeměkouli. Na druhé straně před druhou světovou válkou byli mnozí rozhodně daleko významnější a zkušení politici, kteří ve jménu míru radili pana Hitlera raději nedráždit. Jaksi jim to dost nevyšlo. A teď, babo raď. Obávám se však, že toho času je Rusko dost významně provokováno. V historii se to však v drtivé většině nevyplatilo.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?

Kdybych tohle všechno věděl, asi bych nebyl pouhý oberleutnant v záloze. A panu generálu Pavlovi bych zřejmě vyfoukl lukrativní místo ve velení NATO. Bohužel, po roce 1989 jsme ve jménu pravdy a lásky nejen zlikvidovali naše zbrojovky. Což možná zahraniční magnáti obchodující se zbraněmi kladně a jistě „nezištně“ těm, kteří tak rozhodli, kvitovali. Nu a z naší celé armády zbyly početně necelé dvě divize. Pokud je mi známo, snad právě výše zmíněný pan generál prohlásil, že naše armáda je početně a výzbrojí schopna při konvenční válce zhruba jeden týden bránit jeden kraj. To snad další komentář nepotřebuje.

A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Tuším, že se na mou hlavu snese hora kritiky. Že budu označen za zelený mozek. Ale již za starého Říma se služba v ozbrojených silách považovala za čestnou občanskou povinnost. Výcvik a morálka jejich legií byla po staletí dokonalá. Poté, co se tato služba svěřila pouhým žoldnéřům, přišel pád Říše římské. V raném středověku česká vojska měla více než vynikající pověst. Tedy pakliže se nemydlila zrovna mezi sebou. Ale abych to neokecával. Jisté moderní formě kvalitní základní vojenské služby s následnými cvičeními bych nebránil. Podobně jako tomu bylo ve Švýcarsku. Současný stav mi tam znám není.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Bohužel, obávám se, že hrozit může. Ale nejsem žádný analytik, jsem jenom lékař. Nu a v našem oboru platí, že chceme-li opravdu účinně něco léčit, musíme nejprve zjistit, co tu kterou nemoc způsobuje. Její etiologii – což znamená soustavné hledání a výklad jejích příčin. Z tohoto pohledu, ať se nám to líbí, nebo ne, je Islámský stát svým způsobem naše dítě. Třebaže nechtěné. Hlavně Spojeným státům se podařilo za poslední desetiletí z řady příčin naprosto rozvrtat mnohé muslimské státy. Vzpomeňme mimo jiné na konci sedmdesátých let minulého století svržení perského šáha, kterému byl vytýkán nedostatečný důraz na dodržování lidských práv. Nový Írán se však stal daleko větším problémem.

Poté se pokračovalo vycvičením protivládních sil v Afghánistanu. „Kupodivu“ to dopadlo stejně. Tak jako v Iráku, Libyi, Tunisu, Egyptě, Sýrii a tak dále. Upřímně řečeno, mnohým z nás i tady v Evropě vadí, že Brusel zhusta pomíjí národní a historické odlišnosti jednotlivých členských zemí. Co vadí nám, neměli bychom dělat jinde. Mentalita islámských zemí je prostě jiná a obecně lze říci, že nejklidněji je stále v těch, kde mají monarchu. Tam, kam jsme se značně neuměle snažili importovat náš styl života, došlo k chaosu. A to byla a je živná půda pro IS, který do míst po dlouhá léta rozvrácených přináší jistý řád. Opravdu podobně jako zpočátku Hitler v Německu. Bohužel. O to těžší je však s IS bojovat.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?

Měl jsem možnost několik muslimských zemí navštívit. Nežil jsem tam, jen cestoval. A dodržoval pochopitelně jejich pravidla. To by ale snad měl každý host v cizím domě, ne? Možná i díky tomu nemohu říci, že bych narazil na nějakou nevraživost. Natož fanatismus. Spíše naopak. Mezi obyčejnými lidmi se mi líbilo. Mají svůj styl života, řád a pořádek. Založený na dlouholeté tradici. Přestože proti našemu ten jejich život není zrovna snadný. Islám sám o sobě problém není. Tím je radikální islamismus. Jasně, jeden jihočeský pan docent se mnou souhlasit nebude a jistě to brzy dotáhne do parlamentu. Ale stejně těžko lze odsoudit naše křesťanství. Přestože právě v jeho jméně se jistými fanatiky pálily nejen knihy, ale i údajné čarodějnice. A mnohá válečná zvěrstva poslední velké války vykonali vojáci právě s nápisem „Gott mit uns“ na sponě opasku. Jinak máte pravdu, oproti normálním muslimům jsme o něco chudší. Nějak z nás obecně vymizela nejen víra „v něco“, ale i ta pravá národní hrdost. Přitom to mnohým zřejmě chybí. Jinak by si pak až nerozbíjeli hlavy pod vlajkami toho kterého profesionálního sportovního klubu.

Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU – ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?

Právě řecká krize a neschopnost řešit imigrační vlnu jak k sjednocení Evropy, tak důvěře k euru moc nevede. Není divu. EU uvízla jak na enormní byrokracii, tak z mého pohledu překotném bobtnání. A tak zatímco my jsme jako žebráčci, ačkoliv jsme se tak snažili zalíbit, dlouho stáli před dveřmi unie, nyní se uvažuje o přistoupení nejen Ukrajiny, ale už i Gruzie. Vy si opravdu myslíte, že podobný nesourodý celek jde stmelit a uřídit? Maximálně tak jako prostor pro byznys, nic více, nic méně. Myšlenka sjednocené Evropy je jistě úctyhodná. Nejenom proto, že by si pak vlastně v Bruselu zasloužila stát socha právě našeho krále Jiřího z Poděbrad. Ale zda jsme připraveni, natož schopni vytvořit Spojené státy evropské, protiváhu USA, si jistý vůbec nejsem.

Migrace je zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropě vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?

Necítím se být erudovaný na to polemizovat s panem profesorem Bártou. Může mít pravdu, ale taky nemusí. To se i velkým vědcům stává. Jisté však je, že současná vlna migrace zrovna nějakým tím suchem způsobená není. Bohužel, celá slavná EU je v jejím řešení tak impotentní, že rozlišit nějak uprchlíky na ty „oprávněné“ od těch pouze ekonomických natož jiných je takřka nemožné. Nu a to vše logicky vyvolává šířící se a stoupající negativní nálady ve společnosti. Není divu, zvláště když jsme sami sebe v posledních letech „odzbrojili“ až přehnaně nesmyslnou a halasnou ochranou práv jakýchkoliv menšin. Na úkor těch našich. Většině se jen vtloukalo do hlavy, že musí držet ústa a krok. Rasismus naruby je prostě stejně nebezpečný a hloupý, jako ten pravý. Je to jen druhá strana téže mince. Většinou bývá pravda někde uprostřed. Jenže za podobné prohlášení to pak můžete schytat z obou proti sobě stojících stran.

A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?

Obávám se, že nejen tím. Smutnější však je, že ten tlak vlastně maskuje jen její vlastní neschopnost.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí když ne napadnout, pak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem - buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?

V tom našem světě je toho opravdu jen málo vysloveně černé či pouze bílé. Pravda bývá většinou někde uprostřed.

A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?

Bezpochyby 70 let „poté“ je dost dlouhá doba. Ostatně nejsem si vůbec jistý, zda-li potomci bojovných Germánů v historii vůbec kdy dali Evropě tak dlouho pokoj. Zapomenout by se však nemělo. Odpustit se přeci dá i tak, že jim to špatné nebudeme zbytečně připomínat. Nejde jen o válku. Ostatně i těch tak často omílaných 40 let totality tady bylo právě díky jim. To jen tak na okraj. A při silovém prosazení povinných kvót na imigranty se tedy opět projevili.

Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?

Co se týče TTIP, bylo by vhodné být ostražitý. USA vždy sobecky upřednostňují hlavně své vlastní zájmy a z jejich pohledu jim to lze jen těžko vytýkat. Spíše se tím poučit a chovat se stejně. BRICS je pak jen logickou a nikoliv bezvýznamnou protiváhou. Kam se má zařadit naše země, je již přece předem dáno. Můžeme nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat. Taková je realita. Jaká budoucnost oba spolky čeká, já vám nepovím. Nejsem Sibylla, bohužel. Možná bohudík. Takže vám ani neprozradím, co bude s dolarem. Ale asi dokud jim nedojde papír, budou se další a další tisknout dál. Dluh nedluh. Holt jiný kraj, jiný mrav.