Pane profesore, vy jste v létě označil plukovníka Foltýna za variantu poručíka Duba či kadeta Bieglera. Nicméně, v rámci „strategické komunikace“ nám tento činitel nabízí nejnověji kampaň „Moje vlajka“. V rámci ní zatím sděluje, jak vlajka ČR vypadá, jak se vyvěšuje a jak se k ní podle zákona chovat. Sklouzla „strategická komunikace státu“ k banalitám, nebo máme čekat další krok?

Kroků bezpochyby můžeme očekávat ještě celou řadu. Pan plukovník Otakar Foltýn je jedním z nástrojů liberálně oligarchické moci, jejichž prostřednictvím se vláda snaží natolik znevolnit myšlení a paralyzovat občanské sebevědomí nejširších vrstev, aby každé další zdánlivě demokratické volby byly pouhým plebiscitem stvrzujícím neměnnost současného režimu a jeho zahraničněpolitické orientace. Pan plukovník není schopen rozeznat banality od podstatných faktů, takže se od něj bezpochyby dočkáme pestré směsice komických bizarností a vulgárních výhrůžek, které všechny tlumočí se stejnou strnulostí v tváři svědčící o naprosto prázdné mysli. Podobnou dikci lze pozorovat i u generála Petra Pavla, jenž náleží k podobné krevní skupině jako plukovník Foltýn.

Je to zajímavá historická zkušenost. Víme nyní, že soulad finanční oligarchie a mediokracie dokáže po určitou dobu udržet moc nad civilizovaným a vzdělaným národem prostřednictvím lidí z intelektuální a morální periférie. Jde teď o to, aby v době, až oligarchická vláda pomine – a tento okamžik se blíží – nepostoupilo její ničivé působení na národní mysl tak daleko, že bychom nenalezli schopné, inteligentní a patriotické vůdce. Pak by naše národní existence byla skutečně ohrožena.