Ve svých vystoupeních jste za jeden z velkých problémů hospodářských potíží ve světě uvedl, že příliš úzká skupina lidí vlastní obrovský díl majetku – sedm procent lidí 90 procent světového majetku – a že je nepřijatelné, aby se vytvářela taková obrovská majetková nerovnost. I kdyby to bylo nepřijatelné pro významnou část z těch 93 procent lidstva, existuje vůbec způsob, jak by bylo možné tuto skutečnost změnit?
Jsou dvě možnosti. Jednu z nich načrtl americký investor Warren Buffett, když konstatoval, že se klidně vzdá 90 procent majetku ve prospěch ostatních lidí, aby se změnila majetková nerovnost, protože pak mu deset procent zůstane. Druhou možností je opravdu to, že to vyhrotí tu situaci tak, že když ta většina už nebude mít co ztratit, tak hrozí skutečně vlna sociálních nepokojů se všemi důsledky, které z toho vyplývají.
Copak se dá předpokládat, že by se bohatí dobrovolně vzdávali části svého majetku?
I když se to nezdá pravděpodobné, tak paradoxně například i v Německu vznikla iniciativa na dobrovolné dodanění vyšších majetkových vrstev. A dnes se to týká už desítek tisíc lidí, kteří si dobrovolně zvýšili daně z majetku nad 225 tisíc euro, takže tam už jde o menší skupinu. Ale závisí to na charakteru společnosti. V některých zemích, jako jsou ty skandinávské nebo Německo, to umím pochopit. V jiných zemích jako v Itálii, Řecku nebo Španělsku to bude asi problém.
Jak by na takovou výzvu reagovali velcí boháči v Česku nebo na Slovensku?
Vybavuji si průzkum mezi českými podnikateli, v němž se jich ptali, zda by byli ochotni obětovat alespoň jednu českou korunu ve prospěch chudých. No a většina podnikatelů odpověděla, že nedá ani jednu korunu ve prospěch řešení majetkových nerovností. Majetek je jejich a tečka.
Psali jsme:
Opakovaně poukazujete na zhoršující se situaci zaměstnanců i vinou nových opatření typu tzv. kontraktu s nulovou hodinovou výměrou nebo kontraktu s flexibilními pracovními normami. Nehrozí, že se tento způsob zacházení se zaměstnanci může stát postupem času standardem a nehraničí to téměř s novodobým otrokářstvím i ve světle výroků o tom, že by lidé měli pracovat i zadarmo, aby neztratili pracovní návyky?
Bohužel mám pocit, že se to standardem stane, protože Evropská unie zvolila strategii, v níž chce konkurovat například asijským zemím snížením výdajů na cenu práce. A tady jsou jen dvě možnosti. Buď snížíte odvody, nebo snížíte mzdy. Pak je ještě třetí možnost, o které třeba němečtí průmyslníci nehovořili, a to zavedení těchto flexibilních kontraktů. Zatím to vypadá tak, že se Evropská unie těm tvrdým flexibilním kontraktům postaví, čemuž nasvědčuje například směrnice na ochranu agenturních pracovníků a podobně. Na druhé straně je velmi reálný předpoklad, že bude preferovat strategii „nezmenšíme mzdy, ale snížíme odvody do pojistných systémů, však se později uvidí“. To ale znamená snížení odvodů na penzijní, zdravotní a nemocenské pojištění.
Neustálý pokrok s sebou přináší dramatický pokles kvalifikovaných pracovních míst, která jsou nahrazována méně kvalifikovanými. Je to zákonitý proces, nebo i nějak řízený vývoj směřující k tomu, že méně kvalifikovaní lidé mohou být snáze ovladatelní?
Určitě ano, protože s tím souvisí proces, který někteří nazývají digitální zhloupnutí. To znamená, že vytváříme situaci, v níž média formují žádoucí vzory, žádoucí chování, sociální sítě umožňují ventilovat svoje – nazvěme to – „různé úrovně zájmů“, ale vcelku si s vámi dělají stále víc a víc. Bohužel se tento proces vzhledem k pokračujícímu rozvoji kontrolované společnosti stále urychluje. Ostatně je dobře známé, že lidé nechtějí přemýšlet. A když jim chybí potřebné myšlení a uvažování, tak jsou plně manipulovatelní.
Už někdy od 70. let se strašilo nedostatkem ropy, v poslední době se mluví o hrozbě nedostatku vody a potravin pro lidstvo. Jak ve srovnání s tím vnímáte hrozbu nedostatku práce jako důsledek technologického rozvoje v mnoha odvětvích?
Bez vody nepřežijete, to je dobře známé. I proto se bude v srpnu konat summit Modrá revoluce. Stejně tak ale, když člověk ztratí pocit smysluplnosti svého života, ztratí pocit, že ho někdo potřebuje, tak se mnohokrát stane, že i když dostane nějaký finanční obolus, tak ho ztráta smysluplnosti může devastovat, a to nejdřív psychicky a potom i fyzicky. Nejlépe je to vidět na příkladu starších lidí. Pokud má starý člověk alespoň nějakou možnost péče o vnoučata, pracovního naplnění, věnuje se koníčkům a podobně, tak se ani zdravotní problémy tak rychle nedostavují. Ale pokud má pocit úplné zbytečnosti a čekání na konec života, tak ty zdravotní problémy postupují velmi rychle. No a mám obavu, že tato analogie bude platit i pro další vývoj.
Co se s lidmi bez práce, kteří nebudou „mít co do pusy“ nebo se budou cítit nepotřební, stane? Nehrozí řešení, o kterém před 200 lety psal britský ekonom Thomas Malthus, tedy o nevyhnutelnosti válek, které dramaticky sníží počet obyvatel a umožní další fungování systému do doby, než znovu nastane krize?
Mám obavu, že Malthus měl pravdu, ostatně vezměte do úvahy jen to, jak se teď zbrojí. Zbrojí se tak jako ve vrcholných časech studené války. Za druhé vezměte si tu sérii geopolitických konfliktů, které vznikají na Blízkém východě, Dálném východě a tak dále. A za třetí zatím stále vždy sáhlo lidstvo v případě zásadní společenské krize k nepochybně vhodnému způsobu řešení válečným konfliktem. A ten zase vyrovnává demografický potenciál. Tak mám obavu, bohužel, že hromadění zásadních problémů může být řešeno tímto způsobem.
Má lidstvo k válce nakročeno i z důvodu nedostatku práce, nebo jsou mnohem vážnější hrozby?
Podle mého jde o kumulaci všech problémů. To znamená té obrovské příjmové polarizace, technologického rozvoje, neschopnosti zvládnout smysluplnost lidské civilizace, rozporu mezi civilizací a přírodním prostředím a v konečném důsledku i nerozumností jednání samotné lidské společnosti. Takže, bohužel, mám pocit, že to k tomu směřuje.
Přejděme k tomu, co v nejbližší době bude muset řešit Evropská unie. Nejprve co jí může přinést Transatlantické obchodní a investiční partnerství s USA?
Řekl bych, že plusy i mínusy jsou s otevřeným výsledkem. Je pravda, že by nás právě požadavky Američanů a Transatlantická zóna měly iniciovat k reformám, k nimž jsme zatím nenašli odvahu a nechtěli je uskutečňovat, tedy reformám pracovního trhu, finančního trhu a podobně. Ale i Američané získají jen to, co jim dovolíme při vyjednávání, protože jde o dohodu, dohodu dvou smluvních stran. I když by celkový charakter dohody mohl být rozumným rozvojem obchodu, existuje tam řada vnitřních problémů. Například řešení sporů s investory podle jednotlivých forem práva, anglosaského, či evropského, s tím, že investoři mají právo požadovat úhradu ušlého budoucího zisku. Otázkou je, jestli se dohoda bude chápat i pro všechny americké státy, nebo je to jen dohoda na federální úrovni a znovu budou další dohody i s jinými zeměmi. To závisí na vyjednáváních a našich vyjednávacích schopnostech. Samotný princip dohody je rozumný, protože umožní zvětšit rozsah vzájemného obchodu bez bariér. Ale jaký obsah dáme této dobré myšlence, závisí jen na nás.
Jak dalece může toto partnerství prospět Spojeným státům a jak lze hodnotit jejich nynější pozici ve světě v porovnání s vývojem čínské ekonomiky?
Spojené státy potřebují vyvážet své zboží, které výrazně zlevnilo po snížení cen plynu pro podnikatele. Za druhé celý systém řešení krize v Americe umožnil dřívější oživení než v Evropské unii. Za třetí když se Američané rozhlédnou po světě, tak kde ještě najdou stále tak bohaté vrstvy obyvatelstva jako v Evropské unii? Tedy je to pro ně nevyhnutelné vyvážet právě sem. A za čtvrté to souvisí s celkovou změnou vývoje čínské ekonomiky. Čínská vláda si uvědomuje, že když nebude velkou část doma vyráběné produkce spotřebovávat doma, bude mít obrovský problém s nezaměstnaností. Vzpomínám si na diskuse, kdy se hovořilo o 180 milionech nezaměstnaných v Číně, což je vlastně počet nezaměstnaných na světě jako celku. Takže Spojeným státům může dohoda TTIP hodně přinést, potenciál k tomu má, ale je to jako s kuchyňským nožem. Můžete se s ním pořezat, ale také s ním velice pohodlně můžete krájet chleba.
Před chvilkou jste zmínil, že to je dohoda dvou stran. Občas se ale spekuluje o tom, že Spojené státy vyjednávají z pozice silnějšího. Myslíte, že to tak může být?
Ne. Osobně jsem se zúčastnil některých rokování a vím, že když předestřete americké straně, že ji máte velmi dobře přečtenou a víte, proč prosazují určité body dohody, velmi rychle pochopí, že je možná jedině oboustranně výhodná dohoda. Pokud ale jen s otevřenou pusou hledíte na jejich požadavky a odsouhlasujete je, pak platí to, co jste řekl.
Evropská unie sice přijala a stále uplatňuje sankce vůči Rusku, ale sama na ně také doplácí. Myslíte, že jejich uvalení bylo jen důsledkem událostí na Ukrajině?
Nejsem přívržencem konspiračních teorií, ale stačí si přečíst práce některých politologů, jako je Friedman nebo Kagan ze 70. a 80. let, nebo začátku 90. let a chápete, že vždy považovali Rusko za klíčového nepřítele, ale zároveň trvali na tom, aby v žádném případě nedošlo k rozšíření spolupráce mezi Evropskou unií a Ruskem. V tomhle slova smyslu bych spíš řekl, že vývoj na Ukrajině urychlil mnohé věci, které byly v pozadí a dnes vystoupily jasně na povrch a jsou součástí globálního geopolitického tlaku na zemi. Rád bych připomněl, že dnes se ekonomika, bohužel, stává nástrojem geopolitiky, a ne opačně. V tomto slova smyslu, že Evropská unie doplácí na sankce vůči Rusku, to je zřejmé. Navíc bude řešit tu obrovskou vlnu imigrace. Ale zase, kdo ji způsobil, ten rozpad režimů severní Afriky a Blízkého východu? A k tomu ještě samotná Evropská unie neměla odvahu uskutečnit reformy, které uskutečnili Američané po roce 2008. Takže tohle všechno dohromady bude pro Evropskou unii velký problém.
Jaká tedy může být budoucnost Evropské unie právě ve světle toho, že uzavírá pro ni problematickou smlouvu TTIP, že sama doplácí na sankce uvalené vůči Rusku, že je zaplavována migrační vlnou, kdy se musí postarat o statisíce uprchlíků navíc s výrazně odlišnou kulturou?
Když vezmete míchání různých kultur, národností, máte před sebou dva obrazy: Evropskou unii a Spojené státy. Spojené státy vlastně vyvažují demografický propad příchodem obrovského množství imigrantů. Ty imigranty integrují do americké společnosti, a i když zůstávají samostatné vyhraněné oblasti, například China Towny nebo ty tvořené hispánským obyvatelstvem, přece jen dochází k určitému tavícímu kotli národností. V Evropě jsme se léta chlubili multikulturalismem a akceptovali jsme příchod cizinců. Ale na nepokojích ve Francii před pěti lety se dá všimnout, že to byly nepokoje už první generace narozené ve Francii a v Německu. Tedy těch, kteří by měli být etablovaní do společnosti, měli by mít přijaté zásady, měli začít fungovat. My jim totiž v rámci multikulturalismu vycházíme v ústrety tak, což se někdy kritizuje, že například imigranti v Rakousku nebo v Německu mají pomalu větší práva než domácí obyvatelstvo v případě trestněprávních soudních sporů, vyhoštění a podobně, a to není dobré. Pak to vytváří i xenofobní nálady a vede to k nevraživosti vůči imigrantům. A mám obavu i vzhledem na důsledky těch zmíněných problémů, tedy poklesu potřeby práce, příjmové polarizace, krize, chudoby a zadlužování, že nevraživost vůči cizincům bude narůstat. Z tohoto pohledu se obávám, zda právě tyto xenofobní nálady i ve vazbě na celkový vývoj hospodářství v Evropské unii nepovedou k obrovskému nárůstu antiimigračních vln. A jestli se snaha Američanů přinutit Evropu, aby – nazvěme to – inkorporovala ty vlny migrantů, nemůže ukázat jako úplně kontraproduktivní. Spíš zastávám názor, pomozme těm zemím, aby z nich jejich obyvatelstvo neodcházelo. Ale neřešme problém imigrace v Evropě.
U nás není veřejnost ani politická reprezentace v čele s vládou Bohuslava Sobotky přijímání uprchlíků nakloněna. Ale občas zaznívají hlasy jako třeba od bývalého ministra zahraničí Cyrila Svobody, že jsme sobci, protože z bývalého Československa lidé utíkali na Západ, který je přijímal, zatímco my i pár stovek imigrantů odmítáme. Co si o tom myslíte?
Pokud jsme rozvrátili systém v Libyi, a ta se rozpadla na sedm kmenových území, tak se ptám, co s tím chcete dnes dělat. Druhá věc je o hodně závažnější. Když odcházeli naši lidé na Západ, tak to byli lidé, kteří byli podobného kulturního okruhu. Dnes však do Evropy přicházejí skupiny obyvatelstva, které mají jiné náboženství, jiné kulturní zvyklosti, jiný způsob života. A otevřeně říkám, že to může být pro Evropany velký problém. Pamatuji si jeden materiál asi před deseti lety, že nejlepší imigrant je muž, běloch, ve středním věku, hovořící anglicky, s vysokoškolským vzděláním a bez širší rodiny. Dnes s těmi imigranty přicházejí široké rozsáhlé komunitní svazky, rodiny, takže to bude problém.
Mohou Česko a Slovensko jako členské země Evropské unie přijít v dohledné době s nějakým návrhem řešení, který by pomohl tyto hrozby odvrátit?
Je třeba uskutečnit sérii zásadních reforem v oblasti fiskálního okruhu, hospodářské politiky i regionálního rozvoje Evropské unie. Pokud se ptáme na zdroje, máme obrovské zdroje v šedé a černé ekonomice, v korupci, v operacích na hraně zákona. Třetina těchto zdrojů by umožnila řešit problémy vlastního obyvatelstva, stárnutí, zaměstnanosti a podobně a umožnila by i řešit problémy imigrantů z hlediska finančního zabezpečení. Ale jedna z věcí, kterou budeme muset udělat, je zásadní změna v nás samotných. Je Evropa připravená na to, aby přijala i jiné kulturní a civilizační vzorce do svého rámce? Chceme, aby přijali naše civilizační vzory, nebo je chceme ponechat v jejich vlastní kulturní identitě, která je jiná než evropská a vytvářejí pak problémy střetu civilizací přímo v evropských podmínkách? Ale zásadní otázkou je, jaké reformy má Evropa udělat. Přijme ty pracovní normy, o kterých jsme v úvodu mluvili, nebo bude respektovat to, že člověk rád pracuje, protože vidí smysluplnost práce, ale zároveň chce dostávat i slušnou mzdu, ne aby byl odíraný nějakými flexibilními pracovními normami. A to je to, co já říkám. Proč by Slovensko a Česko nemohly ukázat přátelskou společnost přátelských občanů a přátelských firem? Chce to jen změnu myšlení každého z nás. A myslím si, že změnu myšlení jsme dokázali i po devadesátém roce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
