Odpůrci společné evropské měny by se asi měli zamyslet nad slovy bývalého premiéra z řad ČSSD. Vladimír Špidla totiž v rozhovoru pro web A2larm.cz prohlásil, že je pro nás nutností zavést euro. Stabilitu eurozóny prý lze udržet jen její integrací. Málokdo si totiž dovede představit, co by rozpad eurozóny, potažmo EU způsobil. Nastal by ohromný politický chaos s občanskými válkami a hrozivými konflikty. Expremiér to shrnul do sloganu: Buď euro, nebo válka. Jak na varování z úst bývalého předsedy vlády pohlížet?
Ne, není nutností zavést euro. Dovolím si připomenout jiný Špidlův slavný výrok: „Na důchody bude vždy.“ Dnes už asi každý chápe, jaké je takové tvrzení chucpe. Z podobné kategorie je ono tvrzení o euru. Ale nenechte se mýlit, já panu Špidlovi nepodsouvám žádný zlý úmysl – tak jak jsem s ním kdy mohla mluvit, jsem přesvědčená, že je prostě skutečně bytostně přesvědčen o své verzi pravdy a jeho podpora euru je nefalšovaně upřímná. Nicméně já si podobně nefalšovaně upřímně myslím, že se v těchto věcech mýlí. Ne, my jako Česká republika euro nepotřebujeme. Pokud euro přijmeme, pokud budeme nuceni platit dluhy za mnohem bohatší státy, než jsme my, bude to pro nás velmi nevýhodné. A tvrzení o válce škoda komentovat. Nebo má ještě někdo kromě pana Špidly pocit, že to, že dál setrváme bez eura, je důvodem k rozpoutání války…?
Bývalý eurokomisař také uvedl, že jedním z hlavních cílů snažení ČSSD by mělo patřit výrazné zkrácení pracovní doby. Jeho dosažení ale bude vyžadovat dlouhodobý boj, stávky a podobně. Na francouzské zkušenosti se však prý ukazuje, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce. Dá se to zobecnit, že čím méně času člověk pracuje, tím je efektivnější?
Prokrindapána, jak pan bývalý eurokomisař přišel na to, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce? To je asi jako tvrdit, že čím méně budu jíst, tím budu přejedenější. Takže si to uveďme na pravou míru:
Za prvé: Francouzská ekonomika v posledních letech čelí rostoucím problémům, prudce se jí zvyšuje zadlužení a ve srovnání se sousedním Německem jí výrazně poklesla konkurenceschopnost. Mimochodem, to je právě důvod, proč Francie tolik tlačí na další integraci spočívající třeba ve vydávání společných evropských dluhopisů: Aby se mohla financovat za nižší úrokové sazby, které by svou bonitou garantovalo Německo. Tlak na integraci je tedy ze strany Francie hlavně sebezáchranná mise kvůli svým zhoršujícím se ekonomickým podmínkám.
Za druhé výraz produktivita práce nemá lautr nic společného s počtem odpracovaných hodin. Je to veličina vyjadřující ekonomický výkon za jednotku času na jednoho pracovníka. Produktivitu práce neovlivňuje to, jak dlouho pracujeme, pokud neuvažuji nějakou únavu z přepracovanosti, což zrovna v případě Francie asi vážně nehrozí. Produktivitu práce ovlivňuje to, nakolik jsme vybaveni při práci technologiemi: Když jeden kopáč bude mít hole ruce, druhý krumpáč a třetí sbíječku, nejnižší produktivitu bude mít ten s holýma rukama a nejvyšší ten se sbíječkou, a to bez ohledu na počet odpracovaných hodin.
Jinými slovy, Špidlova slova jsou úplně mimo mísu hned v několika ohledech.
Psali jsme:
Anglický deník Financial Times specializující se na zpravodajství o světové ekonomice na svém webu napsal, že po roce 2020 by desítky miliard eur z fondů Evropské unie mohly místo do zemí střední a východní Evropy putovat do států těžce zasažených nedávnou finanční krizí, tedy do Španělska a Řecka. Vycházel z návrhů dokumentu Evropské komise, podle něhož by mělo skončit dosavadní rozdělování peněz z kohezních fondů téměř výlučně na základě výše hrubého domácího produktu na obyvatele a nahradit ji kritérii pokrývajícími řadu faktorů, od nezaměstnanosti mládeže, vzdělávání a životního prostředí až po inovace a přístup zemí k migraci. Pokud k této změně dojde, bude pro Českou republiku velký problém, že bude mezi poraženými zeměmi, které přijdou o část finančních prostředků ze strukturálních fondů?
Momentálně fondy přerozdělují podle logiky: Dejme peníze tomu, kdo je nejchudší.
Nově navrhovaný mechanismus by ovšem znamenal přerozdělování na základě logiky: Dejme peníze tomu, kdo je největší lempl. Lempl ve smyslu neochoty šetřit, neochoty inovovat, neochoty jakkoliv se ekonomicky snažit.
Každý si jistě odpoví sám, co je spravedlivější a přijatelnější.
Pondělní Žofínské fórum na téma dopravy se neslo ve znamení ostré kritiky od prezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslava Hanáka vůči posledním vládám za to, jak zaostáváme v dopravní infrastruktuře, kde jsme se ve světovém žebříčku propadli až na 74. místo za Polsko, Maďarsko i Slovensko. Ministr dopravy Dan Ťok přiznal, že posledních dvacet let se u nás stavělo pomalu, ale nyní je to výrazně lepší a taková dálnice D1 není pouhá rekonstrukce, ale v podstatě zcela nová dálnice v původní stopě. Je dopravní infrastruktura, která zpravidla rozhoduje o růstu ekonomiky i konkurenceschopnosti, opravdu jedním z nejvážnějších problémů země, jak šéf Svazu průmyslu a dopravy tvrdí?
Neřekla bych, že je to úplně nejvážnější problém, ale souhlasím, že doprava opravdu patří mezi vážné problémy. Před chvílí jsme mluvili o produktivitě práce. Tak tedy právě silniční síť je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících produktivitu. A produktivita je zase klíčová pro růst příjmů. Můžeme tak vlastně dát skoro rovnítko mezi kvalitní dopravní obslužností a vysokými příjmy v ekonomice.
Důchodový systém potřebuje komplexní reformu, ale protože její příprava potrvá dlouho, navrhuje KDU-ČSL odstranění těch největších nespravedlností a diskriminací. Podle jejího předsedy Pavla Bělobrádka jsou v nynějším důchodovém systému ženy s dětmi trestány, protože kvůli době, kdy se starají o děti a mají nižší odvody pojistného, mají nižší důchody. Lidovci proto chtějí zvýšit důchody matkám o 500 korun měsíčně za každé narozené dítě. Navrhují také dřívější odchod do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí. Měly by tyto návrhy ve vás zastánce?
Nevadily by mi. A ubezpečuji vás, že to neposuzuji z pohledu svých dětí… Ale z pohledu toho, že matky s dětmi jsou ty, kdo vlastně do budoucna důchodový systém táhnou, protože vychovávají budoucí aktivní mladé lidi, kteří budou schopni systém financovat. Naopak bezdětní při průběžném systému nezaplatí technicky vzato ani sami sebe, nejsou schopni systém dál udržovat v chodu. Přitom ale ze systému budou čerpat víc než matky, které svými dětmi systém drží, ale samy z něj dostanou méně.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
Česká televize na svém dětském kanálu Déčko v seriálu Bankovkovi vysvětluje dětem pod záštitou finanční gramotnosti, že platit daně je nejen užitečné, ale i zábavné. Nejmenší diváky přesvědčuje, že peníze vybrané z daní utrácí stát za věci, které jsou obecně prospěšné a které by si občan sám nemohl dovolit. Co této osvětě říkáte a vedla byste své děti k tomu, aby tento seriál veřejnoprávní televize sledovaly?
Sama bych děti rozhodně nevedla k tomu, aby seriál sledovaly, už proto, že mají o finanční gramotnosti velmi dobré povědomí díky naší pohádkové knize Zlatý poklad. A v ní se k otázce daní stavíme zcela opačně. Dětem na pohádkových příbězích vysvětlujeme, že placení daní je opruz, nicméně je to povinnost. Že daně jsou v určité míře nutné, ale nesmí se to s nimi přehnat. Že stát – v našich pohádkách král – rozhodně nemůže vědět, co je pro každého jednotlivce nejlepší. A že pokud to s daněmi moc přežene a napaří je svým poddaným moc vysoké, království zchudne. Zkrátka říkáme dětem, že daně jsou sice nutné, ale i v jejich případě je nezbytné najít tu správnou míru a nic nepřehánět.
Jak vidíte, máme ke spoustě věcí dost jiný přístup než pořad České televize – nechceme našimi pohádkami z dětí vychovávat nemyslící ovečky, které si nechají vše nakukat, ale naopak se je snažíme vést k samostatnosti a kritickému pohledu na to, co jim třeba politici ve volbách mohou slibovat.
Psali jsme:
|
ZLATÝ POKLAD aneb Pohádky o penězích, které vaši rodiče nesměli znát Bohatě ilustrovaná kniha pohádek finanční gramotnosti ekonomů Šichtařové a Pikory. Pro děti ve věku přibližně 6 až 13 let.
* OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
