Putin nad Západem nevyhrál a nikdy nad ním vyhrát nemůže, vzkazuje Libor Rouček. Trojský kůň Moskvy Zeman a užiteční idioti Kremlu na tom prý nic nezmění

17.08.2016 17:53

EVROPAN LIBOR ROUČEK „Putin nad Západem nevyhrál.“ O „epochální geopolitické prohře“ ruského prezidenta hovoří bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Zároveň je ale přesvědčen, že Vladimir Putin setrvá na postu další funkční období. Rouček konstatuje, že prezident Miloš Zeman nemá jediné pozvání ze západní Evropy či severní Ameriky k oficiální státní návštěvě. „Namísto toho jezdí na pofidérní akce kremelských oligarchů. Nemůže se proto divit, že spousta lidí u nás i na Západě jej považuje za trojského koně Moskvy.“ K šíření desinformací také zmínil: „Lidé, kteří u nás ruskou propagandu a dezinformace šíří, lze rozdělit zhruba do tří kategorií: agenti, ideologičtí sympatizanti a ‚užiteční idioti‘.“

Putin nad Západem nevyhrál a nikdy nad ním vyhrát nemůže, vzkazuje Libor Rouček. Trojský kůň Moskvy Zeman a užiteční idioti Kremlu na tom prý nic nezmění
Foto: archiv L. Rouček
Popisek: Bývalý místopředseda Evropského parlamentu a europoslanec Libor Rouček

Ankara se Kremlu omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během pokusu o vojenský puč. Teď máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Do jaké míry už přestávají být úvahy o možném novém spojenectví mezi Moskvou a Ankarou spekulací? Může se oteplování vztahů mezi Moskvou a Ankarou dostat dál než na předkrizovou úroveň?

K žádnému novému spojenectví mezi Moskvou a Ankarou nedochází. Došlo k návštěvě tureckého prezidenta v Petrohradě, jejímž smyslem je postupná normalizace turecko-ruských vztahů po sestřelení ruského vojenského letadla. To je dobře, je to tak dobře i pro nás, protože nějaký ozbrojený konflikt mezi velkými zeměmi, jako je Rusko a Turecko, by nám nic nepřinesl. Dělat však z jedné návštěvy nějaké závěry ve smyslu „spojenectví mezi Moskvou a Ankarou“, jak se o to snaží kremelská propaganda, je zcela mimo mísu.

Zkusme připustit, že se vytváří euroasijské spojení, jistá diplomaticko-obchodní severojižní osa, a že se Rusko dostalo do určité diplomatické ofenzívy. Krok za krokem začínají státy včetně Turecka navazovat spolupráci v euroasijském, nikoli atlantickém rozměru. Přičemž těžko popírat, že by s tímto vývojem nesouvisely i evropské sankce. Zároveň i v zemích Evropské unie se objevují názory, že sankcí už bylo dost. Jaký tohle může mít geopolitický dopad, vyhrál prezident Vladimir Putin nad Západem?

Ani žádné euroasijské spojení se nevytváří. Nejrůznější „euroasijské“ koncepty jsou přáním Moskvy, o které se Kreml snaží již více než 20 let, od doby, kdy se rozpadla RVHP, Varšavská smlouva a SSSR. Tyto koncepty jsem diskutoval s jejich hlavním myšlenkovým architektem, dnešním poradcem Vladimira Putina, Sergejem Karaganovem, při mé návštěvě v Moskvě v době rozpadu SSSR již v roce 1991. Nic z toho se ale dodnes nepodařilo uskutečnit. „Společenství nezávislých států“, které mělo být určitá obnova SSSR, nefunguje, „Euroasijská unie“ Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Arménie nefunguje, a už vůbec nefungují nejrůznější teoretické koncepty širší multilaterální spolupráce.

To samozřejmě neznamená, že Rusko nepěstuje dvoustranné vztahy se zeměmi, jako je Írán, Indie, Čína a podobně. Pěstuje, je to tak přirozené, normální a dělá to každá země. Porovnáme-li si však výsledky například obchodní spolupráce, západní země, jako je Německo, má s naprostou většinou asijských států od Turecka až po Čínu mnohem intenzivnější vztahy než Rusko. Mimochodem i Česká republika má čtyřikrát větší objem zahraničního obchodu, než činí vzájemná obchodní výměna v tzv. Euroasijské unii. To mluví za vše a ukazuje skutečnou pozici Ruska. Jinými slovy, Putin nad Západem nevyhrál, vyhrát nemůže a namísto nesmyslného a kontraproduktivního soupeření se Západem by se měl soustředit na zlepšování životní úrovně a kvality života vlastního obyvatelstva. Ty se za poslední roky neskutečně – a pro nás v Česku až nepředstavitelně – propadly.

Situace na Krymu je nepřehledná. Například počátkem minulého týdne se objevily nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění, že na Krym vtrhli a stříleli minulý týden „ukrajinští diverzanti“ a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny, nesmyslná a cynická „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. Do jaké míry je pravděpodobné, že skutečně vtrhly na Krym ukrajinské speciální síly?  I když se teď údajně situace uklidnila, jaký může mít Rusko zájem na případném prohlubování hybridní války? 

Těch zájmů může být několik. Od vybičování domácího ruského nacionalismu před podzimními parlamentními volbami až po úvahy obsadit celý ukrajinský východ, například od Krymu po Mariupol. Do hlavy Vladimiru Putinovi však nevidíme, takže až nejbližší týdny a měsíce ukáží, jaké motivy a zájmy převažují. Jedno lze však říci již nyní. Konflikt Ruska s Ukrajinou je obrovskou prohrou Putina a Ruska. Znepřátelit si čtyřicetimilionový sousední slovanský národ, kolébku společné kultury a historie na několik generací dopředu, je epochální geopolitickou prohrou.

Vypadá to, že na Ukrajině je veřejné mínění rozpolcené. Lidé kritizují současnou vládu, a navíc se objevila zajímavá reakce po přestřelce na Krymu. Prezident Petro Porošenko s reakcí poměrně otálel, většinou velmi protirusky naladění poslanci mlčeli stejně jako premiér Volodymyr Hrojsman. A reakce USA i Evropské unie byly váhavé. Ztrácí Ukrajina podporu Západu?

Ukrajina si nejprve musí po všech stránkách konsolidovat domácí situaci. Od bezpečnosti, přes administrativu, finance, ekonomiku až po boj se všudy přítomnou korupcí. Mezinárodní společenství jí v tom pomůže, ale ty domácí úkoly si musí Ukrajinci udělat sami. Jinými slovy, Ukrajinci podporu Západu neztrácí, ale je to na nich. Včetně plnění dohod z Minsku.

Zaznívají názory, že ve skutečnosti je americký prezident Barack Obama užitečný svému ruskému protějšku Vladimiru Putinovi mnohem více než Donald Trump, kterého americká média obviňují z podpory Putinova režimu. Tvrzení se opírají o Obamovu nečinnost při řešení konfliktu v Sýrii. Americký prezident také hovořil o izolaci Ruska po anexi Krymu, přitom se více než dvacetkrát setkal ministr zahraničí John Kerry se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. I když má Rusko hospodářské problémy, budí dojem velmoci a Putin drží i veřejné mínění v jednoznačné konzistenci. Jak hodnotit jednání prezidenta Baracka Obamy? A je Putin úspěšný jen díky tomu, že mu k tomu postoj Ameriky hraje do karet? Navíc, v Rusku se blíží volby do parlamentu, časem samozřejmě prezidentské volby, jaký předpokládáte následující politický osud ruského prezidenta Vladimira Putina?

Rusko by rádo chtělo být velmocí srovnatelnou s USA, ale není. Srovnatelný je pouze počet jaderných hlavic, které vlastní. Jeho ekonomika je slabá, společenský systém a způsob života pro zbytek světa naprosto nezajímavý a nepřitažlivý. V Sýrii se Rusko snaží udržet poslední vliv, který mu na Blízkém východě zůstal. Ano, z pohledu USA Obama udělal svojí počáteční váhavostí chybu, kterou Rusko využilo. Konflikt v Sýrii však zdaleka není u konce. Vedle odlišných zájmů, jako je například postavení a další role prezidenta Asada, mají Rusko a USA, potažmo i EU, ale také společný zájem, a tím je zničení Islámského státu. Proto spolu Lavrov a Kerry tak často jednají; a je to tak dobře. Pokud jde o Putina, nepochybuji o tom, že bude prezidentem i na další funkční období.

Turecko pokračuje v nátlaku. Po USA žádá vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena a po Západu obecně zpřetrhání veškerých vazeb s gülenistickým hnutím Hizmet. V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde pak uvedl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, že Turecko nedodrží migrační dohodu s EU, pokud Unie nesplní ujednání o bezvízovém styku. „Pokud nebudou naše požadavky splněny, vracení uprchlíků už nebude možné,“ řekl. Jaký předpokládáte další vývoj? A do jaké míry je pravděpodobné, že by skutečně Erdogan zablokoval dohodu o vracení uprchlíků? 

Z Turecka od nevydařeného pokusu o vojenský převrat přichází celá řada silných prohlášení, z nichž mnohá hraničí až s pokusy o vydírání. Evropské vlády i EU jako celek však již daly jednoznačně najevo, že se vydírat nenechají. Poker tedy bude nadále pokračovat. Turci to budou znovu a znovu zkoušet, Evropa jim naopak bude říkat, že dohody se mají dodržovat a že Ankara předpoklady k bezvízovému styku nesplňuje.

Z programu německé kancléřky Angely Merkelové, která přijede podle neoficiálních informací 26. srpna do Prahy, zmizelo téma migrační krize.  Čím dál více zemí couvá od aktivního přístupu k uprchlíkům, s kvótami politici neuspěli a spíš se začínají objevovat tendence zabezpečit si vlastní hranice. Zároveň se nad Evropou vznáší hrozba vlny uprchlíků, pokud by se Turecko rozhodlo blokovat dohodnutá pravidla. Množí se případy násilností a zprávy o to, že uprchlíci jsou obtížně zaměstnatelní. Co s tím?

Jsou ale také zprávy mnohem pozitivnější. Například, že uprchlíků je řádově desetina, než tomu bylo loni touto dobou, že loňské léto se nebude již nikdy opakovat, že německá návratová politika je mnohem efektivnější než loni, že se zpřísňují bezpečnostní opatření a kontrola radikálů, že spousta uprchlíků již pracuje, a podobně. Jinými slovy, ano, v Německu a v dalších státech je ohledně uprchlíků stále spousta problémů, ale celá řada se jich daří úspěšně řešit. Koneckonců, navzdory tomu, že Německo loni přijalo milion běženců, má také stále nejnižší nezaměstnanost od svého znovusjednocení a přebytkový rozpočet.

Miloš Zeman opět pojede na konferenci na ostrově Rhodos pořádanou ruským oligarchou a spolupracovníkem Vladimira Putina Vladimirem Jakuninem. Zeman se zde chce sice setkat, jak uvedl jeho mluvčí, s maďarským a slovenským premiérem, takže tu nebude z EU osamocen jako minule, ale zavdává tím znovu šanci rozdráždit své kritiky. Je to z jeho strany nějaký záměrný kalkul, teď myslím směrem k jeho kritikům? A jak hodnotit jeho postoje vůči Rusku a Ukrajině, které jsou jiné než oficiální linie zemí EU. Je trojským koněm Moskvy, nebo má prostě jen jiné názory?

Česká republika je členem EU a NATO. Lidé se pro toto členství rozhodli ve svobodných demokratických volbách, v případě EU dokonce v referendu. Ústavní povinností prezidenta je reprezentovat vůli lidu navenek, v první řadě vůči našim spojencům. Prezident Zeman na oficiální návštěvy do zemí našich západních spojenců nejezdí; ze západní Evropy či severní Ameriky nemá k oficiální státní návštěvě jediné pozvání. To dokumentuje, jak je v těchto zemích vnímán a s ním jak je, bohužel, vnímána i celá Česká republika. Namísto toho jezdí na pofidérní akce kremelských oligarchů. Nemůže se proto divit, že spousta lidí u nás i na Západě jej považuje za trojského koně Moskvy.

Jisté je, že i u nás působí propaganda mocností. Poměrně často se hovoří o tom, že některá média šíří prokremelskou propagandu více či méně otevřeně. Když nahlédneme na situaci obecně, jak odlišit někoho, kdo má pouze odmítavý postoj, řekněme, k západní politice a sympatizuje s Ruskem, od skutečného zrádce a agenta? Akceptovat to, že mají lidé vlastní názor, nebo už raději dopředu proruské názory odsoudit a raději se jim vůbec nevěnovat?

U nás působí propaganda a desinformační kampaně jedné mocnosti, a to je Ruské federace, země, která označuje Západ, jehož my jsme součástí, za svého strategického protivníka. Lidé, kteří u nás ruskou propagandu a dezinformace šíří, lze rozdělit zhruba do 3 kategorií: agenti, ideologičtí sympatizanti a „užiteční idioti“. Je na našich bezpečnostních službách, aby si českou scénu zmapovaly, toto rozdělení učinily, a kategorii první se mnohem více než doposud věnovaly. Není rovněž žádným tajemstvím, že řada lidí prostředního a staršího věku, kteří u nás ruskou propagandu a desinformace šíří, měla v minulosti úzké napojení na StB, KGB, případně další komunistické zpravodajské služby. Je v zájmu demokracie, aby veřejnost o těchto lidech věděla. Pokud jde o naši kritiku Západu a jeho institucí či vlastní sebekritiku, ta je v naprostém pořádku. Demokracie je na kritice a sebekritice postavena, jedině prostřednictvím svobodné kritiky se společnost pohybuje dopředu.

Hackeři zveřejnili více než 2500 e-mailů z neziskových organizací, které sponzoruje maďarsko-americký miliardář George Soros. Vyplynulo z nich, že Soros utrácí miliony na podporu EU, genderové ideologie, ale třeba i Ukrajiny. Když už jsme před chvíli mluvili o ruském vlivu – a co americký vliv? Například prostřednictvím různých neziskových organizací, co prozápadní think-tanky, organizace pro lidská práva...? Ve světle zmiňovaného úniku informací, jak je to s americkou propagandou u nás? 

George Soros dává na podporu lidských práv, občanské společnosti, nejrůznějších dobročinných akcí či vzdělávání miliardy již téměř 40 let. Ve střední Evropě zřídil například velmi kvalitní Středoevropskou univerzitu se sídlem v Budapešti. O Georgi Sorosovi a jeho podpoře si můžeme myslet cokoli, dobré i špatné. George Soros ale platí všechny akce, které podporuje, ze svých vlastních peněz. Nejsou to peníze ani maďarské, ani americké vlády, jsou to jeho peníze a dává je do projektů, které on považuje za důležité. Občanská společnost, nejrůznější nadace či nevládní a neziskové organizace jsou nedílnou součástí každé demokracie. Tyto organizace nejsou řízeny žádnou vládou, v mnohých případech (jako třeba organizace Amnesty International) své vlády a jejich případné porušování lidských práv naopak nekompromisně kritizují. V dnešním Rusku či v jakémkoli jiném autoritářském či totalitním státě toto není možné. Zde je kritika potlačována, kritici umlčováni, případně uvězněni. Ruská propaganda je státem řízena, americká žádná státem řízená propaganda u nás neexistuje. Soros není vláda, Hollywood není vláda, rocková hudba není vláda, CNN není vláda. Americký vliv u nás samozřejmě existuje, stejně jako vliv německý nebo britský. Je však výsledkem aktivit americké, německé či britské společnosti. Ne vlády.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rozdělují lidi na dvě kategorie. Odmítají uznat volby. Myslí, že jsou elity a my ostatní hloupí... Tomio Okamura se rozjel, když došla řeč na referendum

16:07 Rozdělují lidi na dvě kategorie. Odmítají uznat volby. Myslí, že jsou elity a my ostatní hloupí... Tomio Okamura se rozjel, když došla řeč na referendum

ROZHOVOR „Náš návrh o referendu by měli pustit do druhého čtení, kde můžeme měsíce diskutovat a ladi…