Jakou chcete vládu?Anketa
Byl jste členem ČSSD. Co si myslíte o současné tváři této největší levicové strany?
Necítím se být povolán, abych vyslovoval nějaké hodnotící soudy ohledně jednotlivých politických subjektů. Jen vyslovuji celkový názor na situaci v této zemi. Jsme svědky úpadku a degenerace té formy parlamentní demokracie, která vznikala v západní části Evropy po druhé světové válce. Jsme svědky, pro mě nepřijatelné, demontáže sociálního státu, jehož základy položil Otto von Bismarck. Jsme svědky privatizace veřejných funkcí státu. Politická reprezentace a je jedno, kdo je zrovna ve vládní koalici a kdo v opozici, na tyto imperativy demokratického státu zcela rezignovala. Navíc se to stalo napříč celým politickým spektrem. U nás je to velmi intenzivní, ale jsem si vědom, že nejde jen o problém Česka. Jde o celou takzvanou euroatlantickou civilizaci.
Takže konkrétnější být, co se týče tuzemských politických stran, nechcete?
Nechci to hodnotit. Po každých volbách k nám přes Nejvyšší správní soud doputuje celá řada volebních žalob. Nebudu se vyjadřovat k žádné z kandidujících politických stran. Některé výsledek voleb u nás napadnou, a když nyní vyslovím hodnotící soud, tak se vyloučím z projednávání kauz, ve kterých ta či ona strana bude figurovat.
Nicméně nemyslíte si, že by zmíněné problémy tuzemské politiky mohla částečně pomoci řešit změna volebního systému na většinový?
Představa, že východiskem z celkové krize a degenerace našeho politického systému je změna volebního systému, je představa naprosto falešná. Samozřejmě, že když vedle sebe postavíme proporcionální a většinový volební systém, tak na každém z nich shledáme pozitivní i negativní rysy. První je pozitivní tím, že jde o relativně přesně nastavené zrcadlo celé společnosti. Respektuje i menšinové názory a skupiny. Na druhou stranu má handicap, protože se v něm těžko vytvářejí stabilní vlády, čehož jsme svědky. Nicméně představa, že změna volebního systému vše vyřeší, je opravdu naivní. Francie je toho důkazem. Tam ji realizovali, ale nic se na barevnosti politického spektra nezměnilo. Většinový systém má ohromnou výhodu, protože je individuální a vygeneruje silnější osobnosti. Nicméně zcela anuluje menšinové názory ve společnosti a propadá obrovské množství hlasů. Ani jeden však nezmění parlamentní kurtoazii, politickou kulturu a celkovou míru emancipace společnosti.
A co zavedení poloprezidentského či prezidentského modelu v zemi?
Demokracie se v naší euroatlantické civilizaci vytvořila zhruba ve třech podobách. Klasická parlamentní forma vlády už není prakticky nikde, asi s výjimkou Velké Británie. Na americkém kontinentě jsme ve výrazné podobě svědky prezidentského systému, který vytváří stabilní vlády, protože vláda rovná se prezident. Přitom existuje velmi silná kontrola ze strany parlamentu. V Česku nemáme ani čistou parlamentní formu vlády, ani poloprezidentský systém. I když je funkce prezidenta v našem ústavním systému mnohem silnější než v Ústavě z roku 1920. Na druhou stranu se do naší Ústavy zajímavým způsobem vloudil polokancléřský model. To není model parlamentní vlády. Vláda je totiž zcela v rukách premiéra. Prezident je povinen odvolat, ale i jmenovat každého člena vlády, kterého mu premiér navrhne. Tyto prvky do Ústavy dostal Václav Klaus, i když nevím, kdo mu dělal prostředníka. Když už bych uvažoval o úpravách ústavy, tak bych polokancléřský model dotáhl. Takže bych posílil vládu ve vztahu k parlamentu, kdy by nebylo možné vládu vyměnit, když nebude parlament schopen současně vygenerovat nového premiéra, tedy novou většinovou koalici. Také bych změnil Ústavu, co se týče Ústavního soudu. Myslím si, že není dobré, že nominace všech patnácti soudců je soustředěna výlučně v rukách prezidenta republiky.
Psali jsme:
Když se bavíme o katastrofální politické kultuře v zemi, není to jen zmenšený model „švejkovské“ národní povahy?
Nechci požívat zjednodušující termíny, jako že jsme plebejská společnost. Nicméně pravda je, že těch tři sta let nesamostatné existence v rámci Rakousko – uherské monarchie skutečně nalezlo plastický výraz v Osudech dobrého vojáka Švejka. Následující první republika si ani zdaleka nezaslouží míru idealizace, které jsme dnes svědky. S již zmíněnými faktory to způsobilo, že nemáme obecně a přirozeně uznávané elity. Společnost měla i v minulém režimu většinové vnímání elit v podobě akademického sboru anebo spisovatelů, ale dneska je zcela postrádá. Mnohem vážnější je, že většinově převládajícím rysem občanů je hluboký despekt a neúcta k institucím. Svým způsobem i k vlastnímu státu. Snad jedinou výjimkou je funkce prezidenta republiky, která požívá tradičně velikou úctu. Ostatní instituce jsou ale vnímány nepřátelsky.
Některé instituce jsou prolezlé korupcí, na běžného dotazovatele či žadatele se úředníci dívají skrz prsty, jsou arogantní a tak dále. V tomhle se musím občanů zastat a zeptat se, jestli to nepřátelství není zaviněno právě těmi institucemi?
To je kombinace dvou faktorů. Prvním je ten historický, hluboce pevně zakořeněný princip neúcty k institucím. Druhým je jejich fungování. Do rozpadu Československa zde k institucím, byť jen na krátkou dobu, panovala úcta. V průzkumech veřejného mínění byla federální vláda vnímána velmi dobře. Když to zkombinujete, vidíte dnešní zhoubné důsledky.
Hovořil jste o uznávaných elitách. Máme v Česku vůbec nějaké?
Žádné přirozené a obecně respektované elity nemáme, situace je naprosto tristní. Dříve, než většina z nás, tenhle nedostatek vnímal Václav Havel. Myslel si, že má recept, jímž je občanská společnost. Chtěl akcelerovat proces emancipace občanské společnosti v podobě vytváření stavovských, zájmových a jiných občanských sdružení, která budou představovat protiváhu politických struktur. Byla to hezká vize, ale podle mě nedostatečná. Krize naší civilizace má tak hluboké kořeny, že bychom měli uvažovat ještě o jiných vizích. Česko to ještě moc nevnímá, ale civilizovaný svět už ano. Jsme totiž svědky definitivního krachu a konce neoliberalismu. Jiná vize se zatím nevytvořila. Osobně recept neznám a proto jsem z politiky odešel, protože dělat jí bez receptu a vize nejde. Obávám se, že jsme svým způsobem svědky soumraku naší euroatlantické civilizace. Jestli někde vnímám malý záchytný bod, co by mohl české společnosti pomoci, tak je to vyšší míra integrace v rámci Evropy. Svět se nově polarizuje. Na jedné straně Čína, na druhé islámský svět, na třetí USA a pak Evropská unie. Jestli se Evropa začne rozpadat, tak nemáme ve světě šanci.
To zní jako z bestselleru Samuela Huntigtona, amerického politického teoretika a poradce prezidenta Jamese Cartera, Střet civilizací. V tom vidíte možnost zániku naší civilizace?
Přinejmenším jsem si vědom tohoto rizika a je potřeba hledat východiska. Jsem schopen se upnout k vytvoření evropského národa, byť vím, že je to chabá naděje, protože Evropská unie je nyní v hluboké krizi. Nicméně půjde hlavně o duchovní integraci. Český člověk žije po staletí v zemi, v níž stále dochází k rozpadu hodnot místo k jejich vytváření. Většinu evropských národů vždy historicky spojovala nějaká forma dominantní metafyzické víry v podobě katolického náboženství. V Českých zemích to tak být nemohlo díky jeho, ať už skutečnému anebo optickému, spojení s habsburským trůnem. Tedy s těmi, kteří si nás podmanili. Druhá světová válka a holocaust způsobily, že celá evropská společnost ztratila společně sdílený, byť nepsaný, hodnotový systém. Ten se velmi drasticky rozpadl. Přišel systém lidských práv, návrat k Rousseauovi a Voltairovi, který ovšem nefunguje, nepodepře – li se nějakou autoritou. Odtud teze Václava Klause o soudcokracii. Opravdu jsme svědky, po druhé světové válce v západní Evropě, po listopadu 1989 i u nás, nebývalého zbytnění soudních kompetencí. To, co před druhou světovou válkou ve společnosti řešili farář, řídící učitel, starosta či strážník, nyní mají na krku soudy. Ne proto, že by chtěly na sebe strhnout moc, ale protože bezradná společnost nenalezla jiné východisko. Ubezpečuji vás, že žádný soudce o tyto kompetence nikdy nestál. Naopak.
Psali jsme:
Ještě navážu na Střet civilizací. Nemyslíte si, že prezident Miloš Zeman svéhlavou a nepromyšlenou podporou státu Izrael a absolutní neúctou k islámu k možnému střetu civilizací napomáhá?
Neočekávejte ode mě v jakémkoliv veřejném vystoupení hodnotící soudy k nejvyššímu ústavnímu činiteli této země. To prostě předseda Ústavního soudu činit nemůže. Nejen z důvodu základního principu ústavní loajality, ale i z důvodu, že Ústavní soud je institucí, před níž může kterýkoliv z nejvyšších ústavních činitelů stát, musím i zde v hodnotících soudech zachovat absolutní neutralitu.
Fotogalerie: - Zeman na Ukrajině
V případě exprezidenta Václava Klause jste takovou loajalitu a neutralitu neprojevoval. Proč?
To se hluboce mýlíte. Patrně máte na mysli můj postoj k jeho rozhodnutí o amnestii, která byla u Ústavního soudu napadena skupinou senátorů a tak vznikla zcela jiná situace. Svůj názor jsem vyjádřil písemně v takzvaném disentu, tedy odlišném stanovisku, který byl zveřejněn. Bylo to obtížné rozhodování, ale podle mě měl Ústavní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
Jak vnímáte názor Miloše Zemana, že ústavní zvyklosti jsou idiotské?
Podívejte se, pojem ústavní zvyklosti se v Česku poprvé objevil v nálezové judikatuře prvního tuzemského Ústavního soudu. Musel se tam objevit proto, že Ústava není schopna předvídat a řešit každou konkrétní situaci a každá Ústava je méně nebo více mezerovitá. Mezery se pak vyplňují ústavními zvyklostmi. Pokus o to, je definovat, není jednoduchý. Musí to být ústavní praxe vyplňující mezeru v ústavním pořádku, která již byla opakovaně obecně akceptovaná. Nicméně svou otázkou míříte na situaci, kdy prezident republiky poté, co přijal demisi premiéra Petra Nečase, jmenoval vládu, která nereprezentovala žádný politický proud v Poslanecké sněmovně. V postupu prezidenta se vůbec nedá hovořit o tom, že se vymkl z ústavních zvyklostí. Ty platí pro případy po volbách. Když ty skončí a ustaví se nová Poslanecká sněmovna, tak je povinností prezidenta jmenovat premiéra. Ale Ústava neříká ani v jakém termínu, ani koho vybrat. A stalo se ústavní zvyklostí, že nevybírá představitele vítězné politické strany, ale představitele politického směru, který je schopen sestavit většinu v nově vzniklé Poslanecké sněmovně. Když ale podala Nečasova vláda demisi, vznikla situace naprosto odlišná od té, která vzniká po volbách. Základním pravidlem by mělo být, že se při jmenování nové vlády hledá představitel politického uskupení, jenž bude schopen získat potřebnou většinu v Poslanecké sněmovně. Když podal Nečas demisi, nebyl ji prezident povinen přijmout. A když ji přijal, tak by bylo absurdní, kdyby vzápětí prakticky tutéž vládu znovu jmenoval. A když předseda nejsilnější opoziční strany ČSSD premiérství odmítl, na půdě sněmovny vlastně nezbyl nikdo, s kým by mohl jednat. Nikdy bych nepoužil termín, že jde o idiotskou ústavní zvyklost, ale v tomto případě šlo o nepoužitelnou ústavní zvyklost.
Nicméně jmenoval vládu z podporovatelů svého uskupení Strana práv občanů – Zemanovci. A vy se divíte, že je mu to vyčítáno?
Prosím vás, pro náš mediální svět, který výrazně ovlivňuje veřejné mínění, je typické, že používá zkratky, které jsou v řadě případů naprosto falešné a lživé a přesto se ujmou. Klasickým případem je, jak se pořád uvádí, že jde o Zemanův Ústavní soud anebo Rychetského Ústavní soud. Nicméně všechny Ústavní soudy Česka, jsou od jeho vzniku v roce 1993, prezidentovy. Prezident totiž podle Ústavy jmenuje všech patnáct ústavních soudců. Takže první Ústavní soud byl Havlův, druhý Klausův a třetí je logicky Zemanův. Můžeme nesouhlasit s Ústavou a zrovna toto je opsáno z té americké. Podle mě se to do sice do evropských poměrů nehodí, ale jde o fakt. Takže je to směšné. Příští ústavní soud bude toho, kdo bude příštím prezidentem, protože je to v Ústavě.
Jak byste oznámkoval vládu premiéra Jiřího Rusnoka?
Dočasná vláda bez důvěry je východisko z nouze. Jde o udržovací překlenovací vládu. V legislativní oblasti, kromě nezbytných opatření, nic nevyprodukovala a to je dobře. Pro Ústavní soud je velmi významné, jaké legislativní normy vláda produkuje. Nicméně dle mých zkušeností jsou v posledních letech vlády dost bezmocné, protože mohou vyprodukovat velmi kvalitní zákonnou osnovu, ale ta se po třech čteních v Poslanecké sněmovně může totálně změnit.
Fotogalerie: - Rusnokova vláda zasedala
Hájíte prezidenta Zemana, byť opět velmi diplomaticky. Je vaším přítelem?
Poznali jsme se již před listopadem 1989, kdy jsem ho přesvědčoval, aby psal do tehdy ilegálních Lidových novin. Občas jsme se vídali, ale přátelství běžné v disentu mezi námi nestihlo vzniknout. Po rozpadu OF se naše cesty sešly v roce 1996. Tehdy jsem se stal členem ČSSD a Miloše jsem blíž poznal, když jsem byl zvolen do Senátu a pak, když jsem byl od roku 1998 členem jeho vlády. Naše vztahy byly vždy založeny na vzájemném respektu, než na nějakém rodinném přátelství. Za jeho vládnutí se nikdy nestalo, aby vláda nerespektovala rozhodnutí své legislativní rady, v jejímž čele jsem stál. Kdyby nás všichni chtěli přehlasovat, Miloš Zeman by to nepřipustil.
Proč jste si u něj vymínil, že ve funkci předsedy Ústavního soudu skončíte do roku 2017. To chcete, alespoň po letech, splnit i slib daný manželce?
Ne, to má celou řadu příčin. Jsem dlouhodobým trvalým odpůrcem možnosti opakovat mandát soudce Ústavního soudu. Myslím si, že by měl být delší, ale neměl by se opakovat. Změna už je u nás těžko možná, protože by to znamenalo prodloužit dosavadní mandát, změnit systém nominace a zajistit soudce po skončení mandátu. I na Slovensku a v Polsku do konce života ústavní soudce pobírá svůj plat. Tím má opravdu zaručenou stoprocentní nezávislost. Dalším kritériem je můj věk. Nevím, jestli budu fyzicky a duševně schopen takto náročnou robotu provádět. Důvod, že jsem zde byl ještě ochoten působit, je v tom, že máme ústavní systémovou vadu. Ústavní soud je jmenován celý prakticky najednou a i dosavadní soudci odcházejí najednou. Přitom se zde po léta vytváří judikaturní systém, jehož kontinuitu je třeba zachovat. Řekl jsem si, že zde budu tak dlouho, než se soud obmění, což bude trvat ještě dva roky, a tak dlouho, než se systém usadí a bude fungovat. Můj odhad byl rok 2017, ale možná tak dlouho nevydržím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
