Stovka uprchlíků unesla loď, která je naložila. Nechtěli se totiž vrátit do Libye, nakonec loď přistála u Malty. Matteo Salvini se nechal slyšet, že jde o piráty a organizovaný zločin. Jak se na událost díváte vy?
Na moři odjakživa platil zákon, že ten, kdo se zmocní lodi násilím a pro svoje cíle, je jednoduše pirát, tedy zločinec; a podle toho se s nimi zacházelo, tedy jako se zločinci. To se nepochybně stane i na Maltě, předpokládám. Svědčí o tom i nekompromisní vojenský zákrok. Precedenty se v takových případech nevyplácí. Ale jak víme, v dnešní době je všechno relativní, když máme politickou stranu, která si bez uzardění dá do názvu výraz „piráti“.
Několikrát jsme spolu mluvili o situaci kolem migrace v Evropě. Řekl jste mi, že ti, kdo stojí za migračními vlnami s cílem změnit Evropu v nahnědlou, použijí všech prostředků, aby realisty typu Mattea Salviniho jakýmkoliv způsobem zastavili. Záleží na Italech samotných, jestli svého premiéra podpoří. Jak jim to jde? A jak se tedy daří Salvinimu odolávat?
Z posledních zpráv víme, že se za Salviniho postavil i italský parlament, že Italové dostali možnost hájit svoje obydlí se zbraní v ruce, že Itálie dala jednoznačné stop všem běžencům. Takže se zdá, že Salvini přetrvává. Ale Itálie je Itálie. Sever je jiný než jih, který z uprchlíků spíše profituje.
„Je přirozené a bude to stále zřejmější, že se tradiční společnost začne bránit. Je to ovšem o politické reprezentaci, o establishmentu, který by měl mít onu politickou vůli.“ Tak zněla jedna z vašich odpovědí. Vypovídá současná situace v Evropě o tom, že se naplňují vaše slova?
V Evropské unii pravděpodobně nazřeli, že lámáním přes koleno to opravdu nepůjde, a tak na pořadu dne je jakási „soft cesta“, což naznačuje Evropským parlamentem nově schválený dokument o právech „afroevropanů“. Zatím jen dokument, ale kde je záruka, že se postupem času nestane součástí nějaké listiny o lidských právech s povinnou implementací v národních parlamentech? Tam se teprve uvidí ona politická vůle. Uvidíme in natura, kdo kde stojí a za čí peníze!?
Býval jste skeptický v tom, jestli Andrej Babiš myslí vážně svůj postoj, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka. Jste stále?
Rád bych se mýlil. Premiér Babiš je důsledný pragmatik, což jeho životopis jen potvrzuje. Jeho jednání je účelové. Bude vždy postupovat tak, aby vyhověl svým zájmům, ale zároveň aby si nepoškodil prosazovaný obraz, že „bude líp“, že on vůbec nemá zapotřebí být v politice, ale je tam jaksi kvůli nám, jak z jeho proklamací vyplývá. To je vlastně nosná myšlenka celého hnutí ANO, která mu drží voliče. Mýtus spasitele, který přijde a dá všechno do pořádku. Tak v tomto obraze uprchlíky nenajdeme, ale být jako podnikatel v ekonomické závislosti na dotačním systému Evropské unie, tam už bych ten obraz viděl jinak. Promiňte, to spíše budu věřit na blanické rytíře.
„Evropská unie je možná ve velkých problémech. Ale je to naše rodina. Je to stejné, jako když se pohádáte v rodině, a stejně nemůžete od sebe, protože k sobě patříte,“ prohlásil Michael Kocáb. Patříme k Evropské unii jako k rodině?
Naše rodina zrozená z historie a vzájemných prožití je tady, ve středoevropském prostoru. Slovensko, Maďarsko, Rakousko, bývalá rakousko-uherská monarchie. Společně jsme odráželi muslimskou a později i prušáckou rozpínavost, dokud nás velmocenské zájmy nerozdrobily. Ty velmocenské zájmy pocházely tehdy z Evropy na západ od nás. Z historických zkušeností by mělo plynout, že naše státní a národní zájmy si musíme umět ochránit především my sami ve spojení s těmi, jejichž národní zájmy jsou z povahy věci obdobné.
Evropská unie je autokratická rodina, kde ti menší a slabší budou vždy přívěskem, nikdy nevyrostou do spolurozhodovací role. To je stejné, jako kdyby v rodině děti nikdy nedorostly do věku svéprávných a měly na věky určeného opatrovníka. Takže pryč za vlastním životem.
Psali jsme:
A jak vnímat tyto vztahy s ohledem na brexit a komplikovaná vyjednávání?
Právě, že zrovna jednání okolo brexitu jen potvrzuje obraz rodiny, která rodinou není. Je po Lisabonské smlouvě naverbovaným shlukem rozdílných států, kterým je udělovaný žold z vlastního majetku. Na hromadě lupu sedí Německo a Francie. Velká Británie najednou uvážila, že podíl z onoho lupu jaksi nevyváží vlastní rizika a jiné možnosti, které možná skýtá větší svázanost se Spojenými státy a s členy dvoumiliardového Commonwealthu, než problematické spojenectví se starým kontinentem.
Brexit otevřeně zpochybnil proklamovaný obraz výhodnosti být součástí Evropské unie. Nevystupuje malý stát, ale stát světového významu, který dává najevo, že mu poručenství evropských komisařů nevyhovuje. Proto ta vyjednávací křeč a mainstreamové médiové šílenství, aby náhodou na odchod nedostaly zálusk i jiné státy. Místy to vypadalo, že dnem odluky se Británie zákonitě propadne do moře, protože jiná budoucnost než s Evropskou unií není. Varování pro nás. V Evropské unii je výhodné jen to, co je výhodné pro Francii a Německo.
Michael Kocáb v rozhovoru pro XTV zalitoval, že komunisté nebyli postaveni mimo zákon, tak jako třeba v Německu nacisté. A prý mají tolik mediálního prostoru, jako kdyby měli místo osmi procent preferencí třicet. Lze se s tímto výrokem ztotožnit?
Ještě že KSČM existuje, viděno perspektivou Kocába a spol. Na koho by se všechno svádělo, čím bychom hrozili? Kdybychom je tehdy zakázali, myslí si někdo, že by dnes byla situace jiná? Nebyla. Pokud by na naši politiku měli vliv lidé Kocábova ražení, byly by stejné problémy, stejné hledání viníků vlastní neschopnosti a stejné hlášky. Byl by jiný hromosvod. Jiná strana v dnešní pozici komunistů. Čím se liší dnešní komunistická strana od těch dalších? Hloupým názvem, který odkazuje, pravda, na hodně temné stránky naší historie, ale mnohými politickými postoji jsou více státoprávničtí než samotní odpůrci. S kontrolami bytů v Praze a s výroky o nadměrných metrech, s těmi nepřišli komunisté, ale Pirátská strana, která začíná dělat čest svému názvu.
Fero Fenič konsternovaně sdělil, že lidé, kteří podepsali před lety petici za přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla, čelí v dnešní době takovým útokům, že svůj podpis chtějí zakrýt. Svědčí to o neblahém trendu směřování české společnosti?
Neblahý trend to je, nelze souhlasit s jakýmikoliv nenávistnými adresnými výroky za angažovanost, se kterou někdo nesouhlasí. Na druhou stranu, z které části společnosti pocházejí různé seznamy takzvaných dezinformačních webů, označování za ruské agenty, dokonce i vlastizrádce? Odkud pocházejí neurvalé titulky, viz dnes Respekt: „Ve sněmovně vystoupí ultrapravicový výtržník Robinson“, nebo Reflex: „Zeman na Matějské pouti ani jednou neblinkal. Nejvíce se mu líbilo ruské kolo“. Tak nevím, odkud jde ten závan nesmiřitelnosti a nenávisti.
K událostem kolem listopadu 1989 se vyjádřil i Jan Urban, chartista, spoluzakladatel a mluvčí Občanského fóra. Podle něho disent nejdříve sice díky sametové revoluci pomyslně otevřel dveře svobodě, ale pak „jsme zkazili, co jsme mohli“. Udělali tehdejší disidenti a ti, co stáli u pádu komunismu, něco špatně?
Stát mají vést lidé, jejichž prvotním zájmem je tomu státu sloužit. Tento zájem se nezíská jmenováním do rozhodovací pozice. Pokud lidé v takových pozicích slouží nejdříve sobě, a státu až na něj zbude, nelze se divit tomu, že stát budou ovládat jiní s vlastními zájmy. Fungující stát drží schopný úředník bez ohledu na to, že se politika mění. V zápalu očisty jsme s vaničkou vylili i dítě. Ostatně, co jsme chtěli čistit? Členy rodiny, bratrance, sousedy? Kdo měl právo soudit?
Dívat se zpět k ničemu nevede. Jde o zkušenost, pokud si ta pochybení chceme jako zkušenost přiznat a v budoucnu se jim vyhnout. Myslím, že tehdy jsme opět propásli neopakovatelnou dějinnou příležitost: být sami sebou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
