Mistře, měl jste možnost tvořit a psát za minulého režimu, i nyní. Kdybyste mohl porovnat, je v tom nějaký rozdíl? Dá se přenést něco pozitivního i z dob totality do současnosti? Jak vnímáte současný stav svobody projevu?

Víte, umění je na tom tak – ačkoli říkáme, že velmi potřebujeme svobodu projevu, ve skutečnosti ji potřebujeme nejméně. Už celá staletí, ba tisíciletí, vždy právě tehdy, kdy mělo jen omezenou svobodu projevu, bylo umění nejtvořivější – díky tomu, že muselo přelstít cenzuru, ať už existovala v jakékoli podobě, náboženské anebo diktátorské. Ani biblická podobenství by nevznikla, kdyby v té době byla ideální svoboda projevu. Ani alžbětinská doba, kterou si dnes idealizujeme, nebyla ideální a Shakespeare se musel dívat minimálně na sedmdesát poprav. Ale uměl si s tím poradit, a když chtěl napsat pravdu o Anglii, napsal ji o Dánsku. Když jeho divák zaslechl, jak mu Hamlet z jeviště říká, že ‚je cosi shnilého v státě dánském‘, věděl, že to hnije v Anglii. Touto úvahou však nechci zlehčovat příběhy umělců, na něž nesvoboda dolehla až tak, že v ní nemohli vytvořit nic.

Ano, osudy mnohých byly docela pohnuté, nebo ne?

Byly. Mluvme hlavně o těch, kteří skončili v koncentrácích nebo na Sibiři. Ve slovenské literatuře si své odtrpěl například talentovaný mladý básník Rudolf Dobiáš. V roce 1953 ho jako osmnáctiletého zatkli a v roce 1954 odsoudili na 18 let a ocitl se v Jáchymově, v uranových dolech. A za co? Za nic. Za karikaturu Stalina a Gottwalda, jak se smaží v pekle ve společném kotli. Odseděl si téměř 8 let, propustili ho až na amnestii v roce 1960. A i když vyšel z vězení, ještě dlouho nemohl publikovat.

Vybral jste si právě příklad Rudolfa Dobiáše, proč právě jeho?