„Aby se Češi dostali na čínské trhy, tak je neměli rozmarně opustit po roce 1989. Dnes by mohli své firmy vlastnit a nemuseli být zavěšeni na státních úřednících, ale hlavně nabízet něco, co Číňané nemají. Hospodářská angažovanost, spolupráce a podnikání nemůže probíhat podle politických, ideologických, nebo dokonce náboženských linií,“ říká Zelený.
Nelíbila se mu také řada okolností, které doprovázely návštěvu čínského prezidenta. Elitní ekonom poukazuje na narůstající aroganci české vlády, která prý protlačovala své „čínské“ představy umlčováním protestů, nasazováním policie a patolízalstvím.
Co říkáte nyní na výsledek návštěvy čínského prezidenta v ČR? Několik významných firem a finančních uskupení podepsalo dohody za několik miliard korun. Například Škoda Auto má vyvézt do roku 2020 do Číny dvojnásobek svých vozů.
Někteří lidé tyto nové smlouvy mezi Prahou a Pekingem kvitují s tím, že se konečně otevře snazší cesta na tento gigantický trh i pro české investory, když to doposud fungovalo spíše naopak. Tedy, že náš trh byl zaplavený čínským zbožím a asijští podnikatelé měli zájem jen o nákupy prosperujících firem (Pivovary Lobkowicz, strojírenská firma ŽĎAS atp.). Souhlasíte s tímto názorem?
Obávám se, že Škoda Auto patří VW z Wolfsburgu. Pak je to „otevření“ spíše pro Němce než pro Čechy, ne? Aby se Češi dostali na čínské trhy, tak je neměli rozmarně opustit po roce 1989; dnes by mohli své firmy vlastnit a nemuseli být zavěšeni na státních úřednících, ale hlavně nabízet něco, co Číňané nemají. Čínské nákupy firem – od pivovarů přes strojírenství až po fotbalové kluby a historické budovy – nepřekvapují: čs. vlády rozprodávají, co mohou (nebo i nemohou) už od roku 1990. Po sametové revoluci jsme čínské trhy vyklidili a vlastní podniky rozprodali. Tak o co nám vlastně jde?
Za větší problém považuji narůstající aroganci státu, který protlačuje své „čínské“ představy umlčováním protestů, nasazováním policie a směšně podpraporečným vlezlizmem a patolízalstvím, nad kterým kroutil hlavou i čínský prezident při své cestě do USA. Není třeba s tou strategií „Myš, která řvala“ souhlasit, ale také ne ji protiústavně umlčovat. Arogance státu českých „mikro-Trumpů“ narůstá, až přesahuje meze zdravého rozumu. Osobně se však domnívám, že máme důležitější problémy než zpolitizované tibetské vlaječky.
Naopak někteří „skeptikové“ i v řadách českých ekonomů nekvitují výsledek jednání zrovna s nadšením. Čína má sice jen letos v Česku investovat 95 miliard korun, nicméně například europoslanec Luděk Niedermayer, někdejší člen rady České národní banky, říká, že dobrou zprávou by bylo pro nás jen to, kdybychom věděli, kolik nové kontrakty vytvoří pracovních míst a jak to pomůže celkovému růstu HDP. Vyslovil také určité obavy, jestli noví čínští majitelé firem budou ctít evropské zvyklosti. Myslíte si, že má pravdu?
Jestli jde o nákupy a ne dary, tak Čína těch 95 miliard „investuje“ jistě sama do sebe, i když na českém území. Navíc namísto placení daní dostávají státní platby, pobídky a podpory, často skryté. Pokud jde o tvorbu pracovních míst, tak jistě nějaká budou, i když se více míst ztratí díky přímé čínské konkurenci. Podívejte, jak kvůli Číně dopadla Tata Steel v Anglii. Ohledně evropských zvyklostí názor nemám: nevím, o jaké „zvyklosti“ se jedná. Číňané budou ctít hlavně své zvyklosti obchodní, obzvláště ve věcech, které získali do vlastnictví. Určitě si do toho nenechají mluvit od politiků z EU.
Lidé, kteří do Číny často pracovně jezdí, a poznali částečně čínskou mentalitu i jejich poměry, nabádají při kontaktech s asijskou velmocí k velké opatrnosti. Poukazují například na to, že v nedávných letech si Číňané osvojili-okopírovali evropskou techniku i know-how kupříkladu v textilním a obuvnickém průmyslu a pak svojí lacinou výrobou tato průmyslová odvětví v Evropě i Česku dost obchodně poškodili, nebo přímo zlikvidovali. Měli bychom dát na tato varování?
To už jsou opravdu hodně zastaralé postřehy: Číňané jistě kopírovali, tak jako předtím Japonci. Nyní už kopírovat nemohou, protože nemusí. (Netuším, co by asi kopírovali v Česku, které nic nekopíruje?) Naopak, jejich technologie převyšují většinu evropských zemí. A když ne, tak dnes není třeba kopírovat, stačí zakoupit firmu „na stříbrném podnose“. Dělají to tak všichni: od Apple přes Google až po Amazon. Nedávno si například tchajwanský Foxconn přikoupil japonský Sharp. Číňané nakupují ve velkém jako všichni ostatní. Naši Baťové také kupovali firmy globálně. Svět je prostě v nové fázi a stará klišé jsou opravdu pouhá klišé. Varovat se musíme státních výprodejů národního kapitálu, ne jejich nákupů nebo „kopírování“. Ke každé transakci je zapotřebí dvou stran.
Někteří čeští politikové označili program a oslavy k příjezdu čínského prezidenta za nechutný cirkus. Byly pompéznější než při návštěvě americké hlavy státu. Je opravdu spolupráce s Čínou pro nás tak životně důležitá, když největším obchodním parterem ČR je stále Evropská unie? A není to vůbec celé tak trochu nonsens, když v Číně se zatím o demokratickém systému vládnutí nedá moc hovořit? Na druhou stranu zvláště příznivci Miloše Zemana tvrdí, že oslavy v podobném stylu se konaly i v Německu a USA…
V USA si čínského prezidenta nikdo ani nevšiml: on seděl prostě za kulatým stolem a mlčel. Má důvod mlčet, protože jeho politická situace je kvůli ekonomice silně nahnutá. Obchodní a podnikatelské styky s Čínou jsou žádoucí, ale bez intervence státu, korupčníků, politických pohlavárů, oportunistických stranických úředníků a toho nepříčetného praporčení. Zkuste si představit Masaryka, jak vozí Tomáše nebo Jana Baťu do Číny v rámci nějaké „ekonomické diplomacie“. Již ten výraz sám je dokonalý oxymoron spíše Trumpova typu – prostá zástěrka pro úředníky, kteří se domnívají, že business vzniká na úrovni politických pohlavárů. Tam vzniká veškerá korupce, střet zájmů a estráda neschopnosti. Hrdí a sebevědomí Baťové (Tomáše, největšího z Čechů, právě „oslavujeme“) by ale stejně nejeli: zahraniční trhy se nedobývají politickými přípitky, ale talentem, prací, inovací, vytrvalostí a hlavně lepší kvalitou, produktivitou a cenou. Nic takového dnes na českých ministerstvech nevzniká. Podnikatel, kterému chybí talent a sebevědomí, a vyhledává politickou podmazávku, státní podporu a vedení za ruku nevidomými, je už „zralý pro Chopru“, jak říkáme v USA (nebo v současném kontextu pro nějakého dalajlámu).
Český ekonom Tomáš Sedláček dokonce v této souvislosti varoval před naším postupným obratem na Východ, který podporují především poslední čeští prezidenti – Zeman s Klausem, abychom nakonec neskončili v ekonomickém území „nikoho“ mezi Západem a Východem. Může mít pravdu, anebo je to poněkud přehnané tvrzení?
Ekonomické území nemá být a není politické území. Maximálně to může být území uměle zpolitizované. Hospodářská angažovanost, spolupráce a podnikání nemůže probíhat podle politických, ideologických nebo dokonce náboženských linií. To je již předem odsuzuje k neúspěchu. Co to vlastně kdy přineslo, kromě ztráty vlastnictví a zisku politických slibů? Politické sankce jsou intervenčním nástrojem neúspěchu, oslabujícím obě strany. Úspěšný obchod musí být výhodný pro obě strany, ne jen pro zprostředkovatele. Je-li pro jednu stranu nevýhodný, pak by vůbec neměl být – ani při finanční, politické, ideologické nebo náboženské podpoře státu. Pak je to hospodářský a podnikatelský „potrat“. Stačí se nad tím trochu zamyslet.
Navíc Čína v posledních letech v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost této ambiciózní velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty i velmocenské zájmy? Nebudeme tratit na jejich obchodní expanzi?
Čína sice stagnuje, ale proto, že musí: prochází totiž transformací do post-průmyslové společnosti služeb. Tak jako tak tím ovlivňuje celý svět, a proto je spolehlivá diagnóza příčiny klíčová. Čína se vyvíjí a nemůže a nechce zůstat průmyslovým přívěskem světa. Průmyslová revoluce už přece byla. Ustrnout v zemědělské nebo průmyslové fázi hospodářské evoluce nemůže být pro Čínu ambicí ani volbou. Mnohé specifické projekty tomu neodpovídají – jsou chybami politického vedení: např. přecenění burzovních spekulací, investice státního sektoru do nepotřebných kapacit, manipulace měny, nebo i ta jejich stará „stezka“ – ve chvíli, kdy dochází k růstu digitálních toků na úkor toků fyzických jakož i k plné automatizaci lokálních výrob (stroje dnes automatizovaně vyrábějí samy sebe, své vlastní kopie, atp.). Na zpětně zaměřené obchodní expanzi musí a budou tratit obě strany.
A jak vůbec pohlížet na čínskou politiku? Je poměrně známým faktem, že například komunistická vláda velmi bedlivě kontroluje na svém území všechny církve a u těch nejrozšířenějších (např. buddhismus, islám) dokonce dosazuje do jejich vedení své loajální lidi. Tibetu přinesla čínská nadvláda možná o něco větší prosperitu, únik ze středověku, ale na druhé straně to pro část obyvatelstva znamenalo i méně svobody. Co k tomu říci?
K tomu lze říci, že udržovat multinárodní, multietnickou a multikulturní Čínu je těžší než udržovat například integritu Československa. Čína s desítkami občanských válek je pro svět nemyslitelná. Čínská politika je poměrně úspěšná – v kombinaci svobody podnikání (vyšší než v Evropě) s omezením určitých štěpných svobod, jako jsou ideologie, partajnictví a náboženství, které v Číně pohybují velkými masami stále více do vzájemných střetů než do střetů s centrem. Mladí lidé Tibetu určitě netouží po cinkání rolniček, podkuřování božstev a plazení se po zemi pro údiv a pobavení spíše šetrných českých turistů. Mladí Češi by jistě nechtěli a neuměli žít ve starém Tibetu. Takže čínská politika je (tak jako každá jiná politika) balancováním svobod a nesvobod, ale ve větším a pro nás nepředstavitelně složitějším měřítku. Za posledních 30 let jsem žil a pracoval v Číně v mnoha odlišných obdobích stejně jako předtím v Japonsku. Získal jsem veliký respekt pro rozdílnost kultur, demografických okolností a dynamiky politického vývoje.
Zatímco české hospodářství roste, mnozí ekonomové kritizují fakt, že běžní lidé u nás vyšší životní úroveň zrovna nepociťují. Výdělky spíše zůstaly, i podle odborových předáků, na úrovni z doby finanční krize. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než na hlavní pracovní poměr, bují i schwarz systém, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR a jak je na tom západní Evropa nebo USA? Existuje vůbec u nás cesta ke zlepšení? A nemůže nás i v tomto ohledu poškodit právě spolupráce s Čínou, kde se většinou pracuje za nízké mzdy v mnohdy „strašidelných“ pracovních podmínkách?
Je třeba poopravit, že dočasně a díky abnormalitám roste hospodářství na českém území, ne zrovna hospodářství české. Ne všechno u nás je dnes naše. Přidaná hodnota, zisky a úniky na daních jdou zahraničním vlastníkům. Naši lidé jsou převážně námezdníky s předem nasmlouvanou cenou práce (platy nebo mzdy) a žádné „baťovské“ podíly na celkové přidané hodnotě či ziscích nemají. Vybrané daně jdou nutně státu a běžní občané mají jen své mzdy. Ty jsou nutně nízké, protože by je jinak zahraniční vlastník nezaměstnal: buďto je nahradí stroji, nebo si najme Turky z NATO, anebo si přiveze svoje lidi. Žádné pociťování vyšší úrovně se tedy konat nemůže, protože míra českého vlastnictví i nadále klesá a tzv. finanční krize nikdy neskončila – viz nulové až negativní úrokové míry (cena peněz). Roste pouze zadluženost obyvatelstva bankám, z nichž ale česká není také ani jedna (všechny pouze „na českém území“). Cesta ke zlepšení spočívá v podpoře českého vlastnictví a české ekonomiky, ne ve zvýhodňování zahraničních „investorů“, kteří investují především do sebe. Nyní dochází i k odprodeji území samotného, viz třeba povídky o starém rakousko-uherském nápadu průplavu Dunaj–Odra–Labe, který by připadl Číňanům, kdyby se rozhodli to zainvestovat. Co by se po průplavu plavilo nevím; umím si představit říční turistiku s plovoucími hernami a kasiny, to vše vlastněné Čínou a provozované pro své asijské souputníky. Peněz jistě dost, ale opět: ne pro nás.
A ty „nízké mzdy a strašidelné podmínky“ v Číně? Bez nich by rychlého zprůmyslnění těžko dosáhli. Tak jako k nám by při vyšších mzdách už také nikdo nepřišel. Je to navíc otázka zákonů a jejich vymahatelnosti, ne nějaké kulturní deviace Číny. Myslím, že to v Číně řeší dosti úspěšně – jejich vnitřní migrační problémy se s evropskými porovnat nedají.
Jaké je ideální místo České republiky na ekonomické mapě světa a co by mělo Česko změnit? Kudy by vlastně mohla vést naše cesta k větší prosperitě?
Každá ekonomika si své „ideální“ místo hledá spontánně a přirozeně. Nikdo nemůže nadiktovat „ideál“ shora. Česko je součástí námezdní síly Evropy a částečně i světa. Chybí zde národní kapitalisté (jako bývali Baťové a podobní), kteří své podniky vlastnili soukromě a neobchodovali s nimi na burze. Od národní ekonomiky jsme se vzdálili spíše nezvratně, prodali jsme většinu kapitálu za pouhé peníze, které jsme pak vesele spotřebovali. Nyní nám ten kapitál chybí. (Možná jsme se domnívali, že peníze jsou kapitál?) Dnes jsou peníze bezcenné, všude se s nimi jen spekuluje a podnikání a investice žádné. Číňané se snaží alespoň nějaký kapitál nakoupit, Češi ne. Česká cesta k prosperitě by mohla vést pouze přes masivní podnikatelství kombinované s masivní inovací na lokálních a regionálních úrovních. Výsledky státu jsou v zajišťování větší prosperity země minimální; a podpora je spíše pro tradiční než perspektivní průmysly. Zatím k nám nechtějí žádní migranti. Evropské dotace se spíše proplýtvají a rozkradou, anebo vůbec nechají plavat.
A které ekonomické recepty nyní potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové, jako je nepodmíněný základní příjem, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů, „fair trade“ uspořádání vztahů mezi chudými a bohatými zeměmi…? Nebo konzervativně pravicové, tedy vyšší odpovědnost jedince, odbourávání sociálního státu, snižování daní, liberalizace trhu práce?
Myslím, že ani jedny, ani druhé. Všimněte si, že obojí jsou jen intervencemi státu (tj. jeho osvícených a řádně volených představitelů). Takové recepty již dávno nefungují. Jak vidíte i na současném příkladu USA, ani levice, ani pravice o ekonomice raději nemluví. Nikdo neví, co se děje a proč. Raději se debatují různé zdi, migranti, potraty, manželky, akciové trhy, jaderné zbraně, Trump a podobně – jen ne ekonomika. A to jsme v USA. V Evropě a Japonsku je to ještě horší, o Číně ani nemluvě. Ve vyspělých zemích probíhá transformace a deglobalizace (metamorfóza) a následně relokalizace, ale i automatizace, digitalizace a vůbec vše, co s tím souvisí. Hodnota digitálních toků začíná převažovat toky fyzické. Stát se změně a progresu brání zuby nehty, vzdělávání rychlosti změny vůbec nestačí a politici sní o stavbách rakousko-uherských průplavů. Nedivte se tedy, že na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože řešení nespočívá ani v jedné z ideologií. K fundované odpovědi je třeba změny myšlení a pochopení evoluce hospodářských systémů. Snažím se o to, jak jen mohu, dnes už převážně v USA.
Raději bych však baťovskou změnu prosazoval v zemi odkazu bratří Baťů. Tento odkaz národního podnikání, nezávislosti, autonomie a hrdosti je zašlapán v pilinách podlézavosti a ponižování současného, doufejme, že jen dočasného režimu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
