Bude mít v atmosféře pro mnohé existenčních starostí způsobených koronavirovou epidemií na 17. listopad vůbec někdo pomyšlení, nebo si naopak více uvědomíme cenu svobody, kterou už přes třicet let vnímáme jako samozřejmost?
Myslím, že letos výročí 17. listopadu opravdu spíš ustoupí do pozadí. A to jak ve veřejném prostoru, tak v myslích lidí. Co se týče pojmu „svoboda“, jeho chápání se v současném světě velmi komplikuje. Už to není ten čistý ideál svobody jako univerzálního všeléku – jak jsme si svobodu v době totality představovali.
Máme nynější stav a s tím související omezení svobody a volnosti brát jako něco, s čím je třeba se smířit, nebo by bylo namístě se proti zákazům a omezením ohradit a ozvat, jak se to děje při demonstracích jinde ve světě?
Krizové situace vyžadují krizový management, o tom není sporu. Pro překonání krizové situace je ale klíčové mít v čele velmi kompetentní krizové manažery. Jako příklad mohu uvést své cesty do drsné přírody. Když jsem byl na ostrově Nelson v Antarktidě na polární stanici českého odborníka na přežití Jaroslava Pavlíčka, v náročných situacích, do kterých jsme se dostali, jsem zcela respektoval jeho pokyny, ba až příkazy. On je znalec, a ve chvílích ohrožení se prostě nediskutuje.
My bohužel kompetentní krizový management bolestně postrádáme. Mně by dokonce nevadilo, pokud bychom jej měli, abychom v této chvíli využili všechny technologie, tedy i dočasné úplné sledování pohybu za účelem trasování. Bez toho je totiž „chytrá“ karanténa totálně hloupou karanténou. Technologie nás často obtěžují a mohou být pro naši svobodu ohrožující. Na druhou stranu ale kdy jindy je smysluplně využít než v době ohrožení? K čemu je jinak máme? Možná bychom pak mohli nechat život mnohem víc plynout a ztráty by nebyly tak velké.
To, proti čemu ale je třeba se ozývat, je nekompetentní vedení. Když budete na Antarktidě v těžké situaci se špatným velitelem, nejspíš všichni zahynete.
Listopad 1989 je brán tak, že skoro celý národ stál při sobě a radoval se z toho, že komunistický režim definitivně padá. Jak jsme ale obstáli v tomto roce, kdy jedni kritizují druhé, že jsou nezodpovědní, ignorují omezení a ohrožují rizikové skupiny, zatímco jiní, třeba i ekonomové či někteří lékaři, varují, že cena, kterou platíme za boj s covidem, je příliš vysoká a připraví nás o všechno, čeho jsme za třicet let dosáhli? Jak chápat tento dialog ve společnosti a jeho mezigenerační rozměr?
Jako velmi nebezpečné vnímám, jakou moc získala jakási samozvaná skupina odborníků na epidemii, kteří mají velmi úzký pohled a nejsou schopní vážit širší dopady. Je třeba dát na misku vah úplně všechno: na jednu misku životy lidí z ohrožené skupiny a přetížené zdravotnictví, na druhou misku ohrožení vzdělání dětí a mládeže, zničení statisíců drobných podnikatelů, kteří nechtěli nic jiného než se postarat sami o sebe a nebýt na nikom závislí, ale i budoucí zemřelé tehdy, až v důsledku současné krize nebudou prostředky na nákup moderních lékařských přístrojů. V současnosti se mi zdá, že negativní následky nadměrných restrikcí dlouhodobě převáží nad současnými, čistě epidemiologickými následky.
Pokud bych byl v této době krizovým manažerem, vrhl bych veliké prostředky na zabezpečení chodu nemocnic a na ochranu rizikových skupin, zároveň bych ale zbytek společnosti neuvrhl do tak silných restrikcí. Platí přece, že účinnější, levnější a méně devastující je vždy cílená léčba oproti té plošné.
Psali jsme:
Poznamená letošek naši zemi ve smyslu této změny úplně stejně výrazně jako rok 1989, že polistopadový režim kvůli probíhajícímu dění skončil a novým předělem bude koronavirový rok se všemi svými dopady na společnost?
Rok 1989 byl epizodou jen v jedné části světa. Z hlediska globálního světa byl jistě významný zánikem východního bloku. Ale globální vliv na vývoj civilizace nebyl podle mého názoru zdaleka tak významný, jaký bude mít rok letošní. Říkám svým dětem, které mi vždy záviděly, že jsem zažil tak velké historické mezníky jako rok 1968 a 1989, aby si uvědomily, že teď zažívají možná ještě větší mezník.
Ukázalo se, že humanistická západní společnost neumí v krizové situaci zajistit veřejné blaho pro všechny a ocitá se pak zcela bezradná. Ocitá se v jakési sebezničující autoimunitní reakci – tak jak se to někdy stává i jednotlivému organismu. Na druhé straně může být pozitivním přínosem této situace, že nastavil zrcadlo určité bezbřehosti, která nebyla udržitelná. Pro planetu není únosné, aby se cestovalo překotně a bez rozmyslu. A není únosné, aby přes půlku planety cestoval tak velký objem zboží. Větší důraz na místní soběstačnost by mohl být velmi dobrým důsledkem téhle krize.
V jakém stavu vůbec česká společnost po 31 letech je? Odpovídá tomu, co jsme mohli očekávat? Nebo jste měl jiné představy?
Dělá mi radost mladá generace – ta narozená koncem devadesátých let a později. To je naše velká naděje – tak jak je poznávám na besedách, jsou to lidé vědomí, aktivní, empatičtí… jenomže v téhle zemi se o svou mladou generaci staráme pramálo. Dáváme přednost starým před mladými, což je sebevražedné. Přesto věřím, že se tahle generace prosadí a pak budeme moct definitivně říct, že jsme překonali dědictví komunismu.
Podle spisovatele Ondřeje Neffa je dnes demokracie stranického typu v obrovském ohrožení po celém světě a absolutní nebezpečí vidí v ideologiích pod praporem svobody, lidských práv a šíleně ušlechtilých myšlenek. Hrozí demokracii, jak jsme ji znali, opravdu konec v důsledku progresivismu, který je sice založen na myšlence pokroku a tolerance, ale spočívá i v potlačování „nevhodných“ a „nekorektních“ myšlenek, projevů, a dokonce kulturních děl?
Nezanedbatelnou tendencí lidí a lidstva je i touha jít s davem. Nejsme zase až takové individuality a stát si za menšinovým názorem je pro nás těžké. Proto nebezpečí stádního následování jakéhokoliv názoru tu stále je. Vidíme jev určité stupidity, která vede až k netoleranci a cenzuře, a týká se to opravdu i různých hnutí, která jinak hlásají rovnost a toleranci. Někdy to opravdu připomíná totalitní myšlení, a dost mne to irituje. Ovšem stejně nebezpečné jsou sázky některých populistů, u nás je to Václav Klaus mladší, na tzv. normální svět. V základu našeho společenství totiž musí stát skutečná tolerance a otevřenost – včetně otevřenosti k novým jevům a hodnotám. A kromě toho potřebujeme pokoru a respekt vůči přirozeným morálním, duchovním a intelektuálním autoritám. Je to velmi křehká rovnováha a asi jediný recept, jak ji udržet, je navzájem si naslouchat a navzájem se vnímat. Nebýt uzavřený do svých myšlenkových bublin.
Technologické firmy, které ovládají sociální sítě a další služby či aplikace, mají takřka neomezenou moc nad virtuálním veřejným prostorem. Svými zásahy mohou potlačovat různé názorové proudy, zcela virtuálně vymazat konkrétní lidi, či dokonce ovlivnit volby. Je to hrozba, anebo se to příliš zveličuje? Jak se s tím vypořádat?
Ano, to je zásadní hrozba. Virtuální prostor během posledních dvaceti let nevídaně expandoval a naše zákony na to nebyly připravené. To, co potřebujeme, je dostat tuto sféru pod zákony. Dobře napsané zákony a dobře fungující soudy jsou jediným skutečným nástrojem, i když někdy zoufale slabým a pomalým, který máme. Tak jako má svoboda slova své hranice v běžném životě a v tištěných médiích, musí je mít i na internetu. Znemožnit někomu šíření prokazatelně lživých nebo nebezpečných zpráv není cenzura. Musíme ale teprve najít ten správný mechanismus, jak postupovat.
Nejsme minimálně v oblasti svobody slova na cestě do doby a stavu, se kterým jsme se před třiceti lety chtěli vypořádat?
To si nemyslím. Svoboda slova je s tou dobou nesrovnatelná. Přece ani já teď a tady v mnohém nesouzním s názory vaší redakce, přesto mi dáváte prostor k vyjádření. Je to tedy názorný příklad svobody slova.
Nicméně vím, co máte na mysli. Tak jako tomu bylo před rokem 1989, je i dnes pro svobodu slova vlastně nejnebezpečnější jakási „předposranost“. Pokud by se novináři zodpovědní za různé rubriky v médiích začali obávat, například z osobního patolízalství, zveřejňovat názory, které nesouzní s většinovými, tak tam někde, plíživě by končila svoboda slova. Autocenzura je v současnosti pro svobodu slova mnohem větším nebezpečím než nějaké vnější zásahy.
Oslavy výročí 17. listopadu 1989 se letos vzhledem k okolnostem uskuteční jen v komorním duchu. Budou nám ta tisícová shromáždění a připomínkové akce chybět, nebo se tento památný den stejně stal v posledních letech jen jakýmsi festivalem prázdných frází a povinností a pro většinu obyvatel už velký význam nemá?
Kupodivu, zatímco duchovní svátky jako Vánoce, Velikonoce, které zažíváme především ve svých osobních životech, se nikdy nevyprázdnily a nevyprázdní, u těch výročí to hrozí. Nechtěl bych být politikem, který musí k tomu či onomu výročí každý rok něco říct.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
