Sedmnáctý listopad 1989 byl už pětatřicetkrát připomenut snad ze všech úhlů, vy jste této historické události věnoval dvě knížky. Jedna má v podtitulu „pokus o dálkový výslech Gorbačova“, druhá nese název „Vytunelovaný Listopad“, a to už napovídá, že se váš pohled odlišuje. V čem zásadně?

Od administrativy Jamese Cartera, tj. od konce 70 let, se studená válka před veřejností světa vedla jako střet o dodržování lidských práv. V Československu existoval neblaze pociťovaný deficit přinejmenším osobnostních a politických práv, samozřejmě nekompenzovatelný relativně štědře pojatými sociálními právy. „Osmašedesátý“ byl pokusem o nápravu, když byla na jaře zrušena cenzura, povoleno živnostenské podnikání a uvolňovalo se vycestování na „Západ“. Vysílání „odtamtud“ ujišťovalo, že Západ usiluje jen o naše osvobození – „pouze zlikvidovat režim, nikoli Československo“.

Jenže když porazil a zlikvidoval ve studené válce svého soupeře „na život a smrt“, začal se chovat jako vítězný válečník na dobytém území. Američané poslali k provedení šokové terapie do Jelcinova Ruska akademika z Columbijské univerzity Jeffreye Davida Sachse. Za zády měl také z Columbijské univerzity nobelistu za makroekonomii, Josepha Stiglitze. O pár let později se oba stali zásadními kritiky toho, že mocenským zneužitím ekonomických doktrín se v Rusku a v jeho bývalých satelitech prováděla zničující kolonizace.

Vládní USIA jsem byl koncem 80. let pozván na dlouhodobou stáž na právech Columbijské univerzity k problematice lidských práv. Mým konzultantem byl její odborník na mezinárodní právo, zakladatel oboru „právo lidských práv“, prof. Louis Henkin. Ředitel Center for the Study of Human rights na Columbia University a šéf výboru pro lidská práva prezidenta Spojených států. Hádejte, zda na konferenci v roce 1994 na Yale University, věnované i osudu „exportu lidských práv“ z USA do poraženého sovětského bloku, nevyjadřoval zklamání z jejich zneužití coby Trojského koně?

Takže tolik odpověď k vaší otázce, odpověď, která vychází z dlouhodobého studia zejména projevů a následků těchto historických změn. Celou dobu dezinterpretovaných skutečnými držiteli moci, využívajícími k tomu vysoce profesionálního aparátu a specialistů z renomovaných univerzit. Takovou byla i Columbia University, která se však z tohoto zneužívání od devadesátých let snažila vymanit. Jak to v tomto roce dokazuje brutální útok nejenom proti ní po nástupu Trumpovy administrativy. Připomínám, že James Carter se záhy dostal do problémů, když kritizoval za porušování lidských práv nejenom nepřátele USA – čili SSSR – ale i spojence Ameriky. Vzpomínám na „jestřábí“ Jeane J. Kirkpatrickovou, která si pak v Reaganově administrativě vysloužila post velvyslankyně v OSN.