Stačí jeden zásah hackerů... Uznávaný vědec varuje. Rušení pošt. Může být zle

Co říkáte, nejen jako filatelista, rušení stovek poboček České pošty?

Jako filatelista jsem smutný. Velmi smutný. Avšak k věci samé. Sice prý byl někde zveřejněn seznam rušených poboček, ale v normálním tisku jsem ho nenašel, ba ani v tiskových zprávách na internetu, a nejvyšší poštovní úředník i jeho nadřízený ministr se bojí, či možná nechtějí zveřejnit proces, který k tomu vedl a donutil je udělat onen seznam rušených. A čtvrté číslo Filatelie, která se k tomu pro sběratele třeba vyjádří, dosud nevyšlo. Neznaje pohnutky a ani současné a okamžité následky toho rozhodnutí, vyjádřím se pouze obecně. Poštovní služba byla od svého vzniku vždycky vizitkou každého státu a jeho pokladem, protože doručování zpráv bylo vždy základem rozhodování, někdy velmi důležitých. Pro jedince, organizace, orgány moci a konec konců i pro stát ve věcech nesmírně důležitých. Například vojenských. Ano, můžete mi namítnout, že dnes všechno nahradil internet či mobily. Stačí však jeden zásah hackerů a je celá síť moderních prostředků dorozumívání vyřazena z provozu. Co pak? Pak ovšem nastoupí ten poštovní doručovatel z oné malé pošty, kterou dnes chceme rušit, a obálku doručí. Jen si připomeňme pohádku Karla Čapka o panu doručovateli, jak doručoval dopis bez adresy jisté Mařence. Pošťáci byli odjakživa pro mne vzorem poctivosti a solidnosti v jednání. Taky jsem jich pár za svůj život zažil.

Ano, dnes pošta stojí hodně peněz. Zdali to není ovšem tím, že má spoustu nekonajících pracovníků ve středním a vyšším managementu. A na ty pošty a pošťáky dole peníze už logicky nemohou zbývat. Jak to asi řešila pošta meziválečné Československé republiky či pošta poválečného Československa? Ať to řešila, jak to řešila, na pošty a pošťáky bylo vždycky. Zvyšováním poplatků za doručení, čili za známky, se asi moc nevyřeší. Čím dražší poštovné, tím méně budou občané poštu využívat. Nebo neznají tuto kapitalistickou pravdu manažeři pošty? Ptáte se mne, co říkám rušení stovek pošt. Ne, nepovažuji to za dobré, a ani za logické, a určitě poště, jako celku, to nepomůže. A jestli to někomu nepomůže, jsou to občané, organizace, orgány i stát. Nevidíme si na špičku nosu!

Vím, že můj rozbor je nedokonalý, ale nedokonalé jsou zveřejněné podklady, na jejichž základě odpovídám. Jestli je to však obchodní tajemství, tak bych ho asi i zveřejnil. Ti, kteří by ho chtěli kopírovat, by pohořeli taky. Když pohoří jeden, pohoří ze stejných důvodů i druhý. Leda, že by se z toho poučil.

Fotogalerie: - Sněmovna o azylu

Zasedání sněmovny. Na pořadu schůze byla například...

Demonstrace pracovníků pošt byl debakl. Umí Češi vlastně demonstrovat a masově protestovat?

Nevím, proč se české odbory nepoučí ve Francii. Vždyť je to taky země EU, dokonce zakládající, a jak tam krásně dovedou stávkovat a i jinak demonstrovat. Jenže my jsme zvyklí sklopit hlavy a jde se dál. A to není jen o poště, to je o mnoha dalších věcech, které u nás už řadu let probíhají. Čekáme snad pouze na obstrukce v patlamentu či na našeho osvoboditele? Kdo by jím měl být? Když Napoleon utekl z Elby, kterou předtím za několik měsíců zvelebil, čekala ho na pevnině královská armáda s nabitými puškami. Co udělal, je známo. Ne, nikdo nás nespasí, sami se to musíme naučit. Bude nám to trvat dlouho, ale pokud nebudeme chtít být za hlupáky, musíme se to naučit.

Jsou Velikonoce podle vás už jen svátky konzumu?

Jak pro koho! Je určitě mezi námi spousta těch, kteří upřímně a v hluboké víře v lepší slaví velikonoční svátky. Já před nimi smekám a klaním se hluboce. Neboť držení půstu mi nejde a ani chrámy Páně nenavštěvuji pravidelně. A většinou jen z památkového či uměleckého hlediska. A vím, že je mnoho těch, kteří jsou ve své víře pevní, aniž by za to žádali restituce či různá osvědčení. A pak je tady řada těch, kteří se snaží o Velikonocích hodně najíst, napít, no prostě jako o svátcích. Ono to patří k tomu, si myslí. A způsob života, zde nyní propagovaný, to podporuje. Všechny ty řetězce obchodů, reklamy ve sdělovacích prostředcích, zejména v televizi, tlačí na zákazníky „kupujte, kupujte, kupujte!“ a zvyšují ceny, protože mnozí z nás kupují, neboť na to mají. Ale jsou mnozí z nás, a to málokdo vidí a dokonce nechce vidět, počítají korunku ke korunce, aby v době inflace si zajistili základní potraviny. Ano, jsou mezi námi tací, a jim se bere nejvíce. Z mála peněz platí stejně vysoké ceny jako ti, kteří ty ceny platí ze stotisícových platů. A ještě mají málo. A říkají, jak se píše v české klasické literatuře, „až se najíme, půjčíme vám lžíce“.

Velikonoce by měly být svátky o oběti a víře ve vzkříšení a ne o konzumu, a také o tom, abychom zbytečně stále nevykřikovali „ukřižuj, ukřižuj“, což jen v jiných formách výrazů slyšíme denně. Trápí mě to a chci věřit, že se to změní.

Velikonoce jsou velké svátky a my bychom je měli svými skutky pokory a lásky naplnit!

Bude už podle vás konečně jaro?

Určitě bude. I když na Velký Pátek jsem byl na Kozákově a na jeho vrcholu padal docela slušně sníh a bledule dosud nekvetly a nepotkal jsem ani jednu ropuchu, která by „pochodovala“ k místním rybníčkům a nebesáčkům v bývalých lomech, aby tam s partnerem založili budoucí ropuší pokolení. Jsou zde už čápi a jeřábi - dnes jsem viděl alespoň jeden pár u Žabakoru, také konipasi a špačci už jsou tady, takže jaro pomalu přijde. Já tomu věřím!

...a nepřejdeme spíše hned do léta?

Myslím, že hned do léta nepřejdeme, že si jara užijeme, alespoň příroda na to ukazuje. Jsem zde už dost dlouho na to, abych věděl, že takové aprílové počasí bylo běžné. Však lidé naříkají, ať je chlad nebo teplo, místo toho, aby děkovali za to, co nám počasí přináší. Myslím, že letošní rok bude, alespoň co se týká počasí, příjemný. Příroda na to ukazuje!

A na závěr, pane docente…

Vždycky mi dáváte možnost na závěr, abych se sám vyjádřil. Díky za to! Pokusím se! A budu se snažit, aby to bylo barevné.

To jsem jel tuhle - bylo to 27. března - autobusem do svého Mněstečka za kočkami. Déšť, který byl doma ve velkém městě, vystřídal sníh, který pokryl nejen silnici a příkopy kolem ní, ale i skály, domečky i les a hlavně pole a louky. Nicméně mezi tím bílým sněhem bylo zřetelně vidět řádky zelenajících se ozimů a na loukách a stráních, ba i v těch příkopech, chomáče zelené trávy. A vzpomněl jsem si, že naši předci, staří Slované - ani nevím, v které knížce jsem to četl, snad o tom psal Karel Jaromír Erben - měli rok rozdělen na bílé, zelené, červené a žluté období. A tak mě napadlo, jak výstižné je jejich přirovnání k našim pojmům jaro, léto, podzim a zima. Ostatně také názvy slovanského původu. Ostatně toto výstižné přisuzování barev se odráží i v názvech některých našich měsíců, když nekopírujeme otrocky názvy latinské a od nich odvozené názvy německé, anglické a ba i ruské. Zejména pojmenování červen a červenec sedí, no jako… Jsou bezesporu nepokrytou odezvou toho, že po kýženě očekávaném období šťastné jarní zeleně se tu i onde, zpočátku pouze nesměle - vzpomeňte na třešně májovky, ale postupem času zcela nepřehlédnutelně, že získává naše krajina stále více na červenosti. Květy pumpavy, kohoutku lučního, kuklíku potočního, knotovky lesní a všech těch kyseláčů, vstavačů, kakostů, všivců, smolničky, hlaváčku letního, hvozdíků a zejména vlčích máků a kdysi i koukolu polního a růže šípkové, se naše krajina promění v červenou. Do toho zapadnou i aleje třešní, pokud je zlovolná ruka nevykácela, a červená znamená teplo a vše se spojí ve zrajícím obilí a slavnostmi žní, jimž nakonec stejně vévodí červené barvy dožínek. Jak krásná je v tu chvíli naše vlast. Však postupně rozkvetou slunečnice a žlutá barva se objeví ve svých nejčistších tónech posledního obilí a žlutá barva se stává představitelkou jasu, světla a vznešenosti. Zlátnoucí plody jabloní, hrušní, ba i mirabelek vnímáme prostřednictvím našich smyslů jako pocity jemně vzrušujícího nadšení ze žlutohnědých barev opálených lidských těl, aniž bychom si uvědomili to, že nad hlavami nám začnou žloutnout listy javorů, lip a dalších mnohých stromů. Podzim převzal vládu a dal lesům houbové nadělení mnohdy se žlutohnědými hlavičkami mnohých hub. Brzy se budeme brouzdat tím nádherně barevným spadaným listím i žloutnoucí trávou našimi lesy, zahradami, sady, parky a jemně sejmeme z modřínu jeho žluté jehlice. Na polích zežloutne kukuřice a ba i listy a stonky bramborové a země vydá svou úrodu. Také chmelové šišky, zbylé na chmelnicích, přejdou ze zelené barvy do žluté a žlutá je i barva pěnivého moku. Postupně se žlutá však změní v hnědou barvu (i ta je odstínem žluté, říkejte si, co chcete, já to tak vidím!) zoraných polí a půda vonící samou svou podstatou vyvolá v nás pocit bezpečí. Již brzy ji přikryje bílá barva jinovatky, námraz a sněhu, průsvitná ledů spoutá potoky a nad vypuštěnými rybníky se budou válet těžké, však bílé, pozdně podzimní mlhy. Bílá je barva klidu, kéž by nás neopustil. Bílá však bývala i barvou smutku a smrti, a z ní tu a tam vyzařovala pro jistotu zelená barva smrčků, jedliček i borovic, coby barva naděje v lepší příští.

Jsem si jist, že samotné vnímání barev je přitom tak silné a ohlušující, že velice často překračuje hranice pouhých zrakových vjemů. Ano, uvědomil jsem si to v tom autobuse, který po šedivé silnici míjel bílá pole, pokrytá sněhem, z něhož, ne tu a tam a sporadicky, bylo vidět řádky zelených ozimů a zelené chomáče trav na loukách a v příkopech. Zelená se drala vzhůru, zelená je barva naděje, v kterou věříme a věřit nepřestaneme. Ona přijde, a přijde s ní jaro, co na modrou oblohu sluncem ozářenou vyžene bílé obláčky. To proto, abychom nezapomněli! Budiž požehnané barvy naší přírody, tohoto chrámu, jemuž bychom se měli kořit a ne ubližovat! A vězte, že zelená je barva Vzkříšení! A ve Vzkříšení je naše naděje!

A prosím, odpusťte mi to barvené velikonoční zamyšlení!