Svědectví z Gottova okolí: Povím vám, co Karel říkal o Antichartě. Špínu tahají ti, co o tom ví prdlajs. A žlučovitý Rejžek, kterého mnozí nenávidí...

10. 10. 2019 9:42

ROZHOVOR „Karel Gott musel hrát s režimem na kličkovanou,“ říká zpěvák, novinář, spisovatel a první československý diskžokej Pavel Černocký. V první části rozhovoru pro ParlamentníListy.cz exkluzivně prozradil, co mu zlatý slavík tehdy řekl ohledně Anticharty i z jakého důvodu získal Mistrovu důvěru. Popsal i zpěvákovo dilema ohledně toho, zda emigrovat, nebo zůstat v Československu. Promluvil i o tehdejším Pragokoncertu nebo Pražském kulturním středisku. „Tyto organizace byly prolezlé komunistickými kádry, estébáky…“ uvádí Pavel Černocký. Jasný vzkaz má pak pro ty, kteří Gottovi vyčítají Antichartu a další věci. „Vytahují to ti, kteří o tom vědí prdlajs!“ říká rázně. Nešetřil ani kritika Rejžka.

Svědectví z Gottova okolí: Povím vám, co Karel říkal o Antichartě. Špínu tahají ti, co o tom ví prdlajs. A žlučovitý Rejžek, kterého mnozí nenávidí...
Foto: repro Youtube
Popisek: První diskžokej Československa Pavel Černocký

„Karla Gotta nemá právo soudit za Antichartu nikdo, komu nebylo v roce 1980 alespoň dvacet,“ napsal jste na Facebook. Jak jste tehdy vnímal tu dobu, to, co se dělo kolem Anticharty?

Já si to pamatuji velice přesně. A za chvilinku vám k tomu povím jednu naprosto klíčovou informaci, která se týká právě Karla Gotta. Ale nejdříve k té Antichartě. Vím, že jedno shromáždění takových těch vážných umělců bylo ve zlaté kapličce, v Národním divadle. Druhé v hudebním divadle v Karlíně. Já jsem byl tehdy stejně jako třeba Karel Zich a fůra dalších kamarádů „vedený“ na Pražském kulturním středisku. Od nich nám do kastlíku přišla výzva, že se máme zúčastnit tohoto shromáždění. Vůbec tam nebylo napsáno, o co vlastně půjde. Ale tušil jsem nějakou čertovinu. Takže ačkoliv jsem se trošku obával, že z toho budu mít nějaký malér, hodil jsem to do koše a do Karlínského divadla jsem vůbec nešel. Což jsem dneska strašně rád, protože si říkám, jestli bych měl tu odvahu a sílu sebrat se a odejít bez podpisu. Takže já mám velké porozumění pro ty lidi, kteří to tam podepsali. Když jsem se pak s některými o tom bavil, tak říkali, že z toho byli znechucení, ale že se báli. Prostě, za socialismu se každý bál.

A ta klíčová informace ohledně Karla Gotta?

Karel Gott se mnou mluvil o Antichartě velmi otevřeně. Vzhledem k tomu, že jsme se v tu chvíli spolu bavili jako kamarádi, tak jsem se ho ptal, proč říkal ty bláboly, když seděl za tím předsednickým stolem. A Karel vyskočil a říkal: „No, prosím tě, snad si nemyslíš, že to byla moje slova?“ Tak jsem se ptal, jak to myslí, a on vysvětloval: „Já jsem to dostal na papíru napsaný. To jsem si nevymyslel já, to nejsou moje slova. Četl jsem to, co bylo na tom papíru!“ Ostatně každý se může na ten záznam podívat, že nemluvil z hlavy, ale četl to z papíru, který měl před sebou.

A já jsem mu říkal – no, a proč jsi to četl? A on odpověděl: „No, to je strašně jednoduchý. Když se chystalo tohle shromáždění do Karlínského divadla, tak nám bylo řečeno takovým tím klasickým způsobem z ústředního výboru, že je naprosto nezbytné, abychom tam byli a abychom tam s Láďou Štaidlem promluvili. Protože my prý máme největší dopad a jsme nejznámější, nejpopulárnější v republice. Takže od nás je naprosto nezbytné, abychom se k té Antichartě vyjádřili. A bylo nám naznačeno, ne že by nás zakázali, ale že holt ten život už nebudeme mít tak lehký, že budeme mít problémy. A já, protože jsem věděl, co ti komunisti dokážou, a musel jsem brát ohled i na celou kapelu, no tak nerad, ale prostě jsem na to kývl. A to, co mi tam bylo na tom papíru podstrčeno, tak jsem přečetl. A jen jsem doufal, že ti lidi, kteří mě mají rádi, tak pochopí, že si to nemyslím.“

Podle toho, co říkáte, je vidět, že vám Karel Gott opravdu věřil. Ostatně znali jste se opravdu dlouho, tuším od roku 1964…

Ano, v tom roce jsem dělal kompars ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Od té doby se s Karlem známe. A hned vám vysvětlím, proč jsem se od něj později dozvěděl tolik zajímavých věcí. Po roce 1989 se všichni takoví ti nadšení novináři, kteří měli máslo na hlavě, jako třeba Jan Rejžek, na Karla a Helenu Vondráčkovou usilovně vrhli a začali je dehonestovat. Mě to naštvalo, protože jsem Karla znal. Tehdy jsem byl, dalo by se říci neskromně, velmi populární novinář. A jako jediný novinář jsem napsal článek na obranu Karla Gotta, kde jsem vysvětloval, jak to vlastně za toho socialismu chodilo. Aby to lidé pochopili. A Karel si to samozřejmě přečetl, a tím pádem ke mně získal určitou osobní důvěru.

A když jsem ho tedy navštívil, tak přede mnou mluvil otevřeně, akorát mě prosil, abych to, co mi řekne, nikde do novin nedával. Proč? Protože on nechtěl, aby v lidech vznikl dojem, že má potřebu, nutnost se bránit proti těm výpadům. Já jsem to respektoval až do jeho smrti a teprve poté jsem udělal sérii příspěvků a informací o Karlovi Gottovi tak, jak jsem ho znal. Protože to už pak nebyl důvod dodržet tento slib. Napsal jsem na Facebook několik příspěvků, ale pak jsem si uvědomil, že jednu důležitou informaci jsem tam nenapsal. Protože jsem také netušil, že ty moje komentáře vzbudí takový ohlas. A tak jsem tu informaci, kterou mi Karel Gott svěřil, teď řekl vám. Aby lidé pochopili, jak to tehdy bylo, v jaké situaci tehdy nejen ten Karel byl.

A jak z vaší zkušenosti celkově vnímal Karel Gott tu dobu totality, jak s tím „bojoval“?

On se socialismem nebojoval. Jeho to prostě nezajímalo. Jeho zajímala především muzika. Ale každému rozumnému člověku musí být jasné, že zpěvák, který zpíval v Americe, v Německu, který mohl kdykoli emigrovat, zůstat třeba v Německu a mít se tam, jak se říká, jako prase v žitě, tak tenhle člověk prostě nemohl milovat socialistický režim, nemohl milovat Husáka. Ten Karel měl velké dilema. O tom se mi také zmínil. Říkal: „No ale já mám tuhle zemi rád. Mám tady lidi, se kterými si můžu popovídat, mám tady všechny kamarády… Tak co mně zbývá?“ Takže musel hrát s tím režimem, jak jsme tehdy říkali, na kličkovanou. To znamená, udělali jsme určité věci, které jsme nechtěli, ale museli, protože jsme nechtěli emigrovat. Chtěli jsme v této zemi zůstat. Ale mysleli jsme si samozřejmě o tom režimu své. A ty chytrý lidi to pochopili.

A co si myslíte o tom, že slova o Antichartě a Gottovi začali mnozí kritici včetně některých politiků opakovat prakticky v okamžiku jeho smrti?

No, to je přesně ono. To vytáhli hlavně ti lidé, kteří o tom vědí prdlajs. Kteří nebyli pod Pragokoncertem nebo Pražským kulturním střediskem. Tyto organizace byly prolezlé komunistickýma kádrama, estébákama. Věděli jsme, že je potřeba chodit po špičkách, kličkovat mezi těma nastraženýma střípkama skla. Nebylo to jednoduché. Ale holt, kdo chtěl v této zemi žít, nechtěl ji opustit, tak mu nezbylo nic jiného než najít způsob, jak se s tím vyrovnat. A hlavně uvědomme si, že v roce 1977 jsme nikdo netušili, že za dalších 12 roků přijde listopad. Všichni jsme žili v tom, že to tady možná bude na věky věkoucí.

Mimochodem, to vás bude možná zajímat. Příští týden bude vytištěna moje druhá knížka, která se jmenuje „Takoví jsme byli“. A to je kronika této doby od 60. let až do současnosti. Píšu tam nejen o Karlu Gottovi, ale i o dalších zajímavých lidech, které jsem potkal osobně. Ať už to byl Havel, nebo Václav Klaus starší, nebo Miloš Zeman. Ale hlavně je to o té atmosféře, o celém tom životě, bigbítu v socialismu. Jsou tam zajímavé věci a je tam i o tom, jak jsem byl v srpnu 1968 v Londýně a nechtělo se mi vůbec věřit, že jsou v Praze tanky. Měl jsem strašné dilema. Říkal jsem si, že tam můžu zůstat, umím perfektně anglicky, uživil bych se, mohl bych dělat klidně diskžokeje… Pak jsem si ale říkal, no jo, ale já nejsem ochotný se rozloučit s Československem, s kamarády v Praze, takže jsem se prostě z toho Londýna po měsíci vrátil. A už jsem v Československu zůstal. Prostě to moje srdíčko stejně jako to srdíčko Karla Gotta bylo v Praze.

Když jsme zmínili kritiku, která se z některých míst na Karla Gotta snesla, tak vy jste na Facebooku napsal: „Legenda odešla. A tak se ihned vynořila smečka úchylů, nenávistníků a zakomplexovaných individuí, zhrzených disidentů a bláznů vůbec, kteří se chtějí tak trošinku zviditelnit a parazitovat na smrti velkého umělce. Hnus...“ Kdo a jakým vyjádřením vám v tomto směru, jak se říká, nejvíc „zvedl mandle“?

Podívejte se, mně vždycky nejvíc zvedne mandle, i když tentokrát se poměrně držel při zdi, dnes už můžu říct, mnohými nenáviděný novinář Jan Rejžek. Což je strašně zlej, žlučovitej, hloupej dědek. Já ho opravdu nemám rád. Ale objevili se tentokrát další lidé. Byly tady i potměšilé, úskočné komentáře některých politiků. Já je nebudu opakovat, protože lidi to určitě na tom Facebooku četli. Vnímám to tak, že to jsou ti, kteří sice muzice moc nerozumí, ale cítí se povýšeni nad těmi obyčejnými lidmi, kteří mají písničky Karla Gotta rádi. Já jsem si nikdy nekoupil jeho desku, nikdy jsem nebyl jeho fanoušek. Dělal jsem úplně jinou muziku, ale toho Karla prostě respektuji. A respektuji také lidi, kteří ho mají rádi, kteří si jeho písničky, které udělal třeba už i před lety, pořád rádi zpívají. A ti, co se na něj teď po jeho smrti vrhli, ti chtějí jen předvést: „No, ale my máme lepší vkus! Pro nás je Karel Gott jen taková pokleslá popmusic. Ale to my holdujeme lidem, jako je Leonard Cohen, Bob Dylan… My máme vkus! No a co ta lůza, která zbožňuje Karla Gotta, má do toho co mluvit?“ No, mně to přijde odporné, tohle.

Například v Respektu se psalo, že kariéra Karla Gotta by nebyla „myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Co k tomu říci?

To je zase další póza, kterou tady ti naši milí sluníčkáři zaujali. Oni tvrdí, že Gott byl tak veliký proto, protože měl podporu a kolaboroval s komunistickým režimem. Což je naprostý nesmysl. Já si to dobře pamatuju. Karel Gott začal zpívat asi o dva tři roky dříve než já. Pamatuji jeho první desky a vystupování v Semaforu. On se prostě lidem líbil. Komunistický režim neudělal nic pro to, aby ho podpořil, aby mu pomohl. On ho jenom toleroval. A toleroval ho proto, protože mu nic jiného nezbývalo. Protože oni věděli, že Karel Gott je spontánně populární a že kdyby ho zakázali, házeli mu viditelné klacky pod nohy, tak že by si ublížili. A to oni si nikdy nechtěli ublížit. Já jsem tenhle jejich postoj také zažil na vlastní kůži.

Vyprávějte…

V listopadu 1967 jsem udělal v Semaforu první diskotéku k tanci v této zemi.  Ta diskotéka se stala tak strašně populární, že se nás taky báli zakázat. Oni prostě věděli, že mladí lidi na diskotéky chodí, že milují angloamerickou muziku, takže oni nám jenom házeli takové drobné klacky pod nohy a nutili nás, abychom hráli takzvanou socialistickou produkci. Abychom hráli polské, sovětské skupiny. My jsme je samozřejmě nehráli. Ale oni neměli odvahu nás zakázat, protože nechtěli, aby přišli viditelně o přízeň mladé generace. Takhle to bylo se mnou, s Karlem Gottem, s námi se všemi, s těmi lidmi, kteří hráli bigbít, ať to byli Matadors, Mišík nebo kdokoli.

Takže tyhle povýšené komentáře jako ten, co jste zmiňoval, tím se ti lidé jen mylně staví na intelektuálně vyšší úroveň než ti „ubožáci“, kteří poslouchají Karla Gotta. Pro mě jsou tyto jejich názory nechutné! A souvisí to třeba i s těmi názory některých těch „lepších“ lidí, kteří se domnívají, že Zemana volí jen hloupá nevzdělaná lůza a Babiše jsou podle nich ochotní tolerovat zase jenom penzisti, nevzdělaní atd. Zase to jejich povyšování nad „obyčejnými“ lidmi. A je to nesmysl. My děláme pravidelně v neděli vysílání, kde komentujeme politiku. Děláme to ve třech lidech. Já jsem studoval, ačkoliv nedostudoval, vysokou školu, můj kamarád je inženýr chemie a ten třetí je kluk, který dělá ve Škodovce v Mladé Boleslavi. Takže my tam máme zastoupení lidí všech stupňů vzdělání.

Já jsem nevolil ani Zemana, ani Babiše. Ale jsem ochotný je tolerovat, protože si myslím, že dělají fůru dobrých věcí, i když dělají i fůru pitomostí. Ale to skoro každý. A rozhodně se nad těmi lidmi nepovyšuji. A mám kolem sebe řadu lidí, kteří to cítí jako já. A jsou to lidé velice vzdělaní, spisovatelé, politici a tak dále. Říkají si: „No, ono je to těžký. Ten Zeman není žádný andílek. Občas je velice obhroublý. Ale je to pro tuto zemi menší neštěstí, než kdybychom si zvolili Drahoše.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: David Hora

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hokejový srdcař Jiří Hrdina: Babiš, co to bylo v minulém režimu za člověka? Ne, o Jágrovi se bavit nebudu

19:58 Hokejový srdcař Jiří Hrdina: Babiš, co to bylo v minulém režimu za člověka? Ne, o Jágrovi se bavit nebudu

ROZHOVOR „Za svobodu se musí stále bojovat,“ říká Jiří Hrdina – bývalý vynikající hokejový reprezent…