Jak posuzujete rok 2017 z hlediska domácí politiky a zahraničních událostí? Řada lidí připodobňuje dnešní evropskou situaci polovině třicátých let minulého století.

Nemyslím si, že se rok 2017 nějakým zásadním způsobem odlišoval od minulých. Ve Spojených státech amerických se ujal funkce nový prezident, který bude mít hodně práce s napravením škod po svém předchůdci. Severní Korea stále zkouší míru mezinárodní trpělivosti. Potěšující jsou zprávy o porážkách Islámského státu na Blízkém východě, i když lze v této souvislosti očekávat přesun teroristických skupin především do Evropy. Osud Katalánska ukazuje, že v otázce práva národů na sebeurčení jsou si někteří rovnější než jiní.

Lidé, kteří srovnávají současný stav evropského kontinentu se situací v polovině třicátých let minulého století, by se měli blíže seznámit s dějinami meziválečné Evropy. I v českých překladech je dnes na toto téma celkem dost kvalitních a zasvěcených publikací. Doporučuji například Rogera Griffina Modernismus a fašismus. Předválečné fašistické, autoritářské a komunistické hnutí představovaly spojení militarizace politiky jako dědictví étosu první světové války s autentickou snahou po vytvoření dokonalé společnosti na korporativních, rovnostářských nebo rasových základech. Souvisely tak s dobovou idealistickou vírou v utopii a možnosti radikální rekonstrukce světa. Byly výrazem přemíry energie tehdejšího Západu, který byl stále fascinován výdobytky a potenciálem průmyslové revoluce. Jejich praxe byla brutální, genocidní, protidemokratická a neliberální, ale jestliže by nedošlo k diskreditaci klasického liberalismu devatenáctého století během masakrů v zákopech první světové války, nikdy by zmíněné systémy nedostaly příležitost k realizaci svých vizí.

Hnutí, která jsou dnes často účelově označovaná jako populistická či stigmatizována jinými ideologicky podmíněnými nálepkami, reagují na zásadně odlišnou historickou situaci. Odrážejí obavy lidí, že další proces evropské integrace slouží více zájmům nevolené byrokratické kasty než řadových Evropanů. Nepřejí si, aby se civilizačně stala Evropa součástí Blízkého východu. Nemyslí si, že patriotismus je překonaný šovinistický atavismus, ale nalézají ve sdílené tradici, dějinách a jazyce symboly, které dávají jejich životům smysl a důstojnost. Nelze je přirovnávat k předválečným extremistům či jimi pohrdat. Je to urážka spoluobčanů, kteří mají jednoduše odlišný názor, což je základ demokracie.

Byl svět v roce 2017 blíže studené válce? Vidíte někde paralelu?

Zmínkou o studené válce zřejmě narážíte na napjaté diplomatické vztahy mezi některými západními státy a Ruskem. Na rozdíl od mnohých expertů a komentátorů se nedomnívám, že současné Rusko reprezentuje bezpečnostní hrozbu. Nedává to smysl ani z ekonomického, ani vojenského hlediska. Hrubý domácí produkt v přepočtu podle parity kupní síly Evropské unie dosahuje dvaceti bilionů dolarů, Spojených států amerických osmnácti a půl bilionu dolarů, zatímco v Rusku je to přibližně tři a půl bilionu dolarů, v absolutních hodnotách pouze jeden a půl bilionu dolarů. Podle údajů Mezinárodního institutu pro strategická studia činí roční vojenský rozpočet Spojených států amerických 598 miliard dolarů, Číny 146 miliard dolarů, Saudské Arábie 82 miliardy, Ruska 66 miliard, Velké Británie 56 miliard a Francie 47 miliard. Myslím, že i malá Makedonie, když pod vedením Alexandra Makedonského napadla ve čtvrtém století před naším letopočtem mocnou Persii, měla vůči svému orientálnímu sousedovi vyrovnanější hospodářský a vojenský potenciál než dnešní Rusko v konfrontaci se Západem.

Rusko, které v žádném případě nelze ztotožňovat s totalitním Sovětským svazem, vzniklo jako velmoc v důsledku rozsáhlé expanze v raném novověku, jež přivedla ruské dobyvatele k břehům Tichého oceánu, na Kavkaz a do Střední Asie. Na rozdíl od španělského, britského nebo francouzského koloniálního impéria Rusko přežilo proces dekolonizace. Jeho stabilita představuje dnes klíčový geopolitický faktor severní Eurasie, obdobně jako od raného středověku závisela bezpečnost a prosperita Evropy na existenci silného východoevropského státu zadržujícího tlaky přicházející z Asie. Nezapomeňme, že za neschopnost středověké západní Evropy pragmaticky spolupracovat navzdory věroučným a politickým rozdílům s Byzancí zaplatily balkánské a středoevropské populace staletími osmanské nadvlády. Vpády Osmanů odvlékajících stovky otroků pocítila v sedmnáctém století i jižní Morava a významný podíl mnoha generací českých vojáků na vytlačování muslimů z jihovýchodní Evropy náleží k nepochopitelně přehlíženým tématům domácí historiografie.

Jistoty nejsou jisté. Na Václava Havla, který byl ještě donedávna téměř nedotknutelný a ověnčený gloriolou, se nyní svádí všechno možné. Posmrtně je cílem až nevybíravých útoků. Nemůže za to někdejší téměř nekritická glorifikace?

Nevšiml jsem si, že by právě Václav Havel byl vystaven v současné době systematické štvavé mediální kampani. Mám pocit, že jejím terčem jsou spíše někteří jiní politici. Na skutečné kritické zhodnocení osobnosti Václava Havla s dostatečným historickým odstupem stále čekáme. Je zajímavé, jak hluboce jeho osobnost společnost rozděluje. Z tohoto důvodu se nikdy nestane legendou či mýtem prezidenta „zakladatele“ nebo „osvoboditele“ obklopujícím postavu T. G. Masaryka, o což by bezpochyby jeho ctitelé velmi stáli. Václava Havla jsem respektoval jako disidenta.

Během převratu na sklonku roku 1989 na sebe dokázal vázat obrovské množství pozitivní energie a euforie, která bohužel zakryla jeho osobnostní a vzdělanostní nedostatky, jež jej diskvalifikovaly jako skutečného státníka. V tu chvíli měl projevit dostatek sebereflexe a odejít z politické scény. Dnes by byl pravděpodobně uctíván jako „deus absconditus“ české či možná československé demokracie. To, že to nedokázal udělat, vyústilo do jeho osobní tragédie a nebylo to pozitivní rozhodnutí ani pro další vývoj v této zemi.

SLEDUJTE VIDEO Sestřih nejsledovanějších videí na PL: