Tajné složky StB. Průšvih, o kterém se neví. Milan Žitný svědčí o Sametové revoluci

27. 11. 2019 8:41

30 LET OD LISTOPADU 89 Co předcházelo pádu komunistického režimu v Československu a jaký vliv na to mělo dění za našimi hranicemi? Odpověď na tyto otázky hledá slovenský novinář, analytik a scenárista Milan Žitný. Na základě vlastních přímých poznatků popisuje, jak se po listopadu 89 nakládalo s tajemným „Fondem Z“ a jmenuje zásadní chybu, které se dopustilo polistopadové vedení vnitra, kde byl i všem známý Jan Ruml.

Tajné složky StB. Průšvih, o kterém se neví. Milan Žitný svědčí o Sametové revoluci
Foto: Stano Klačanský
Popisek: Milan Žitný
reklama

Před 30 lety padl komunistický režim. Jak s odstupem těch let a se znalostí za tu dobu prozkoumaných pramenů a informací zhodnotit průběh událostí kolem Listopadu?

Listopadové události nespadly z nebe nebo z konspirace několika tajných služeb, jak se dodnes tato teorie drží jako klíště psího kožichu. Kdo se umí dívat a dávat fakta do souvislostí, nemohl tehdy nevidět, že událostem v Československu roku 1989 předcházela celá řada politických změn ve světě, bez nichž by žádná Sametová revoluce nebyla, dokonce ani nesametová. Nejprve museli v Sovětském svazu odejít ze scény geronti Leonid Brežněv, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko. Šéfem politbyra KSSS byl zvolen na tehdejší sovětské poměry hodně mladý, jen čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov. Sovětský svaz byl ekonomicky na dně, válka v Afghánistánu byla zničující po mnoha stránkách a Spojené státy americké uštvaly centrálně řízený sovětský chozraščot různými nástroji, od embarga na špičkové moderní technologie až po závody ve zbrojení, do totálního vyčerpání. 

Anketa

Stydíte se za to, že Česko nechce přijmout sirotky ze Sýrie?

3%
97%
hlasovalo: 34251 lidí

Gorbačov měl za těch podmínek přitom všem jasnou vizi. Sice ne původní, ne originální, leč nerealizovatelnou utopickou představu o socialismu s lidskou tváří. Tu samou utopii, o které se v šedesátých letech tak nadšeně žvanilo v Československu a mnozí z toho dodnes nevystřízlivěli. Polský filosof a znalec marxismu Leszek Kolakowski označil pokusy o socialismus s lidskou tváří za snahu usmažit sněhovou kouli. To je navýsost přesný koment. Leč Gorbačovův sen přinesl po sovětsko-americkém summitu v Reykjaviku lidem v Sojuzu mnohá pozitiva: glasnost, čili otevřenost, svobodu slova, perestrojku, tedy decentralizaci řízení nejen v hospodářství, a hlavně změnil výsadní postavení komunistické strany, když umožnil nastartovat politickou soutěž a rovné volby pro všechny. Chodil jsem si každý týden kupovat do prodejny zahraničního tisku v centru Bratislavy týdeník Moskovskije novosti a jen jsem žasl nad tou erupcí svobody, pestrosti názorů, otevřené kritiky chyb z minulosti a kdo jmenovitě byl za to zodpovědný. To všechno bylo u nás nepředstavitelné. Jistou skromnou a krotkou verzí byl na Slovensku Literárny týždenník, na tu dobu relativně odvážně otevírající tabuizovaná témata a přinášející i autory s liberální ideovou výbavou, leč na odvahu a otevřenost „Novostí“ to nestačilo. 

Gorbačovovi lidé navštívili v druhé polovině 80. let některé protagonisty Pražského jara a navrhovali jim, aby zopakovali svůj pokus o lidskou tvář režimu. Ti ovšem již nebyli schopni ničeho. Bylo jasné, že změna bude, ovšem jaká bude? Sledoval jsem dění v SSSR i u nás a říkal si, že když ruský car tak zásadně mění dosavadní totalitní kurs, nemůže se československý režim dlouho udržet.

Koncem března 1988 v Bratislavě „Svíčková manifestace“ za svobodu víry, kterou organizoval katolický disent, dala najevo, že se šíří mezi lidmi odvaha ozvat se veřejně. Byl jsem tam na Hviezdoslavově náměstí s jedním kamarádem, posluchačem herectví na VŠMU, jenž se pokoušel nafotit, jak polévací cisterny kropily přihlížející lidi, policejní auta najížděla do shromážděných věřících... Schytali jsme pak i my dlouhými bílými tvrdými obušky, tzv. „poláky“ přes záda, když nás rozháněli. Tehdy jsem každému, kdo se ptal, jaké to tam bylo, říkal, že tam měla být celá Bratislava, aby lidé viděli tu zoufalou ubohost moci.

S dnes již nebohým hercem Pavlem Mikulíkem jsme v divadelním studiu VŠMU zkoušeli inscenaci hry Daniely Fischerové Princezna T. (Turandot). Napsal jsem k tomu texty písniček, z nichž jednu zpívala palácová stráž: „Povráva sa po paláci/ Bude zmena vo vláde/ V zlatých klietkach vreštia vtáci/ Že vraj dekrét sťahovací/ Smolí ktosi v úrade./ My však vieme to sú kecy/ Nezízame v údive/ Za pár faciek za pol deci/ Dozvieme sa všetky veci/ Úradné i pravdivé./ Vieme čo nám velí česť/ Slúžiť tým čo dajú jesť/ S plnou hrsťou za päť prstov/ Šiestu päsť.“ Pedagožky herectví na první čtecí zkoušce málem omdlely, pochopily ihned, že je to narážka na režim a jeho ozbrojené pěsti, a jedna stranická funkcionářka školy vyjekla: „Paľko, a to se smí?“ Mikulík na ni káravě pohlédl a řekl: „To se musí.“ A bylo vymalováno. Tatáž pedagožka pak nosila do budovy VŠMU v čase revoluce studentům pekáče s koláči, aby si je naklonila a byli na ni hodní. Nebyli...

Pak přišel leden 1989 a Palachův týden. Neklid pokračoval po celý rok 89. Pod dojmem domácího dění i událostí v SSSR, kde „Gorbi“ na jaře prosazoval ve volbách do všesovětského churalu reformisty a disident Andrej Sacharov se stal poslancem, bylo zřejmé, že konec systému je na spadnutí. Začátkem července 1989 jsem se suverénně vsadil o karton šampaňského se Zuzanou Mistríkovou, tehdy posluchačkou dramaturgie VŠMU, pozdější členkou stávkového výboru slovenských studentů, že Vánoce, nejpozději Silvestra budeme oslavovat ve svobodném státě.  Od roku 1980 jsem odebíral Technický magazín, kde se pěstovala pod krytím techniky značná svoboda ducha. Zde jsem například objevil básníka a lékaře Miroslava Holuba. Magazín byl jakýmsi ostrovem pozitivni deviace v moři blábolících komunistických tiskovin. A když v červenci 89 vyšel článek Prognostika a přestavba, v němž autor, nynější prezident České republiky, kriticky rozcupoval československou kašírku perestrojky, běhal jsem s výtiskem TM po kamarádech a křičel „Je to tady! Bolševik končí!“ Mnozí se mi smáli, že jsem se zbláznil. Východní Němci utíkali do Maďarska, které jim otevřelo hranice do Rakouska, další se masově valili do Prahy na západoněmeckou ambasádu, kolem které nechali své trabanty a wartburgy, aby zažádali  o azyl. To se nedalo ignorovat. Diktatura jedné státostrany končila, otázkou jen bylo, v který den a co to spustí. Sedmnáctého listopadu jsem to ale nečekal.

Byl jsem od roku 1988 na volné noze, takže když to bouchlo, mohl jsem se věnovat revoluci takřečeno na plný úvazek. Jezdil jsem společně s kamarádem z VŠMU, kde byla centrála stávky studentů, a s jedním studentem architektury po Slovensku, rozváželi jsme videozáznamy z pražských událostí, dokumenty o Chartě 77, hasili jsme požáry tam, kde lokální komunisté se nechtěli vzdát svých pozic a jelikož najednou již nedostávali žádné instrukce seshora, byli jako ovce bez pastýře, jedni se snažili vetřít do hnutí Veřejnost proti násilí, jiní podkopávali úsilí studentů různými fejkovými letáky, pod které podepsali studenty a podobně.

Nejkurióznější situaci jsme zažili v Nitře na zemědělské vysoké škole, tzv. hnojařině. Do koordinačního orgánu VPN delegovali studenti pedagoga, jehož si zvolili předsedou stávkového výboru studentů. Byla to děsná groteska. On ten pedagog totiž přednášel tzv. vědecký komunismus. Doprovázel ho člověk, o němž nikdo nic nevěděl, odkud je, co dělá, protože na škole nepůsobil a nechtěl říct nic o své profesi. Tak jsme je vyhodili a zajeli do areálu školy vysvětlit studentům, aby delegovali do koordinačního výboru spolužáky, a ne pedagogy. Vypískali nás. Jeden student mi vysvětloval, že onen pedagog, jmenoval se Mezey, umí věci vysvětlit tak srozumitelně, že je i hnojaři pochopí, že umí dobře mluvit, a navíc že oni právě díky jeho výkladům pochopili význam a užitečnost marxismu. Byla to děcka různých komunistických předsedů družstev, agronomů, funkcionářů strany, co jiného se tedy od nich dalo čekat, ale stejně nás ta zadubenost šokovala. A jak se tak dnes dívám kolem, jak se s mladou generací vrací západní salónní marxismus, říkám si, že ta zadubenost není vyhrazena vesnickým balíkům, nýbrž dnes zejména městské inteligenci. 

Kromě toho, že se jednalo jednoznačně o masový projev nespokojenosti československých občanů, se občas objevují různé teorie spekulující nad dalšími údajnými aktéry změny režimu. Třeba o tom, že sovětská armáda na našem území dostala pokyny, že v případě brutálního zásahu má jít na pomoc demonstrantům atd. Do jaké míry jde o relevantní tvrzení? 

Znám tu výpověď jistého polistopadového diplomata, je zachycena v záznamech parlamentní vyšetřovací komise Federálního shromáždění, ovšem toto tvrzení není nijak verifikováno. Já ho neberu s velkou rezervou, já to odmítám. Nepochybně sovětské vojenské útvary na území komunistických satelitů v Evropě měly nějaké instrukce, týkající se vnitřních záležitostí těchto zemí. Ale aby takovým dryáčnickým způsobem jako z nádražní hospody kdosi nejmenovaný a neověřený informoval někoho zcela bezvýznamného, v disentu nepůsobícího, aby to poselství tlumočil dále těm skutečně významným, to je přece směšné. To je výjev ze špatného filmu. Umím si představit, že vhodných příležitostí, zdrojů, kanálů a možností měla sovětská věrchuška víc než dost.

Když začátkem prosince 89 Ladislav Adamec odletěl do Moskvy na schůzku členských států Varšavské smlouvy, na které byla intervence ze srpna 1968 označena za protiprávní a neopodstatněnou, nemusel nikdo ani spekulovat, jakým směrem se bude moct, a to slovo podtrhuji, bude moct další vývoj ubírat. Totiž bez zásahu ze SSSR. Vždyť v Polsku působila Solidarnosc od roku 1980, výjimečný stav ji nezničil. Ale dala signál, naději, víru, že se věci budou měnit. Jenže musely přijít až změny v Sojuzu, jinak by i Solidarita nakonec zašla na úbytě.

Anketa

Byl Václav Klaus st. dobrý prezident?

35%
65%
hlasovalo: 11713 lidí

Byla to Bratislava, která hned na začátku listopadových demonstrací vyzvala k okamžitému zrušení článku 4 z komunistické ústavy, který zaručoval výsadní, totalitně absolutní postavení KSČ. Profesor Miroslav Kusý kdysi na vlnách Svobodné Evropy věnoval tomuto bodu opakovaně v několika příspěvcích pozornost s tím, že v demokratické zemi není pro takovou právní úpravu místo. O tento pohled se opírala bratislavská výzva. Praha se toho lekla, přijela okamžitě delegace, v obavě, že to je na dané poměry příliš, že je zapotřebí postupovat mírněji, neboť to může vyvolat tvrdou reakci režimu. VPN neustoupila a tak se tento požadavek stal poté součástí i  agendy OF. Když 27. listopadu se generální stávky zúčastnilo prakticky celé Československo, režim to vzdal a Federální shromáždění ČSSR zrušilo článek 4 tehdejší ústavy. Což znamená, že nikdo  z relevantních aktérů neměl na začátku revoluce ponětí o tom, že sovětská armáda má přispěchat na pomoc demonstrujícím – kdyby zasáhly Lidové milice – a tím jaksi povzbudit demonstranty k akcím. 

Samozřejmě možností vývoje bylo mnoho, na to konspirátoři zapomínají a melou jen jednu jedinou verzi. Právě silný občanský odpor po 17. listopadu, spontánní a sveřepá aktivizace studentů napříč celým Československem, disidentů a umělců a posléze i státních zaměstnanců, dělníků, způsobili, že komunisté neprosadili variantu obsazení nové vlády v poměru 15:5 ve prospěch komunistů. To mějme na zřeteli, to byla pro ně těžká prohra. A také generální stávka z 27. listopadu. Vítězství nekomunistické veřejnosti bylo zcela zřetelné, dosáhla toho, že v nových vládách bylo zastoupení vyvážené, u kulatých stolů bylo dosaženo dohody o kooptacích poslanců, mnozí komunističtí museli proto opustit parlamenty, a následující legislativní změny již byly v režii nově se formující politické moci. Restituční zákony, lustrační zákon, právní normy k podnikání, privatizace, to všechno se nemuselo stát skutečností, kdyby si komunisté zachovali silnější pozice nebo kdyby řekněme byla revoluce řízena komunisty ve spolupráci s tajnými službami.

V revoluci se vždy improvizuje, neboť události jsou rychlejší než jakékoliv plány, projekty a před revolucí určené úkoly pro každou postavu, jedno zda pro tu řídící nebo tu z ulice. První svobodné volby přece jasně ukázaly, co si lidé přejí, jakým směrem se máme ubírat. Nikdo, ani ten nejchytřejší „master mind“ nemohl takové změny řídit, programovat a udržet podle svých představ. Nebohý doktor Václav Benda mi v roce 1996 vyprávěl, jakou těžkou válku svedl s Václavem Klausem kvůli restitucím. Klaus byl podle dr. Bendy zásadně proti a nakonec obě strany za asistence Václava Havla musely udělat jisté ústupky, respektive podpořit protinávrh v zájmu dosažení svého cíle. Nic nebylo nalinkováno, nic nebylo někde na papíře, nic nebylo v nějaké hlavě jako jasný a neměnný scénář. Vše se tvořilo za pochodu. Nikdo nebyl před 17. listopadem připraven na převzetí moci.

Když odmítám konspirační verzi, odmítám ji nejen z výše zmíněných důvodů, nýbrž i proto, že parlamentní vyšetřovací komise Federálního shromáždění provedla stovky výslechů, a nikde se nepotvrdil byť jen náznak toho, že kdosi organizoval a řídil 17. listopad z pozadí. Kdyby byla tato teorie potvrzena dalšími, zásadnějšími zdroji... jenže nebyla. Stoupencům spiklenecké verze říkávám, ať tedy popíší scénář, jak a kdo to řídil a to jmenovitě, kdo měl jakou roli, kdo mu to nařídil, kdy, kde, atd. Nestačí, že budou citovat neověřené a nepotvrzené kecy. Musí poskytnout ucelenou zprávu, podepřenou věcnými důkazy, fakty, která se dají ověřit. Po třiceti letech by to přece již měli mít všechno i s důkazy pod střechou. Hospodské tlachy nepatří do seriózní diskuse.

Revoluce byla spontánní reakcí na hloupé agresivní chování moci, jež se octla v úzkých. Ve všech státech Varšavské smlouvy byly nálady na jedné i druhé straně stejné. Udržet si moc, jinak nám hrozí likvidace, a na druhé straně narůstalo odhodlání i sebevědomí. Musím citovat slovenskou socioložku Soňu Szomolányi, že komunistický režim se sesypal implozí. Neměl již v sobě tu brutální sílu udržovat lidi ve strachu a na uzdě. 

Vidíte případně jiné zajímavé souvislosti, které se na tehdejším dění podepsaly?

Byli to komunisté, kdo se neodvážili bez souhlasu Moskvy ani, s prominutím, upšouknout. Když si přečtete záznamy ze zasedání tehdejšího ÚV KSČ, zjistíte, že nebyli schopni žádné myšlenky, nápadu, smysluplného návrhu, a už vůbec ne nějaké akce. Jakmile jim nikdo nevelel, byli na holičkách, bezradní a bezmocní.

A jak plyne doba, sledujeme, jak se drží a zvedá ta nostalgie za starými dobrými časy. Všechno to hnusné a kruté lidé vytěsnili z paměti. A s tím ruku v ruce kráčí naštvanost na politické elity, jak prý nečestně si počínají. Doporučuji každému kverulantovi, ať si zajede na Ukrajinu, ať vidí, kde jsme mohli být, nebýt studentů, disidentů, umělců a tzv. obyčejných lidí v listopadu 1989, kteří neměli strach věci měnit a změnit. Na Ukrajině řídili změny v čase rozpadu SSSR komunisté. Je na voličích, jaké si to udělají, tam i zde. A jaké to pak v reálu je, to je i naše vizitka, našeho myšlení a volby.

Říkávám těm nespokojencům, proč nenadáváte komunistům? Podívejte se na konec roku 1989 a jejich chování. Ti vás přece tehdy zradili, když se vzdali, když nebyli schopni udržet režim ve svých rukou, když nedokázali nabídnout alternativu, program, natož vizi. To komunisté ve FS ČSSR přece zvolili Václava Havla prezidentem, ne disent. Ve federálním parlamentu bylo den před volbou kooptováno ani ne dvacet poslanců z řad OF a VPN při celkovém počtu čtyř set poslanců obou komor FS. Tak kdo je vinen za tu mizérii, která zde prý vládne? Tak tam ať si soudruzi „ostalgici“ stěžují, tam je ten zrádce, co je hodil přes palubu.

Nakonec by mohli dnes již vědět i to, že disent neplánoval demonstrace ani k výročí srpnové okupace, ani k 17. listopadu, měl v úmyslu vyjádřit veřejně postoj k otázce lidských práv v mezinárodně určený památný den 10. prosince. To jsme ale už stříhali ostnaté dráty na hranicích s Rakouskem a přecházeli na druhou stranu. Jeli jsme k hraničnímu přechodu Peteržalka – Berg, který je od okraje Bratislavy pouhý kilometr. Když jsem vystoupil z auta, nebyl jsem schopen se hnout. Studenti letěli kolem mne bez zábran jako šílení a řvali nadšením. A já tam jen stál a čekal, zda ze mne spadne ten pocit, zažraný v kostech, že tam na druhou stranu bez dovolení nesmíme. Jinak se bude střílet...

Generál Lorenc tvrdí, že nedával příkaz k tak brutálnímu zásahu proti demonstrantům a doporučoval Jakešovi, aby nechal lidi „vyřvat“. Jaká jeho tehdejší role byla? A říká pravdu?

Ze všech relevantních pramenů víme, že Lorenc neměl s listopadovou brutalitou vůči demonstrantům nic společného. Ani nestál v pozadí jako nějaký ten „master mind“. To, co se nakonec odehrálo na Národní třídě, byl výsledek chaosu a zkratovitého jednání policejních příslušníků, kteří nezvládli nečekanou situaci. Po celý rok byli neustále pod tlakem, znervózňovaly je narůstající projevy rebelie a v kombinaci s intenzivní indoktrinací o tom, kdo je jejich úhlavním a aktivním nepřítelem, nemůže nikoho překvapit, že se utrhli ze řetězu. Opět je k dispozici dostatek faktů, jež popírají jakoukoliv jeho řekněme řídící roli z pozadí událostí těch dnů. Rozumím ovšem tomu, že někdo chce věřit prostoduché verzi o spiknutí a řízení našich životů odkudsi ze zákulisí, bez ohledu na to, co říkají fakta, protože to odpovídá schopnostem jeho intelektu. A někdo umí z těchto pocitů těžit i politicky. Rezignace na občanské sebevědomí je prvním krokem, jak se dát lehce ovládat a nechat sebou manipulovat. To ovšem neznamená, že poměry se nemůžou měnit i spiknutím, viz Černá Hora v říjnu 2016. 

Fotogalerie: - Sloužím rodu Slovanů!

Křest knihy Olina Jurmana s názvem Převrat. Posléz...
Křest knihy Olina Jurmana s názvem Převrat. Posléz...
Jaroslav Foldyna
Křest knihy Olina Jurmana s názvem Převrat. Posléz...
Zdeněk Zbytek
Křest knihy Olina Jurmana s názvem Převrat. Posléz...

Zásadní roli sehrávalo po převzetí demokratické moci ministerstvo vnitra, které vedl Richard Sacher. Jak zpětně jeho činnost na tomto resortu zhodnotit?

Nejsem toho názoru, že ministerstvo vnitra sehrálo zásadní roli ve smyslu, že by něco rozhodujícího dělalo. Řekl bych, že na tu dobu a možnosti, při nezkušenosti nových správců resortu, to byla role takřka standardní. A díkybohu za to. O moc důležitější byla podle mě dohoda u kulatého stolu, že vnitro nebudou mít v rukou komunisté. To byl signál, že stará moc nechce udržet pozice v represivních složkách, jako tomu bylo po roce 1945, a že nemá v úmyslu vrátit  poměry před listopad. To je důležitý moment.

Jako jisté rizikové období vnímám vládu triumvirátu na vnitru do konce roku 1989  ve složení nového federálního premiéra Mariána Čalfy a jeho místopředsedů Valtra Komárka a Jána Čarnogurského. Prakticky resort neřídili, o čemž svědčí postesk Jána Čarnogurského o mnoho let později, že když jezdil v prosinci 89 do Prahy již jako třetinový ministr vnitra, nacházel na stole svodky StB, v nichž se dočetl, kde se pohyboval den předtím, kde byl na jakém mítinku, s kým se setkal, s kým mluvil, kam šel, atakdále. Já mu na to řekl, že ti příslušníci, které měl v patách, nedělali žádnou politickou nadpráci, jen poslušně plnili stále ještě platné rozkazy, no a v jeho ministerské moci bylo ty rozkazy zrušit. Což on neudělal. Vnitro bylo v dané atmosféře velmi důležité, to jistě, stejně jako je obsazení mocenských složek novou politickou mocí důležité při každé podobné revoluční změně režimu. Mít krytá záda a nemít proti sobě ozbrojené složky je jedním ze základních opatření při podobných událostech.

Ministr Sacher postavil rozkazem mimo službu všechny příslušníky StB, leč složky vnitra byly pořád pod zákonem č. 100/1970 Sb., o SNB. Což mělo v nových poměrech zvláštní pachuť, viz přísaha příslušníka i v novém režimu: „Při plnění svých služebních povinností se budu řídit ústavou a zákony a budu chránit ústavní zřízení Československé socialistické republiky...“ Než byl zákon v polovině března novelizován a hned i nabyl účinnosti, byli všichni příslušníci SNB povinni zachovávat věrnost socialistické republice, která existovala až do konce března 1990. Nikdo v řadách SNB ovšem neměl úmysl pomáhat reinkarnovat socialismus a zvrátit vývoj před listopad 89.

Po revoluci mi vyprávěl rockový kytarista Peter Peteraj, jenž hrával v slovenských kapelách jako Colegium Musicum, Modus nebo v brněnské kapele Progres 2, že se krátce po revoluci ocitl zvláštní shodou okolností v jednom velkém kinosálu, kde, jak záhy pochopil, byli samí příslušníci StB. Diskuse byla vzrušená, vládla nervózní atmosféra z obav, co s nimi bude. Až jeden z nich si vzal slovo a prohlásil: „Ano, obviňují nás, že jsme byli špatní, že jsme sloužili totalitnímu režimu, a ne lidu. Možná to bylo tak, jenže dnes jsme v prvé řadě dobří Slováci. A to je nyní nejdůležitější!“ Chlap dostal obrovský potlesk: „Ano! To je ono! Je to pravda! Správně!“ Byli nadšeni. Objevili novou identitu, bezpečnou kápi pro přežití. Tím chci jen ilustrovat, že neměli v úmyslu provádět nějakou organizovanou záškodnickou činnost, chtěli přežít v nových poměrech co nejlépe a nacionalistická pozice jim tu šanci nabízela. Mnozí ji i využili, a nebylo jich málo. Individuální excesy nebyly žádným programem ke změně, byly vyvolány spíše pádem jednotlivců na dno společnosti. Znám několik konkrétních případů. Dopadly vesměs špatně.

Dohoda mezi nastupující a odcházející mocí – o tom, že budou svobodné volby pro všechny včetně komunistů, a že nebudou na programu msta a jakési historické zúčtování s reprezentanty a pohůnky poraženého režimu – byla dostatečnou pojistkou pro ně i pro nás. To my jsme ve vypjaté atmosféře měli ze strachu z příslušníků StB vyděšené oči. A oni podobně.

Každý, kdo se trochu orientuje v oblasti bezpečnosti státu, ví, že nelze zrušit zpravodajské služby a policejmí útvary en bloc a začít stavět na zelené louce. To by znamenalo nechat zemi zpravodajsky a bezpečnostně odkrytou a způsobit jí nemalé škody. Mnohé činnosti pokračují kontinuálně i po změně režimu, jsou pro bezpečnost důležité. Na domácí půdě například je tématem černý trh, stínová ekonomika, směrem ven ochrana zájmů státu atd.

Problémy způsobilo spíše nové vedení resortu vnitra, když se masové propouštění příslušníků uskutečnilo na základě právně neplatného rozkazu, což oni samozřejmě využili a žalovali vnitro a vyhrávali soudy jako na běžícím pásu. Vnitro jim muselo vyplatit ušlou mzdu za celou tu dobu, a oni hned poté masově odcházeli do civilu i s plnými náležitostmi výsluhového důchodu  a odchodného. A rozpočet federálního resortu vnitra těžce krvácel.

Když na jaře 1991 vznikl ve vedení VPN šílený nápad, abych se po pádu premiéra Vladimíra Mečiara a rekonstrukci slovenské vlády ujal funkce policejního prezidenta, odmítal jsem to, leč dal jsem se nakonec přemluvit, abych absolvoval alespoň konzultace na toto téma. Tak jsem jel do Prahy, kde se mne kromě jiných ujal Honza Ruml, tehdy náměstek federálního ministra vnitra Jána Langoše. Řekl mi, že dřív, než na tu nabídku kývnu, musím si najít věrného a kvalitního legislativce, jenž mně, ryzímu amatérovi, bude koncipovat rozkazy, abych nepohořel tak, jako oni na federálu. O rok později, na jaře 1992, mi Ruml řekl, že Klaus je asi sežere kvůli žádosti o navýšení rozpočtové kapitoly pro vnitro kvůli vyplácení tisíců odcházejících příslušníků StB.

Co se týče Richarda Sachera, podle Vojenského zpravodajství byl evidován jako spolupracovník III. správy FMV, tedy vojenské kontrarozvědky. Její agenda i se spisovým materiálem přešla po revoluci pod resort obrany a tam se na dlouhou dobu mnozí vojenští zpravodajci z minulosti dobře ukryli. Nebylo to ovšem z inciativy Sachera, nýbrž z nezkušenosti nového vedení FMV s danou oblastí. No a zvrátilo to vývoj nějakým pro-východním směrem? Odpověď zní: ne.

Sacher nechal na jaře 1990 řadu svazků StB přesunout do tzv. „Fondu Z“. Co to vlastně bylo? V tehdejších letech o tom fondu kolovalo mnoho příběhů…

Fond Z nevytvořil Richard Sacher, existoval již před listopadem 1989. V tomto fondu byly uloženy tzv. blokační karty všech ústavních činitelů federálních orgánů i orgánů republikových, kteří se nacházeli z nějakého důvodu v systému evidence FMV. Důvodem tohoto vynětí z evidence byla snaha zamezit jejich lustrování, aby jejich záznamy zůstaly mimo dosah nižších kádrů. Když ten Fond Z ministr Sacher objevil a byl mu vysvětlen jeho účel, zašel za prezidentem Havlem poradit se, co s tím. Dohodli se, že vynětí těchto osob z evidence má smysl i v nových podmínkách, a tak se u ministra Sachera octly blokační karty nových ústavních činitelů.

Jako kuriozita vyznívá v této souvislosti případ  prvního slovenského polistopadového ministra vnitra a pozdějšího premiéra Vladimíra Mečiara. V létě 1990 provedl Jan Frolík, nový šéf archivní služby FMV, inventuru stavu svazků a registračních protokolů ve všech krajských archivech. V Bratislavě zjistil, že v registračních protokolech někdo řádil a vytrhal několik stran, takže nebylo možné zjistit, kdo se na nich nacházel. Někdy v roce 1991 navštívil tehdejší náměstek Federální informační služby (FIS, od r. 1992 FBIS) Vladimír Palko ministra FMV Jána Langoše s jistou žádostí, kterou měl Langoš dávno vyřídit. Ministr šel do pancéřové skříně a hledal příslušné dokumenty, až se dostal na její dno a tam vzadu objevil blokační kartu, která musela vypadnout z hořejšího regálu, kde byly uloženy karty Fondu Z. „Podívej, co jsem našel,“ řekl Langoš a ukázal Palkovi blokační kartu, znějící na jméno Vladimír Mečiar, s registračním číslem 31048 a krycím jménem Doktor. Toto číslo se podle analýzy poškozených registračních protokolů nacházelo na zmizelých stranách mezi čísly 31031-31060. Blokační karty neobsahovaly údaj, o jakou kategorii se jednalo. Kdekdo později usuzoval, že Mečiar mohl být agentem. Na přelomu let 1991 a 1992 jsem se při práci na kauze Tisova vila (vyšla v březnu 1992 v Respektu), jež se týkala i této záležitosti, dozvěděl od bývalého náčelníka okresní správy SNB v Trenčíně, že Mečiar byl u nich evidován jako kandidát tajné spolupráce, leč po roce byl svazek uložen do krajského archivu, neboť jeho řídící orgán kapitán Horňák s Mečiarem veřejně kamarádil, jejich styky nebyly konspiračně utajeny a příprava na agenta se nijak nevyvíjela.

Milan Žitný pro ParlamentníListy.cz mluví o často diskutované variantě, že řada tajných svazků skartována nebyla a někteří polistopadoví funkcionáři je mohli využívat ke svému prospěchu. To vše v druhé části rozhovoru, kterou přineseme brzy. Bude řeč také o Václavu Havlovi a podpoře disidentů ze zahraničí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nejrychlejší cesta do horoucích pekel. Chamtivost, to je ten nejhorší vir, varuje ředitel nadace. Zapomeňte na růst, hlavní teď bude stabilita

19:16 Nejrychlejší cesta do horoucích pekel. Chamtivost, to je ten nejhorší vir, varuje ředitel nadace. Zapomeňte na růst, hlavní teď bude stabilita

ROZHOVOR Indický premiér prozíravější než německá kancléřka? Na západ od nás „experimentují“, jako b…