Společnost je rozdělená majetkově, podle ekonomických možností, práce, věku, zdravotního stavu, vzdělání atd. Teď k tomu přibývá i to, zda máte očkování nebo ne? Asi málokoho dnes někdo přesvědčí, že mají všichni stejné a rovné příležitosti. Myslíte si, že téma rozdělení lidí na očkované a ty ostatní hýbe veřejným míněním hlavně proto, že jde o novou věc, nebo že se to týká přímo jejich zdraví?

Rozdělování je velmi nepříjemné, ale je třeba říct, že dělící klíč, tj. očkování, už v současnosti není distribuován asymetricky. To znamená, že očkovat se může prakticky kdokoli a věřme odborníkům na pandemie – je to bezpečné a pozitivní. Pokud by byla vakcína k dispozici pouze některým lidem bez možnosti ji získat pro ostatní, nebo s nějakým vysoce nastaveným prahem, byla by to nepřípustná segregace společnosti. Stejně tak by bylo problematické, pokud by vakcína sama představovala riziko; nebyla ověřená, transparentní nebo pouze jedna. Naštěstí je k dispozici a v různých podobách. Tím, že se naočkujeme, sice vkládáme velkou osobní důvěru v systém, na druhé straně, děláme to pro sebe i pro své blízké.

Dřív bylo možné pracovat s negativním testem. Teď už je pro řadu lidí vstupenkou do práce očkování. Myslíte si, že je to správně? Z vaší zkušenosti – jaké otázky v této souvislosti řeší firmy?

Firmy se testování přizpůsobily, i když záchyty byly malé. Mnoho velkých zaměstnavatelů by nyní ocenilo, kdyby mohli své zaměstnance očkovat. Očkování poskytuje ochranu, a to jak očkovanému, tak i jeho okolí, a pokud nám pomůže se pandemie zbavit, je to správná cesta.

V jednom z Vašich blogů jste psal, že současnost provází pokles výkonnosti, iniciativy, ochoty vycházet vstříc, ale také inovovat a zlepšovat se. „Toto jsou věci, které nedávno jeden ředitel poměrně velké firmy pojmenoval v součtu „Covidová lenost“. Pane doktore, myslíte si, že pro část zaměstnanců byla doba epidemické krize v podstatě jednoduší?  Nehovořím o státní správě…

Samozřejmě. Pokud jste na jedné straně omezeni tak, že nemůžete dělat v podstatě nic, a na druhé straně jsou subvencemi naplněny vaše potřeby, jste spokojení. Odborně se tomuto pojmu říká Totální Instituce; typicky jsou to vězení, internátní školy ... nebo třeba naše chmelová brigáda  a pobyt v jejím rámci je pro mnoho lidí velmi příjemný. Bohužel, tak jako návratu z vězení musí předcházet resocializace, i poté, co státní podpora zmizí a spolu s ní i omezení, se naše životy změní hlavně v tom, že stoupne individuální zodpovědnost a toto ne každý zvládne – stejně snadno. S ohledem na náklady spojené s návratem do normálu můžeme jen doufat, že se podobné krize nebudou opakovat častěji.

Do jaké míry může být „covidová lenost“ spojena prostě s tím, že lidé mohou po epidemické krizi očekávat tak akorát krizi ekonomickou. Jak je pro firmy ohrožující rezignace zaměstnanců?

Aktuálně pozorujeme návrat k problému nedostatku zaměstnanců ve firmách a velmi nízké kvalitě zejména těch málo kvalifikovaných. Problémem je to, že návrat k růstu nemusí trvat dlouho a pro udržení konkureceschopnosti je nezbytné mít mimo jiné angažovanou a fungující pracovní sílu. Lidé jsou ale unavení, otrávení a leckde se i bojí. Firmy se snaží hledat cesty, jak je motivovat, bohužel se ale začínají objevovat snahy o snižování nákladů a personální jsou jedny z prvních na ráně. Důsledkem tak je to, že se na jedné straně snažíme lidi motivovat, ale na druhé straně bychom měli šetřit. Když k tomuto přidáte pandemií akumulovaný stres a zátěž, není to pro budoucnost moc dobré...