Ceny energií stále stoupají, nyní hlavně elektřina. Od vlády Petra Fialy (ODS) slýcháme, že důvodem je ruská agrese na Ukrajině, dozvuky covidu a kroků předchozí vlády. Od opozice zase, že důvodem je přeprodej české elektřiny přes německou burzu, New Green Deal, odmítání nakupovat plyn přímo z Ruska a pokračování v nákupu z Německa, nepříliš rázné kroky ohledně ČEZu a tak dále. Jak se v tom má volič hledící na složenky s rostoucí částkou zorientovat?
Odpověď se asi nebude líbit, ale kousek pravdy má i Fiala – přinejmenším v tom smyslu, že dva roky pandemických improvizací rozklížily vratkou stabilitu mezinárodního finančního, hospodářského a politického systému a v rozklížených poměrech vznikl prostor pro věci předtím nemyslitelné – včetně eskalace války na východě. Přiznejme si ale, že i nebýt té války byla politika takzvaného vyspělého Západu, včetně samozřejmě České republiky, naprosto jurodivá – mimo jiné naprosto neslučitelná s vedením vítězné války a současně k válce vedoucí. Najednou vidíme v celé nahotě, že západní blahobyt, byť se na něm samozřejmě zasloužily i pracovitost, vynalézavost, tradice a tak dále, stál a padal na dvou podmínkách. Na dostupných energiích – zpočátku uhlí, pak převážně americké ropě a nyní holt ruské ropě a plynu – a na důvěře ve finanční systém.
O dostupné energie jsme se postupně připravili sami – tažením proti fosilním palivům, neschopností včas pracovat na jaderné alternativě, ale zejména choromyslným přesvědčením, že zemní plyn, což je směs uhlovodíků podobně jako nenáviděné uhlí nebo ropa, je z jakéhosi důvodu čistým energetickým zdrojem. Takže jsme značnou část hospodářství přeorientovali na plyn. Hospodářská i ekologická racionalita spočívala v tom, že plynu bylo na trhu dost, byl relativně laciný, šlo jej přepravovat po zemi – ovšem jen za podmínky, že se státem, který ho prodává, udržujete korektní vztahy. Podobně tomu je s německou energetickou burzou. Ta byla přínosem, dokud bylo energií přebytek a tím pádem generovala nízké ceny.
Jak dopadne hospodářství závislé na zdroji energie ze znepřáteleného státu a jaké ceny generuje obchodování s nedostatkovou komoditou, se nyní můžeme přesvědčit sami. Jakmile připravíte hospodářství o energie, znehodnotíte i měnový systém, který to hospodářství podpírá; zajímavými se stanou měny kryté megawatty či megajouly, a nikoli měny kryté dluhem. Toho jsme právě svědky, to je světový úprk od dolarového systému a zrychlující inflace v západních zemích.
Ptala jste se ale, jak se v tom má vyznat volič. K tomu asi tolik, že jsme asi všichni tušili, že západní, dluhem krytý blahobyt nemůže trvat věčně. Sice jsme doufali, že vydrží co nejdéle, ale ta vzadu zasutá obava tam byla. No a nyní je to tady, nastal krach a rozklad, a volič by se měl ptát, koho chce mít v čele země v okamžiku skutečné krize. Zda typa, který nepředvedl nic jiného než dokonalou přizpůsobivost a poslušnost, během pandemie systematicky okopával vládu dle hesla čím hůře, tím lépe, během jediného roku se stal z konzervativce ekologem – nebo někoho úplně jiného. Pokud to nestačí, tak připomeňme, že byť krize zachvátila celý Západ, tak inflace je nejvyšší ve Fialově Česku, ceny energií vystoupaly nejvýše ve Fialově Česku, cenzura médií je nejdrzejší ve Fialově Česku, no a válečnická vládní rétorika je jednou z nejhlučnějších ve Fialově Česku.
Fotogalerie: - Cestou energetické bezpečnosti
A do toho všeho rostoucí inflace a s tím i růst cen potravin, služeb a všeho dalšího. I tam Češi cítí problém a i tady nastává názorový střet: soběstačnost versus spolupráce v rámci Evropské unie. Jedni chtějí potravinovou soběstačnost a obávají se o dostatek potravin v zemi, druzí zase protestují proti velkým potravinářům a mají důvěru ve společný trh Evropské unie. Co je vám bližší, a proč?
Když padá důvěra k měnovému systému, následuje inflace. A když prudce rostou ceny energií, rostou nutně ceny všeho ostatního. Co hůř, jsme teprve na začátku, potraviny v supermarketech jsou pořád ty z minulé sklizně a energetická krize naplno udeří až s nástupem podzimních chladných dní. Ptáte se ale na potravinovou soběstačnost a společný trh. Odpověď nebude jednoduchá, protože evropský potravinářský trh je spletenec zamotaný tolika dotačními podmínkami, kvótami a směrnicemi, že se v něm už nevyznají ani ty velké obchodní korporace, které si příslušné kvóty a směrnice kdysi dávno prolobbovaly.
Jsou ceny elektřiny v ČR spravedlivé, s ohledem na mezinárodní situaci?Anketa
A jak tedy podle vás dosáhnout nižších cen potravin?
Pokud se mě ptáte na dlouhodobé hledisko, musím vás zklamat – nevím. Dostupné a zdravé potraviny jsou oficiální politikou úplně všech vlád světa, včetně bruselského svazového Ústředního byra, a výsledkem je jen výše zmíněná spleť plateb a podmínek a dotací a pokut. Krátkodobě vám to ale povím. Musíte snížit ceny vstupů, což jsou dnes hlavně hnojiva a pohonné hmoty, a musíte rozptýlit takzvaná inflační očekávání – situaci, kdy obchodníci počítají s dalším zvýšením cen a s dalšími zásobovacími výpadky, a tak křečkují zásoby a vyčkávají s prodeji. Jinými slovy, byznys i občané musí dohlédnout světlo na konci tunelu. Dokud takové světlo nebude na obzoru, ceny porostou.
Opoziční politici nebo kritici vlády stále častěji uvádějí jako příklad rázného politika pro dobu krize maďarského premiéra Viktora Orbána, který zastavil vývoz pšenice a elektrické energie, zastropoval ceny pohonných hmot a tak dále. Slovensko přimělo snížit ceny energií pohrůžkou sektorové daně, podobné kroky udělalo i Polsko. „Na co Fiala ještě čeká?“ slyšela jsem v nejednom rozhovoru. Na co podle vás čeká? A je vyčkávání správná taktika?
Čímž vlastně dokončujete mou předchozí repliku. Orbán hned na začátku války ukázal, že mu záleží na maďarských podnicích a spotřebitelích a že je nenechá padnout, respektive zchudnout. Ukázal svým lidem, že jsou pro něj prioritou, stal se vlastně tím světlem na konci tunelu. Příklad Maďarska dle všeho strhl i Slovensko. Polská situace pak je specifická v tom, že na rozdíl od Maďarska předvádějí tvrdě protiruskou válečnickou rétoriku, ale zároveň vědí, že se v konfliktní mezinárodní situaci musí opírat o semknutou a spořádanou domácí frontu. Činí vše pro to, aby ceny energií zůstaly co nejnižší, podniky nemusely zavírat a lidé nechudli. Fiala samozřejmě činí pravý opak. Nečeká zjevně na nic, současná situace mu vyhovuje.
Máme-li pochopit, jak může rozklad země a zchudnutí jejích obyvatel vyhovovat předsedovi vlády, musíme si připustit, že Fiala nepracuje pro lidi této země, ale pro někoho jiného. Můžeme spekulovat, zda jde o jeho německé kontakty z okruhu Panevropy, o nějaké kruhy ve Spojených státech amerických nebo konečně o finančně mocné hráče v pozadí takzvané pražské kavárny, kteří na současné krizi vydělávají. Na každé krizi někdo vydělává. Kdybych si měl takříkajíc tipnout, hádal bych, že u něj jde o směs všech tří loajalit – snaží se prostě zavděčit všem, jen finančně slabší většině obyvatel republiky nikoli, ty pokládá za své nepřátele. Pokud ho pohání nějaká vnitřní motivace, bude to – krom komplexů z mládí, které se snaží kompenzovat – snaha zavděčit se jiným domněle či skutečně mocným, být jimi vzat mezi sebe.
Všimněme si jeho kariéry – ten člověk byl ve velmi mladém věku 40 let zvolen rektorem druhé největší univerzity v republice, tedy do funkce, která u standardních akademiků bývá vrcholem celoživotního snažení. Když se ale podíváme na jeho akademickou bibliografii, zejména na tu z dob, než se stal rektorem, nevidíme tam žádný převratný titul, nic, co by vyprovokovalo diskusi a odezvy, nic, co by bylo překládáno do cizích jazyků. Dosáhnout takto brzy tak vysoké mety – a dosáhnout jí bez zjevných zásluh! – naznačuje, že ten člověk buď musel mít velice mocné spojence, nebo musel úplně všechny přesvědčit, že právě jim půjde na ruku. Což jsou vlastnosti agenta nebo lokaje, ale ne vůdce národa v čase krize.
Všimněme si také, že o něm – krom oficiálních informací – vůbec nic nevíme. O Zemanovi jsme věděli, že se rád napil; o Klausovi, že miloval Václava Klause; o Babišovi, že měl rád potravinářství a peníze; o Špidlovi, že jezdil rád na kole a o Nečasovi, že byl tak slušný a ukázněný, až to muselo prasknout. O Fialovi víme jen tolik, že je falešný jako děravý pětník.
Psali jsme:
Měla by Česká republika nakupovat plyn přímo od Ruska, nehledě na situaci na Ukrajině? A jak to případně morálně obhájit?
Zatím ruský plyn nakupujeme přímo od Německa, které nemá sebemenší problém ani s morálkou, ani s přirážkou účtovanou sousedům tak blbým, že si podobné zacházení nechají líbit.
Když jste už ale začala o morálce – za což děkuji – tak pokud je v dnešním dění nějaká moralita, tak jedině ta, že ta zatracená válka musí skončit. Trvá to už půl roku, denně tam umírá nebo je zraněna nějaká ta tisícovka lidí, vojenské rozhodnutí se zdá být v nedohlednu. Jediné, co to přináší, je destrukce oblastí, v nichž válka zuří, rozvrat evropských ekonomik a především rozvrat v lidských myslích a v mezilidských vztazích. Proto by všechny národy a vlády, které se chtějí pokládat za civilizované, měly napřít veškeré úsilí k jejímu skončení. Což se nedělá dodávkami zbraní bojujícím stranám, které války odjakživa prodlužovaly, ani okázalým fangličkováním, ani nabubřelými řečmi premiérů, že jsme ve válce, kterou jsme nikomu nevyhlásili, ani nám ji nikdo nevyhlásil. Dělá se to hledáním diplomatických řešení, hledáním partnerů k takovým řešením a tlačením válčících stran do těch řešení.
Navíc je s půlročním odstupem stále složitější nějaké morální soudy vyslovovat. V podstatě se nám zde vyprofilovaly dva „narativy“. Podle jednoho věrolomní Rusáci, což nejsou lidé, ale primitivní agresivní hordy žijící ve fašistické diktatuře vedené šílencem, bezdůvodně napadli zaručeně civilizované, demokratické a proevropské Ukrajince, kteří se jen brání, povahu mají holubičí a nepřejí si nic jiného, než se těšit z bezmezného dobra liberálně-demokratického západu. Druhá verze zní zhruba tak, že ve fašistickém režimu žijí oni Ukrajinci, že Ukrajincům vládnoucí režim od roku 2014 se střídavým nasazením zabíjí a šikanuje ony Rusáky, kterým nezbylo než oplatit ránu ranou. No a strašlivé je, že žádný novinář či komentátor se ani nepokouší ty dva narativy poměřit. Takže se nikde nedozvíme, ve kterém z obou režimů byla před vypuknutím války více ctěna základní demokratická práva, kde měl prostý člověk lepší životní perspektivy, nebo kde byly více ctěny svobody umělecké tvorby či vědecké práce. A protože to opravdu nevíme, nezbývá, než se snažit o maximální odstup.
Fotogalerie: - Lékaři a občané proti válce
Nebudeme chodit okolo horké kaše a rovnou to sečteme. Po roce 2014 uvalila Evropská unie kvůli anexi Krymu protiruské sankce, které od té doby stále – až dosud – prodlužovala. Tedy osm let. V únoru 2022 začala válka na Ukrajině a Spojené státy, Evropa a některé další země přidaly protiruské sankce. Rusko ale stále pokračovalo ve svém tažení Ukrajinou, a tak se přidaly další a další sankce. Válka však stále trvá, proto například Evropská unie připravuje již sedmý balíček sankcí. Sankce, sankce, sankce. Přiměje tento sedmý balíček Rusko, aby se z Ukrajiny stáhlo? Nebo to bude balíček osmý? Desátý? Kolik jich ještě bude potřeba? Je třeba vydržet, jak slýcháme?
Tak, jako mohou burzovní obchody s energií snížit ceny pro spotřebitele jen tehdy, je-li energií nadbytek, tak mohou sankce ohrozit sankcionovaného, jen když sankcionující disponuje nějakou komoditou, zbožím či službou, které nejsou jinde na světě k mání. Opravdu by mě zajímalo, co takovým – jen na západě dostupným – zbožím je. Ve skutečnosti sankce ukázaly, že západní sankce už nejsou s to dosáhnout vůbec ničeho. Vždyť i rusobijecká média přiznala, že jediným dopadem sankcí jsou nedostatky některého luxusního zboží, řekněme, že kabelek, který ovšem pocítí jen ty nejsvrchnější vrstvy ruské společnosti. A nebojím se, že tamní oligarchové nedokázali dočasný nedostatek kabelek pro milenky vykrýt nějak jinak – třeba sobolími kožichy, diamantovými šperky či jinými ryze ruskými produkty.
„Rusko disponuje obrovskými přírodními zdroji, které Evropa buď nemá, nebo jejich těžbu a zpracování z různých důvodů zakázala. Evropa naopak nedisponuje ničím, co by nebylo buď postradatelné, nebo opatřitelné jinde,“ shrnul jste podobně v našem minulém rozhovoru s tím, že vyhlašovat za takových podmínek sankce proti Rusku zákonitě znamená negativní dopady na Evropu. Někteří komentátoři a odborníci navíc tvrdí, že protiruské sankce ohrožují více Evropu než Rusko, protože Rusko své investice, export i import směřuje tam, kde je zájem – Indie, Čína, Afrika a další země BRICS, a prodej stoupá. Je fér, že tyto státy nakupují levný plyn a ropu, zatímco v Evropě – a v České republice obzvlášť – letí ceny nahoru? Je to naše nutná daň za solidaritu s Ukrajinou?
Je to daň za naši blbost. Konkrétně pak za blbost, s níž jsme podporovali režim, který části svých občanů znemožňoval používání rodného jazyka, ani se nesnažil dodržovat mezinárodní mírové dohody – mám na mysli všelijaké ty Minsky 1, 2 či 3. A k tomu všemu imbecilně věřil, že bude přijat do Evropské unie a do NATO jako rovnocenný partner. A taky je to daň za blbost, s níž věříme, že až ta bojující země obětuje úplně posledního, zaručeně prozápadního, liberálního a demokratického Ukrajince, tak se divoké ruské hordy zaleknou a nejenže svrhnou svou vládu, ale ještě k tomu ustoupí za čáru Archangelsk – Astrachaň, tedy za čáru, kam chtěl barbarské východní hordy zahnat už poslední kancléř sjednocené Evropy.
Psali jsme:
Kvůli energetické krizi se mluví o tom, zda je třeba přehodnotit Zelenou dohodu EU s názvem Green Deal a nakolik současnou krizi umocňuje. Západ Evropské unie však na jeho realizaci trvá. Dokážou státy jako Česká republika alespoň nějakou změnu v tomto plánu, třeba zablokovat nějakou část?
Trvání na Green Dealu v podmínkách kontinentální války, které se možná účastníme a možná zase ne, zdánlivě ukazuje, nakolik je bruselské politbyro odtrženo od veškeré reality. Neboť co zeleného je na všech těch tunách dodané a vypálené munice, raket, tankových motorů? Nedávno se ve smyslu, že válka není ekologická, vyslovila včera ještě adorovaná, dnes pozapomenutá Greta Thurnberg – překvapilo mě, že má víc rozumu než adorovaní západní vůdcové. Na věc se ale můžeme dívat i z druhé strany. Jestliže válka, sankce a nedostatky energií a surovin skutečně vrátí evropské hospodářství kamsi do preindustriální nuzoty, půjde vlastně o grýndýlistický splněný sen. Budeme chudí, nebudeme nic spotřebovávat, planetě se dozajista uleví. Takže pro některé zvlášť radikální grýndýlisty může být současná válka požehnáním.
A jak se v této souvislosti díváte na to, že někteří politici – i čeští, tady můžeme jmenovat například Piráty – chtějí zrušit právo členských zemí Evropské unie zvané právo veta? Tedy možnost vetovat přijetí kroků Bruselu, pokud s tím některá země nesouhlasí? Co by to pro Českou republiku znamenalo?
V tomto punktu nás může uklidňovat, že Brusel se už zjevně není s to dohodnout vůbec na ničem. Kdyby ovšem byl, bylo by to neštěstí. Znamenalo by to, že bychom se ze špatně markýrované kolonie Německa stali kolonií se vším, co k tomu patří – dokonce i bez hry na vnitřní autonomii. Možná je právě tohle jedním z úkolů našeho současného premiéra, a kreténští Piráti se ho snaží trumfnout v devótnosti.
Jak moc jde podle vás v Green Dealu o přinucení Evropanů ke snížení spotřeby, o byznysové zájmy a nakolik o technologickou revoluci s Evropou v čele?
Zrovna v těchto dnech pracuji na hřebeni Krkonoš, kde s kolegy a se studenty už 12 let monitorujeme dopady klimatické změny na vysokohorské motýly – a skutečně to vypadá tak, že chladnomilné druhy jako okáč horský a okáč rudopásný ustupují, zatímco se i do nejvyšších poloh pohoří tlačí běžné druhy nížin a pahorkatin, třeba okáč luční nebo žluťásek čičorečkový. A včera jsem přímo v terénu potkal kolegy Aleše Dolného a Václava Pavla, kteří zde studují vážky a horské ptáky, a ti pozorují navlas stejný vývoj. Obávám se, že ani jeden nevíme, jak zastavit ústup chladnomilných a nástup teplomilných druhů.
Asi bychom se ale shodli, že zastavění krkonošských – či beskydských, krušnohorských nebo vysočinských – strání solárními panely či větrníky nejsou tím pravým řešením. Jsou ovšem řešením pro určitý segment byznysu, a to pro ten, který by se bez dotací, pobídek a programů na trhu neudržel.
Pro klimatickou problematiku a Green Deal je nejzapálenější zejména nejmladší generace. Hovoří se o „environmentální úzkosti“ nebo o „klimatické tísni“, kterou pociťují. Říkává se už desetiletí: To je dneska v módě. Jde tedy o dočasnou „módu“, nebo o trvalý projev?
Přestože na studiu klimatické změny aktivně pracuji, přednáším o ní, diskutuji o ní se studenty a tak dále, tak jsem se s pojmem klimatická tíseň poprvé setkal v časopiseckém článku, který mi poslali na recenzi z jakéhosi sociologického časopisu. Tu recenzi jsem přijal, protože člověk si má rozšiřovat obzory o poznatky mimo svůj úzký obor. Ten článek byl formálně v pořádku, byť už předpokládal, že mladí lidé onou tísní trpí a pouze analyzoval, zda ti trpící jsou připravenější klimatickému boji něco obětovat. Zjistil jsem, myslím, že ano.
Mě samotného na celé věci zaujalo, že svět ještě nikdy nebyl blíž jaderné válce a západní svět masovému zchudnutí a propadu do barbarství, ale akademická pracoviště řeší – klimatickou tíseň. Jenže ruku na srdce, já zase řeším stav krkonošské populace okáče horského. Přitom, pokud ukrajinský konflikt vyeskaluje do konfliktu jaderného, nebo v uvozovkách jen plnokrevně konvenčního – s bombardováním elektráren, chemiček, přehrad a podobně – budeme mít úplně jiné starosti, než vzrůst globální teploty o 1,5 stupně Celsia během 50 let. Svět je zkrátka bizarní místo.
Rozhovor bilancoval vývoj posledního půlroku. Máte nějaké poselství na závěr?
Ten půlrok vůbec neměl být. Co mohlo být špatně, bylo špatně, a to vzdor chvilkám osobního štěstí. Přejme si, aby příští půlrok byl podstatně lepší.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
