Jak jsou podle vás Češi spokojení se životem v demokracii více než tři desítky let po revoluci?
Celkově převažuje spokojenost, a to zvláště srovnávají-li lidé současný a předlistopadový režim. Na mnoho stránek současného života ale hledí rezervovaně a opatrně. Z více ukazatelů vidíme, že lidé mají z naší společnosti pocit určité nehybnosti a ustrnulosti – jako bychom se zastavili někde na půli cesty a nevěděli jak dál. Na jedné straně jsou většinou spokojeni se svou materiální situací, která se podle nich soustavně, krok za krokem zlepšuje. Na druhé straně jen polovina obyvatelstva si myslí, že naše politické strany zaručují demokratickou politiku. Názor, že stranický systém funguje u nás dobře, uvádí jen třetina obyvatel. Dlouhodobě bez velkých výkyvů si také jen třetina lidí myslí, že úroveň naší demokracie je srovnatelná se situací v západoevropských zemích. Celková spokojenost s úrovní demokracie je někde na čtyřiceti procentech.
Jak se navíc jejich spokojenost za poslední léta vyvíjí? V čem klesá a kde naopak stoupá? A proč?
Uvidíme, jak se epidemie covid-19 projeví v postojích našich občanů a jak dalece bude ovlivňovat veřejné mínění v následujícím období. Už jsem řekl, že roste spokojenost s dosaženou životní úrovní. Co se týče celkové situace ve společnosti, zažili jsme za třicetiletý polistopadový vývoj dvě období rostoucí spokojenosti: první v devadesátých letech až do roku 1997, druhé okolo voleb 2013 a v těsně následujícím roce. V posledních letech spokojenost neroste, ale udržuje se na mírně nadprůměrné úrovni. Bolestí naší společnosti a zátěží minulých let je to, že obecně trpíme nedůvěrou v instituce našeho státu a nevnímáme je jako svůj vlastní nástroj řešení složitých problémů. Výjimkou je rostoucí ocenění práce policie a armády.
Víte, kolik lidí by chtělo předlistopadový režim zpět? Tedy najde se někdo, kdo ten minulý režim vidí lépe než současnou demokracii?
V pluralitní demokratické společnosti samozřejmě vedle sebe existují názory různé. Mezi zastánce současného režimu můžeme pokládat zhruba 60 procent našich obyvatel. Ti říkají, že současný režim je lepší než režim předlistopadový. Vedle nich tu je ale zhruba pětina populace, která mezi současným a minulým režimem nevidí žádný velký rozdíl. Zbývajících část okolo 15 procent si myslí, že lepší byl režim minulý. Samozřejmě se tu odráží i to, že dnešní starší lidé vzpomínají s trochou nostalgie na dobu, kdy byli mladí. Výraznějších odpůrců současného režimu je něco kolem deseti procent.
Dá se z vašich dat vyčíst, co Čechům 31 let po revoluci chybí?
Kdybych to měl celkově shrnout, tak je to porozumění tomu, odkud a kam kráčíme. Polistopadovou minulost přes všechny výhrady k výsledkům privatizace a k nepoctivosti v podnikání nakonec hodnotíme kladně. Když vezmu naši současnost před covidem, tak zvláště materiální situaci hodnotíme také kladně. Při pohledu do budoucnosti, a to opět i před covidem, jsme bezradní. Jako by nám naše nedávná minulost a současnost neukazovala cestu do budoucnosti. Mnoha lidem věci jaksi nedávají smysl. Konkrétně lidé smysl velice těžko nacházejí v politice a účasti na veřejném dění, v opatřeních vůči mladým rodinám a starým občanům. Postrádají péči o morálku a duchovní hodnoty i slušnost ve vztazích mezi lidmi.
Psali jsme:
A dokážou nám čísla říci, jak obyvatelé vnímají politický vývoj od listopadu 1989?
Je to trochu jako na houpačce. Nemůžeme asi jít k podrobnostem, ale od devadesátých let se vystřídalo lepší i horší období. V současnosti – a to až do začátku epidemie – se nacházíme mírně nad dlouholetým průměrem spokojenosti. Optimista by řekl, že situace je posledních několik let stabilní, pesimista by hovořil spíše o stagnaci. Lidé kladně hodnotí činnosti, na které dohlédnou a alespoň trochu do nich vidí, modelově práci starostů a krajské samosprávy. Takzvaná vysoká politika jim ale jasná není. Lidé jsou jen průměrně spokojeni s rozvojem demokracie a sociálními jistotami, jen průměrně hodnotí činnost vlády. Spokojeni naproti tomu jsou se zajištěním občanských svobod, možností uplatnit své schopnosti. Oceňují i péči o bezpečnost občanů.
Co tedy Češi za posledních 31 let vytýkají politikům nejvíce?
Politika se z hlediska občana mění v posledních desetiletích k horšímu, nejen u nás ale v celém západním světě. Ve vztahu k občanům politikové málo vysvětlují, nedostatečně je vtahují do řešení věcných otázek. Dlouhodobé otázky, které ovlivní generace našich dětí, raději odkládají, neboť se na nich těžko získává momentální popularita. Podívejte se například na absenci věcné debaty při volebních kampaních. A to možná nejdůležitější je fakt, že politikové podceňují jasná pravidla hry. Pro koho platí to a pro koho ono? Zůstane to tak nebo se to bude nahodile měnit? Zhruba třicetiprocentní kladné ocenění práce soudů celkové situaci moc nepřispívá.
Se změnou režimu přišly i změny jiné. Česká republika je členem Evropské unie. Jak se vztah lidí k této instituci s postupem času mění? A čím to podle vás je?
To je složitá otázka, které se ve STEM intenzivně věnujeme. Mám-li to vysvětlit stručně, vzpomeňme, jak silné bylo na počátku devadesátých let heslo návratu mezi nejvyspělejší evropské země. Cítíme se být Evropany a jsme na to hrdí. Do Evropské unie jsme vstoupili s přesvědčivou podporou většiny občanů. Ta se však postupem doby zvolna vytrácela: O Evropské unii jsme slýchali často jen v negativních souvislostech, lidé navíc ani pořádně nevěděli, jak to s naším členstvím vypadá, jak naši zástupci v Evropské unii fungují. Vlivem některých osobností naší politiky u nás ještě více než jinde byly vnitropolitické problémy přisuzovány Evropské unii, úspěchy však bývaly čistě výsledkem práce osobností na domácí politické scéně. Vyhrocená debata se dnes trochu zklidnila, zvolna se k Evropské unii navrací kladný vztah. Nadále však platí, že nešikovná a nesrozumitelná komunikace o evropských záležitostech nadále pokračuje.
Už dříve jste zaznamenali pokles podpory otevřených hranic v Schengenském prostoru. Jakou podporu má nyní? A nakolik to může souviset s migrací?
Migrační krize, ale i současná krize covidová ukazuje, jak jsme v naší kotlině sebestřední. Nebezpečí vidíme především venku – v islámském radikalismu, terorismu a organizovaném zločinu. Jsme opatrní na Rusy, Číňany, ale i na Němce a Američany. A konec konců podezíravě hledíme i na Evropskou unii. Situace se však trochu zlepšila, opět se trochu otevíráme.
A s migrací souvisí i stále opakovaná bezpečnost. Cítí se lidé v České republice bezpečně? A více či méně než dříve? Nakolik tento pocit může ovlivňovat právě ona migrace?
Migrace s tím souvisí, ale v tuto chvíli již není tím hlavním bezpečnostním rizikem. Dnes je pocit bezpečnosti občanů vysoký, péče o bezpečnost se podstatně zlepšila. Jde to i ruku v ruce s tím, jak se zlepšuje hodnocení práce policie.
V čem se podle vás čeští politici nepoučili ve vztahu a chování směrem k voličům?
Je to vlastně jednoduché a pořád stejné. Politikové by měli přesvědčit lidi o tom, že vědí, co dělají, tedy mají určitou vizi, krátkodobou a hlavně dlouhodobou. A měli by být schopni prokázat, že za vzletnými slovy a sliby následují činy. Důsledně a srozumitelně.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
