Vlastimil Vondruška: Palestinský národ neexistuje. Židé raději zemřou, než by se vzdali své odvěké vlasti. Je jen jediné řešení starého sporu

25.02.2018 20:52

ROZHOVOR Ve dvou na sebe navazujících rozhovorech hovoří o tomto víkendu spisovatel a historik Vlastimil Vondruška o tom, co si prožil židovský národ. V dnešním pokračování připomíná okolnosti vzniku Státu Izrael i to, že žádný palestinský národ neexistuje. O palestinském lidu se mluví pouze z politických a taktických důvodů, protože to vyžadují národní zájmy Arabů. Arabové nikdy nepřipustí, aby na „jejich“ území Židé žili. A Židé raději zemřou, než by se vzdali své odvěké vlasti. Proto existuje jediná možnost, že si znesvářené strany vyřídí spory samy tváří v tvář. A bez rukaviček. Zásahy amerických, ruských a evropských politiků zatím vše jen komplikují.

Vlastimil Vondruška: Palestinský národ neexistuje. Židé raději zemřou, než by se vzdali své odvěké vlasti. Je jen jediné řešení starého sporu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel Vlastimil Vondruška

Skončili jsme předchozí den tím, že se pojem Palestina začal v politickém a o něco později etnickém smyslu užívat teprve ve 20. století, tedy zhruba o čtyři tisíce let později, než na tomto území začali žít Židé. Jaké obyvatelstvo tam žilo?

Na území Palestiny se za vlády Osmanů vytvářela specifická arabská komunita. Centrální vláda totiž často násilně přesídlovala obyvatele z krajů, kde rostlo protivládní napětí. A vždycky je vysídlovala do neúrodných a nehostinných krajů, jako byla Palestina. V 18. a 19. století tu žili muslimové, kteří etnicky pocházeli z Egypta, Sýrie a Jordánska, v podstatě Arabové. Turci se sem nikdy nehrnuli. Od časů Byzantské říše tu žili křesťané a od 16. století se ve velkých městech usazovali Židé, šlo o ty, kteří byli vyhnáni ze Španělska. Ve druhé polovině 18. století se sem přestěhovala početná komunita chasidských Židů. Na konci 19. století sem po pogromech ve východní Evropě emigrovala řada chudých venkovských rodin.

Co pro Židy návrat do země zaslíbené znamenal?

Nedělejme si iluze, že tihle Židé přicházeli do ráje! Palestina je sama o sobě poměrně nehostinná a oni museli vzít zavděk těmi nejhoršími místy. Doslova tu umírali hladem. Tehdy jim pomohl Edmond James de Rothschild, který věnoval obrovské prostředky na podporu židovské kolonizace Palestiny. Legitimně vykupoval pozemky, za svůj život zhruba pět set kilometrů čtverečních, zakládal vesnice a dovážel technická zařízení. Právě tihle Židé dokázali chudou a nehostinnou krajinu měnit v úrodnou zem. Takže v rámci spravedlnosti ještě jedna důležitá poznámka. Jejich prací se vyprahlá kamenitá krajina stala prosperující zemí.

Kdo přišel s myšlenkou obnovit židovský stát?

Idea obnovit židovský stát na historickém území předků se objevila již na konci 19. století. Otcem koncepce, zvané politický sionismus – podle hory Sión v Jeruzalémě, byl Theodor Herzl, který také předsedal v roce 1897 prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji. Nicméně první skutečné dějství dramatu o obnovení Izraele se odehrálo až v roce 1917. Blížil se konec první světové války a Anglii se hodilo získat podporu na území nepřátelské Osmanské říše. Tehdy byla přijata proslulá Balfourova deklarace, Arthur Balfour byl britský ministr zahraničí. Onen významný, leč dvousečný text zní: „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoli zemi“.

Podařilo se Britům uvést Balfourovu deklaraci do praxe?

V roce 1917 byla Palestina v rámci válečných operací Brity obsazena, v roce 1919 pak byla na Pařížské mírové konferenci podstatná část jejího území svěřena pod britskou správu. Tento protektorát se nazýval Britský mandát Palestina a smyslem bylo prosadit Balfourovu deklaraci. Osmanská říše patřila mezi poražené a vítězné mocnosti diktovaly nové uspořádání světa. Palestina však byla z hlediska struktury obyvatel z větší části arabská, pouze Jeruzalém a okolí byly židovské. A tady se dostáváme do uzlového bodu, od něhož se odvíjí řetěz nesplněných politických slibů, náboženských vášní a krvavého násilí.

Britové totiž neslibovali jen Židům. V textu tajné Sykes-Picotovy dohody současně slíbili Arabům samostatný stát, který ani oni tehdy neměli, protože byli v područí Turků. Tehdy ovšem ještě palestinský národ neexistoval, dobovým jazykem šlo o palestinské Araby. Vliv v oblasti měli i Francouzi, kteří jako protektorát drželi sousední oblast Zajordánska. Ti o žádné samostatnosti pro místní obyvatelstvo neuvažovali. Tvrdě potlačili povstání krále Fajsala za nezávislost Sýrie. Arabům na palestinském území bylo záhy jasné, že ani oni tak snadno svůj stát nezískají, nicméně hněv obrátili nikoli proti Britům, ale proti Židům. V roce 1921 vypukly etnické nepokoje v Jaffě, které stály na životech téměř padesát Arabů a stejný počet Židů.

Jak to v oblasti vypadalo v období mezi dvěma světovými válkami?

Problém byl v tom, že v Evropě s nástupem nacismu rostl antisemitismus a na území Palestiny mířili další a další Židé. Mezi první a druhou větovou válkou jich přišlo téměř 400 tisíc. Britové stanovili kvóty, kolik Židů se smí přistěhovat. Jak vidíte, politici milovali migrační kvóty už před sto lety. Ale ani tehdy to nefungovalo! Během druhé světové války rostlo legální, ale i nelegální přistěhovalectví, navzdory tomu, že Britové zadržovali lodě plné uprchlíků. Takže také žádná novinka!. Animosita mezi muslimy a Židy rostla, ale je třeba připomenout, že na vině byla především Velká Británie svou bezcharakterní politikou, protože obratně jejich sporů využívala. Přitom to byla ona, která oběma stranám slíbila samostatný stát.

Druhá světová válka přinesla Židům nesmírné utrpení, ale její konec jim, co se týče území Palestiny, klid nepřinesl. Co bylo hlavní příčinou?

Po roce 1945 spory mezi Židy a Velkou Británií eskalovaly, Židé obviňovali Angličany, že straní Arabům, což byla částečně pravda. Po sérii teroristických útoků – i Židé tohle uměli – se Velká Británie v roce 1947 vzdala mandátu v Palestině, aniž tam za třicet let cokoli udělala či vyřešila.

Nově vytvořená Organizace spojených národů hned v roce 1947 rozdělila Palestinu na část židovskou a část arabskou s tím, že Jeruzalém zůstane pod mezinárodní správou. Tento návrh připravila komise, v níž zasedal i zástupce Československa. V té době zde žilo 1,2 milionu Židů a 650 tisíc Arabů. Židé plán přijali, i když měli obdržet především neúrodnou půdu (uvádí se, že až 75 procent byla poušť), Arabové (i když měli dostat skoro stejně velké území, ale mnohem úrodnější) ho odmítli s tím, že je porušena Charta OSN, „která dává národu právo na určení vlastního osudu“. V celém arabském světě okamžitě vypukly nepokoje, bylo zabito několik desítek Židů, byly vypalovány domy a synagogy, Arabové v Palestině několik dní stávkovali. Tehdy ještě existovala cesta ke smírnému řešení, ale aniž bych chtěl dělat soudce, těžko mohu souhlasit s tím, že vina za problémy celého regionu padá na hlavy Židů. Neochota Arabů se záhy ukázala v plném světle.

Jak to na území Palestiny vypadalo v období kolem vyhlášení samostatného izraelského státu?

Od konce roku 1947 zuřila v Palestině guerillová válka mezi Araby a Židy. Na Palestinu bylo uvaleno embargo na dodávky zbraní. Jenže odcházející britské síly předávaly své policejní stanice i se zbraněmi Arabům, Židé byli však vyzbrojováni z Evropy, mnoho zbraní pocházelo z Československa. V občanské válce od jara 1948 měli Arabové početní a technickou převahu. Přesto se židovské domobraně podařilo probít z obklíčeného Jeruzaléma a v několika dnech obsadila Haifu a celou Galileu. Den před ukončením Britského mandátu Palestina byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael. Den po vyhlášení nezávislosti ho napadla vojska pěti arabských států. Nemá cenu popisovat hrůzy tohoto ani dalších masakrů. Palestinská půda byla vždycky nasáklá krví. A taková i zůstala. V květnu tomu bude sedmdesát let, kdy byl samostatný Stát Izrael vyhlášen. Sedmdesát let násilí, impotentní západoevropské a americké diplomacie, naivních deklarací OSN a neochoty akceptovat realitu. Sedmdesát let, v nichž byl generován palestinský národ. Jak se „uřekl“ v rozhovoru pro nizozemský deník v roce 1977 člen Organizace pro osvobození Palestiny Zahír Músejn: „Žádný palestinský národ neexistuje... O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek k boji proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního palestinského národa.“

Existuje vůbec řešení, jak by se po těch sedmdesáti letech dalo to téměř nepřetržité násilí ukončit?

Dosud se znesvářené strany dohodnout nedokázaly a rozhodně to nedokážou ani v nejbližší budoucnosti. Zásahy amerických, ruských a evropských politiků zatím vše jen komplikují a zhoršují a rozhodně k ničemu dobrému nepovedou ani v budoucnu. Arabové nikdy nepřipustí, aby na „jejich“ území Židé žili. A Židé raději zemřou, než by se vzdali své odvěké vlasti. V podobných situacích existuje jediná možnost. V dějinách si totiž nakonec vždycky musely znesvářené strany vyřídit spory samy tváří v tvář. A bez rukaviček. Jak je totiž zřejmé, nejde najít odpověď, na čí straně je pravda. Každý má tu svou a z nich jednu společnou neupletete. Nebo snad chcete, aby se tu lidé další desetiletí a staletí zabíjeli a stovky a tisíce politiků a aktivistů se živilo na tomto tragickém konfliktu, aniž by se cokoli vyřešilo?


VÍNEM PROTI POHANSTVÍ ANEB STAROČESKÝ DEKAMERON  –  Praha, Divadlo U hasičů 3. dubna 2018 v 19 hodin. Předprodej zde

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Režisér Magnusek: Svěrák nebo Hřebejk se staví do role, která jim nepřísluší. Ti, co křičí po demokracii, ji sami neuznávají

16:13 Režisér Magnusek: Svěrák nebo Hřebejk se staví do role, která jim nepřísluší. Ti, co křičí po demokracii, ji sami neuznávají

ROZHOVOR „Orbán? Vyhrál demokraticky a poměrně i velkou většinou, o čemž se tady nezdá ani Zemanovi.…