„Zaprděné zpravodajství. ČT mi nesmí do baráku,“ řekla Švihlíková a ukázala, co vám neřeknou

Co si myslíte o ekonomickém zpravodajství České televize nebo obecně ve veřejnoprávních médiích? Dá se vůbec o něčem takovém mluvit? Vy jste začala s kolegy vydávat časopis Argument, kde se snažíte informovat o tom, o čem se v mainstreamových médií v rámci ekonomického zpravodajství nemluví. Co vás k tomu vedlo?

Budu mluvit hlavně k České televizi, protože myslím, že rozhlas funguje podstatně lépe. Co se týče České televize, tak říkám narovinu, že jejich zpravodajství mi nesmí do baráku. Vždycky lituju ty, který jsou závislí čistě na zpravodajství České televize, protože to je katastrofa. To prostě není zpravodajství. To je propaganda od A do Z, takže to já vůbec ve svých zdrojích nemám a absolutně mě nezajímá, co vysílají nebo nevysílají. Vadí mi, že to musím platit. A to mi vadí intenzivně.

Jinak zdrojů informací je hodně, máte obrovské množství statistik, se kterými můžete pracovat nebo spoustu úžasných zahraničních médií.

Indové dělají úžasné věci a jsou strašně rychlí. Třeba Hindustán, tam jsou zprávy rychle zveřejny i s diskusí a komentáři, ale k nám to přijde do zpravodajství za tři dny a některá témata samozřejmě vůbec. Nebo čínská televize. Těch zdrojů je hrozně moc. Samozřejmě člověku pomáhá, když dobře umí jazyky. To je velký bonus. Hlavní je si ty informace vyhledávat a nenechat se krmit jedním zdrojem, ať už jakýkoliv. Ale řekněme si na rovinu, kdo na to má čas?

Je to součást mojí práce, takže já to samozřejmě dělám, ale je mi jasné, že chtít po běžném člověku, aby si večer zapnul 15 médií a procházel to, je trošku těžké. Proto se snažíme i o ten Argument, kde nabízíme různá témata a snažíme se sledovat i to, jak o různých tématech píšou v té dané zemi.

U nás se hodně píše o tom, co říkají Němci, Britové a Američané. Ale už se nikdo nedívá, jaká je třeba čínská reflexe nebo co píšou v indických médiích nebo jak se na to dívají afričtí blogeři. To už u nás nikoho nezajímá a my v Argumentu se snažíme tohle právě dělat.

I na základě vašich analýz zahraničních zdrojů jste došla k tomu, že nás i svět čekají velké, zásadní geopolitické a ekonomické změny. Začala jste mluvit o nějakém časovém okně, které by se mělo do budoucna nabídnout a nabádáte k tomu, že by se mělo co nejlépe využít. Co tím myslíte a jak dlouhé by mělo být?

Anketa

Jak hodnotíte práci Donalda Trumpa? (Ptáme se od 23.6.2025)

Výborný prezident, dle očekávání

41%

Zklamal mě

44%

Mizerný prezident, dle očekávání

11%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 4390 lidí

Když chceme dělat změny, je načasování velmi důležité, zvláště v národohospodářství. Jednak nemůžete dělat změny najednou, protože je třeba kapacitně nezvládnete a někdy ta příležitost prostě je a někdy není. To je něco, co u nás de facto vůbec nechápeme a to i z toho důvodu, že lidé se mnoho věcí nedozvědí, protože u nás je zpravodajství takové, s prominutím, hodně zaprděné. Je orientované na to, co tady kdo řekne a co má první dáma na sobě a podobné absolutní nesmysly. Ten horizont vnímání pohybů ve světě je strašně omezený.

Ale když to sledujete, tak vidíte, že ty pohyby jsou obrovský. Ať už ve smyslu toho, že spousta zemí je nespokojená s tím, jak ekonomika funguje. Začínají aktivně využívat průmyslovou politiku. Uvědomují si, že situace ve Spojených státech je obtížná a že jednoznačně směřuje k multipolárnímu světu.

Teď měl čínský guvernér centrální banky docela významný projev. A já jsem to nenašla nikde jinde, než na svém YouTube kanále a na Argumentu. Nikde jinde o tom nebylo ani slovo, přitom to je rozhodnutí Číny, které ovlivní celý svět.

Co v tom projevu guvernér čínské centrální banky říkal tak zásadního?

Kritizoval systém založený na americkém dolaru, na jeho dominanci a jednoznačně řekl, jak bude postupovat Čína. A to znamená změny v čínských přeshraničních systémech plateb a samozřejmě rozvíjení platby v jüanech a prostě řadu dalších nástrojů, kterými jednoznačně říkají, že dominance dolaru už bylo dost a vydáváme se jinou cestou.

U nás tohle vůbec, zdá se, nikoho neoslovuje, přestože to je dost velká změna.

A tohleto okno příležitosti se prostě tvoří. Vidíme, že spousta zemí si začíná volit i jiné představitele, než by se třeba líbilo establishmentu v rámci Evropské unie, a ti se budou snažit v rámci svých domácích společností a ekonomik dělat změny. Pro nás by bylo velmi záhodno, abychom se k tomuto směru přidali, dokud je toto okno otevřené.
Na druhé straně je tlak establishmentu EU na další centralizaci v mnoha oblastech – v oblasti úspor, samozřejmě militarizace, a to je podle mě velmi nebezpečná věc. Zároveň je tady klíčící odpor, který si myslím, že nám vytváří určité okno na to, abychom si začali pořádně vyboxovávat nějaký ten prostor pro vlastní hospodářskou politiku.
K tomu se rozvíjí alternativní média a lidé sledují i jiné zdroje, nejenom, nedej bože, tu Českou televizi.

Takže lidé si můžou tříbit názory a říkat si, že se v tom světě asi opravdu něco důležitého děje a asi bychom na to měli nějak reagovat.

Jak dlouho to okno zůstane otevřené, vám nedokážu úplně přesně říct, myslím, že to bude několik málo let, které bychom měli čapnout a využít, protože ta představa, že můžete kdykoliv udělat cokoliv, je naivní a chybná a nefunguje.

Jedna z velmi důležitých věcí, které by se měly brzy vyřešit, je důchodová reforma. To, co se za ní vždycky prohlásí, je v podstatě nějaká korekce, kdy a jak by lidé měli jít do důchodu nebo o výši důchodů. Tedy úprava jednoho, dvou parametrů. Vše se odvíjí od počtu pracujících a počtu důchodců. Ale porodnost klesá a tento systém tak přestává dávat smysl. Neměl by se začít diskutovat nějaký úplně jiný, nový systém?

Myslím, že bychom se na to měli dívat úplně jinak. To, co mě nejvíc vadí na těch přístupech, které doteď aplikovala Fialova vláda, je to, že rostoucí věk dožití je vlastně chápán jako problém. Jako by politici říkali, že když žijeme déle, je to problém. To je neuvěřitelné. My potřebujeme tu logiku obrátit. Když totiž takhle uvažujete, znamená to jednu jedinou věc. Nasadíte ten bič na tu restrikci a budete posouvat věk odchodu do důchodu. Ale kde si myslí, že to skončí? To je jenom bič na lidi a de facto je tam vidět motivace, aby se toho důchodu lidé ani nedožili.
Já navrhuji změnu přístupu a vnímat to úplně obráceně. A to, že lidé, kteří žijí v té dané zemi, jsou největší aktivum té země, její největší bohatství. A podle toho k tomu přistupovat. To znamená určitě řešit třeba zdravotnictví ve smyslu lázeňství, aby měli lidé co nejvíce síly a ne, aby se udřeli k smrti, ale aby mohli prožít plnohodnotný život.

S tím samozřejmě souvisí i systémy celoživotního vzdělávání, protože asi nevystačíme s jednou kvalifikací na celý život. Tak to je, svět se mění. Nemůžeme všechno točit kolem věku odchodu do důchodu. Upřímně, ono to ani dneska už nefunguje. Podívejte se, kolik máte předčasných důchodů a ještě tato vláda k tomu notabene vybízela. To je parametr, který nefunguje, a tak podle něj nemohu nasadit reformu. Potřebujeme ten systém mnohem flexibilnější. Navíc si musíme uvědomit jednu věc, a to, že důchodová reforma není primárně o tom, že se mi mění demografie. Je to je velmi nepříjemný fakt, a to hlavně z toho hlediska, že vám vymírá národ. To je pro mě velký, daleko větší problém.

Ale důchodová reforma je o tom, že společnost něco vyprodukuje, třeba i za pomoci hromady robotů a silné automatizace a hledá cesty, jak ten výnos mezigeneračně přerozdělit.

Jak to myslíte?

Nejdůležitější otázka tedy je, jestli mám společnost, která něco vytváří. A potom hledám, a když chci, tak cesty k řešení vždycky najdu tak, aby společnost byla solidární a aby držela tak říkajíc při sobě.

Jak jsem říkala, mě mnohem víc trápí to, že jako Češi vymíráme, než to, že to nejde demograficky vyřešit. To opravdu není čistě otázka demografie. Je to jeden z mnoha parametrů.
K čemu je vám úžasná demografie v zemích, jako je třeba Nigerie, když tam máte mnoho mladých lidí, kteří jsou bez práce, kteří tu práci nemají a odcházejí z té země, a to způsobuje zase další problémy. Takže fakticky to není jenom o demografii. Je to mnohem širší problém a měli bychom se na něj dívat z hlediska toho, že naši lidi jsou největší bohatství, které máme.

Jedním z našich problémů je, že jsme bráni jako montovna a nejsme schopni udržet zisky, které tady ty společnosti vyprodukují a posílají je pryč. To je jedna z věcí, kterou vy dlouhodobě kritizujete. Jakým způsobem byste začala měnit ekonomiku a národohohospodářskou politiku, aby se zamezilo vzniku dalších montoven a nastartoval se vývoj, výzkum a výroba s přidanou hodnotou, abychom tady hlídali svoje patenty a vyráběli si je sami?

To souvisí s komplexní změnou ekonomiky, ta je u nás založena zaprvé na tom, že tady je obrovské množství zahraničních společností, které tu působí pomocí českých dcerek. To je velmi nepříjemné i proto, že jsou rozlezlé skoro ve všech sektorech a zahraniční vliv je tu enormní a vytváří ty patologické rysy, jako je ta středně nižší přidaná hodnota, potom ty odlivy zisků.

Ještě je tu jedna věc, o které se málo mluví. Se stupidní privatizací a dalšími kroky jsme přišli o spoustu českých značek. A jakmile ztratíte značku, tak nejste finalista. Když nejste finalista, tak netvoříte cenu a nemáte přístup k tomu konečnému zákazníkovi. A to se napravuje strašně těžko. Ale samozřejmě to jde. Jde udělat opatření, abychom zisky z větší části zadrželi na našem území. To je jedna věc. A druhá je samozřejmě otázka podpory českých firem a českých značek. Včetně samozřejmě těch větších firem. Není potřeba automaticky nenávidět firmu jenom proto, že je velká. V ekonomice by měly mít všichni nějaký svůj prostor větší, střední i menší firmy. I proto, že ty větší firmy se dostanou na ty vzdálenější trhy. Těžko můžete chtít od malé firmy, aby vám začala nějakým způsobem se prosazovat třeba na trzích Latinské Ameriky. To půjde docela těžko.

Co tedy s tím konkrétně dělat?

Řekněme, že tušíme, co se s tím vším dá v rámci národohospodářské politiky dělat. Co tady zásadním způsobem chybí, je politická vůle něco s tím dělat. Za 30 let si tady všechny ty zahraniční firmy prostě zvykly, že si tady můžou dělat, co chtějí, ať už se to týká maloobchodních řetězců, bank, tam je to strašně silné – samozřejmě, nebo výrobních firem – automobilového průmyslu nebo strojírenství.
A že si tady můžou dělat to, co by jim v jejich domácích zemích, mateřských, řekněme, nikdy neprošlo. Takže potřebujeme razantní obrat. A už jenom ta politická deklarace, když se postavíme a řekneme: Tak hoši, Eldorado skončilo, tady budou platit pravidla, bude tady platit náš zákonník práce, žádná tolerance pracovních agentur, naprosto neskutečného vykořišťování lidí. Prostě finitos, tohle už tady prostě dál tolerovat nebudeme. A finanční správa samozřejmě bude velmi pečlivě kontrolovat všechny odlivy mezi matkou a dcerou. To je další velký úkol, samozřejmě.

Je toho spousta, co se dá udělat. To není tak, že jsme úplně bezbranní. Je to velice nepříjemné, ale není to tak, že se musíme vzdávat už předem, ale bude to chtít velkou míru politické odvahy, protože se nutně musíte proti těm zahraničním zájmům postavit. Zároveň to znamená, že ta daná osoba, která toto bude řešit, musí mít podporu zdola. To znamená ty lidi za ní musejí stát. My také sami musíme říct, že už toho máme dost. Bohužel je tady spousta těch, kteří se na to zvykli a vlastně říkali, že nám v té kolonii je dobře a není to úplně špatné. Chce to tedy spojit tlak zhora i zdola a potom máme šanci na úspěch. Konec konců, podívejme se na vývoj během našeho národního obrození v 19. století, tam to bylo hodně podobné.