Mohlo se mluvit o pádu vlády, rozpuštění sněmovny, další ústavní krizi či uzurpování moci prezidentem, ale pro masmédia se pro následujících více než 24 hodin stala ústředním tématem jedna věta. Moje věta.

Přiznám se bez mučení. Ta věta mě napadla, když jsem se na vystoupení v OVM připravoval a měl jsem ji jako jednu z tezí poznamenanou na papíře. Přišla mi docela vtipná a vlastně pravdivá. V prvé řadě jsem ale chtěl zdůraznit, že Miroslav Kalousek byl opravdu špatným ministrem financí. Ve snu mě nenapadlo, že následující hodiny ze mě řada lidí udělá rasistu, antisemitu a na přetřes přijde i holocaust.

Jistý Erik Tabery, novinář a dobrodruh („Práce v Respektu pro mě znamená každotýdenní dobrodružství.“ E.T.), se na svém Twitteru podivil, že jsem ve studiu rovnou nedostal nafackováno. Řada dalších taky novinářů měla rovněž jasno. Rasistický výrok, poznámka s rasistickým podtextem, vtip, jehož pointou je urážka Židů atd. K tomu emaily od ochránců lidských práv ve smyslu, že bych se měl oběsit a vzkazy od politiků, o jejichž existenci soudný člověk už ani nevěděl, že se nediví, když dostanu sem tam do tlamy.

Nejsem ten typ, který dokáže hodit za hlavu, co se o něm píše. Když jsem ve finále údajně urazil památku všech obětí holocaustu, říkal jsem si, že snad budu muset spáchat rituální obřízku, abych dokázal, že moje sympatie jsou na hony vzdálené rasistickému antisemitovi. Všiml jsem si přitom jednoho detailu. Čím více jsem byl označován za extremistu, tím zběsilejší byly reakce mírumilovných a za všech okolností slušných, správných jedinců. A co jsem schytal nadávek, když se k tažení přidala ve večerním zpravodajství TV Nova, za to by se nemusel stydět ani Žid uprostřed Ramalláhu (možná další blbý, ale stále pouze vtip).