Malínský (ČSSD): Edvard Beneš a mnichovská tragédie

Před sedmdesáti pěti lety čekala v jednom z mnichovských hotelů dvojice československých diplomatů, vyslaných Prahou, na doručení protiprávního ortelu, vyneseného samozvaným grémiem významné části tehdejších zástupců globálních diktatur a demokracií (nakonec „směla“ s Hitlerovým blahosklonným souhlasem alespoň do předpokoje jednací místnosti). Na vyslechnutí ortelu, který postrádal jednu nikoliv nepodstatnou „maličkost“. Hlavnímu obžalovanému v nedobrovolné in absentia, první Československé republice, bylo – kdybychom měli mluvit současným jazykem Charty práv evropského občana - odepřeno jedno z jeho základních práv, právo na spravedlivý proces. Jediná středoevropská demokracie, která dokázala s překvapivou silou, houževnatostí i odolností dlouhodobě účinně vzdorovat náporu obou totalit, té „hnědé“ z Berlína i té „zrzavé“ z Moskvy, byla ve chvíli rozhodné především pro účinnou obhajobu vitálních zájmů Paříže a Londýna, a tím do značné míry i evropské a světové demokracie, zaprodána žalostným způsobem, který i dnes vyvolává oprávněné rozhořčení. Pochybovali-li bychom o pravdivosti této myšlenky, měli bychom se více ponořit do četby válečných pamětí dvou politiků britské a francouzské velikosti Charlese de Gaulla a Winstona Churchilla.

Muž, který na naší straně stál v ohnisku událostí, žák a přítel filozofa na prezidentském křesle, jehož život se uzavřel o rok dříve na lánském zámku, je – jako události samy – i dnes předmětem živých polemik a bohužel i démonizujících odsudků, které se až příliš často pohybují za mezemi nejen lidské slušnosti, ale i etického kodexu vědeckého pracovníka. Zásada sine ira et studio, kterou do evropské kultury vnesl velký římský historik přelomu prvního a druhého století naší éry Publius Cornelius Tacitus, tu přichází víc než zkrátka.

Pomineme-li tuto stále zvířenou a rychle pomíjivou pěnu absurdních polemik, zbývá nám konstatace, že mnichovská tragédie negativně ovlivnila průběh zvláště významné části našich novodobých dějin; v mnoha ohledech velmi podstatně eliminovala odkaz 28. října 1918 (mj. nepřímo vedla i k faktickému vnitřnímu rozdělení Československa a posléze na počátku nové demokratické éry i k jeho kontroverznímu rozpadu, při němž jeho strůjci byl záměrně opomenut v rozporu s ústavní listinou státu plebiscit). Její systémově negativní formativní působení bylo překonáno až na přelomu století vstupy České republiky do NATO a EU. Její působení sociopsychologické a sociokulturní v naší společnosti neustalo dodnes; zůstává předmětem rozhořčených polemik a ostře vedených diskusí.

Uvědomíme-li si, že Československo bylo a je jen jedním z článků politiky appeasementu třicátých let, že naší tragédii předcházel japonský vpád do severní Číny r. 1931, pokus o nacistický puč v Rakousku v létě 1934, italská agrese na území dnešních afrických států Eritrey a Etiopie v letech 1935-1936, občanská válka ve Španělsku, vystupňování japonského náporu v Číně r. 1937 aposléze nedobrovolné připojení první Rakouské republiky k hitlerovskému Německu v zimě 1938, začneme se pohybovat v jasně vymezeném terénu umožňujícím objektivnější postižení dosahu mnichovské tragédie a skutečných disponibilních možností pražské vlády i prezidentského úřadu, tedy činitelů důležitých pro korektní posouzení toho, co se tehdy stalo.

Československá tragédie ovšem neměla být poslední v tomto řetězci hanby a sérii nepochopitelných selhání západních demokracií. Polsko Pilsudského pohrobků, které vpadlo naší zemi do zad v nejrozhodnější chvíli, bylo o rok později odměněno podobnou „internacionální pomocí“ moskevských stalinistů. V srpnu 1939 podepsali nejprve smlouvu, známou dnes jako pakt Molotov-Ribbentrop a o měsíc později, na troskách první Polské republiky, jíž vpadli do zad v nejvypjatější chvíli její existence, smlouvu druhou, kterou záměrně nazývám paktem Stalin-Hitler. Ještě před koncem roku vypukla finsko-sovětská válka, jednostranně na Helsinkách vynucená Moskvou. Malá skandinávská země, která jako jediná byla s to účinně vzdorovat sebevražednému sovětskému „Drang nach Westen“, byla posléze nucena uzavřít určitou formu spojenectví s Hitlerem, aby se na jaře 1944 vrátila do tábora protihitlerovské koalice, kam nepochybně patřila a spolu s námi byla po Teheránu, Jaltě a Postupimi včleněna do Stalinova vnějšího impéria (do ještě nižšího etického patra se dostaly ty evropské národy, které postavily své esesácké divize Waffen SS; bylo jich více, než si chceme a dokážeme představit). Nešlo o kroky, které by si byly Helsinky přály; avšak i v tomto případě se proklamovaná podpora západních demokracií svým skutečným obsahem i dosahem vlastně v ničem nelišila od kroků, jakými byly v našem případě anglo-francouzský plán, Runcimanova mise nebo mnichovský diktát či vídeňská arbitráž nebo planý protest Paříže a Londýna proti zločineckému vytvoření protektorátu Čechy a Morava („smlouva“, kterou Berlín vnutil druhorepublikové beranovské Praze, měla být inspirována obdobným kolonialistickým smluvním aktem mezi Tunisem a Paříží z počátku osmdesátých let předminulého století).

V těchto souřadnicích tehdy uvažoval a myslel v kritické době věrozvěst svobody a demokracie ve své pracovně na pražském Hradě. Spoluzakladatel státu, jeden z hlavních architektů a garantů jeho demokratické podoby a spolutvůrců velkorysé národnostní politiky První republiky. Diplomat a myslitel světového věhlasu i osobnostního formátu. Drobný, avšak houževnatý muž, proslulý svou neúmornou bojovností a razancí. Masarykův žák a dědic. Z tohoto základu si lze oprávněně položit otázku, která se o jedenáct let později, v prvních hořkých týdnech po únorovém převratu, měla stát názvem jednoho z nejproslulejších esejů blízkého spolupracovníka obou meziválečných československých prezidentů Ferdinanda Peroutky: Byl Edvard Beneš vinen?

V dnes zapomenuté druhorepublikové atmosféře bylo TGM i EB vytýkáno, že jejich životním omylem byl již samotný 28. říjen1918 aúdajnou chybou ještě většího dosahu se měla stát jejich vynikající prvorepubliková zahraniční politika směřující k soustavnému prosazování principů kolektivní bezpečnosti při současném vyváženém uplatňování skutečného československého státního a národního zájmu. Údajná neschopnost prvorepublikové Prahy navázat vyvážené vztahy se sousedy – Německem, Rakouskem, Maďarskem, Polskem – měla být jejich dalším osudovým omylem. Nedokrevná – v dobové komunistické propagandě dokonce až totalitní – měla být i specifická prvorepubliková demokracie, zejména arogantní pomíjení parlamentu. Údajně nebyla zvládnuta ani národnostní politika, zejména vztah k naší německé menšině. A to všechno měla korunovat údajná Benešova zbabělost v klíčových momentech zářijové tragédie, která vyvrcholila jeho prý zbabělým odjezdem do exilu. Popisované výhrady mají jednoho společného jmenovatele: absenci pozitivních věcných alternativ skutečných benešovských postojů. Nejvyzrálejším alternativním konceptem tohoto druhu se měla stát časově jepičí Druhá republika se svým protektorátním vyústěním. Co vlastně lze uvést v odpovědi na tuto sofistiku, jejíž jádro je živé dodneška?

V mnichovském ovzduší žila první Československá republika de facto po celá dvě desetiletí své existence. Její rozumná budoucnost – a jak jsme viděli nejen její – stála a padala s prosazováním a prosazením kolektivní bezpečnosti. Kolektivní bezpečnost byla v evropském prostoru jediným možným základním korektivem staré předsrpnové (mám na mysli rok 1914) diplomacie spatřující zejména ve středovýchodní Evropě obdobu koloniálních držav evropských velmocí na dalších kontinentech. Nové státy, vzniklé po první světové válce, byly až na nečetné výjimky územími s nižší hospodářskou vyspělostí a s řadou strukturálně politických reziduí předobčanské společnosti; jejich pozici dále oslabovala ztráta dřívějších zahraničních odbytišť jejich výrobků; to poměrně rychle kompromitovalo v širokých vrstvách jejich obyvatel křehké demokratické režimy ustavené versailleským mírem.

Zhruba od poloviny dvacátých let zbyla z těchto důvodů v tomto prostoru jediná demokracie – československá. Odolala z několika důvodů. Tím prvním byla vládní úloha socialistických stran, tím druhým sepětí našeho socialistického a občanského bloku, tím třetím schopnost včasné tvorby dynamické legislativy, propůjčující v dobovém kontextu pojmu silné nebo také autoritativní regulované demokracie schopnost účinně zasahovat proti státoborným silám zprava i zleva. Šmeralovský boj o charakter republiky, židenický puč a prezidentská Benešova volba jsou hlavními uzlovými body možných zvratů naší prvorepublikové státnosti. Politika Pětky, Osmičky a dalších mimoparlamentních dohadovacích orgánů, ve své době odsuzovaná i nemalou částí meziválečné demokratické československé veřejnosti (nejlépe její základ vyjádřil jeden z jejích dominantních členů Jan Šrámek svým proslulým výrokem „dohodli jsme se, že se dohodneme“), úspěšně spolueliminovala mimořádnou roztříštěnost politického, zejména stranického systému První republiky. (Partokratické rysy a tendence, které nesporně také byly byť nepřímým důsledkem její existence, účinně eliminovala politika Hradu opřená o dostatečnou oporu ve většině stran vládních koalic První republiky.)

O některých konsekvencích politiky dohodových mocností neměli nikdy Masaryk ani Beneš nadměrné iluze. Asi nejvýstižněji je popsal ve své proslulé knize Ekonomické důsledky míru John Meynard Keynes. (Týž Keynes, jehož ekonomický přínos se ve třicátých letech stal pozitivním východiskem tehdejší hospodářské katastrofy a po válce teoretickým koncepčním základem klasického evropského sociálního státu třetí čtvrtiny minulého století.)

S tím úzce souvisela i národnostní politika ČSR, jíž jak její dobová současnost, tak naše přítomnost neoprávněně vytýkají nikdy blíže nevymezenou údajnou nedostatečnost. Jaká vlastně byla její skutečnost? A co vlastně měly být – a posléze i byly – její skutečné limity?

Jak Beneš přesvědčivě dovodil ve své vynikající knize Německo a Československo, dokončené v zralejším, ne však definitivním autorském tvaru zhruba mezi květnem a červencem 1938 a vydané z pozůstalosti až před osmi lety, byla národnostní politika První republiky – podobně jako její sociální systém – jednou z nejlepších v tehdejší Evropě. Zahraniční politika našeho státu se od počátku programově vyvarovávala některých dohodových excesů a vůči zejména Německu se od počátků své existence vyznačovala věcným pragmatismem a politikou nevměšování; bylo to nutné už proto, že právě Německo bylo jedním z nejdůležitějších odbytišť naší výrazně proexportní ekonomiky, rezervoárem přebytku československé pracovní síly a samozřejmě také potenciální oporou naší vlastně permanentní německé menšinové iredenty. Bylo to ovšem Německo demokratické Výmarské republiky. (V rozhodných okamžicích, bylo-li to opravdu nezbytné, se Praha uměla energicky ozvat; jedna z těchto pohnutých epizod na jaře 1924 předčasně ukončila život našeho tehdejšího berlínského ministra ambasadora a někdejšího premiéra Vlastimila Tusara.)

Masarykovo a Benešovo pojetí česko-slovenské vzájemnosti, českoslovenství, (běžně užívaný pojem čechoslovakismus byl hanlivým objevem ĺuďácké a posléze i dobové komunistické propagandy) a vztah k autonomistické HSĹS nebo jí blízké SNS, druhé zranitelné místo národnostní politiky První republiky, nabyl ve skutečnosti na skutečné brizanci až Mnichovem. Ještě v děkovném telegramu za zaslanou zdravici z hlinkovského sjezdu z 6. června 1938 Beneš výslovně uvedl: „Ďakujem srdečne za pozdrav, ktorý ste mi zo svojho slávnostného sjazdu poslali. Som rád, že oslávujúc dvacaťročie republiky a spominajúc toho, čím americkí Slováci prispeli k nášmu společnému oslobodeniu, zdorazňujete aj všetko to, čomu Slováci a Slovensko u nás vďačia za svoj pokrok.“ A v závěru smrtelně nemocnému Andreji Hlinkovi popřál: „Vám osobne, pán predseda, želám mnoho zdravia“.(V roce Pražského jara jeden z nejlepších slovenských básníků a Hviezdoslavových pokračovatelů Ján Smrek upozornil, že oba hlavní „čechoslovakisté“, Masaryk i Beneš, byli přesvědčenými demokraty plně respektujícími odlišné názory etnicky smýšlející a jednající části Slovenska.)

Nezdar ženevského protokolu i Briand-Kelloggova paktu spolu s hrozivou spirálou německého volebního čtyřletí 1930-1933, která vedla k nastolení Hitlerovy diktatury, Beneše včas vyburcoval. Již roku 1932 varoval před hrozící recidivou války a nejpozději v polovině třicátých let měl zformulován jak koncept obranné branné politiky, tak jasnou představu o tom jak čelit permanentní iredentě negativistických německých stran – Jungovy DNSAP, Lodgmannovy DNP a po jejich zákazu henleinovské SdP; nejpozději od r. 1936 byly rovněž zahájeny velkorysé práce na výstavbě obranného systému republiky, které pohltily veškeré disponibilní prostředky prvorepublikových veřejných rozpočtů a současně výrazně spoluzpozdily nástup konjunktury v československé ekonomice (podle dostupných statistických údajů se zdá, že právě až osudový osmatřicátý rok mohl být východiskem obnoveného hospodářského vzmachu). Požadavky aktivistických stran všech – nejen německé – národnostních menšin První republiky na překonávání zhoubných následků hospodářské krize začaly být plněny krok za krokem – Beneš by řekl vývojově – od r. 1936, tj. od prvního roku Benešova prezidentství. V té souvislosti bych připomněl Benešův významný, dnes zapomenutý liberecký projev, jehož náplní je právě tato národnostní politika uměřené vstřícnosti.

V tomto ohledu měl Beneš plnou podporu výrazné většiny tehdejšího veřejného mínění i všech Hodžových vlád. Tuto Benešovu bytostnou spjatost s veřejným míněním vystihl r. 1936 proslulý prvorepublikový arbiter elegentiarum F. X. Šalda: „Beneš a lid se našli dřív, než by se byl kdo nadál; než se nadáli zejména intrikáni a frázisté, kteří je chtěli od sebe oddělit. Jak spontánně vítal lid Beneše tehdy ještě jako ministra zahraničí, když se vracel před dvěma roky na podzim ze své diplomatické pouti, na níž neučinil nic víc a nic méně, než že zažehnal strašidlo světové války, které po atentátu na krále Alexandra srbského v Marseille chodilo již za bílého dne po ulicích a bulvárech evropských veleměst. Lid ví, že Beneš přináší mu z každé cesty vždycky jen mír a že i jako prezident zůstává rytířským strážcem míru. A proto jeho volba prezidentem byla zároveň i kapitulací několika frondérů před veřejným míněním, které v tomto případě je tolik jako úcta a láska celého nerozděleného národa. Lid cítí velmi dobře, že Beneš je krev z krve jeho, kost z kostí jeho: že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a předem lásku k lidství, lásku k životu v duchu a v pravdě.“

A jeden z předních představitelů socialistického bloku prohlásil: „Když nedá se napraviti chyba, že nebylo dosti dobré vůle vůči Německu, dokud bylo spravováno demokraticky a zejména sociálními demokraty, kteří chtěli mír a spolupráci s Francií a kteří smírnou ruku nabízeli poctivě, pak aspoň ještě v hodině dvanácté by bylo záhodno, aby západní demokracie revidovaly své stanovisko k vývoji v Rakousku, ne kvůli osudu sociální demokracie – ten jim může býti lhostejný, nám nikoliv – nýbrž v zájmu udržení neutrality a neodvislosti Rakouska a zachování míru v Evropě a tím životů a zdraví miliónům obyvatelů celé Evropy“. Tato slova – vedle mnoha jiných – nebyla – jak bychom mohli očekávat - pronesena v roce 1938, ale na XVII. sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické na podzim 1933 hlavním tvůrcem demokratické prvorepublikové ústavy (založené na zásadě poměrného zastoupení všech menšin) ministrem spravedlnosti Malypetrovy vlády Alfrédem Meissnerem.

Tato vstřícnost však v žádném případě nebyla – a být ani nechtěla – poníženou slabostí. Beneš s většinou národa byli připraveni, pokud by jejich dobrá vůle měla narazit na iredentu, k rozhodné odpovědi: „V nové válce by si každý vzpomněl na roli, kterou hrály minority ve válce světové a v životě států po ní. … Proto by v příští válce a v příštím mírovém jednání šlo nikoliv už o získávání nového území, nýbrž také o etnografickou depuraci (vyčištění) nově získaných území asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko-turecké v Malé Asii. Brutálně řečeno: kdo by prohrál, toho lid by musil prohrané území vyklidit. Cuius regio, eius nationalitas. … Radikalism v minoritách je tudíž proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála válka i mír.“ Tuto Benešovu myšlenku mohli vyslechnout zástupci předsednictva Asociace zahraničního tisku v Praze během audience na Hradě 30. března 1936. A nepochybně ji znali i zástupci SdP při závěrečném jednání s Benešem o Čtvrtém plánu. V potaz ji nemohli nevzít ani ti západoevropští demokratičtí politici, jimž byla určena nabídka Pátého plánu, známá jako Nečasova mise, jíž Beneš zašel na samu mez ještě snesitelných ústupků. (Protože Beneš – pokud mu to dovolily jeho pracovní závazky – pravidelně zajížděl na Lány k svému příteli Masarykovi, s nímž konzultovával i nadále své hlavní kroky a postoje, můžeme s pravděpodobností, která se blíží jistotě, soudit, že tento výrok je i vyjádřením Masarykova názoru.)

To všechno víc než odpovídá i na výhradu po příčině opomíjení fakticky paralyzovaného parlamentu. Beneš jednal v době, v níž bylo „třaskavě“ možné propuknutí evropské války odhadnutelné v řádu ne dnů, ale hodin. Otálet a bazírovat na byť právně zdůvodnitelné formalistní konvenci znamenalo ohrozit minimálně tisíce nevinných lidských životů. A nejen je.   A to v době, která naopak vyžadovala rozhodné energické jednání. Ale ani tehdy demokrat Beneš neopomíjel – a pomíjet nejen nechtěl, ale dost dobře nemohl – mínění politických stran; jednat však mohl ne s jejich parlamentními reprezentacemi, ale výhradně s pověřenými zástupci. Lichost této výhrady je tedy víc než zřejmá.

A tak jedinou skutečnou slabinou země zůstávala relativně zaostávající – a dlouho pamětníky přeceňovaná – ekonomika reprezentovaná nejvýrazněji tradicionalistickým koncernem Živnobanky. Ale i tady Beneš, opřen o tvořivou část tehdejšího podnikatelstva, účinně zasáhl. Jakkoliv bližší okolnosti těchto úvah zůstávají neznámé, je zřejmé, že právě v třicátých letech v okruhu Malypetrových a Hodžových vlád i Hradu se shromažďovali první čeští keynesiánci, často blízcí socialistickým stranám, a rozpřádali své invenční úvahy o nutné strukturální přestavbě československé ekonomiky pod poněkud nadsazeným sloganem státu pro 40 milionů. Úvahy, které zůstávají v řadě ohledů svou nespornou inspirativností živé i dnes.

Z uvedených letmých úvah tohoto zamyšlení plyne jednoznačná odpověď na dotaz položený nejen Peroutkou, ale všemi skutečnými demokraty a vlastenci První republiky. Edvard Beneš i v mnichovské tragédii prokázal svou věrnost demokracii, svou nenapodobitelnou schopnost přežívat těžké situace i svůj nevšední prognostický talent a svou proslulou železnou osobnostní integritu. Měl svůj plán a od jeho uskutečnění nikdy necouvl. Naopak. 16. března 1939 vyhlásil z Chicaga tento mimořádný československý státník Hitlerovi boj na život a na smrt; toto Benešovo vystoupení můžeme oprávněně považovat za oficiální počátek druhého odboje.

A na počátku května 1945 navázal český národ na zářijovou mobilizaci tragického osmatřicátého roku Českým květnovým povstáním. Bojoval. Ale ne za každou cenu. Ne za cizí zájem, ale vždy v jednom šiku s lidmi protihitlerovských Spojených národů. A tehdy, když to mělo věcný smysl. V duchu prozíravé benešovské rozvážné statečnosti, chránící stovky tisíc a milióny nenahraditelných lidských životů před nesmyslnou smrtí. Životů prostých českých, slovenských, německých, maďarských, rusínských, polských i židovských obyvatel První republiky. (Modelovou paralelou tohoto pojetí se stalo o několik měsíců dříve Slovenské národní povstání. Pokud je dnes vnímatelné jako kontroverzní, je to dáno faktem, že volba způsobu i okamžik jeho propuknutí nebyly zcela zvládnuty. Činitelé, kteří stojí a stáli za tímto ne zcela systémovým krokem, však byli mimo dosah a možnosti nejen Beneše, ale celé tehdejší londýnské exilové politické reprezentace.)

Jak že to 6. října 1938 (5. října Beneš abdikoval na prezidentské křeslo) vyjádřil ve svém krátkém, horečně psaném dopise po probdělé noci Benešovi jeho blízký spolupracovník Karel Čapek? Parafrázuji: „Pane doktore, šetřte svých sil. Ještě jich bude potřebí“.